vzpomínková...

Nejsem vůbec "vzpomínací" typ.
Vlastně ani můj muž ne..
Nikdy si neprohlížíme fotky z minulosti - z dětství našich dětí, ani naše dovolené, pokud k tomu není nějaký důvod či výzva.
Kdy nás k tomu přinutí třeba naše děti, protože občas chtějí nějaké fotky z dětství pro nějaký projekt.
Jednou jsem je posílala i do Paříže.
Po vrácení fotek již není nikdo, kdo by fotky založil zpátky do alb či krabic, kde před tím byly.
Dnes jsme měli výjimečně vzpomínkovou neděli, protože jsem byla požádána příbuznou, abych pomohla s překvapením ke kulatému výročí a našla nějaké vzpomínky.
Vzala jsem krabici, kde by dle mého soudu mohlo být to, co potřebuji najít a tam nás s mužem čekalo oba překvapení.
Krabice obsahovala "šavle, biče, olejovky".
Fotky z našeho dětství, fotky z naší svatby, některé fotky z dětství našich dětí (někdo je tam uklidil, aby nemusel vracet do alb), vše proloženo prvními výkresy našich dětí, korespondenčními lístky a pohledy ze škol v přírodě, dopisy Ježíškovi.
Našli jsme, co jsme hledali a přitom jsme se pobavili prvním psaním našich dětí.
Jen malá ochutnávka, vybrané perličky jsou originální, tak jak jsem našla:
... mami, pošli mi prosím toaleťák, tady je ho málo
... mami a tati, dojeli jsme dobře, k obědu NEBYLA polévka (hurá) a druhé jídlo bylo dobré
... ahoj mami a celá rodino, pošli mi prosím víc korespondenčních lístků, nestačím odpovídat na otázky, žvejkačka byla dobrá
... ahoj mam a tati, ........ jo, ztratil jsem desetikorunu, ale ještě mám 36,10 Kčs.
Holkám jsem už koupil srdíčko jako přívěšek a gumičku.
..... Děkuji za žvejkačku, Zpočátku byla tvrdá, ale potom se jen rozplývala na jazyku :-)
....  je tu strašná zima, maj hnusný jídla a už se těším domů. P.S. Vůbec se mi tu nelíbí.
...  Ahoj rodino, POŠLETE MI ZNÁMKY!!! Nevím, co mám psát (k čemu teda ty známky?), jenom když jsme včera večer nemohli usnout, tak nám naše vychovatelka přečetla Polednici a od té doby říkáme jedné babě Polednice, protože je příšerná baba, co furt nadává.

Dopisů Ježíškovi je v krabici spoustu a je vidět, že děti byly skromné, byly tři, ale jeden je napsán už větším dítětem, ale teprve na konci jsem pochopila, že jde o recesi.
Po první větě jsem se vyděsila, že tohle dítě teda moc skromné nebylo
 ... Milý Ježíšku, přeju si novýho mobila, páč nutit mě chodit s tímhle pádlem do třídy odkojené na Nokiích 3310 za osm táců je fakt krutý! Nejlíp toho Tvýho ... :-), ale nechci to zadarmo, nabízím Ti svůj. A taky by to nemuselo bejt až na Vánoce...
Co takhle Mikuláš?? Nebo co takhle dnešek :-) ?  ..
Dopis končí: no, nebuďme naivní, vím, jak to je a tak se budu těšit na šampon a svetr :-).
Mám Tě ráda, Ježíšku.

trochu vintage stylu

Před víc než měsícem jsem při dochucování guláše, či čeho rozbila slánku. 

Rozhodla jsem se, že buď si chci koupit tu samou, ale zjistila jsem, že obchod byl již zrušen, anebo chci nějakou hezkou designovou, protože mám ráda i všední věci denní potřeby krásné a s duší.

Ráda se kochám, a tak jsem začala hledat, ale vše mi přišlo velmi nudné, nic na potěšení a pak mě napadlo se podívat na bonami a byla tam.
Krásná, přímo nádherná a něčím mi připomínala dětství a hlavně mi připomněla moji slovenskou prababičku (říkali jsme jí "stará mami" a už tenkrát jsem to slovo milovala).
Takže dóza mi připomněla moji starou mami. Nevím proč. Měla možná něco podobného.
Do dózy jsem se zamilovala a nákup jsem odkládala jen proto, že v současné době není naše finanční situace (jako v minulých letech) tak příznivá, abych neřešila i cenu.
Prostě mi přišla drahá.
Ne tedy jako drahý kousek, cena odpovídá kvalitě i vzhledu, ale drahá pro nás.
Nakonec jsem si řekla, že si radost udělám
A vzhledem k tomu, že ji nebudu brát téměř do ruky, ale bude na své značce, snad ji nerozbiju.
Dóza nebyla skladem, tak jsem si na ni musela měsíc počkat.
Upozornění mojí kolegyně v redakci, ta ale nemá stejnou barvu jako tvoje nová zelená kuchyně, se potvrdilo, ale barva mě neruší a to je důležité.
Mám radost z tohoto krásného vintage kousku a hledám mu ještě jeho přesné místo, jeho značku v kuchyni..
Nyní je skladem v Čechách, takže pokud si ji budete chtít pořídit, čekat tak dlouho jako já nemusíte.

