malé ranní příběhy

Bydlíme v novém domě a v novém místě rok a půl. Postupně si zvykáme na nové prostředí a moje každodenní ranní cesta do práce už začíná mít svoje rituály. Potkávám stejné lidí, zvířata, apod., zdravím anebo odpovídám na pozdravy neznámým lidem. Občas z projíždějícího kola zazní, jak se máte mladá paní od neznámého člověka, což zpříjemní velmi časné ráno.
Zažívám v podstatě každý den nějaký malý příběh. Když jsem poprvé potkala paní, před kterou si vykračoval černobílý kocourek a pořád se ohlížel a zastavoval, velmi mě toto konání zaujalo. Ještě více jsem byla překvapena, když paní sdělila: to je Filípek, on se mnou musí jít každé ráno nakupovat. Od té doby je pozoruji téměř každý den. Filípek jde poslušně pár kroků před paničkou, a když se panička s někým zastaví na kus řeči, zastaví se také a netrpělivě přešlapuje s otázkou v očích, kdy už konečně půjdou do toho krámu. Jelikož my "bydlíme u naší kočky" a Justýna je dáma zvící velikosti jezevce, překvapuje mě kočka, která se chová jako poslušný pejsek. Vrchol všeho bylo, když jedno ráno se panička  rozhodla, že Filípek až do krámu dnes nepůjde. Počkej na mě tady, za chvíli přijdu. Všichni ranní čekatelé na autobus, Filípek naproti nám, jsme se upřimně zasmáli: no ten tam určitě vydrží. Přešlapoval na místě a občas netrpělivě vyhlížel směrem, kterým panička odešla. Zůstal však skutečně na značce celou dobu, než jsme odjeli autobusem. Ještě teď mě to dojímá.
Na ty rána se již celkem těším, i když už je tma a zima. Občas zažiji šokující situaci, kdy blížíc se k zastávce slyším pláč malého kluka a vedle pobíhá velký pes. Přidám do kroku, abych pomohla, protože cítím už z dálky, že se něco stalo. Než stačím doběhnout, už se toho ujímá moje ranní spolucestovatelka a o kluka, kterého skutečně ten pes kousnul, nezdálo se mi to, se postará. A na pár dalších dní máme téma debaty zaručeno. Každý den vyhlížím na zastávce toho malého účastníka ranního dramatu, abych zjistila, jak na tom je. Za týden už stojí jako obvykle na svém místě jen s malou změnou - se zašitým obličejem. Tak tohle dobře dopadlo.
Potkávám každé ráno v podstatě stejné lidi a někdy během chvíle se dozvím celý jejich život. Nevím, čím vyvolávám tu důvěru a pocit, že přesně toto chci vědět. Já jsem totiž pravý opak. Nemám potřebu něco extra o sobě sdělovat. Jsem ale vrba odjakživa, takže mi to nevadí.
Občas zažiji překvapení jiného druhu jako před dvěma dny. Chodím teď ráno již ve tmě, takže pakliže se shůry ozve: dobré ráno mladá paní, moje reakce je: fuj to jsem se lekla, páč vůbec nic nevidím. To soused volá na mě z balkonu. Ještě dodá: máte krásné propriety!  Vidí ve tmě moji apartní kožešinovou kabelku? Můj úžasný kabát s nekřesťansky drahým jelením šperkem? Anebo myslel jiné propriety?! Nedomýšlím. Jsem oslněna jeho pozdravem mladá paní a vůbec mi nevadí, že ve tmě jen těžko něco může vidět. Za normálních okolností nejsem marnivá, neočekávám komplimenty, jsem se sebou srovnaná a mám ráda svůj věk. Tentokrát si to však užívám v kontextu k předchozímu dni, kdy se mě starší paní, kterou znám od vidění, na zastávce zeptala: kolik let máte do důchodu?!
Do této chvíle jsem si připadala skvěle, krásná a ještě skoro mladá :-))

auta versus varhanní koncert

Mám ráda varhany a spojení s Bachem je pro mě fakt luxusní záležitost. A tak dnes jsem šla s mým mužem do Muzea Škoda z jediného důvodu. Nechci jít sama příští týden na varhanní koncert. Autům totiž vůbec nerozumím a ani se nesnažím a netrápí mě to. Auta vnímám pouze jako přibližovací prostředek a rozeznávám je jen podle barev. Takže pokud jsou služební auta modrá, stojím zkrátka v době odjezdu u nějakého modrého auta. a stěhuji se až na zavolání, že to skutečně není ta správná modrá :-) Vytáčela jsem tímto svého předchozího báječného šéfa, protože jsem byla schopná stát u nějaké kraksny místo luxusní značky. Fakt je mi to jedno. Nedosáhla jsem však mety mojí sestry, která náš handicap, páč se domnívám, že je to dědičné, dotáhla k dokonalosti. Po jednání nastoupila do auta, které, jak se domnívala, je přistaveno pro ni a zavelela, tak můžeme jet. Ozvalo se nesmělé: já pojedu, ale řekněte kam. Teprve po té zjistila, že to není ten správný řidič a ani správné auto. Mělo však stejnou barvu.
Takže, jak jsem již říkala, autům nerozumím, ale musím přiznat, že v muzeu mě historická auta fakt oslovila, takže jsem si je musela zvěčnit aspoň na mobil.
Ale už se těším na varhanní koncert příští týden a na Bacha :-)

ranní pohled z okna

Ráno mě zaujala přes okno třešeň na zahradě. Krásná.  Takhle by mohlo být až do dubna a od dubna dvacítky :-).Hezký podzim všem.

a takhle vypadala na jaře. Fakt nevím kdy je krásnější.

pošli to dál ...

