předvánoční střípky

Malé velké nahlédnutí do příprav a prožití svátků.

Sobota byla celkem nabitá, jen maličko perná. 
Vím, že tento příspěvek tady měl být nejpozději včera, ale nemohla jsem, páč bych prozradila dárky od Ježíška.

Někdo se mě na blogu ptal, co bude v těch košících, co jsem před časem nakoupila, pod stromečkem za dárky.

Vše už jsem měla připraveno. Malinkaté utopence, naložené žampiony, pečený čaj a džem, jediné, co jsem si nechala na poslední chvíli, byla paštika, aby byla co nejčerstvější a další malé drobnosti jako vánoční pěna do koupele, krém na ruce a potom pro každého malinkatý osobní dáreček - vše se kupodivu do košíku vešlo. Naše děti si koupí sami, co chtějí, takže jsem tomu věnovala letos svoji invenci a vlastně i můj muž, páč sháněl krásné sklenice.

Dopoledne hledám v lednici špek, bez toho paštika nejde. Můj muž tvrdí, že rozhodně jej koupil. Nevěří mi a jde hledat sám. V lednici, v mrazáku, v autě. Paštiku jsem už prý dovedla k dokonalosti, můj bratr ji označil za rovnu té, co jedl v Paříži, takže špek fakt být musí.

Takže odkládám paštiku na později a jdu zdobit stromek. V tomto nedodržím tradici, večer už budu moc unavená. U zdobení mi asistuje Justýna, jak jinak, a vleze si do krabice od ozdob. Snad aby se stala největší vánoční ozdobou.

Letos máme nejmenší stromeček v naší rodinné historii a po letech krásný smrček. 
Ale kdo by proboha lez´ na nějaký dvoumetrový...
Noví andílci, zelené a bílé ozdoby, to už mám promyšleno dávno.
Můj muž přiváží špek a odjíždí do Prahy pro svoji mámu, která s námi bude trávit Štědrý den a vlastně celé vánoční svátky. Jdu rychle na tu paštiku, páč to bude překvapení i pro ni, tak abych to stihla.
Předtím ještě vytvořím přání, které chci odpoledne odeslat přátelům a známým a dát pro přátele na facebook. Až po rozeslání zjistím, že se to vlastně rýmuje. Nebyl to úmysl.

Dokončím paštiku, nalepím štítky na sklenice a jdu balit. Rozložím se v ložnici pro hosty a začínám. Jsem sotva v třetině a kolem třetí přijíždí kamarádka Bára s manželem pro tu skříň, kterou si už vystěhovala z domu na zahradu. Měli přijet už po obědě, a když píšu v půl druhé, kdy přijedou, odpověď zní, říkala jsem, že po obědě. 
No, všichni už jsou dávno po obědě!!!
Do toho přijíždí můj muž, panebože nemám nahoře zabalené dárky. Rychle hlásím, nechoď nahoru.
Skříň se odnáší a já říkám, kde máte vozejk? Včera se to údajně do auta nevešlo a dnes jo? 
Je to celkem komická situace, my se s Bárou smějeme a její muž nadává, co jsme si to my dvě zase vymyslely. Ptá se mého muže, chceš ji ještě anebo je můžu zabít obě?
Ještě ne, nemá zabalené dárky :-) Ok, přijedu 25tého.
Musím přiznat, že oba s mým mužem nemáme balení dárků rádi, líbí se mi tedy potom výsledek, když se povede, ale stejně to nemiluju.
No nic, skříň odjela a já jdu pokračovat v balení a můj muž dle tradice dokončuje svůj bramborový salát.

Bára mě překvapila, páč mi přivezla betlémské světlo, chci si ho přendat do naší lucerničky, ne jen ho nech v té trochu upatlané, nestihla jsem ji umejt. Hlavně ho musíš udržet do Štědrého dne. 
Ne, to nemohu slíbit. Vzpomenu si, jak na vánoce před hodně lety vyhořel dům známému hereckému páru, který bydlel v naší blízkosti, právě od svíčky.
Nevím, jestli mám přiznat, že to nafocené světlo už bohužel není původní betlémské. V tom chaosu a stěhování jej postavím na kraj linky a můj muž jej večer zvrhne, rozlitý vosk po celé lince a světlo nikde.
Škoda, měli jsme jej poprvé.

Večer odpadám únavou ze všech těch zážitků, chaosu a dojmů.
Na Štědrý den ráno telefon a Lolinka hlásí: ahoj babičko, my už máme stromeček. Taky už máte stromeček? Ano, už nám jej Ježíšek přinesl. Alánek se přidává a volá do telefonu ahoj, tlom (rozuměj strom) a ukazuje ke stromečku, což já nevidím.
Když pak hovořím chvíli s dcerou, musím se smát. Lolinko, ne večeři ještě opravdu připravovat nebudeme.
Připomene mi, že musím vyndat kachny na zítra, až všichni přijedou a začít vařit polívku, kterou dělám několik hodin.
Tradičně na Štědrý den nevaříme, sice nedržíme půst, ale jíme, co dům dá, aby večeře byla opravdu slavnostní.
Dcera se mě ptá, mami, nechcete přivést salát? Mám ho hodně. 
Proboha ne, my ho máme taky moc. Salát moc nejde udělat v malém množství. 
Mami, ale jde, někdo to umí, ale táta nás to naučil takhle. 
No zapomíná, že když byly všechny tři děti doma, zadělával se salát v rokli, ale na Silvestra se dělal nový, páč se samozřejmě snědl.
A jak to bylo dál, o tom příště.
Končím svým obvyklým - a tak si tady žijem a nuda u nás nebývá.

P.S. A ráno jsem si všimla, že mi rozkvetla barborka, přestože jsem měla letos zpoždění tři dny. Barborku mi připomněl můj muž. Ale stihla to, holka.