Na Bonami je spoustu krásných kousků, chodím se tam kochat a možná ještě slánce pořídím nějakého sourozence.

a ještě Paříž - zapomenuté střípky...

Myslela jsem, že dvěma příspěvky jsem "projekt" Paříž uzavřela, ale bylo mi vyčteno, že některé záležitosti jsem zapomněla a měly být údajně zaznamenány ani možná ne pro čtenáře, ale pro nás, abychom nezapomněli.
Nevím, jestli to má smysl, ale píšu.
Ještě jsem si vzpomněla na věc, která nesouvisí úplně s pařížským výletem, ale tohle si chci pamatovat, páč to byl dárek, ze kterého budu žít nejmíň měsíc.
Zda jste vychovávali děti dobře či nikoliv, se bohužel dozvíte až v jejich dospělosti, když vám vyprávějí svoje zážitky, které si pamatují a je jedno, jestli to jsou zážitky, která je poznamenaly pozitivně (ty chcete slyšet především) anebo negativně, protože nikdo z nás nemá patent na dobrou výchovu, všichni to děláme poprvé a učíme se za pochodu.
Myslím, že nejlepší je řídit se intuicí ((knihy a zkušenosti druhých - to je nepřenosná záležitost).
Občas mi moje děti dají dárek, aniž to vědí, právě tou vzpomínkou: mami, já si vzpomínám, jak jsi řekla, udělala atd.
Jdeme v neděli s Lindou, to jsem psala v prvním příspěvku opět Paříž do kavárny na kafe a dcera mi říká, jak se ti líbí moje nové boty?
Jo, jsou hezký.
Odpověď je: musela jsem si je koupit, protože si je pamatuji z dětství. I Julien mi říkal, co si to kupuju, to není můj styl.
Rychle odpovím, jo jsou hezký, ale já si je nepamatuji..
Jdeme dál a neřešíme.
Když pak procházíme městem již s mým mužem, téma bot se vrátí a já teprve pochopím.
Ty boty jsem si, mami, musela koupit, i když to bylo divné, páč jsem si vzpomněla, že podobné jsi měla ty.
Není to dárek?
Je a velký. Děkuji a jsem ráda, že mám od svých tří dětí v průběhu jejich dospělého života takovou "zpětnou vazbu".
Děkuji všem třem a pochopíte mnohem později, jak takové maličkosti člověka vytáhnou až do nebes.
Další zapomenutý střípek jsou špunty do uší.
Mám od prvního letu do Paříže problém s ušima.
Při prvním letu (také jsem už asi o tom psala) jsem neposlechla svoji bývalou asistentku a nynější přítelkyni Ivetu: vem si špunty do uší, já mám strašný problém s vyrovnáváním tlaků.
Do Paříže to bylo hrozný, řešila mě i letuška, strašný problém  s klesáním do nižších výšek - kdo nezažil, nepochopí.
Strašná bolest až do hlavy a nepomůže ani polykání a žvýkání. Do Paříže jsem špunty neměla a neslyšela jsem pořádně celou dobu asi čtyři dny v Paříži a nemohla jsem ani sklonit hlavu, strašná bolest.
Na zpáteční cestu mi Linda koupila úžasný špunty do uší v Paříži.
Již poučena jsem šla do své známé lékárny, kde mi vždy poradí.
Tentokrát jsem ale měla být ve střehu, když mi bylo sděleno, jo potřebujete špunty do uší, protože vám vadí rámus z letadla?
Ne, rámus mi fakt panebože nevadí.
Nic jsem nevysvětlovala, protože mě tento nečekaný amaterismus šokoval a koupila jsem nějaké doporučené značkové a prý úžasné špunty do uší.
A velmi drahé.
Do Paříže jsem si držela přes narvané, naprosto netěsnící špunty do uší ještě ruce přes celé uši a zvládla jsem to.
Ale let zpátky?
Stejné špunty do uší, do toho jsem si ještě mačkala uši, a přestože, že jsem přiletěla v úterý v noci, ještě dnes pořádně neslyším, takže irituji celé osazenstvo redakce svým věčným CO??? a jsem hotová.
Mám zalehlé uši, připadám si jak na divadle, nevnímám úplně realitu a nechci ve stáří ani ohluchnout a oslepnout a nyní mi to přijde velmi důležité.
Panebože, je tu víkend, tak snad se z toho dostanu.
Možná už nechci nikdy letět, anebo panebože, co si mám koupit?!
Další střípek mi připomněl můj muž.
Jak jsem psala, let měl velké zpoždění.
Konečně vidím, že nastupuje posádka.
Dva krásní bílí muži, věk tak pětadvacet? a já si říkám to snad proboha nejsou piloti, teče jim mléko po bradě, pilot bude určitě ten důvěryhodný černý pilot, který vypadá, že už má nějaké zkušenosti.
Po všech peripetiích mě přestane trápit, kdo bude řídit letadlo, ale když letíme a já vidím, krásnýho černocha v letadle, tak houknu se špunty v uších na mého manžela: panebože, myslela jsem, že řídí ten černoch.
Můj muž posléze vypráví všem, že jsem ho překvapila, jak jsem přistoupila k jeho odpovědi: ne, řídí ti mladíci, naprosto nevšímavě.
Ano, od určité doby, když mám pocit nebezpečí (např. jedu s šíleným řidičem), tak si říkám, vole, už si si užila dost, možná na dva životy.
Máš úžasný zážitky celý život, nikdo to třeba neprožije nikdy, tak můžeš klidně umřít :-)
A ještě jeden střípek či postřeh.
Jsem tolerantní člověk, aspoň si to o sobě myslím, takže neřeším oblečení, vzhled či chování jiných lidí, ovšem pokud nenarušují moje kruhy, ale myslela jsem si, že na palubu letadla patří jen krásní lidé!
Objektivně, ne subjektivně krásní lidé.
Už jsem si zvykla, že letušky vymřely a že je na palubě jen mužský rod a ráda koukám na krásné stewardy, kteří mi přinesou kafe.
Ale při tomhle letu jsem se musela napomínat, abych zavřela pusu překvapením.
Pane stewarde, moc se omlouvám, ale na vás jsem si uvědomila, že jsme skutečně z opic.
Malá postava, dlouhé ruce, postoj šimpanze, velké uši, vystrčená brada a ten účes (korela na hlavě)?!, ale máte asi jiné kvality.
Po čase jste mi byl sympatický, takže vše dobrý.
Hezký večer všem a tímto snad zakončuji téma Paříž :-)

