ranní rituály trochu jinak

takto to mělo být

Ranní rituály já musím bezpodmínečně dodržovat. To už vím dávno a už jsem se několikrát přesvědčila např.kabátová story.
Ne, tentokrát jsem nepřijela do Prahy bez kabátu v třeskutém mrazu, ale i tak to byl krušný začátek dne. Nebylo to nic zásadního, pro někoho možná naprosto malicherná či banální záležitost, pro mě to bylo ráno, které, jak doufám, nebude mít reprízu.
Dnes jsem měla poradu v Praze. Musela jsem tedy vstávat dřív než obvykle.
Počátek standardní jako každé jiné ráno. Ranní očista, sprchování, pití čaje a přitom pročítání emailů, které jsem včera už nestihla a nezbytná (fuj!!!) ranní cigareta. Jen se mi zdálo, že dnes neobvykle utíká čas.
Tak rychle, co na sebe. Oblékám se dle nálady a kvůli sobě, k tomu člověk časem dospěje, a ne kvůli druhým, já se musím cítit dobře, a tak musím až ráno zjistit, na co mám vlastně chuť.
Dnes to mám složitější, protože můj muž ještě spí, takže svoje svršky, abych ho nebudila, hledám v šatně téměř potmě. Něco najdu a popadnu a běžím se obléct do přízemí.
Panebože, zapomněla jsem na kalhotky. Takže opět schody do patra a zase dolů.
Panebože, ve tmě jsem vzala špatný prsten, je stříbrný a já jsem dnes do zlata. Takže opět nahoru a dolů.
Panebože, mám špatnou barvu punčocháčů a tak dál a tak dál.
Vždyť říkám, pro někoho malichernost, ale pro mě důležitá věc. Doplňky navíc odpoutávají pohledy od ne již mladé tváře :-)
Panebože, kolik je hodin:?
Pohled do zrcadla mě konečně uspokojí. A za jak dlouho jede autobus?
Ještě outfit doplnit šperky - náhrdelník na krk a náušnice, které úžasně doplní tmavě hnědý rolák.
Jedna náušnice hurá  je tam a druhá nejde. Potřebuji zrcadlo. Nakloním se a šup a je to.
Náušnice mi spadne do umyvadla a hezky na mě kouká. Později pochopím, že to byl výsměch. Sotva po ní sáhnu, uskočí jako živá a už je tam. A promiňte, je v hajzlu. Tedy v odpadní trubce. V umyvadle je takové to nerez udělátko, které zakrývá celý otvor a malou škvírkou, která zbývá, neprotlačíte ani špendlík, i kdybyste stokrát nakrásně chtěli. A ne zrovna malá náušnice se vešla velmi lehce a celá!
Panebože, nemám čas.
Tak opět už po kolikáté dnes výběh nahoru, popadnu ve tmě první, co nahmatám a co cítím, že by mohla být nějaká ozdoba do uší.
Panebože, ještě parfém a běžím na autobus.
V autobuse srovnávám myšlenky a sčítám škody.
Nejdříve posílám mému muži sms, prosím nepouštěj vodu do umyvadla v dolní koupelně, spadla mi tam náušnice!!!
Jsem matematický analfabet a dávno jsem se smířila s tím, že tento druh inteligence nemám, takže za

1) vyjížděla jsem o tři čtvrtě hodiny dřív, ale inteligent si natáhl budík jen o půl hodiny dřív, takže proto čas tak rychle utíkal
2) na lince leží připravený prášek, který jsem měla pozřít
3) náušnice mi neladí s přísvěskem
4) náušnice mi neladí s celým outfitem
5) v kabelce mi chybí vizitkář s mými vizitkami (měním kabelku někdy každý den a toto se mi nestává), nebyl by to problém, jedu na poradu a kolegové po mě vizitku chtít nebudou, ale pokud bude chtít někdo na mě telefon, jsem v pytli. Pamatuju si čísla, která už jsem dávno měla zapomenout, čísla dávno zrušených bankovních účtů, čísla bankovních účtů mých klientů ještě z dob mé práce jako bankovního poradce ( cca 15 let a více?), piny dávno zrušených karet, ale číslo mého služebního telefonu ani téměř po dvou letech neznám a čtu jej z vizitky, pokud jej někdo žádá
6) doma na pracovním stole u notebooku leží můj diář, kde mám rovněž pro jistotu svoje telefonní číslo zapsané a kde mám poznámky, kterým klientům jsem slíbila, že dnes zavolám... Uff