"Pošli to dál" fakt nesnáším a na tento druh pošty přes různé výhrůžky, že budu mít neštěstí, nebudu mít peníze atd., fakt nereaguji a nechává mě chladnou i to, že se možná nedožiju dalších dnů. Zkrátka to nesnáším a nezahlcuji tedy další emailové schránky těmihle nesmysly.
Tentokrát jsem však obdržela email, který mě přinutil porušit všechny mé zásady a přiznávám, že jsem jej poslala dál a činím tak i nyní, páč se mi zdá, že stojí za to.A není to proto, že bych se snad tentokrát bála výhrůžky, že mi prdne guma u spoďár, jelikož takové nenosím a ani ve zmíněném roce 1998 jsem je pravděpodobně neměla. Email najdete na konci mých výlev. Jen jsem se chtěla vyjádřit, než začnete číst, k některým bodům, které mě přinutily k zamyšlení. Je to ta zvýrazněná  pasáž, kde, jaký jsem člověk, napovídají tři věci. S dvěma z nich nemám fakt žádný problém a to způsob, jak se chovám v deštivém počasí - s tím problém nemám, a pokud není slejvák, chodím bez deštníku, další - ztracená zavazadla - už se mi to stalo aspoň hypoteticky, kolegové mi schovali zavazadlo na dvoudenní poradu, kde jsem měla nezbytné propriety včetně drahého parfému, myslela jsem, že jsem to nechala v tramvaji a celkem jsem to tenkrát ustála. Okamžitě jsem začala hledat číslo na depo, abych tramvaj zastavila:-)
Třetí bod však vůbec nedávám. Nepřála bych si vidět ani sama sebe, natož aby mě viděl někdo jiný, když rozmotávám zacuchané žárovičky na vánoční stromeček. Nevím, co to o mně vypovídá. Jsem příšerný cholerik? Mám nějakou duševní chorobu? Je zřejmě dědičná. Vždy si vzpomenu na svého tátu, kterého jsem tenkrát nechápala a při své činnosti si vždy na něj vzpomenu, i když už není mezi námi. Mám to zřejmě po něm. Většinou rozmotává žárovičky můj muž, který má větší trpělivost, ale když tento úděl spadne na mě, nechtěla bych být svoje vlastní kamarádka. To fakt nedávám, a přestože ani za normálních okolností nejdu pro ostřejší slova daleko, když rozmotávám žárovičky, mohla bych vyučovat sprostá slova i dlaždiče:-) Tento úkon fakt nezvládám. Jsem šílená, házím zuřivě celým tím udělátkem se žárovičkami, strašně sprostě nadávám a v té chvíli zmizí veškerá slavnostní atmosféra, což trochu popírá můj předchozí příspěvek, kde popisuji, jak ráda dělám Ježíška a zdobím stromeček. Letos jsem se rozhodla, že musím koupit nové žárovičky, páč se chci se sebou kamarádit.
Takže pošli to dál:

(v původním znění bez gramatických úprav)

Všem moudrým ženám (ať guma neprdne :) )

V dubnu 1998 udělala Oprah Winfrey (=americká televizní komentátorka),
rozhovor s Mayou Angelou (= internet ji označuje za americkou renesanční
ženu. Narodila se v r. 1928, je to spisovatelka, dramatička, tanečnice a
zpěvačka).U příležitosti jejich 70. narozenin. Oprah se jí zeptala, co si myslí o
stárnutí. 

Maya řekla, že to bylo "vzrušující".
"Třeba tělesných změn," pokračovala Maya, "těch byla každý den spousta.
Například ňadra. Zdálo se, že závodí, které dřív dostihne pasu."
Maya Angelou prohlásila:
"Naučila jsem se, že ať se stane cokoliv, ať se to zdá dnes sebehorší, život
jde dál a zítra bude všechno vypadat líp.
Naučila jsem se, že o člověku ti hodně napoví tři věci:
1. způsob, jak se chová v deštivém počasí,
2. když se mu ztratí zavazadla
3. a když rozmotává zacuckané žárovičky na vánoční stromek.
Naučila jsem se, že bez ohledu na to, jaký vztah jsi měl k rodičům, budou ti
chybět, když zmizí z tvého života.
Naučila jsem se, že žít není totéž jako prožívat život.
Naučila jsem se, že ti život někdy dá druhou šanci.
Naučila jsem se, že bych neměla procházet životem s rukavicemi zadáka
(určenými na chytaní míčů) na obou rukou, musíš být schopná některé věci
nechat padnout na zem.
Naučila jsem se, že když jsem něco rozhodla se srdcem na dlani, obvykle to
bylo správné rozhodnutí.
Naučila jsem se, že i když mám trápení, nemusím na to být sama.
Naučila jsem se, že každý den můžeš natáhnout ruku a někoho se dotknout.
Lidé milují vroucí objetí nebo třeba jen poplácání po rameni.
Naučila jsem se, že se stále mám co učit.
Naučila jsem se, že lidi zapomenou, co jsi říkala, lidi zapomenou, co jsi
dělala, ale nikdy nezapomenou, jak se s tebou cítili.
Pošli tohle ještě dnes pěti fenomenálním ženám. Třeba posílíš jejich
sebeúctu.
Když to neuděláš prdne ti guma ve spoďárách a spadnou ti až ke kotníkům.
Věř mi, já jsem mé gumě ve spoďárách nedala sebemenší možnost, aby
praskla. Poslala jsem to spoustě mimořádných žen, na kterých mi záleží.

