už na nás kývá

 

Sice zatím jen trochu, ale už je tady.
Podzim.
Při dnešní procházce už byl trochu cítit, tedy procházce, měli jsme cíl. Jako každý rok nařezat větvičky se šípky. Používám je na výzdobu podzimních truhlíků. Spolu s větvičkou s modrými bobulemi z keře, který nám roste před domem (nevím, jak se jmenuje a ani to nepotřebuji, bylo by to "perly sviním", páč si to stejně nebudu pamatovat), tvoří hezkou kompozici a keř vydrží celou zimu v truhlíku zelený až do jara a šípky se červenají celou zimu.

Cestou jsme viděli krásnou přírodu, byl krásně za břízami vidět Říp, potkali jsme schouleného ježka (byl celkem nedostupný v porostu, takže se nedalo zaostřit), kochali se žlutými špendlíky na stromě (neochutnali, překážky nebylo možné překonat)..
Oslnila mě kombinace trav spolu s doutníky. Na některých fotografiích mi přijdou jako vhodný motiv třeba na látku.Vetšinou bereme inspiraci v životě stejně z přírody.

A toto je výsledek našeho dnešního snažení a popíchaných rukou. Myslím, že mám trn v ruce:-) Ale ze všech osazených truhlíků zůstaly krásné už jen dva, takže obměna byla nutná.
Doufám, že vydrží jako každý rok do jara. Mám ráda ozdobená okna..

střepy v hlavní roli aneb výchova příkladem

Taky mám pár věcí, které bych nejraději rozbila :-)
Nelpím na hmotných statcích, i když některých je mi samozřejmě líto, když se rozbijí (např. puntíkovaný šálek ze servisu, který mi máma koupila před více než 20 lety... ach jo!). Ale samovolně, přirozeně, naší nešikovností, v myčce - ta rozbíjí především sklenice na víno a šampaňské. Nedokázala bych však praštit něčím o zem jen proto, že se mi to nelíbí či už to nechci. Nevím, jestli je to tím, že ctím lidskou práci. Prostě to nedokážu.
Velmi mě nyní irituje reklama nejmenovaného marketu, kde se vědomě rozbíjí nádobí, a ve hře je i malé dítě, jen za účelem pořídit si nové. Všichni účastníci reklamy navíc rozbíjejí s velkým nadšením a radostí! Vypadá to jako velký zážitek, tak proč to nezkusit?
Nemyslím, že je to výchovné, ba právě naopak. Já raději, než bych něco záměrně rozbila, rozdávám, pokud najdu zájemce. Reklama běží několikrát za odpoledne i u pořadů o zvířatech a přírodě a takže je málo pravděpodobné, že dítě nezahlédne to velké nadšení aspoň na malou chviličku..
Děti vychováváme v úctě k lidem (nebo ne?) a také k věcem. Je jen malý krůček od této reklamy k návodu: toto autíčko se mi už nelíbí, tak ho rozbiju a budu mít nové.
Děti přece vychováváme příkladem a já nevím, k čemu má tato reklama sloužit. Pochybuji, že návod použijí dospělí lidé, ale pro děti je to přece jen velmi názorná ukázka podávaná s úsměvem, takže skrytě hlásí: ano toto je v pořádku, jen ten hrníček rozbij.
Já nejsem správný vzorek člověka, kterého by reklama nějakým způsobem ovlivnila. Už jsem psala, že reklamy sleduji z důvodu profesního postižení. A tato reklama mi přijde velmi agresivní a destruktivní.
Taky mám pár věcí, které bych nejraději rozbila.
Jako tyto šampusky. Koupila jsem je při rychlém nákupu, kdy jsem zjistila, že doma už máme jen jednu použitelnou sklenici na šampaňské a večer bude párty.
Krásně zabalené se mi i krásné zdály. Nicméně po odstrojení z krásné krabičky jsem zjistila, že jsou těžké a mají příliš silné sklo. Na víno a šampaňské musí být sklo tenké. Lépe pak pití chutná.
Takže při všech sešlostech hlásím, pokud rozbijete tuto skleničku, bude to výhra :-) Ale vzít je a praštit s nimi o zem, fakt nemůžu. a samozřejmě téměř po dvou letech se ani jedna nerozbila. Pravděpodobně budou ještě v mé pozůstalosti :-)
Záměrné rozbití talíře či jiného křehkého předmětu má být jen při nějaké tradici, jako je třeba svatba, anebo při "akci italské manželství". Tam patří..
Nechcete náhodou někdo tyto šampusky s červenou nožkou? Je jich všech šest.