Přestávám sčítat škody. Úžasná bilance...
Kolegyně na poradě mě vítají se slovy: tobě to dnes sluší a máš úžasný šperk.
Když začnu vyprávět svoji ranní storku s náušnicí, všechny rozesměju. No ale tyhle náušnice tě úžasně prosvítily:-).Na druhou stranu - potřebovala jsem prosvítit?! Už je čas na plastiku???
Já prostě musím dodržovat rituály. Ještě že je porada jen jednou za měsíc.
Až potkáte v Praze divně oblečenou ženskou a v zimě možná bez kabátu, prosím pozdravte ji.
Budu to pravděpodobně já :-)

a takto to bylo :-)

PS: Náušnice vylovena viz foto - můj úžasný muž!!!

vzpomínka na Paříž

Ne, dnes nebudu psát o Paříži. Myslím, že jsem napsala dost vloni ve svých příspěvcích na pokračování hurá na Paříž. Dnes to však s Paříží souvisí.

Zkrátka vzpomínka na Paříž.

Měla jsem dnes chuť na něco zvláštního a uviděla jsem modrou zapékací misku, kterou jsem dostala v Paříži od dcery spolu s francouzským "hermelínem" jako dodatek k narozeninám. Dcera mě naučila v Paříži užasnou delikatesu, kterou si občas pro sebe udělám, a protože můj muž by nic takového nejedl, je zapékací miska jen pro mě :-)

Takže recept na úžasnou a jednoduchou večeři z Paříže, kdo jste nevečeřeli, možná ještě stihnete. Ale jen pro ty, kdo mají rádi nezvyklé chutě.

Hermelín s medem
Potřebujete modrou zapékací misku z Paříže :-) No, prostě vezměte jakoukoliv zapékací misku. Na jednu porci stačí 1 hermelín či jiná podobná varianta sýra, ale hermelín je lepší. Rozkrojíte jej na polovinu, dáte do misky a vše zalijete medem, může se dát i nějaká bylinka či koření, každý podle svého, ale já jsem dnes měla jen tak. Dáte zapéct do trouby tak na 200 stupňů a necháte zapékat, až med zhnědne a vytvoří trochu kůrčičku.
Servírujete v zapékací misce a jíte horké či teplé. Hodí se k tomu bagetka, kterou si trháte na kousky a namáčíte v té úžasné záležitosti. Já jsem chybějící bagetu nahradila opečeným toastovým chlebem.
Vím, nic objevného, ale mě by samotnou tato kombinace vůbec nenapadla. Možná někdo znáte, já jsem neznala.
V Paříži jedí všichni společně z velké zapékací mísy a přitom konverzují.
Tak třeba bude dnes pro někoho také inspirací. Mně to moc chutná.

teplo domova

Aneb co mě dnes v podvečer zaujalo. 

Poslední růže ze zahrady ve váze. 

Plápolající oheň.

Panebože proč mě fotíš? Víš, že to nesnáším a stejně se hnu, abys věděla.

A co zas ťukáš do toho compu? Já jsem tady, nevidíš??!!

nechápu, poslední pozdrav léta???

Přijde mi to neuvěřitelné. Máme pořád léto na zahradě. Znovu rozkvetla naše zázračná růže, nejdříve žlutá, poté růžová, ale do červené tentokrát už úplně nestíhá a už  asi nestihne

Kvetou ještě truhlíky a závěsné květináče....

A světe div se, dnes jsem natrhala plný pohár zralých malin :-)

Ale tady je důkaz, že je podzim i na naší zahradě.
Věřte nevěřte, vše nafoceno dnes. Hezkou neděli.

