už nikdy...?!

Myslela jsem, že už se k tomu tady nebudu nikdy, ale už nikdy vracet, 
i když to se mnou pořád žije a zřejmě ještě dlouho bude.
Život ale míchá karty podle svého.

Myslím tím svoji únorovou nehodu. Někteří z vás ví.

Pořád se léčím, páč prasklá lebka, jako když nakrojíš jablko téměř do poloviny a těžký otřes mozku prý není jen tak. Zvýšení prášků, znovu CT hlavy a EEG mozku, což je prý v normě. 

To mě teda upřimně fakt naštvalo. Jaké v normě??!! 

Chtěla jsem být nad průměr a vědět, že mozek opět funguje nadstandardně 

jako před nehodou :-) 
Ale je pravda, že pořád mám problém s krátkodobou pamětí, se soustředěním, občas jsem dezorientovaná v prostoru a čase a nemůžu číst knihy. 
Má to ale i nesporné výhody, pořád se dozvídám něco nového, i když okolí samozřejmě otravuje vyprávět mi znovu, co už bylo vyřčeno...

CT zad bylo horší, ale to mě nepřekvapilo. Mám pořád silné bolesti v místě, kde do mě auto vrazilo, jde mi to až do nohou a paralyzuje chůzi. Jsou tam změny, které tlačí na kořen nervu.

A teď se konečně dostanu k tomu, proč je tento příspěvek na světě. 

Omlouvám se, ten úvod musel trochu být, aby bylo srozumitelné to hlavní.

Včera jsem se připravovala na to, jak budu zrychleně vyprávět rehabilitačnímu lékaři o tom, jak mě srazilo auto, páč vyprávět to už mě fakt nebaví, ale bylo mi jasné, že musím. 
Když jsem si pracně v hlavě vše zrekapitulovala, zazvonil mobil. 
Vidím neznámé číslo, bože to bude zase po ránu nějaká reklamní akce.

Zvednu telefon. 
Volají z rehabilitace a zpráva mě fakt úplně paralyzuje a zmohu se jen na "ježíši".
Nejezděte, lékaře srazilo auto.

Bože, co to je???
Tak to mě dostalo, i když lékaře ještě neznám osobně.

Tak tomuhle lékaři to v nejbližší době pravděpodobně neodvyprávím a bylo by to teď tak snadné.

Jsem povahou optimista, takže jak hrozné bylo moje zranění, jsem si uvědomila až nyní po obdržení bolestného od pojišťovny.

Vím, měla jsem mít z té sumy radost, ale prachy nevrátí nic zpět, nic není jako dřív. 

S pojišťovnou jsem jednala až po půl roce na popud mého muže, já sama jsem na to kašlala.
Ještě mi vynadali, že se hlásím pozdě. Vzhledem k tomu, že to hlásila policie a viník, jsem měla za to, že je to dostačující a fakt jsem na to ani neměla myšlenky a bylo mi to upřimně naprosto fuk.

A když přišla před pár týdny ta částka o dost vyšší, než bylo očekávání, a já znám moc dobře ze své praxe, jak pojišťovny fungují, došlo mi místo radosti, jak vážné to asi bylo.

Navíc prý je to suma základní, páč se předpokládá, že budu mít následky.

Ale dost už o tom. 

Mám šťastnou povahu, nechci to řešit, je mi de facto celkem dobře, mám chuť zase na kreativní práci, směju se a mám radost z každého dne, kdy mi je o trochu líp, takže vlastně se nic neděje.

Promiňte mi ten návrat, víte, že tady o tom moc nepíšu, ale včerejší událost mě dost zaskočila.

A kdo se chcete zasmát, páč si myslím, že jsem tady byla fakt vtipná, ještě jsem všechno, co se mi stalo, nevěděla, přečtěte si, co jsem po nehodě napsala, 

a možná vám bude dávat větší smysl i ten anděl na úvodní fotografii.
A už nikdy...?! Teď fakt nevím.
Život je jen náhoda ...., tuhle písničku miluju.