P.S.
Protože se už nechci vracet ke svým dvěma předchozím příspěvkům o mé záhadné růži, už by to byl "Dallas", tak si chci zadokumentovat jen pro sebe, i když k dnešnímu tématu to nepatří.
Nechápu pořád, jak se původně žlutá růže mohla proměnit ve skoro růžovou a potom dnes ráno v toto?!

může se žlutá měnit v růžovou?

Dívám se sice na svět převážně přes růžové brýle, ale toto ráno jsem myslela, že ještě spím.
Dnes se stal malý zázrak.
Dnes ráno se na mě usmívá téměř růžová růže. Asi by to nebylo nic divného, kdyby předtím nebyla růže úplně žlutá. Nechápu to, protože jsem si myslela, že žlutá se může maximálně změnit v oranžovou, ale nikdy bych nevěřila, že se změní v růžovou.
No, ona zblízka je vlastně růžová a žlutá, ale z dálky vidím jen růžovou.
Nyní tedy navazuji na svůj  předchozí příspěvek nesnáším žlutou aneb jak reklamovat květiny? Vlastně je dnešní příspěvek trochu omluvou firmě, u které jsme růži koupili.
Takže omlouvám se, zřejmě byla etiketa správná a koupili jsme trochu růžovou růži :-)

nesnáším žlutou aneb jak reklamovat květiny?

