jako...

Konečně přestalo pršet. 

Rychle vybíhám ven, abych stihla zachytit ranní jinovatku.

Vypadá to trochu jako zima.

Aspoň si tedy na jako hraju.

Trochu zimního čarování.

Jinovatka vymalovala všechny listy, trávu a vše okolo.

Jak málo mi stačí. 

Zima bez sněhu.

Ty ptáčci nemají mít bílé a vykulené oči.

To čarovala jinovatka. 

Přeji šťastné vykročení do nového roku.

smutná vzpomínka

Téma  se dnes moc nehodí, ale i to je život.
Někdy si něco přečtu a musím sama ihned  psát.
Možná jsem se z toho měla vypsat.
Bylo to někde zasunuté a ani jsem myslím, svůj příběh nikomu moc nevyprávěla.
Na facebooku jsem narazila na příspěvek z blogu Máma za vodou. Do dnešního dne jsem blog neznala, ale popsaný smutný příběh mě dostal, i když aktérku neznám ani virtuálně. Nedokázala jsem komentovat, protože žádná slova útěchy tady nepomohou.
Vím, o čem mluvím.

Já moc nevzpomínám, a když tak pouze na hezké věci.
Nicméně přečtený příběh mi přivál moji vlastní smutnou vzpomínku.
Byl začátek roku 1990 a našemu nejmladšímu dítěti bylo něco málo přes dva roky.
Jednoho dne jsem objevila i já něco, co zastaví dech.
Malou bulku.
V první chvíli takový nález člověka naprosto paralyzuje, úplně zkamení.
Po té začne něco řešit.
Na první vyšetření vzpomínám naprosto s hrůzou.
Jsem ve vyhlášené nemocnici (a i dnes je velmi známá) na nějakém velkém sále a stojím ve frontě, myslím opravdu v řadě, spolu s dalšími desítkami odhalených žen, které se klepou stejně jako já.
Čekáme dlouho a já přesně nevím na co.
Po delší době přijde někdo v bílém plášti, prý velmi dobrý lékař.
Jde postupně tou dlouhou frontou vyděšených žen, každé sáhne na prso, případně na obě, něco ženě zamumlá a jde o prso dál.
A už stojí přede mnou.
Je to jak na běžícím pásu.
Sáhne mi velmi letmo na prso a prohodí, že tam nic není a okamžitě jej přestanu zajímat.
V té chvíli jsem šťastná.
Nic to přece není a mám jít domů.
Uplyne několik dalších týdnů, bulka je na svém místě a navíc začíná prso bolet. 
To mě trochu uklidňuje. Rakovina přece nebolí. Tedy aspoň zpočátku.
Život jde dál a já se čirou náhodou setkám se zdravotní sestrou ze soukromé kliniky kvůli kosmetickým přípravkům. 
Zasvěcuje mě do tajů distribuce tehdy začínající kosmetiky, a když se náhodou skloním ke kabelce, všimne si, že se mračím bolestí.
Odvyprávím tedy, co mi je.
Její verdikt je krutý. 
Proboha jedním pohmatem přece nemůže lékař zjistit, zda to je či není vážné a ještě tvrdit, že tam nic není. 
Nepomůže ani můj argument, byla jsem přece ze známosti u vyhlášeného odborníka.
Okamžitě mě objedná do soukromé ordinace, kde pracuje. 
Jsem tam dodnes :-)
Vyšetření nyní již mojí dlouholeté lékařky je velmi důkladné.
Na ultrazvuku objevuje skutečně bulku velkou tři centimetry a potvrzuje tedy můj nález.
Výsledek by se mi měl zdát pozitivní, na 80% to není pravděpodobně rakovina. 
Mně se však pozitivní nezdá. Pokud to není 100%, není to nic.
Objednává mě na další vyšetření prý do prsní poradny k vyhlášené odbornici. 
Dodnes si pamatuji jméno lékařky.
Bohužel na vyšetření jdu až za měsíc.
Byl to perný měsíc, který jsme s mužem prožili.
Musím říct, že jsem neměla strach o sebe či z toho, co mě případně čeká.
Jediné kvůli čemu jsem skutečně nespala a trápila se, byly naše tři malé děti. 
Panebože, promítala jsem si v hlavě všechny možné a pro mě přípustné varianty, kdyby bylo nejhůř, kdo mému muži pomůže s výchovou dětí.
Když se blížil onen den, můj muž se rozhodl, že mě doprovodí a já jsem mu dodnes vděčná.
V nemocnici nemůžeme najít onu lékařku, přestože prsní poradnu jsme našli hned. 
Někdo v bílém plášti sděluje krutou pravdu, že tuto doktorku najdeme na onkologii. 
Moje lékařka mi sdělila milosrdnou lež, abych se ještě víc celý měsíc netrápila.
Dodnes nezapomenu na ten šok z čekárny. 
Dnes už bych to pravděpodobně zvládla líp, ale tenkrát pohled na holé hlavy žen, hlavy s parukami a povídání o chemoterapii a operacích mě naprosto zničil.
Opět velmi důkladné vyšetření, mamograf a nevím, co ještě.  
Opravdu velký rozdíl oproti prvnímu vyšetření v podobě sáhnutí na prso.
Opět ujištění, tak na 90% to není to nejhorší, výsledek bude zítra, zavolejte si. 
Pokud bude nejasný, čeká vás biopsie.
Ke dveřím jdu jak spráskaný pes s hlavou skloněnou. Lékařka se slituje, zavolejte mi zítra po obědě, to už budu vědět víc.
Po obědě pro mě bylo dvanáct a jedna minuta. Dozvídám se, ano je to tam, ale není to zhoubné. 
Další léčba u mojí lékařky.
Jsem šťastná. 
Dokonce je mi jedno, jestli mě budou operovat, hlavně, že to není to nejhorší.
Dostávám nějaké nové léky a po několika měsících se dozvídám, že se bulka zmenšuje a vidím úlevu v očích své lékařky.
Proč? 
Teprve se dozvídám, že zkoušela novou léčbu, aby zabránila odejmutí prsu, na to už prý bylo času dost.
Panebože, vidím, že dnešní smutný příběh u mě rozjel lavinu vzpomínek.
No nic, dnes jsem v pořádku a totéž přeji i Mámě za vodou.

