kuřecí koleno a jiné přešlapy

Každý z nás se během dne pravděpodobně několikrát dopustí omylu, ale ne všechny stojí za zaznamenání. A jen málokterý mě dožene k smíchu se slzami v očích.
Když jsme koupili před lety dům, připomínkou je již jen mnou zasazený keř na fotografii, dnes již bydlíme v jiném domě, bylo nutné jej z gruntu rekonstruovat. Bylo nám sice divné, že z druhého domu, jehož stěnu jsme měli společnou (původně celý obrovský objekt patřil nějakému statkáři), ústí  k nám dvířka od komína, který byl evidentně používán, ale to přece není žádný problém. Komín byl plný sazí a přišlo nám vtipné, že si k nám soused bude chodit komín vymetat. Tenkrát jsme se s tím dokázali bavit celé léto. Nicméně dům byl jinak moc pěkný, hezké okolí a soukromí a žádné věcné břemeno v kupní smlouvě nebylo :-), tak jsme milý komín obezdili, dali všude dlaždice a vznikla velmi komfortní koupelna. Na komín si od té doby už nikdo nevzpomněl.
Hned první zimu to přišlo. Ozvalo se nejdříve zvonění, poté netrpělivé bušení na dveře a soused s velkou důrazností, skoro rozčílen, páč to velmi spěchalo, nám sděloval, že si k nám jde vyčistit komín, protože má špatný tah ... !!!
Byla jsem ráda, že tuto kauzu už jsme za vtipnou měli, protože teď už vtipná nebyla.
Na tento příběh jsem si vzpomněla při tvorbě nové tematické stránky, kterou připravuji do novin, na téma Tam, kde jsem doma. Tedy vše, co se týká bydlení, stěhování a ostatních záležitostí s tím spojených. Vzhledem k tomu, že stěhování patří v naší početné rodině již celkem ke standardu, psala jsem o tom ve svém příspěvku Teri, průser , zažívání komických a méně komických situací a přešlapů spojených se stěhováním a novým bydlením není pro nás nic neobvyklého.
K dnešnímu krátkému psaní mě přiměla však něco úplně jiného. Hláška, kterou je nutné zaznamenat aspoň na kousku prostoru, páč jinak ji zapomeneme a to by byla škoda. Je to přesně ten případ, kdy se smějeme k slzám. Je to ten krásný omyl či přešlap, který přesně chci zažívat.
Volala mi před dvěma dny dcera do práce, což není úplně obvyklá situace, ví, že soukromé hovory v práci nemám ráda a nemám na ně čas.. Musím Ti to, mami, zavolat hned, než to zapomenu.
Požádala svého partnera, aby jí koupil kuřecí šunku, na kterou měla zrovna chuť. Přišel brzy se sdělením: kuřecí koleno neměli, tak jsem ti koupil šunkové :-)
Ta představa krájeného kuřecího kolena mě fakt dostává..
Tak všem hezký víkend plný vtipných hlášek.