opět Paříž pokračování

Opět Paříž - pokračování.viz předchozí příspěvek
Je pondělí, popíjíme na dvoře tradičně francouzské kafe, já jej piju od první Paříže pořád a ještě jednou se smějeme včerejším sms našeho syna, který hlídá Justýnku (byla tam celou sobotu a neděli sama).
Od neděle večera až do odpoledne v pondělí jí dělá společnost syn..
V neděli večer přišla první sms ve znění: už jsme s Justýnou a luštím návod k jejímu použití ...
Ona totiž mluví a to dost často a důrazně, ale musím podotknout, že se oba znají.
Další sms za půl hodiny - na uklízení záchodu se nejdřív opiju, je to rozházený po celý podlaze a už šla ven. Vtipné sms do Paříže pod heslem Justýna se již stávají tradicí a poslední nedělní sms:  fouká tu hrozný vítr, mám něco uklidit na zahradě, Justýna ještě nepřišla, ale ještě že má trochu nadváhu, tak neuletí :-)
Na toto byl moje odpověď: při zemi nefouká.
Debatujeme a přemýšlíme, kam dnes vyrazíme. Mám opravdu pocit, že již uplynulo spoustu dní od našeho příletu. No člověk si jakýmikoliv zážitky prodlužuje život. To už mám vyzkoušeno.
Dnes nemáme žádného průvodce, dcera učí a její přítel je samozřejmě v práci.
Rozhodujeme se, že půjdeme jen tak a uvidíme.

Brouzdáme po ulicích a uličkách, některé vypadají celkem podezřele, až nás cesta a můj muž s orientačním smyslem dovede k největšímu parku (již jsem o něm psala), kde jsme již několikrát byli, ale park má pokaždé svoje kouzlo.

A posléze se rozhodneme a pokračujeme pěšky ke kanálu, k místu, které máme rádi. Byla to naše každodenní zastávka při první návštěvě Paříže.
Kanál byl v blízkosti tehdejšího bytu naší dcery.