jelení příběh

Jsem fanda jeleních šperků už léta.

Jednoho od Deers ((dárek) vlastím už šest nebo sedm let.

Podle toho taky už vypadá, i když je fakt, že to vidím jen já.

Trochu orvanej, chybí některé součástky, ale přesto trůní hrdě na klopě mého kabátu. (Mám k němu i náhradní díly, ale upřimně, na to jsem líná.)

Na klopě sice není sedm let, ale koupí kabátu získal svoje místo, je na stejné značce a přestal být pták, tedy jelen stěhovavý.

 Jak jsem již několikrát psala, moc nesoutěžím.

Neměla jsem v úmyslu tedy soutěžit ani u Inky.

Její blog čtu pravidelně a ráda, tak jsem si nemohla nevšimnout krásného jelínka.

Soutěžit jsem však nechtěla, věřte nebo nevěřte, ale tak krásnou práci jsem nechtěla nechat bez povšimnutí a v jiném příspěvku jsem jelínka neviděla.

Dlouho jsem zvažovala komentář a nakonec jsem si nemohla pomoct a napsala, ale neuvedla emailovou adresu s tím, že mě Inka ze soutěže vyřadí a navíc, když už se soutěže výjimečně zúčastním, tak stejně nevyhraji (no letos tedy jednou jo).

Ovšem, že nesoutěžím, jsem neuvedla...

Navíc jako dlouholetý vlastník a fanda jeleních šperků jsem si připadala téměř jako odborník, který může posoudit kvalitu výrobku :-)

Zapomněla jsem na jelínka u Inky a už samozřejmě nesledovala ani závěr soutěže.

Jaké bylo moje překvapení, když mi přišla přes facebook po několika týdnech výzva od Inky, abych dodala adresu, že mi jelínka pošle.

V první chvíli jsem ani neměla radost, protože jsem si připadala trochu jako podvodník.

Vlastně jsem se dle mého názoru soutěže nezúčastnila.

Dlouho jsem zvažovala, zda to na sebe prásknout.

Ale mám ráda pravdu, takže jsem poctivě v emailu jelení příběh popsala a nechala na zvážení tvůrce jelínka a vyhlašovatele soutěže, jak s touto informací naloží.

Dorazil mi nejen bílý jelínek, ale i růžový, ke kabelce, o které jsem psala, že si ji přeji od Ježíška.

Moc a moc děkuji za krásné překvapení a vlastně dva dárky k Vánocům, které dorazily den před Štědrým dnem..

Zachovala bych se stejně, ráda dělám radost ostatním, ale přesto to nepovažuji za samozřejmé.

