"vesnička má středisková"

Jako venkovanka se sice pořád necítím, to asi úplně nesouvisí s tím, kde člověk žije, ale spíše s jeho životním stylem, nicméně vesničku mou střediskovou začínám mít po čtyřech letech celkem ráda.

V sobotu při cestě z výstavy chovatelů jsem ji zase viděla trochu jinak z jiného úhlu. 

A taky podzim odhalil místa a zákoutí, které normálně nevidím anebo mě nezaujmou.

Po cestě jsem potkala keř mého dětství s práskajícími kuličkami. 

Šly jsme, my děti, ze školy parkem, kde byl vysazen živý plot z těchto keřů, a tak jsme se couraly, trhaly a házely je prudce na zem anebo něžně na kuličku šláply.

Neodolala jsem. Musela jsem si prásknout i dnes. I můj muž. Jak malé děti.

Do dětství současných dětí ale kuličky zřejmě nepatří. Mají spoustu jiných zájmů a výzev. 
Každá doba má svoje hity :-)

Na chodníku byly kromě našich dvou prásknutých ještě asi dvě. 

Za našeho dětství byl chodník na podzim bílý, plný rozšlápnutých kuliček.

Panebože, já vzpomínám! Jsem v životní fázi vzpomínání?
Normálně to moc nedělám :-)

Kdybych nešla na chovatelskou výstavu, neviděla bych ani škodu, kterou způsobila vichřice.

Měla jsem do soboty dojem, že vichřice se naší vsi, stejně jako naší zahrady, 
nějak zvlášť nedotkla, v podstatě, že ji obešla. 

Skutečnost je jiná. Padlý strom zničil bránu i plot okolo koupaliště.

I to je sobotní vesnička naše středisková.