Znaveni celkem dlouhou trasou, kterou absolvujeme pěšky, se vracíme pomalu domů, tedy do našeho chvilkového pařížského domů.
Sedíme opět na dvorku před bytem a posloucháme křik racků, kteří nad námi lítají.
Nechápu a pořád mě to udivuje, protože voda není přece jen tak blízko..
Je čas na přípravu večeře, chci překvapit dceru a jejího přítele.
Po večeři si píšeme trasu metrem k Orly bus, páč vyznat se v té džungli, není jen tak možné.
Nevím, kolik je  tras metra, vnímám jich jedenáct, a to je přece jen něco jiného než tři trasy v Praze.
A ještě musím někde koupit jízdenky na Orly bus, nechci spoléhat, že se dá koupit v autobuse.
A nutně se musím vyhnout automatům, ty nesnáším i v češtině, natož ve francouzštině, kde nerozumím ani slovo.
Zítra odlétáme do Prahy, s tím usínám a rozhoduji se, že vše proběhne hladce bez nějakých peripetií.
Tak poslední pařížské ráno.
Tradiční ranní kafe a cigareta.
Vstáváme celkem pozdě a na letiště bychom se měli vypravit někdy po půl třetí, aby byl prostor pro případné bloudění.
Vydáváme se tedy jen tak do ulic na malý nákup.
Cestou se zastavíme u nedalekého metra, kde se dají koupit jízdenky na Orly bus u živého člověka a nebudu muset použít robota, jemuž nebudu rozumět.
No to už tady bylo viz hurá na paříž při tankování benzínu ..., takže já riskovat fakt nebudu.
U okénka je cedule Přijdu hned, ale jelikož tam není čas odchodu, může to být taky několik hodin.
No nic koupím jízdenky, až půjdeme odpoledne při odjezdu na letiště.
Nezbývá moc času, tak se vracíme, abychom si sbalili.
Poučena sobotním ránem, poslušně dávám všechny problematické záležitosti zvlášť a přidávám i make up.
Nevím proč, ale navrhuji mému muži, aby pro jistotu vyhodil spray STR8 cestovní balení, který vůbec nepoužívá, vzal si jej místo parfému, protože na vůni je zvyklý.
Proč, vždyť s tím problém nebyl a je ho tam ještě dost.
Nejistě odpovídám, že nevím.
Dcera nás upozornila, že prohlídky na pařížském letišti od útoků jsou velmi přísné.
No, nic vše si připravím a i počítač, abych jen vše vhodila do "lavorů" na letišti při odbavení.
A už je čas.
Poslední cesta náměstím. Poslední pohled na pekařství, kde Linda nakupuje u svého pekaře, poslední pohled na kavárnu, kde jsme seděli,
A už jsme na metru.
U prodeje jízdenek je opět po pěti hodinách stejná cedule (nebo je tam těch uplynulých pět hodin?) a já opět nekoupím jízdenky na Orly bus, ale nemám žádný stres.
Přece jsem se rozhodla, že odjezd půjde hladce.
Všechny vytyčené přestupy zvládáme bez problémů, trasa 11, poté 2 a nakonec 6 a už vidím všude cedule Orly bus, tak jen ty jízdenky.
Při východu z metra jsou informace, kde se budou jistě jízdenky prodávat, ale je tam fronta. Vyjdeme tedy nahoru, ale nikde nic, takže se opět vracím k okýnku a čekám.
Požádám anglicky o dvě jízdenky na poslední dopravní prostředek v Paříži.
Paní mi sděluji, že si musím jízdenky koupit vedle v automatu.
Panebože, to neumím!!
A zde si opět potvrzuji pařížskou neskutečnou vstřícnost a snahu pomoci.
Paní okamžitě opouští kabinu, bere si ode mě dvaceti eurovou bankovku a už mačká neskutečné množství povelů v automatu a nakonec se mě asi třikrát na něco ptá a já vidím na obrazovce, že mám na výběr buď a nebo, ale nevím z čeho.
Krčím rameny, paní pokrčí také a dá ano.
Posléze pochopím, že se ptala, zda chci stvrzenku či nikoliv.
No říkám, kdybych to zkoušela sama, tak dopadnu stejně, jako když jsme tankovali benzín.
Naše transakce skončila právě na této vpravdě Hamletovské otázce ano či ne?