naprosto banální záležitost

Dnes promiňte. Jestli někdo čeká něco vtipného, asi to nebude.
Tolerance souvisí bohužel s věkem. Vlastně nevím, jestli bohužel anebo bohudík. Mládí moc tolerantní není, ale na druhou stranu to civilizaci někam posouvá. Právě ta netolerance, je to jako výzva nenechat to jen tak. Takže oprava, netolerance je vítaná.
Nesnáším kritiku pro kritiku. Kritika má smysl, když mám jiné řešení. Ale dnes řešení fakt nemám.
A zjistila jsem, ač vyzobaná slunečnice, k některým věcem tolerantní být nemůžu ani teď. Vše má svoje hranice a vždy bez ohledu na míru zkušeností, kterou máme. Anebo právě proto!
Odjakživa nesnáším lži. Toleruji jen ty, které mají nějaký smysl a cíl, nebo záměr neublížit,  tzn. vypadáš dnes strašně, ale já Ti řeknu, že je to dobrý.
Taky si někdy ráno připadám na sedmdesát a v poledne už na čtyřicet, tak proč tě trápit?
Ale krást?!
Korunovou záležitost a myslet si, že je to dostatečně potají?
Panebože. Nablila bych fakt vanu!!!
Předmět doličný je toaletní papír. Ano, veskrze naprosto přízemní záležitost. A to doslova.
Zdálo se nám v práci, že se nám ztrácí panebože tato naprosto banální věc.
Anebo, že si někteří z nás nechávají některé záležitosti do práce a ne na doma :-) (A nedodržují staré pořekadlo našich dědů, že každé h..no se má donést domů k dalšímu zužitkování, kdo by nevěděl, tak heslo je hnojení!!!)
Prožila jsem toho v životě hodně. Mockrát jsem byla nahoře a vícekrát dole, takže blbosti neřeším.
Ale dnes jsme se přesvědčili, že zloděj skutečně existuje, takže nebude nezbytně nutné oddělovat každému na pracovišti denní příděl útržků a na velkou - proboha choďte doma anebo si noste vlastní hygienické potřeby!! To fakt nepomůže.
Dnešní návštěvník, podotýkám pravidelný návštěvník, opustil naše návštěvní místo, tedy naše pracoviště, nechci být konkrétní, a po té navštívil toaletu. Nebylo by na tom nic divného.
Znáte to, nohy křížem, v očích smrt a je mi jedno kde. Ale rychlé zavření dveří jakože po výkonu bylo divné. To nestihnu ani já a to jsem velmi rychlá a muži v letech?! No promiňte, to je na pětiletku!
Kontrolou bylo zjištěno :-), že proboha chybí úplně celá nenačatá role toaletního papíru. Podotýkám, že návštěvník nevypadá, že patří k horním deseti tisícům, ale ani není pod mostem a tudíž veřejnou sbírku fakt nepotřebuje..
O jak hluboko dokážeme klesnout.
Promiňte mi dnes to naprosto přízemní téma, ale někdy potřebuji napsat aktuálně o věcech, které mě naštvou.
Asi udělám veřejnou sbírku na toaletní papír a po té ji předám bez dalšího komentáře dotyčnému, nee?
Do sedmdesátých let, kdy byla tato inkriminovaná potřeba nedostatkovým zbožím, se doufám nevracíme :-)

když rozkvétají růže a dozrávají maliny ...

Krásný podzim.
Už nám zase rozkvetla naše zázračná růže, už podruhé, chvíli žlutá, poté růžová a skončí jako skoro červená.

Stále kvetoucí zahradě ještě napomohla na studni tradiční podzimní "koule květů". Můj muž nezapomněl, já jsem to letos nějak zasklila, a koupil s kafem, které nám došlo :-)

A pořád zrají maliny. Užívám si všeho, co ještě zahrada dává a čím pořád překvapuje.

celkem kreativní záležitost

vůbec to není ilustrační foto, jen se hodí k dnešnímu deštivému dni :-)