A stále mě překvapují dobří lidé.

Nepovažuji se asi za křesťana.

Ale toto krásné přání z Bible, které mělo prý původně jiný význam (Na zemi pokoj, lidem dobré vůle) a my jsme si jej za staletí odstraněním čárky upravili a dali mu jiný, hezčí význam, se sem dnes hodí:.

Na zemi pokoj lidem dobré vůle.

štědrovečerní střípky

Štědrý večer.

Na štědrovečerním stole je připraveno kaki. 

Exotické ovoce jako každý rok.

Tato naše tradice už nemá svoje kouzlo jako kdysi.

Vždy jsme dávali na slavnostní stůl každý rok exotické ovoce, aby naše děti ochutnaly, co nebylo běžně dostupné.

Dalo to celkem práci. 

Exotické ovoce se objevovalo na pultech i v předvánoční čas zpočátku vzácně,

 ale přesto jsme nadělovali každý rok nové.

Museli jsme si psát, jak se ovoce jmenuje.

Někdy jsme název zapomněli.

Dnes už to není žádná vzácnost a spoustu ovoce ochutnáváme či máme ve svém jídelníčku

 přes celý rok.

Ale tradici dodržujeme pořád.

Letos Štědrý den nereprízujeme.

Pro změnu reprízujeme 25.12. a to 8.1.2017

Včera jsme se sešli jen v omezeném počtu, páč někteří museli do práce, 

někteří odletěli do teplých krajin ...

P.S. Justýnu letos stromeček nechával úplně chladnou. Normálně si pod něj lehne a čichá krásnou vůni jedle. Venku je dost teplo, takže běhá dýl než normálně v zimě a venku má plno jiných vůní. 

Letos ji vůně jedle nepřilákala.

naše vánoční tradice

Naše rodina jich má docela dost a stále je dodržuje.

No, dnes jsem si dovolila tu základní a hlavní tradici porušit.

Stromeček u nás vždy přinášel ráno na Štědrý den Ježíšek.

A naše děti, i když už byly dospělé, tuto tradici vyžadovaly a nesměla se porušovat.

Takže maminka lezla každoročně na vysoký strom, můj muž není troškař, a končila ve dvě-tři
hodiny ráno na Štědrý den

Děti mi prozradily, že se nad ránem navzájem budily, aby se šly podívat ve tmě na stromeček, jak letos vypadá a v jaké je barvě. 

Další moje úchylka. Vánoční ozdoby mám v tolika barvách, že by to stačilo na malý jarmark..

I dnes po letech vím, že mi to stálo za to.

Od té doby, co trávíme většinou Štědrý den s mým mužem sami (a s rodinou se scházíme až 25.12.) a s "Paříží" většinou přes skype, tradici porušuji a zdobím 23.12. ne v noci, ale přes den, kdy se mi chce.

Vzpomínám při zdobení na svého tátu a teprve teď ho chápu. 

Rozumím tomu, jak sprostě nadával při řešení hlavolamu zamotaných vánočních světel a vůbec se vztekal.

Dnes to dělám, panebože, taky,. 

Fakt už nemůžu zdobit až po půlnoci jako dřív, páč bych to možná nepřečkala ve zdraví :-) 
Ale pozor, stromeček zdobím ráda, i když by to tak při letmém pohledu nemuselo vypadat.

Takže dnes je hotovo, stromek je letos celkem malý, a původně jsem si myslela, že překvapím dnes naši "Pařížanku" tradičně, páč s námi slaví Štědrý den.

Prý po sedmi letech. 

Skype je všemocný, takže jsem měla pocit, že to nemůže být tak dlouho. 

Ne že bychom to snad vyžadovali. Děti jsou dospělé a mají svůj vlastní život.

Psala jsem o našich zvláštních Štědrých večerech přes skype 

Máme počítač na svátečním stole a dcera má připraven i svůj talíř a konverzujeme při večeři, pouštíme spolu svíčky po vodě, připíjíme si šampaňským, rozbalujeme dárky.

Tak zítra to nebude virtuálně..
Nebudu běhat s počítačem po celém domě :-)

Ale protože dcera přijede dnes večer, nechtěla jsem do noci řešit zdobení stromečku. 

Navíc vím, že se na blog dnes určitě nepodívá, takže překvapená bude.

Jen to bude výjimečně dnes večer.

Ovšem neuvidí svítící stromeček. 