Nesnáším žlutou barvu na květinách a obzvlášť žluté růže nemám ráda. V podstatě nevím proč, prostě to tak mám a naši zahradu ladíme od růžové, přes všechny odstíny červené až ke všem odstínům fialové. Ještě se tady možná objevuje nějaký odstín do oranžova, ale žlutá fakt ne. Ovšem až do včera.
Včera rozkvetla žlutá růže. Zasadili jsme ji před několika měsíci i s visačkou s fotografií růžové růže. Koupili jsme od vyhlášené firmy na trhu s velkým renomé, od které nakupujeme často a vždy bylo vše ok.
Petunie rostly a rostou jako blázen, maliny plodí pomalu už misku denně (rovněž zasazeny letos létě), ale toto je trochu úlet. Růže tedy má kapku růžové okraje, ale ani když zamhouřím obě oči, růžová se z ní fakt nestane.
Proboha jak se reklamují květiny?!
Jsem celkem asertivní člověk a s reklamacemi mám nemalé zkušenosti. Na problémy spojené s reklamací si vzpomínám párkrát a vlastně v paměti mi utkvěly pořádně jen dvě. Asi proto, že události mi přijdou vtipné. Tedy nevím, jestli se mi zdály vtipné tenkrát anebo až teď s odstupem času. Nicméně tyto dvě reklamace si fakt pamatuju, přestože už uběhlo spoustu let.
Jednou to byly sportovní značkové boty mého syna, u kterých se začaly po 14 dnech nošení projevovat výrazné vady (už je to dávno, takže si přesně nepamatuji, o co šlo, nicméně vady byly neslučitelné s dalším obutím této obuvi) a já jsem se při reklamaci dozvěděla, že vlastně boty nejsou na nošení, takže opotřebování bylo způsobeno nošením obuvi na noze. Nakonec jsem to ustála se slovy, že mě nikdo neupozornil, že jsou boty vhodné pouze na vystavení ve skleněné vitríně samozřejmě s dvířky, aby se na ně neprášilo a ještě je vhodné jim hrát obden Malou noční hudbu od Mozarta. Kdepak nějaký sport a zpocené nohy. Reklamace nakonec byla uznána, domnívám se však, že pouze z důvodu, že  se jednalo o velmi známou firmu, která má pobočky po celém světě.
Další reklamace, která mi utkvěla v paměti, se týkala mojí nové hnědé kožené tašky (dárek k vánocům). Po týdnu nošení vypadala víc obnošeně, než moje černá kožená taška, kterou jsem v té době vlastnila asi 6 nebo 7 let. Všude při každém běžném pohybu se stírala hnědá barva, takže jsem si mohla ověřit, že je taška skutečně kožená,
Jala jsem se tedy tašku reklamovat. Byl se mnou sepsán reklamační protokol a taška mi byla odebrána a měla jsem se ozvat asi za tři týdny, což je zákonná lhůta pro posouzení reklamace.
Zastavila jsem se po uplynutí určené doby osobně a jaké bylo moje překvapení, když bylo sděleno, že mi reklamace nebyla uznána, protože s taškou bylo zacházeno nevhodným způsobem. Už jsem říkala, že jsem celkem asertivní a nebyla jsem upozorněna, že nosit tašku přes ruku jako dáma je nevhodné zacházení. Sdělila jsem tedy tlumočnici tohoto závěrečného verdiktu, že bych týden musela tahat tašku po zemi po dlažebních kostkách po celém Václaváku od "koně" až dolů na Můstek aby získala takovou patinu stáří.
Tašku jsem nepřevzala  a trvala na novém posouzení. Když mi nebylo vyhověno ani po dalších několika týdnech či měsících, byla to opět celkem renomovaná firma,  která měla obchod právě na Václavském náměstí, trvala jsem na tom, že chci mluvit s majitelem.
Abych to zkrátila, odcházela jsem s penězi, protože moje urputnost pana majitele přestala bavit,což mi neopomněl sdělit se slovy, že stejně reklamaci neuznává.
Mezitím již nastalo jaro a o kus dál byl výprodej dlouhých kožených! (ano nepoučena, opět kůže) kabátů, hned jsem si jeden koupila a sloužil mi dlouho.
Ale panebože na již zasazené květiny moje asertivita fakt nestačí. Nevím, jak se reklamují květiny.
No nic, co už, vezmu ji asi na milost, a protože mám růže ráda, snad si oblíbím i tuto.
Aspoň že voní.

květiny pro dnešní den

Zahrada pořád ještě hezky kvete. Milion bells máme poprvé, nevím, proč jsme je nikdy neměli, takže příští rok do nich jdeme. Kvetou pořád úžasně, jako kdyby ani neměl přijít podzim.

Vím, že kanu dávám na blog pořád. Ale dva květy najednou ještě neměla.
Navíc  musím dokumentovat, protože je pravděpodobné, že už tady nikdy nebude :-). Dostala jsem od kolegyně plnou tašku cibulí, ale jen jedna takto úžasně kvete. Druhá vlastně na terase, ale v květináči.
A proč už tady nebudou příští rok? Protože se musejí vyndávat ze země, někde přechovat a znovu na jaře vysadit. My jsme se s mým mužem rozhodli, že na zahradě s námi budou jen silní jedinci, kteří přežijí i zimu. Zahrada je hlavně na odpočinek, na ranní kávu, na oběd, na grilování a sezení s přáteli dlouho do noci.
No ale kana se nám moc líbí, i když kvete jen jedna, tak nevím, jestli letos neučiníme výjimku a nevěnujeme trochu času tomuto "slabému" jedinci.. Ještě jsme se nerozhodli.

