jen na okrasu

Ostatně k čemu jinému by měli být.

Myslím domácí mazlíčky.

Vlastně můžu mluvit jen za naši Justýnu.

Ta je fakt jen na okrasu a na potěšení.

Dřív obvykle kočky chytaly myši a psi hlídali, což ti drobečci zvící velikosti našeho jezevce ani neumí.

Říká se, že pokud je v obydlí kočka, myši se domu vyhýbají. 

No nevím, jak jinde, ale v našem domě se během roku pár myší objeví, daň za život na venkově, ovšem chytáme je my.

Teda já určitě ne, páč v tomhle jsem typická ženská, nebojím se pavouků, ani hadů a ani nemám panickou hrůzu jako naše dcery ze slimáků, ale myši mě přinutí vylézt co nejvýš či dát aspoň nohy na stůl a hystericky řvát. Přitom racionálně vím, že to malé a roztomilé připomínající Jerryho mi neublíží, ale mám je prostě raději kreslené.

Ani mi už nevadí, když venku si Justýna pokojně leží a kolem ní kráčí myš a ona ji pozoruje bez špetky zájmu. Už ani myš nějak extra neutíká, protože si říká, tenhle jezevec mi neublíží. 
Ale že si nechá narušit svoje teritorium doma, to teda fakt nechápu.
 Naše Justýna zpočátku po přestěhování nosila myši až do kuchyně a chlubila se s nimi. 
Občas je přinesla živé, a pak je honila po domě k mému děsu. Hezky jsem ji tuhle činnost rozmlouvala: Justýnko, jsi hodná, ale vezmi si myšku ven. Jednou přinesla položivého ptáka a já to nezvládla. Řvala jsem na ni tak, že chudinka vyběhla na zahradu, uraženě si sedla na zídku a nemluvila se mnou několik hodin. Nepomáhaly ani moje omluvy a přísahy, že se stydím za své konání. Postupně se naučila ignorovat ptáky na zahradě po mém několikerém monologu, že ptáčci k nám patří. Tak je pozoruje jako lovec, ale už je nehoní. Teda když jsem u toho, co dělá, když se nekoukám, nevím, no nicméně předměty doličné nenacházím.

A na myši se dívá s výrazem - já se ti na to můžu vyprdnout. 

Nemám chytat ptáky, tak si myši chytej sama.

Minulý týden se odehrála legrační scénka, kdy byla v hlavní roli myška a naše Justýna. 
Není mi vůbec líto, že jsem zrovna nebyla přítomna, páč jsem hlídala děti, i když jsem se u vyprávění fakt nasmála. Ale moje představivost je velká. Vyprávění mi stačí.

Justýna teď přes naši nevoli začala lehat pravidelně na rohu kuchyňské linky, zřejmě strategické místo, páč když se nakloní, může nakukovat přes předsíň a prosklené venkovní dveře na zahradu. Je tam zima, tak přece nepůjde ven. V osudný den zaslechl můj muž snadno rozpoznatelné šramocení ze špajzu, fuj. Občas se tam nějaká myš objeví, ale vše je v dózách či v chlebníku, tak tam nějak nemůže nic poškodit a můj muž ji vždy za přihlížení Justýny chytí, tedy do pastičky na nějakou laskominu. 
Nejraději mají vlašské ořechy. Já pak desinfikuji celý špajz.

Začal tedy prohlížet inkriminované místo, aby tu potvoru odhalil, a když vyndal krabici, kde je solamyl a další věci, najednou, kde se vzala tu se vzala myška na lince (fuj!!!).
Rychle přeběhla Justýně po hřbetě, ano čtete dobře, a schovala se jí pod břicho!!!

Náš jezevec se něžně a pomalu odkulil, aby zjistil, co ho šimrá a myšku osvobodil. Líně sledoval, jak myška kráčí a pak běží za asistence mého muže ven otevřenými dveřmi na zahradu. 

Tentokrát hlodavec přežil, nebylo třeba pastiček a k útěku pomohla kočka.

Tom a Jerry hadr.

No přijde vám to normální?!

Ona s nimi prostě kamarádí.
Ještě že tady v okolí moc myší není. 
Já totiž ve zlých snech vidím to procesí s Jerrym v čele, jak kráčí bezostyšně k nám do domu, aby se skrylo v bezpečí před zimou, páč má v domě přece kamarádku, která bude i číst pohádky na dobrou noc.