S úžasnou účastí Pařížanů jsem se setkávala na každém kroku. Účastný pohled paní, která se okamžitě zastavila u mojí dcery, kterou postihl velký záchvat kašle (nemoc si přivezla z Prahy a v podstatě jsme jako trio kašlali všichni tři i s mým mužem, protože jsme se z virózy nedostali několik týdnů) a dotazovala se, zda je nemocná a okamžitě s námi probírala, že ona je na tom podobně.
Vstřícnost jsem zažila i na poště, kde jsem chtěla poslat pohledy do Čech a zmateně jsem se koukala na přepážku, kde o kus dál stál čekající pán a  vpředu jsem viděla taková ta monstra, která na vás vyplivují pořadová čísla dle služby, kterou si vyberete.
No to snad ne, proboha.
Můj muž mi zasvěceně sděluje, to nejsou automaty na čísla, ale kopírky.
V tom přistupuje okamžitě ochranka s dotazem, zda mi může pomoct.
Lámaně (anglicky už jsem zapomněla) sdělím, že chci poslat pohledy do Čech. Okamžitě mi ukáže správnou přepážku a zde už na mě čeká velmi příjemná paní, která mi hned pomáhá.
Další zážitek máme rovněž poslední den, kdy se snažíme vyjít jako diletanti z krámu vchodem, kde je velká šipka vlevo k dalšímu vchodu.
Diletanti proto, že jsme samozřejmě jako většina národa nevšímaví k nápisům, i kdyby byly v češtině a k šipkám obzvlášť.
Blízko stojící muži nás okamžitě na omyl upozorní a ukážou správný východ.
Toto v Čechách nezažívám. Tam i kdyby člověk upadl na zem, těžko mu někdo pomůže.
A ještě nad vaším pomýlením budou kroutit nevěřícně hlavou.
Zažila jsem podobných laskavostí v Paříži víc, ale to už by bylo na další příběh, tak možná někdy příště.
Svírám nadšeně jízdenky na letiště a hurá na autobus.
Nakonec se ukázalo, že jsem čas odhadla správně, přestože můj muž tvrdil, že můžeme vyjet později a jsme zhruba dvě hodiny před odletem na místě.
Je tedy dost času i na řešení případných problémů., které ovšem, jak jsem se rozhodla, nebudou!!!
Hledáme přepážku, kde nám vydají na základě naší objednávky přes net skutečné letenky a je mi už teď divné, že nám nikdo nekontroluje naši celkem rozměrnou batožinu.
Odebíráme se k naší přepážce k odbavení.
Poslušně se okamžitě vyzouvám, abych nezapomněla a odkládám vše do růžových "lavórků" (v Praze jsou myslím bílé).
Do jednoho lavoru strčím počítač (panebože on ještě běží, ten křáp nešel vypnout, páč běží aktualizace a normálně vydrží bez nabíječky sotva deset minut, no snad to nebude problém), kosmetiku i s makeupem.
A už to jede a já procházím rámem a samozřejmě nepípám.
Proč taky?
Bagančata jsem přece zula.
A už spokojeně čekám...
A projela velká taška, moje kabelka, lavor s bundou a hodinkami atd..
Už jsem potěšena, vše dopadlo ok.
Panebože, kam jede poslední růžový lavorek s počítačem, kosmetikou a mojí občankou?!
V jiné lajně?!!
Za nějaký plůtek, kam pro něj nemůžu?
No co je zas?!
Stavím se do fronty za další hříšníky, samí Arabové (nejsem xenofob, nemám problém ani s uprchlíky, ale po útocích ve Francii je mi jasné, že tato prohlídka bude velmi důsledná a dlouhá) a já sleduji, jak jsou prohledávány pečlivě jejich batožiny.
Zabavuje se nějaký šampon nebo co a jinak dobrý.
A co já?
Panebože, že by zase ten parfém, který si prohlížela kontrola již na začátku pásu?
Nebo krémy, nebo make up?
Může to být taky ten pitomý spuštěný počítač, když jsem dala vše do jedné nádoby.
Už jsem na řadě a můj muž mě odbaven nervózně zpovzdálí pozoruje.
Já jsem kupodivu klidná.
Jsem nevinná, nic netajím, tak co?
Klidně ať mi to zabaví.
Jen ten střep, který vypadá jako minipočítač, panebože ať mi vrátí, na nový nemám.
Počítač je vyndán z obalu, doufám, že nebude chtít, abych ho vypnula, páč dokáže stávkovat a vypíná se i půl hodiny.