A nakonec pro dnešní den růže. Pořád nám krásně kvete růžový keř. Takže ještě růže do vázy  a nejen pro dnešní den.
Hezkou neděli.

dnešní zastavení

Dnešní zastavení na akci Vinobraní.
Po mnoha letech organizování a pořádání podobných akcí je nějak ještě pořád nevyhledávám.
Ale na Vinobraní jsme se dnes zastavili a poslechli si rock v podání Classic rock´n´roll band,  písničkáře Pavla Dobeše, viděli živou sochu, sokolníky, krámky s řemeslnými výrobky, na dalším pódiu jsme si zatančili a zazpívali, tedy spíše já s Milanem Schelingerem. Zazněla i moje oblíbená Holubí dům.
Akce je obrovská, takže i my s mým mužem, kteří nemáme rádi plánování, jsme chodili s plánkem :-)
Ale nejvíc mě opět zaujal pohled od zámku na soutok a plující loď.
Dokumentovat dění se moc nedalo, protože účast byla obrovská, respektive ještě je, páč akce pokračuje do noci a ještě zítra.
No dnes jsme si to užili.

Justýnka - pokračování

dnes už nebudeme grilovat, že ne?!

Od té doby, co jsem psala o Justýnce, se událo spoustu věcí, takže pokračuji tam, kde jsem v dubnu skončila.
Mlýn, který s námi sousedí a kam chodila Justýnka na výlety, koupil nový majitel. Pro ochranu soukromí jsme se rozhodli přes hezký drátěný plot dát rákos. Také proto, abychom si v sobě probudili zdání, že jsme trochu ochráněni hluku a prachu, které od stavení přichází - kácení stromů, oprava plotu a další. Justýna byla zpočátku hodně vyděšená, že jí někdo obsadil prostor, o kterém si myslela, že je jen její, ani my jsme tam přece nechodili na cizí pozemek, aspoň tedy do té doby. A navíc byl rákosem uzavřen otvor, kterým na výlety odcházela.
Jakmile u sousedů ustalo pracovní úsilí, ona to celé přes plot sledovala, hned začala celá nešťastná hledat cestu na své domnělé území.. Mysleli jsme si, že si zvykne a zůstane jen na zahradě, ale bylo vidět, jak je nespokojená a potřebuje k životu větší prostor. A protože ji neradi vidíme nešťastnou, začali jsme přemýšlet, jak to vyřešit, ale Justýnka si pomohla sama.a objevila na konci plotu, kde nechal tesař díru, tedy respektive soused, i když plot je náš. A tak každý den počkala, až se to vedle uklidní a všichni pracujicí na pozemku odjedou a vyplížila se opět za hranici všedních dní. Nebyl žádný problém, chodila pravidelně domů a to dost často, protože ona je kočka domácí, co má jen ráda procházky a ví, že doma se jí a v noci se doma spí.
Tyto pravidelné rituály se změnily s příchodem Pinďi na prázdniny - animal hotel a trochu divná depilace. Jak jsem již psala, králíčka jsme pásli a já jsem hned druhý den, vzhledem k nechtěné depilaci, kterou jsme mu provedli, pásla milého Pinďu po celé zahradě, abych překryla ten nepříjemný zážitek. Nedošlo mi, že jej Justýnka doma sice snese, ba i na zahradě, ale pokud jí označkuje celé její teritorium, což se samozřejmě stalo, rozhodí ji to.
Možná to způsobila i ta příšerná vedra, která trvala několik týdnů, ale Justýniny rituály vzaly za své. Chodila domů velmi sporadicky a my jme ji museli neustále volat, abychom ji vůbec viděli a já dohlížela, jestli jí a pije apod. a docela jsem se tím trápila, když nebylo vše jako dřív a připadalo mi, že se nám to zvíře velmi vzdaluje. Jsme zvyklí, že nám Justýnka dává neustále najevo lásku, i když jsem slyšela nesmysl, že to kočky neumí, ale stačí, když ji někdy jednou za čas necháme jednu noc samotnou doma, při návratu nám velmi nadává, že byla sama a nehne se ode mě několik hodin a doprovází mě i na toaletu. To jen pro objasnění našich vzájemných vztahů.