Ten se rozsvěcuje u nás tradičně až při zaznění zvonečku po štědrovečerní večeři a po pouštění lodiček.

Takže dnes celkem brzy náš ozdobený stromeček. 

Letos bílo modré ozdoby holandské, tmavě modré a můj neumělý výtvor papírové hvězdy.

A zítra krásný Štědrý den i večer všem.

generálka Vánoc...

Na blogu už jsem psala o našich reprízách Štědrého dne.

Jednou jsme měli Štědrý den i v únoru.

Štědrý den reprízujeme celkem už běžně, když je to žádoucí.

Včera jsem zažila malé Vánoce, tedy takovou generálku.

Poštou mi přišlo překvapení v podobě dárku od mojí bývalé milé kolegyně Míši.

Míša vyrábí moc hezké šperky, a tak stojí za to tady dárek prezentovat.

Dárku si vážím o to víc, že byl vyroben přímo a jen pro mě.

Náhrdelník s kočičkou.

Nepodobá se náhodou trochu Justýně?

Všem hezké svátky a samá příjemná setkání a milá překvapení..

moje barborka

Malý skoro jarní pozdrav.

Aspoň něco bílého, když už to nebudou Vánoce.

Tak to holka stihla.

Začíná mi rozkvétat "barborka".

Mám velkou radost, že se povedlo.

Každý rok se nepovede.

Malá bílá radost z třešňových květů.

adventní pelmel

Miluju zelenou, ale už si říkám dost!

Vlastně nevím, jestli jsem měla někdy před tím ráda zelenou.

Před tím - myslím renovaci naší kuchyňské linky.

Výměnu pracovní desky v barvě světle zelené.

Byl tedy velký problém tento sen si splnit, páč sehnat světle zelenou byl nadlidský úkol, ale o tom už jsem někdy psala.

A od té doby jsem jako býk na červenou, tedy na zelenou.

Zelený jsem postupně koupila odšťavňovač (vybírala jsem kvalitní, ale měli ho i v zelené), misky na polévku, kafetérii, celkem drahé dózy na kafe a cukr, zelenými puntíky jsem olepila pračku, která je zabudována v lince. Dále udělala pár zelených puntíků na lednici a myčku.

Pár jich zbylo, takže proč ne na touaster, že?

Zastavte mě prosím někdo.

Včera při nákupu v Kauflandu, páč můj muž mě "vyvez´", normálně mě na velký nákup nikdy zásadně nebere, taky jsem to schytala, že jen nákup šup šup a nic nemáme, jsem objevila tyto úžasné velké hrnky.

No uznejte, přece jsem je tam nemohla nechat.

Ale už si říkám, dost.

Ale budou v lince schované, nebudu je nikam vystavovat, páč upřimně ono ani není kam, ale jsem do zelené evidentně zblázněná.

Bylo to plíživé a ani jsem si to neuvědomila.

Hrníčky měly v různých barvách. 

Teda aspoň myslím.

Nejsem schopná říct, jaké barvy to byly.

Mám pocit, že vidím, tedy do kuchyně, pouze barvu zelenou.

Na ostatní barvy jsem barvoslepá.

A asi byly taky úžasné.

Navíc jsou s puntíky a ty miluju.

Myslela jsem si o sobě, že jsem dospělá a některé věci už pro mě nejsou důležité.

Omyl-

Skorodůchodkyně miluje růžový outfit a hrdě ho nosí.

Mám růžové kalhoty, top a nevím, co ještě.

To je docela pokrok.

Moje šatna je převážně laděna do černé a objeví se občas červená či hnědá.

No teď infantilní růžová.

Psala jsem Ježíškovi o růžovou kabelku.

Jukla na mě na netu.

Na jaro a léto mi přišla úžasná a krásná.

A růžovou ještě nemám.

Kabelky tedy mám ráda kvalitní, většinou značkové, takže pořízení není úplně levná záležitost.

Teď jsem nějaké vyřazovala a dávala do dalšího kola, ale přesto hromadím a nelíbí se mi to.

Nebo nelíbí, vím, že to není fér k přírodě, ale je to úchylka a nemůžu si pomoct.

Ani neznám přesný počet svojí sbírky.

Jen barvy.

Šedá, tmavě modrá, červená, zvláštní zelená (!), černá, fialovobéžová, béžová, chlupatá zimní černá ...

Panebože to je děs.

Já přece žádnou kabelku nepotřebuji.

Ale určitě každý má nějakou úchylku, že jo??

Nejsem sama, že ne?!