Je projet scanerem a ok.
Vše ostatní rychle prohlédnuto, parfém není problém, ba ani make up.
A pak je z hromádky vytažen cestovní "pičifuk" mého muže.
To je ten problém!
Vítězoslavně se dívám na mého muže s pohledem no já jsem říkala, že to máš vyhodit a už musím odpovídat na dotaz: co to je?
Pán nemluví anglicky, ale důrazné otázce naprosto rozumím.
Body spray.
Co?
Znovu no, body spray.
Pán začne pravou rukou naznačovat stříkání do levého podpaždí a já souhlasně kývnu, ano, to je ono.
Pán znovu tu pitomou a malinkatou věc (50 ml) zkontroluje a s pokynutím mě propouští.
Odcházím za mým mužem a sděluji mu, že za problém tentokrát může on.
Můj muž se na tu věc podívá a s úsměvem mi říká: no, jo ono jak je to černé, tak to vypadá jako kasr - pepřový sprej.
No hlavně, že teď už to víme :-)
Intuice se má poslouchat, říkám to pořád.
Konec dobrý, vše dobré.
Jdeme se projít po krámech, zbylo nám spoustu eur, protože jsme pořád platili kartou, tak už cenu moc neřešíme a jdeme si koupit svačinu a pití a bonbóny.
Do odletu ještě zbývá hodně času.
Sedneme si k naší bráně, už je tam plno lidí a málo míst k sezení, tak jsme rádi, že na nás poslední dvě místa zbyla.
Mám hlad, pustím se do svačiny a čtu si časopisy, které jsem nestačila přečíst při příletu.
Po čase začnou něco hlásit francouzsky a po té anglicky a já rozumím pouze slovu bags a please.
Pochopíme, když se začnou zvedat ostatní cestující, že se něco děje.
Aha, tak to je změna, teprve tady totiž kontrolují, zda velikost našeho zavazadla odpovídá rozměrům příručního zavazadla.
No,teprve tady a kam to dáme, když nebude odpovídat?
Odbavením jsme už prošli.
Paní má u sebe takové ty dva košíky a já pochopím, že ten větší, do kterého se naše bagáž krásně vešla, je právě ten no garance.
Paní trvá na menší míře a sděluje, že bag is very big.
No nic, chystám se ukecávat, jedno zavazadlo pro dva, paní mě však předběhne a ptá se, zda je zavazadlo pro oba a hurá dostáváme štítek s garancí.
Jsou nám prolustrovány letenky a občanky a za chvíli má být nástup do letadla.
Vše je za námi.
Vracíme se na místo, ovšem fungují zde škatule škatule hejbejte se a místo k sezení na nás nezbylo.
No píšou, že pouštět budou asi za 20 minut, to vydržíme.
Ubíhá čas a furt se nic neděje.
Na obrazovce se najednou skví anglický nápis zpoždění, ale nikde jsme nevypátrali, jak velké zpoždění.
Píšu tedy sms přítelkyni, která pro nás opět jede na letiště: prosím tě máme zpoždění, ale nevím, jak velké, tak si to prosím zjisti na netu číslo letu to a to.
Za půl hodiny přijde sms: a nevíš, jak velké? na netu je jen zpoždění :-)
Hm, a tak si tady žijem....
Krásný závěr naší cesty.
Lepší bych nevymyslela.
Ještě jednou jsme znovu zvednuti z míst čekání a všech 190 cestujících prý začnou už pouštět do letadla.
Na obrazovce se objeví číslo řady od 9-22 a toto jsou první cestující, kteří se smějí začít řadit.
Nechápu, proč nezačínají od jedničky.
No, vlastně tuto činnost nechápu celou.
Po odbavení asi dvaceti lidí, my máme řadu 27, vznikne takový chaos, řady se stejně pomíchají, takže slečny u přepážky to vzdávají.
Zbytečná aktivita.
Ale možná jen chtěly, aby nám utekl čas.
Nakonec máme zpoždění padesát minut, ale přiletíme se zpožděním 20 minut. Můj muž dí, asi letěl nějakou zkratkou a vynechal zastávky.
Přítelkyně bloudí a my na dotaz českého taxikáře Taxi, please?, odpovídáme zmateně: no, no.
Sedáme do auta.
Mám žízeň.
 "Dáma" si po Paříži nahne z dvoulitrové láhve Březňáku (pohotovostní lahev v autě)..
Hurá domů, za Justýnkou!