předvánoční čas bez starostí aneb jak to mám já

http://www.madamecoquette.cz/

(Tvořila jsem tématickou stránku Předvánoční čas bez starostí viz níže do deníku a napsala k tomu článek Předvánoční čas bez starostí aneb jak to mám já, který zde ve zkrácené verzi předkládám.)
.........

Pojďte si užít předvánoční čas opravdu bez stresu. Pokud patříte k těm, kteří musí mít naklizeno a umytá okna na štědrý den, zavolejte si na to firmu. Umějí to líp. Kupte si hezkou vánoční vazbu na vánoční stůl a místo lítání s hadrem, se běžte podívat do galerie na obrazy, určitě jste na to neměli čas dlouhou dobu a duševní potrava k předvánočnímu času patří. Udělejte si radost a vyberte si nějaký originální šperk pro slavnostní večer.
Teď se možná usmějete a jak to dělá ona. Léta už dle tohoto scénáře. Když byly naše tři děti malé, po čase jsme zjistili, že předvánoční úklid je bezpředmětný. Děti malovaly vánoční motivy uhly a my s mužem jsme je lepili na okna. Takže logicky vychází, že okna se myla po vánocích. Koberce jsem nechala vyčistit v průběhu roku, abych děti nervózně nenapomínala, že zašlapávají drobečky od vánočního cukroví do právě vyčištěného koberce. Později, když byly velké a měla jsem chuť mít opravdu vygruntováno, pozvala jsem si skutečně firmu na úklid, cena není horentní a fakt to umějí líp. Patřím však k typům, které uklízí celý rok, takže před vánoci to fakt neřeším. Ale každý to máme jinak.
Pečení cukroví, jak děti dospěly, jsem už také vzdala, takže si je nechám upéct. Maximálně upeču jeden druh našeho tradičního. V dětství děti psaly Ježíškovi a tento zvyk v naší rodině přetrval dodnes, i když mám již vnoučata. Jen se změnil způsob či informační kanál, a Ježíšek je o touhách a přáních informován elektronicky. Opět si ušetřím trápení a starosti, co pod stromeček. Rčení: napiš Ježíškovi již je u nás tradiční, takže jej používáme i pro případ narozenin :-)
V naší rodině jsem zavedla pro naše děti tradici každý rok nový design vánočního stromečku a přinášel jej Ježíšek. Ježíška dělám dodnes, tzn pozdě v noci lezu po stromě a potají zdobím, aby byli všichni překvapeni, protože mi bylo sděleno mými dospělými dětmi, že tradice se nesmí porušovat.
Já si užívám vlastně předvánoční čas už právě v listopadu, kdy se začínám koukat po ozdobám, přestože moje zásoby za ta leta už by stačily na takový větší jarmark na náměstí většího města. Každý rok si říkám, že už mám barev tolik, že už si nikdo stejně nepamatuje, že někdy byly a vždy si řeknu, tak letos už ne. Ale opět objevím něco, co mě oslní, tyrkysovou jsme ještě neměli, anebo co zelené ozdoby atd., a už jsem zase v tom. Nechcete někdo půjčit ozdoby na vánoční stromeček?
A když už koupím nové ozdoby, začnu přemýšlet , čím ozvláštnit vánoční stůl a už v tom jedu. Začnu řešit, které exotické ovoce jsme ještě neochutnali, už jich moc není, to je také naše rodinná štědrovečerní tradice od dětství našich dětí. Každý rok exotické ovoce, které v průběhu roku nekoupím. Nejsem však ve stresu a předvánoční čas si užívám bez starostí, protože jsem si nechala na řešení jen příjemné záležitosti.
Zkuste to taky, uměle si prodloužíte ten sváteční pocit, protože začnete o hodně dříve a ty maličkosti, nemyslím teď dárky pod stromeček, jak překvapit ostatní, velmi těší. A když mi pak dcery sdělí, že již jako puberťáci se navzájem ještě za tmy budily, a přestože nemohly nic vidět, šly zkoumat, jaký že je stromeček, zdobím jej s větší chutí.
Tak se zastavme a užívejme si.
Takže přeji vám předvánoční čas bez starostí.