Ale můj muž mi řek´, že Ježíšek nosí dárky, které nepotřebujeme (pst to má ode mě...), takže prý mi možná tu růžovou kabelku nadělí.

Líbila se mu totiž taky a to je co říct.

Já ji viděla jen na fotce, ale jsem zamilovaná.

Tento týden jsem potkala kachny.

Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby byly na svém obvyklém místě "trvalého pobytu".

Bylo jich plné nádraží. 

Možná chtěly odjet busem do teplých krajin. Ale spíš hledaly něco k snědku a já jsem neměla u sebe ani drobek a ani trochu času něco sehnat.

Ale bylo to kouzelné.

Všude samé kachny.

Téma je dnes příliš materialistické, tedy až na ty kachny, takže ještě trochu z jiného soudku, 

nakonec je advent.

Vím, že to není Staromák, ale snaha se cení.

Náves naší vesnice.

Takže pohodovou poslední adventní neděli všem.

nebe nad hlavou

Včera večer bylo nádherné..

Ne, že by nebylo i jindy. 

Ale včera bylo zvláštní tajemné.

Jsem naprostý fotograf amatér s nekvalitním foťákem, tak jsem se docela dlouho odhodlávala,

 zda tu krásu zvěčnit.

Nakonec tady je. 

A závada není na vašem přijímači. Jen nekvalitní fotky.

tak dovnitř nebo ven?!

Toto dilema jít či nejít teď na chvíli skončilo.

Justýna za oknem.

Trochu se oteplilo, takže náš jezevec vyrazil ven.

Sice ven chodí, i když je zima, ale odhodlává se dlouho. Nepoužívá svoje dvířka, to jen když nejsme doma a zavolá, pokud jsme v dosahu, abychom jí otevřeli dveře.

Přece se nebude cpát do malého otvoru, když si může počkat.

My s tím problém nemáme, kdyby šla ven hned. Většinou strčí mezi dveře jen čumáček, a pokud je zima, sklopí uši a je na ní vidět to dilema, to několikaminutové rozhodování jít či nejít.

Nicméně předevčírem bylo teplo, tak se zdržela na zahradě o něco dýl a dveřmi prošla bez rozmýšlení..

Vypadá tedy, že na něco číhá. Nevím, ovšem na co, páč myši tady nejsou.

I když minulý rok jsme měli jednu v domě, nevím, kde se vzala a tu vytrvale ignorovala a museli jsme ji chytit my.

V našem okolí se jinak myši nevyskytují, a tak skončilo nošení "dárečků" samozřejmě do domu s očekáváním pochvaly.

Na facebooku jsem našla hezký vtip, který plně odpovídá naší zimní realitě. 

A podle komentářů jsem zjistila, že to není jen náš problém. 

Někdo dokonce psal, že musí pouštět kočku i pětkrát za noc. 

Tak takový problém my nemáme, my spíme způsobně celou noc v posteli a funíme paničce do obličeje a někdy vstaneme až za dlouho po paničce.

V posledních dnech vstaneme, nasnídáme se, jdeme se několikrát projít, vždy tak po dvaceti minutách se vracíme domů, zobneme si granulku a zase jdeme ven. 

Po několika opakováních tohoto rituálu jdeme spát až do odpoledne opět do paniččiny postele, páč ji konečně máme jen pro sebe.

zdroj bydlím u své kočky

A když nečíhá venku, boří další tabu v domě. 

Myslela jsem si, že ležení na skořápkách na lince byla výjimka.

Omyl..

Odložené desky s dokumenty jsou také dobré.

Usnula tam, tak ji přece nebudu budit.

Když jsem dala poslední fotku na facebook, měla jsem tam krásný komentář. 

Údajně před námi skrývá nějakou pokutu a nechce, abychom to viděli.

No Justýnka by mohla mít tak maximálně pokutu za dráždění hus celé léto.

Chodí pozorovat husy sousedů a můj muž ji zahlédl, jak sedí ostentativně před jejich plotem a asi ji baví, jak se husy rozčilují a kejhají, páč na Justýnu nemohou.

Celé léto jsme se divili, proč se husy rozkejhají právě v době, kdy náš jezevec vyrazil na okružní procházku. Podezírala jsem ji, že je to schválně a podezření se potvrdilo.

Jinak je to ale moc hodný mazlíček a někdy i velmi poslušný, takže jinou pokutu si neumím představit.

Hezkou adventní neděli vám i všem vašim mazlíčkům :-)