Když jsme ji jeden den neviděli asi 12 hodin, dostala jsem strach, zda se jí v tom vedru něco nestalo, a tak jsem ji neustále volala až dlouho do tmy stojíc na našem plotě, abych viděla, jestli nepřichází. Opravdu už ve tmě jsem zahlédla její siluetu, jak se chudinka plíží a já volala na mého muže zoufale: musíme jí pomoct, ona je zesláblá a nemůže chodit. Došla po několika dlouhých minutách až k místu, kde jsem na ni čekala a kudy se dostávala domů. Nemohla však celá vyčerpaná vyskočit, a tak začala naše záchranná akce.
Nejdřív si přistavil můj muž židli k plotu, aby mohl přelézt. To nestačilo, bála jsem se, že se natrhne o zakončení plotu. Šel si pro štafle a já jsem neustále uklidňovala Justýnku a udržovala ji na místě. Ještě jsem v zoufalství v županu vylezla ven na ulici, obešla celý náš dům až k sousedovic plotu a hledala nějakou větší díru, abych porušila všechny zákony a vloupala se na cizí pozemek. Nic jsem nenašla a Justýnka se nehnula ze svého místa, takže jsem se vrátila domů, kde mezitím přistavil můj muž k plotu štafle. Až ráno jsme viděli ty škody, které naše záchranná akce způsobila. Spoustu zlámaných kytek.
Ale abych se vrátila ke svému vyprávění. Přidržovala jsem štafle a muž začal přelézat plot, aby mohl to ubohé vyčerpané a možná zraněné zvíře přenést domů. Sotva se dostal na cizí pozemek, my normálně ctíme zákony a vstup na cizí pozemek do našeho repertoáru rozhodně nepatří a nikdy jindy bychom to neudělali, to naše dle mého soudu ubohé, vyčerpané a možná zraněné zvíře začalo utíkat a elegantně přeskočilo plot a bylo pryč :-)
V tom jsem konečně pochopila, protože už Justýnku znám. Jak jsem psala, je to velmi poslušné zvíře - ne výchovou, ale přirozeně, takže když slyšela svoje jméno, věděla, že má jít, i když opravdu vůbec nechce. Kráčela neochotně co noha nohu mine domů a jen se mi chtěla ukázat: tak podívej, nic mi není a já zas jdu :-) A já už jsem ji pohřbívala.
Za několik dní polevily vedra, označkování králíkem vyčichlo a vše se vrátilo do svých kolejí. Takže jsme zase skoro pořád doma, spíme na zahradním krbu, spíme na kulečníkovém stole, na sedačce v obýváku, či uprostřed na manželské posteli a má ráda, když spí face to face, tedy tváří v tvář a funí mi do obličeje.
No to bylo zbytečného strachu, ale je to člen rodiny!

zahradní proměny opět

Trochu mě překvapuje, jak na sklonku léta zahrada pořád rozkvétá. I keře, které ještě nekvetly. Těší oko a duši.
Dnešní příspěvek a hlavně zahradní pohledy do malých zákoutí dnes posílám především svému nejvěrnějšímu čtenáři, který by chtěl, abych dávala příspěvky aspoň třikrát denně :-) a fota ze zahrady miluje.
Takže mami, tady to máš.
Jedná se o mámu mého muže. Nikdy jsem slovo tchyně nepoužívala a přísahám, že po spuštění nové reality show se stejným názvem ani nikdy nepoužiji. Teď jsem se zpronevěřila všem svým zásadám a kritizuji něco, co jsem neviděla a nikdy neuvidím, a nemám ani protinávrh a přesně tento typ kritiky nesnáším. Ale v tomto případě mi stačila reklamu, kterou jsem náhodně zahlédla, páč reklamy pořád sleduji z profesních důvodů, ale to už jsem jednou psala.
Takže ještě jednou. Mami, zahrada pro Tebe.