Dnes v redakci přišla řeč na podnikání versus nemoc. Nepříjemná záležitost dnes i před lety. Tato debata u mě spustila lavinu vzpomínek na mé vlastní podnikaní. Již jsem se několikrát zmiňovala, že vůbec nejsem vzpomínací typ, já se do minulosti zkrátka nevracím. Žiju ráda přítomností.
Podnikání bylo trošku jiné, než je dnes, protože se psal rok 1991 (no vyzobaná slunečnice :-)).
V době před revolucí mě nouze naučila, respektive naprosto prázdné krámy s oděvy a textilem, více využívat svých rukou. Šít jsem se sice naučila mnohem později než většina mých vrstevníků, někteří tvořili již na gymplu, vlastně to bylo v době, kdy našemu prvnímu dítěti - synovi byl rok a já jsem chtěla, aby nosil džíny a na vánoce, do divadla či k jiným slavnostním příležitostem k těm džínám vestičku, zkrátka, aby byl frajer. Zajistit toto obé nezbytné odění prostřednictvím socialistických obchodů bylo nemožné. Takže jsem musela být kreativní a svoje, do té doby ne úplně šikovné ruce naučit tvořivosti..
A asi to máme v rodě, dovedla jsem časem svou malou zkušenost k dokonalosti, takže užít malým dcerám saka do divadla, nebyl problém, šila jsem bundy saka kabáty atd. i pro dospělé. Dokonce jsem si jednou ušila kožich z pravé kožešiny na vypůjčeném stroji na tento materiál. Kožich měl úspěch, ale když si vzpomenu na tu měsíční práci, promiňte, i dnes bych z té vzpomínky nablila vanu. Možná i proto již není šicí stroj mým nejlepším přítelem :-)
Abych to zkrátila, začala jsem plést i svetry v kombinaci s kůží a kožešinou či krajkou (dokonce jsem jich hodně prodala), dělala šperky apod.., takže po revoluci, kdy už jsme měli tři děti a já jsem je nechtěla dávat do školky a doma jsem celkem logicky kvůli financím nemohla zůstat, využila jsem příležitosti (konečně jsme totiž mohli, tak proč to nezkusit?) a začala jsem podnikat.
Bylo to pole neorané a já jsem na okraji Prahy otevřela boutique. Tehdy se tímto názvem označovala  či honosila i místa, kde se vedle oděvů a šperků prodávaly brambory, kdo nepamatuje, nepochopí, ale můj boutique byl skutečně hodný svého jména.
Oblečení, luxusní punčochové zboží, šperky, keramika, kabelky apod. Tenkrát bylo zásobování neskutečně těžké, protože objevit velkoobchody, které nebyly jen zástěrkou pro praní špinavých peněz a nakoupit něco nositelného, bylo velmi složité, bylo to trošku jako dobrodružství. Nebyl ještě internet, takže jediným vhodným nosičem informací či informačním kanálem byly billboardy, tenkrát báječná novinka. Takže při každé jízdě Prahou autem či MHD jsem držela zápisník a tužku a zaznamenávala. Toto vyprávění by bylo dlouhé, ale má rozuzlení. Nedostatek jiných možností mě celkem samozřejmě přivedl k tomu využít moji kreativitu i pro obchod a doplnit jeho nabídku něčím neotřelým. Měla jsem tenkrát odvážné nápady, na tehdejší dobu velmi odvážné.
Vzpomínám si na jednu neděli (kvůli dětem, abych s nimi mohla co nejvíce být, jsem měla místo všech všedních dnů otevřeno v sobotu a neděli, kdy hlídal můj muž). Dopoledne jsou došila bíločerný žaket, dokonce jsem měla i černé knoflíky s bílými dírkami a k tomu v negativu černobílé bermudy (dnes naprosto banální záležitost, tenkrát nevídaná věc). Rychle jsem ostříhala všechny trčící nitě, vyžehlila a běžela do krámu.
Kostým se mi velmi povedl. Byla jsem pyšná a těšila jsem se, jak bude nejméně týden zdobit krám, než si možná najde svého kupce. Celkem nelogicky, nebyli jsme na tom finančně nějak extra dobře, jsem si v podstatě přála, aby se neprodal několik týdnů.
Doběhla jsem v půl druhé odpoledne, kostým vyvěsila a připravovala si kasu. Za pár minut před krámem zastavilo auto a do dveří nakoukla mladá paní a jen špitla: vy máte ještě zavřeno, otvíráte až ve dvě, já počkám. Ne ne, jsem tady, klidně pojďte dál.
Paní si prošla celý krám a ukázala na můj naprosto čerstvě "upečený" kousek a zeptala se, zda si jej může vyzkoušet. Snažila jsem se zakrýt svoje pro někoho možná nepochopitelné rozladění a pomyslela jsem si: snad jí to nebude slušet. Panebože slušel, jako kdybych šila na ni. Paní zaplatila a tu moji úžasnou záležitost si odvezla...A vůbec nikdo ze zákazníků ji nikdy neviděl.
Tenkrát jsme dokumentovali pouze naše děti a činnost kolem nich. Rozhodně jsem neměla potřebu a ani čas při třech malých dětech, kdy jsem šila na nás dospělé, na naše děti, do krámu a spoustu dalších povinností kolem, dokumentovat něco ze svých výtvorů. Jsou jen v mých vzpomínkách a možná úžasnější, než ve skutečnosti byly :-) Navíc jsme si tenkrát vyvolávali fotky sami, takže tento druh dokumentace fakt ne.
Ale nějak jsem se rozepsala. Na to, že to měl být úvod k tomu hlavnímu, tedy k té celkem kreativní záležitosti spojené s podnikáním versus nemoc, je to dost dlouhé. Pokud jsem nudila, omlouvám se.
Bylo úterý a já v poledne držíc z obou stran svoje malé holky (v krámu měly koutek jen pro sebe na dětské tvoření a hraní, aby byly se mnou) zamykala obchod a přehlídla jsem schod. Nebude překvapení, že jsem spadla a podvrtla jsem si kotník. Tenkrát k nám nahoru, kde jsme bydleli, nejezdil autobus, tak jsme musely všechny holky pěšky více než kilometr. Domů jsem ještě došla, ale odpoledne jsem se na nohu už nepostavila. Kotník vypadal jak menší kopací míč, a tak mě můj muž odvezl do Vinohradské nemocnice. Rentgen a ortel byl jasný, potrhaná vaziva a na měsíc sádra. Naprosté zoufalství. Věděla jsem, že doma budu jen povinných 24 hodin, než sádra zatvrdne a hned musím do práce. Krám nebyl na zbohatnutí, nemocenská žádná, takže vynechat na déle než den nebylo ani možné, navíc rostly boutigue a "butiky s bramborami" jako houby po dešti, takže velká konkurence.
Nebylo by na tom nic divného. Se sádrou na noze přece chodí či jezdí do práce kde kdo. Problém byl někde jinde.
Do práce pěšky víc než kilometr a z práce samozřejmě totéž. Hned za první den jsem sádru prošlapala natolik, že jsem chodila naboso. No lékaři nepočítali s tím, že budu se sádrou zdolávat 100 jarních, v tomto případě skoro letních kilometrů, A nebo to byla sádra druhé kategorie? No a co teď?
A teď to přijde. Můj pohotový a kreativní muž si okamžitě věděl rady. Připravil si klasické obvazy a rozdělal stavební sádru a už to bylo. Tak to šlo den za dnem po celou dobu, stal se z toho každodenní večerní rituál spolu s koupáním dětí. Naše kuchyň se na čas stala i sádrovnou. Problém byl v tom, že opravit prošlapanou sádru jen na chodidle nebylo možné, ten kus by upadl, takže bylo nutné zakončit dílo vždy až nahoře, na prstech a nártu a neviditelně skončit sádrování nahoře u lýtka.
Dole na chodidle se sádra každý den prošlapala a nahoře naopak rostla geometrickou řadou. Po měsíci jsem byla jak vězeň nikoliv s koulí u nohy ale na noze a už jsem tu váhu jen těžko vlekla.
Na sundání sádry jsem šla do jiného zdravotnického zařízení, a když lékař viděl tu velmi kreativní záležitost, se zděšením v očích zvolal: proboha, kde vám takovou prasárnu vyrobili??!! Ve Vinohradské nemocnici? Musela jsem s pravdou ven. Nejdříve jsem lékaře dojala k slzám, to se smál, ale pak mě vyděsil slovy, panebože to nepůjde ani sundat.... Tak to budu mít do konce života? Anebo aspoň do té doby, než mi pod sádrou noha zhubne natolik, že sama vypadne?!
Sádru mi sundávali asi hodinu a já se strašně bála, že lékař s elektrickou pilkou v ruce nepozná, kde končí sádra a.kde mi začíná už noha.  Asi byl zkušený, ale takové monstrum na stole zaručeně neměl a pořád si měřil tloušťku sádry, která ještě zbývala. Dodnes vidím tu nejistotu v jeho očích!!!
I tak jsme tenkrát podnikali.
No říkám: celkem kreativní záležitost :-) S dnešní ortézou už toho moc kreativního nevymyslíte..