člověk bestie

Název mého příspěvku jsem si dovolila ukrást Emile Zolovi, i když tady není žádná paralela či podobnost se stejnojmennou knihou. Myslím, že většina populace nemá ráda úřady v jakékoliv podobě a domnívám se, že nikdo neřeší rád záležitosti s úředníky. Aspoň já takového člověka neznám. A nemyslím tím jen státní správu, tam naopak vidím určité zlepšení oproti minulým letům. Ale nejsem idealista, je to spíše záležitost jednotlivce, rozhodně nemyslím, že by to platilo globálně. Ale bohužel v poslední době sleduji, že nepříjemní (slabý výraz) "úředníci" se nacházejí i ve společnostech, které by se měly velmi snažit si zákazníka nejen získat, ale především udržet už proto, že mají konkurenci. Teď nechci hovořit o mobilních operátorech, i když jsme v naší rodině postupně vyzkoušeli "práci" všech operátorů na trhu na vlastní kůži a myslím, že se moc neliší. Jen pro představu. Pokud vám ukončí na vaši žádost smlouvu, a přesto po vás ještě půl roku požadují platby a vy musíte dokazovat a dokládat, že je skutečně smlouva správně ukončena (proboha neměli by to spíše vědět oni?) a vše máte zaplaceno, není o čem mluvit. A dokonce vás každý měsíc ujišťují, že je již vše v pořádku a nemáte se tím už zabývat. Tak se nezabýváte a potom najednou přistane ve schránce dopis z vymahačské firmy...
Mluvím ze zkušenosti, nemám to z doslechu. Ale o tom jsem dnes nechtěla hovořit. Zaráží mě, jak málo je používán mozek a selský rozum je zřejmě mezi některými "úředníky" (není to správně pojmenovaná kategorie, ale jiné výstižné synonymum v této chvíli nemám) neznámým pojmem. Nemohu je podezírat, že by tak konali snad z nějakých zištných důvodů. Jsou to přece zaměstnanci a celkový zisk společnosti je jim asi upřimně jedno. Rozhodně to tak vypadá. Tak se ptám proč??
Jak se ze slušného člověka stane bestie, souvisí s výše popsaným. Už nás podobná situace potkala několikrát, ale tato storka je nad mé chápání. Ale od začátku.
Máme plynové topení, a protože jsou mírné zimy, převážně využíváme spíše příjemného tepla topením v krbu, navíc pohled do ohně je příjemný a vůně dřeva je také přidanou hodnotou. Můj muž po minulých zkušenostech kontroluje stav odebraného plynu pravidelně a po letním odpočtu jsme byli několik tisíc v plusu (nutno podotknout, že od té doby se dodnes žádný odpočet nekonal), které zůstaly v záloze u dodavatele plynu a po kontrole každý měsíc se náš kredit zvyšuje geometrickou řadou, takže pozitivní závěr - platíme vyšší zálohy, než je nutné. To je ale právě špatně a máme být za to v následujících dnech potrestání. Do mé emailové schránky přistane pro mě šokující upozornění, abychom laskavě už uhradili dluh, který je údajně po splatnosti a že jsou nám navýšeny zálohy o několik dalších stovek. Na základě čeho bylo toto stanoveno?! Pohledem z okna? Někdo je snad hodnocen za průběžné navyšování záloh všem, kterým by se měli naopak snižovat? Dostaneme snad kvalitnější plyn s vůní fialek?
A teď je ten okamžik, kdy se ze slušného člověka stává bestie. Můj muž je velmi slušný, ochotný a vstřícný člověk. Vrací nalezené telefony, ztracené desky s důležitými dokumenty a i igelitky se stovkami tisíc apod. Ale v tento okamžik se začíná pozvolna měnit za mé vydatné podpory a  velkého rozhořčení. Nejdříve nastává kontrola plynoměru, jehož stav opět ukazuje, že máme našetřenu již celkem slušnou sumičku. A teď to přijde. Kde se vzala, tu se vzala, je tady řvoucí bestie s telefonem v ruce. Stále se opakující podobná situace, jež nelze rozumem pochopit, nás oba dovádí do stavu šílenství, ale hlavní roli hraje můj muž. Operátorka dodavatele je v kategorii, kterou jsem se snažila výše popsat, výjimkou, která potvrzuje pravidlo, anebo se snaží uklidnit tu bestii. Dá za pravdu mému muži, ale situaci vlastně hrubou chybu neumí vysvětlit. Ovšem dluh, který dluhem není, nejdříve musíme uhradit (takže naše "spoření" opět narůstá bez dalšího zhodnocení). Operátorka se ptá stejně jako já: proč? A i když je uvedeno vše na pravou míru, ještě chvíli trvá spravedlivé rozhořčení.
Trochu mě děsí představa, že určitě v tom nejsme sami. Já sama tomu moc nerozumím, vlastně se vůbec ani nesnažím, páč můj mozek je na to líný a tento druh inteligence nemám, takže mě by dostali a kolik takových lidí je. No nechci to rozebírat.
Jsem optimista a chtěla jsem být dnes trochu vtipná, ale nic vtipného mě nenapadá. Tak snad příště až budu psát o vlastní hlouposti, které se směju nejvíc.
Tak vy, zvláštní typ úředníků všeho druhu zasmějte se někdy svojí hlouposti a používejte mozek prosím samostatně, ať si o vás můžeme změnit mínění. A buďte trochu kreativní.
Jen snad ještě poznámka - z bestie už je zase slušný člověk :-) Nevím ovšem, na jak dlouho.