opět Paříž

Paříž potřetí,
Paříž naposledy před dvěma lety hurá na Paříž.
Tentokrát nejedeme autem, ale opět letíme.
Při výletech do Paříže máme velmi extrémní zážitky, o kterých pak mohu psát.
Ale je to potřetí, velmi pravděpodobně to bude mít hladký průběh. Tentokrát jedeme poprvé s cílem vidět pařížskou premiéru naší dcery.
Je to i naše premiéra, v Čechách jsme viděli všechna představení, v Paříži nikdy (letenky jsou dárek k vánocům od dětí:-) )
Je sobota brzo ráno, odlétáme v devět hodin a začátek naší výpravy už napovídá, že bude o čem psát.
Při pohledu na naši na půl sbalenou batožinu dí můj muž. panebože, ta taška je nějaká velká, to nám neprojde jako příruční zavazadlo.
Mě však nerozhází, není čas hledat jiné řešení. Zavazadlo je pro nás oba jediné, to ukecám.
Příjezd na letiště bez problémů a už se loučíme s přítelkyní, která nás na letiště vezla.
Nic mě nestresuje, sice mám v tašce zbytek parfému, ale ostatní si myslím, dle předpisů, tak přinejhorším obětuji parfém.
Můj muž měl pravdu, tašku musím ukecat - vždyť má jen sedm kilo pro oba a konečně dostáváme na ni štítek no garance! No to je jedno, snad se to jako příruční zavazadlo vejde. Z letadla nás přece nevyhodí.
Jdeme na odbavení.
Dáváme na pás kabelku, naše "malé" příruční zavazadlo, odkládáme svršky, hodinky apod.
A už je tady první zádrhel.
Velká taška se vrací zpět. Musím z tašky vyndat kosmetiku - tedy parfém, denní a noční krém a zabalit zvlášť.
Po té se mi ještě vrací kabelka, ze které jsem nevyndala svůj malinký počítač (minule při letu stejné balení, ale žádný problém) a další dotaz. V té kabelce máte ještě nějaký parfém, panebože nemám, tak krém na ruce, vrtím hlavou, vyndávám celou kabelku a zoufale přemýšlím, co to asi proboha je, ale muž je velmi pohotový a znalý, máte tam někde určitě make up.
No aha, tak na to jsem zapomněla.
Tak konečně můžu přes rám.
Pískám jak na lesy, ale beru to naprosto samozřejmě, na to jsem zvyklá, pískala jsem všude, kam jsem vlezla služebně u soudů, státních zastupitelství, takže já idiot naprosto nevzrušeně ukážu na své kozačky (nechápu, proč jsem se panebože nezula) plné kovových záležitostí - ozdobné zipy na obou stranách, samá přezka, ale protože jsem nevinná, klidně vyzouvám kozačky a předávám je ke kontrole domnívajíc se, že tím je vše vyřešeno.
Přece se na mě podívejte, jsem jen kretén, který se nepřipravil, ale na pachatele přece nevypadám.
Projdu rámem a už nepískám, takže za mě vše ok.
To je však velký omyl.
To zřejmě nestačí. Už jsem podezřelá. Dochází mi až mnohem později, že po atentátech v posledních letech jsou velmi zpřísněny kontroly na letišti.
Jsem podrobena v hale před zraky zvědavých čekajících důkladné prohlídce a to až k prosahání mého spodního prádla. Prohlídka trvá docela dlouho, ale jsem v klidu. Neberu si to nějak osobně, takže se ani nestydím, jen jsem ráda, že mám do kozaček černé ponožky a ne nějaké vtipné s obrázkem, které jsem si chtěla vzít původně.
Dobře, konečně jsem zbavena podezření a odbavena a můj muž mi špitá, zapomněl jsem ti říct a myslel jsem na to, že by ses asi měla zout.
Podotýkám, že téměř všechny ženy přede mnou šly bosy.
Panebože, asi ještě spím.
No nic už odlétáme.
Tak teď jen ať je přistaven sdružený taxík včas, ať je žlutý jako minule a ať najdeme ten správný východ. Letíme na letiště Orly, tam jsme ještě nebyli.
Po přistání v Paříži posílám sms dceři, aby mohlo být přivoláno soukromé taxi.
Už jsme na místě u parkoviště a hledáme jako minule ohlášený žlutý taxik. Za chvíli přijde sms od dcery, tak kde jste. Vyplnila se předpověď, zlobí mobil a sms nepřišla.
Volám okamžitě a hlásím, že už čekáme na ohlášeném místě terminál Sud, gate L a stojíme venku u parkoviště dle příkazu. Jelikož firma nemá povolení na parkování na letišti, je nutné ji teprve zavolat a dozvídáme se, že přijede za dvacet minut, barva pořád žlutá.
Ještě jsme v klidu, i když venku mokneme.
Vyhlížíme žlutou barvu 15, po té 20, 25 minut.
Zoufalý telefonát od dcery, mami panebože jste na správném místě, řidič vás nemůže najít a je to šedé auto s nápisem, tak ho zkuste na parkovišti najít, nebo odjede.
Teď začíná naprosto nesmyslné a zoufalé hledání na místě, kde parkuje desítky aut a tak padesát procet je šedý mikrobus s různými nápisy.
Zkrátím tuto peripetii, páč panika je stejně nepřenosná. Pár dalších zoufalých telefonátů (je nutné volat na centrálu, páč telefon na řidiče samozřejmě není, po té centrála volá řidiči atd) a dozvídáme se, že řidič nás čeká proti zvyklostech těchto soukromých společností vevnitř s cedulkou s mým jménem!!!
Teď už ale ví, že jsme venku a naštěstí dilema zůstat na místě či jít dovnitř nenastane, páč zahlédneme možná nejšťastnější obraz toho dne:  muže arabského původu s cedulkou s celým mým jménem.
Plni nadšení se k němu hrneme. Panebože, neodjede bez nás.
Vůbec mi nevadí, že se řidič rozčiluje a vykřikuje něco o dvaceti minutách a důrazně volá inside no outside.
No, jo jsme outsideři, ale to mě nevadí.
Je okolo jedné hodiny po poledni a já mám pocit, že od rána uplynuly tři dny.
Nasedáme a jedeme asi hodinu přes celou Paříž na místo určení. Potřetí vnímám město už trochu jinak a sleduji hlavně všední život.
Překvapují mě mimo jiné všude před kavárnami obsazené stolky s kouřící kávou. Je přece ještě zima.
Všude zaparkované motorky mě už nepřekvapí, je to lepší dopravní prostředek než auto v ucpané Paříži.