šípky a štrůdl

Nesourodá dvojka?
Šipky a štrůdl mají pro mě společného jmenovatele, Podzim.
Šipky mám ve váze, protože je to moc hezká dekorace.
Štrůdl jsem nepekla. Od té doby, co jsme doma s mým mužem sami, už nepeču. Můj muž sladké skoro vůbec nejí a já bych neměla kvůli zvýšenému cukru. Navíc, jak jsem již několikrát říkala či psala, mám "odpečíno" a nějak se do toho nehrnu. Ovocný dort se želatinou je nyní můj nejvyšší level. V poslední době vlastně jediný..
Dnes jsme se tedy vypravili na akci - soutěž Štrůdlování. Nešlo nám ani tak o ten štrůdl, ale o prohlídku nově zrekonstruovaného kulturního domu, ve kterém jsme dosud nikdy nebyli, přestože tu bydlíme 2 roky. Nemáme rádi venkovské zábavy a plesy, spíše jdeme každý rok na diskotéku a koncerty se konaly většinou v době, kdy jsme zrovna byli mimo domov.
Tak dnes byla příležitost na Štrůdlování i na exkurzi..
Soutěžilo se ve dvou kategoriích -  klasický štrůdl a cokoliv s jablky. Akce se konala poprvé, takže účast byla celkem malá, ale pro potěchu oka bylo dost.
Komise ochutnávala a hodnotila a návštěvníci ochutnávali při kávě za zvuků živé hudby.
Ochutnala jsem devítku viz fotografie níže. Něco tak úžasného jsem dlouho neochutnala. Přísahala bych, že tam jablka vůbec nebyla. Chutnalo to jako pařížský dort.
A tady je malá "podzimní" ochutnávka.