když venku prší...

Je čas na veselé zajíčky.
Vzhledem ke své kreativní minulosti, kdy jsem šila pro celou rodinu vše včetně sak, bund, kabátů a jednoho kožichu a zásobovala svými výrobky také vlastní butik (už jsem o tom někde psala), dnes už moc často k šicímu stroji nesedám.
Již mám odšito, šití už mě neláká a také není ta motivace jako tenkrát, kdy nebylo vůbec nic zajímavého k sehnání.
Tenkrát jsem vyráběla i šperky, ale jak šel čas, zájmy byly někde jinde.
Dnes od rána prší a já konečně mám čas a hlavně chuť ušít nahřívací polštářky pro dvě ze svých vnoučat.
Již jsem slíbila dávno, ale většinou jsem šila polštářky na objednávku a jak to tak bývá, kovářova kobyla chodí bosa.
Můj muž si kdysi koupil nahřívací polštářek asi před šesti lety, to jsem je ještě nevyráběla a pořád jej má, už opotřebovaný, ale nejsou lidi. Pořád jej však používá, když jej něco bolí.
Nahřívací polštářky asi každý zná, plní se různými surovinami. Já je plním čistou pšenicí dovezenou přímo ze šlechtitelské stanice, nemořenou a zbavenou plev.
Účinky nahřívacího polštářku jsou nezpochybnitelné, i když já nejsem zrovna jeho skalní fanoušek. Možná mě ještě pořádně nic nebolelo.
Takže dílo je hotovo a myslím, že se polštářky povedly.
Veselí zajíčci mi rozjasňují ten dnešní deštivý den.
Doufám, že udělají radost.