A začíná první den v Paříži.
Jdeme se jen tak projít ve čtvrti, kde je byt naši dcery a těšíme se na událost, která nás čeká večer.

Večer jdeme do divadla, to byl hlavní důvod naší cesty a dáváme si ještě cigaretku venku před divadlem s přítelem naší dcery, který nám ukazuje vyvěšený plakát s pozvánkou na představení se jménem Lindy.
Můj muž okamžitě poukazuje na to, že ve jménu chybí háčky a čárky. (Dcera nám posléze vysvětluje, že už to tak nechává schválně, protože takto si snáz všichni zapamatují jméno režisérky, není jen ta s těmi háčky a čárkami a po té je snadné je opravit, aby bylo jméno úplně správně).
Najednou vidím, jak můj muž vytahuje pero a samozřejmě, jak jinak, doplňuje na plakátu háčky i čárky k pobavení nás všech. Vevnitř v divadle jsme se smáli, jestli si nechce vzít celý štos programů a pokračovat.
Odpověď zněla: ano, mám takové nutkání :-)

Představení bylo úžasné a nese pečeť svého režiséra.
Jen ale krátce, protože vyprávět se to nedá. Představení Das ist die Galerie od Heinera Müllera patří k neinscenovatelným představením stejně jako třeba Malý princ, a přesto se o to všichni pokoušejí znovu a znovu.
Představení začíná tím, že diváci jsou pozváni do galerie, která je nainstalována na jevišti s živými objekty (herci) do bizardních obrazů. K našemu údivu byly u každého obrazu české popisky..
Po představení se dozvídáme, že popisky jsou kvůli nám a také trochu pro ostatní, aby si uvědomili, jak je někdy těžké být cizincem. Galerie je natolik úžasná, že i technici a osvětlovači jdou s námi na prohlídku, i když už obrazy viděli.
Teprve po prohlédnutí galerie se všichni diváci usazují v hledišti a představení začíná.

Těžké, ale úžasné.
V neděli ráno vychází dlouhá kritika představení a poslední věta volně přeloženo mluví za vše: z divadla odcházíte naplněni, tohoto režiséra rozhodně sledujte.
Mám radost a také mě potěší email studentky mojí dcery, která s dalšími spolužáky, které dcera učí na umělecké škole, byla na představení. Email obsahoval mimo jiné chvály i větu:  neiscenovatelnost Müllera byla tímto představením popřena.
V neděli ráno, protože mužské osazenstvo ještě spí, a abychom v malém bytě nerušily, jdeme s dcerou ven na kafe do kavárny.
Tedy v malém bytě, je to pětadvacet metrů čtverečních, na Paříž celkem dobré bydlení. Dceřina známá má byt devět metrů čtverečních, o něco větší než naše koupelna. Neumím si to představit, páč náš životní prostor mého muže a mě je o hodně větší, než k životu potřebujeme.
Můj muž zjišťuje v katalogu realitek, že se prodávají byty (tedy studia) ještě mnohem menší a to sedm metrů čtverečních!
Když si představím na slavném pařížském hřbitově ty velké hrobky zvící velikosti vil, už jsem také o tom psala, je to paradox. Tolik prostoru pro mrtvé...
Takže nedělní ráno posedíme venku u stolku v kavárně, venku jsou teplomety, tak není zima a snídáme a povídáme si o představení a dozvídám se detaily, i když mi kupodivu nevadilo, že francouzsky neumím. Alternativní divadlo většinou pochopíte jen obrazem a intuicí.
Po snídani jdeme na trh a já slyším slova jako krásná jako vždy, ale protože jsme na trzích ještě celkem brzo, není prý emocionální nátlak ještě tak silný.
Ještě je spoustu času, zboží prodat.
Odpoledne jdeme s dcerou courat po Paříži. Zpočátku bez zvláštního cíle, protože známá místa jsme už s mužem viděli vícekrát.

Dostáváme se mimo jiné na náměstí Republiky na místo konání demonstrací, které znám jen z televize a zapálíme svíčku, protože socha Marianny slouží po útocích jako místo vzpomínky na oběti stále.

Z náměstí pokračujeme procházkou po Paříži a objevujeme Svatou Kapličku, kterou ještě nenavštívila ani dcera.
Kaplička plná vitráží a klenoucí se do výšky mně přijde monumentálnější a v interiéru úchvatnější snad než Notre Dame.
Jen druhé patro je od podlahy do stropu je dvacet metrů.
Záměr se podařil. Připadám si malinká.
Nádhera.

Malý odpočinek v kavárně a večer zakončujeme večeří v thajské restauraci.
Končí druhý pařížský den.
Připadá mi, že jsme v Paříži už celý týden.

Pokračování příště.