haló, tady Elza!

Tak vás zdravím po týdnu. Babička opět přijela. Je pátek. Ona tady se mnou tedy byla i v úterý a hodně dlouho, ale to jsem byla smutná snad dvacet minut a babička mě uklidňovala a tak mě nefotila.

Je mi smutno, ale moji lidé už prý v pondělí přijedou, tak to už vydržím.

Babička se snažila mě v úterý rozveselit a nakonec se jí to povedlo. Ležela jsem vedle ní na sedačce  a kousala jsem, škrabala a olizovala jí ruku. Furt. Na střídačku. A babička mě nechala si hrát, i když občas vykvikla au, ale jsem malé kotě. Sice se do boty nevejdu, abych tam mohla spát, ale jsem ještě mimino.

Zachrastí klíč v zámku a přijíždí babička a děda. Minule hned děda odjel prý k lékaři, ale dnes tu zůstává. Na uvítanou se nechám pochovat, trochu se najím, co mi babička dá a pak zase brečím, jako v úterý. Babička se snaží mě rozveselit a pořád na mě volá a hladí mě, tak dnes brečím jen asi deset minut. Pak si s babičkou hraju.

Jéé, děda si bere konvičku. Jde se zalévat. Já musím za ním jako pokaždé. Letím od květináče ke květináči a čekám, až dědeček zalije a já pak piju z každého květináče. Když se voda rychle vsákne, vyhrabávám vodu pacičkou. Jéé děda jde k další kytce, tak honem za ním. To je zábava! Skáču na komodu, na stůl, ale rychle, než se stačí voda vsáknou. Děda mi říká, že mám čistou vodičku v mističce a ve skleničce na stole, kam ráda chodím pít a kterou mi tam chůva dává každý den, ale dědova mi víc chutná.

Jé babi, najdi mě.

Jsem nová knížka! Anebo gramofonová deska?

Babička uklízí v kuchyni po obědě, který si přinesla. Vylezu na stůl, abych na ni líp viděla. No, teda nevím, jestli mi to Tereza dovolí, až se vrátí... 
Ale babička mě to nezakazuje.

Nechce, abych byla smutná.

Jo, ještě jsme krmili Popelku a Rybičku a já jsem je chtěla lovit. Číhala jsem, až se některá projde podél jejich bejváku a pak se připravím jako lovec. 
Skočím a .... 

No a nic. Narazím na mříže, ale stejně je mám ráda. Myslím morčata.

Jen si tak hraju.

Babi, už jdeš? Tak ahoj a přijď zase.

Ahoj broučku. Přijdu, ale to už tady budou tvoji lidé.

P.S. Na Velký pátek viděti ovce ... Není to znamení? 
Nebylo by, kdybych je nepotkala na benzínce u Vodochod u hlavní silnice...

blbé a blbější...

Parafrázuji název filmu, ale o filmu, který jsem nikdy neviděla a ani po tom netoužím, to nebude.

Bude to o naší zahradě. Památka na minulé majitele našeho domu a zahrady se nám připomíná každé jaro. Tulipány vylézají na blbých a blbějších místech. 
Tu tam jeden, tam dva, tam trs pod grilem, kde se nevejdou. 

Jistě už dávno jsem je chtěli přesadit a vytvořit jeden krásný lán. Jediné tulipány, které jsme vysadili, jsou dárek z Holandska. Když se můj muž pokoušel asi před dvěma lety vydolovat, jinak se to nedá říct, jednu cibulku tulipánu po odkvetení a my se chystali na přesazení, trvalo mu to snad půl hodiny. Zjistili jsme, že přesazení není možné. Cibulky jsou hluboko v zemi víc než metr a půl, takže cibulka měla dlouhý šlahoun, který se rozprostíral přes půl naší malé zahrady. Co se týká vyndavání nějakých cibulek před zimou, tak to my, barbaři, zásadně neděláme. 
Kdo přežije, tak si zaslouží s námi být a to jsou jen silní jedinci.

Když jsme o tom přemýšleli, kdo ví, po kterém majiteli tulipány vlastně jsou. Naše "vila", jak se ve vesnici našemu domu prý odjakživa říká, prošla několikerou rekonstrukcí a kdysi dávno sem dal někdo navážku, proto jsou asi cibulky tak hluboko v zemi. Kdoví, z kterého jsou století :-)

Takže dnes jsem lítala po zahradě a fotila blbá a blbější místa. Ale už jsem si zvykla a je krásné, že každý rok přibudou nějaké nové rozkvetlé tulipány, kde v loni nebyly. Jsou to silný jedinci a někteří se z té hloubky hrabou zřejmě dva roky. Každý rok nás zahrada překvapí.

Hezký Velký pátek všem.

Možná se zdá, že moje téma se k dnešnímu dni vůbec nehodí.

Ale hodí. Velmi.

Je tu konečně jaro!

vítání jara aneb Velká noc

Všichni zdobí a připravují se na Velikonoce. Já se tomuto tématu na blogu vyhýbám, tak je asi dobré se k tomu konečně postavit čelem. Někteří čerství čtenáři neznají můj příběh...

Velikonoční výzdobu dělám jen z donucení a letos jsou všichni "venku" a vnoučata nepřijdou, tak nemám žádnou. Už jsem o důvodech, proč nemám vůbec ráda Velikonoce, psala kdysi v příspěvku Velká noc, takže znovu se opakovat nechci. 

S našimi malými dětmi jsem se ovšem překonala a výzdobu jsme spolu dělali a malovali i kraslice.

Přesto mě samozřejmě vítání jara nemíjí. Začátek jara vnímám velmi intenzivně hlavně pracovně, páč se po zimě rozsypal pytel s akcemi, které samozřejmě fotím a píšu o nich a na otázky šéfredaktorky, půjdeš na tu víkendovou akci?, odpovídám, nechce se mi, ale jdu, možná proto, že to není příkaz, jsem svobodná. Všechny akce si vybírám sama. 
Ostatně vybrala jsem si i akci v naší vesnici Vítání jara. 

Na blog jsem toho moc nenafotila, páč to byla úspěšná a krásná akce s překvapivě hojnou účastí. Pokud máte chuť, na článeček a fotky se můžete podívat opět v deníku.

Ale nemylte se. Třeba kraslice moc miluju a obdivuju toho, kdo to umí, třeba jako Laura.

I na akci, kde byl samozřejmě i velikonoční jarmark, jsem si chtěla kraslice koupit, vlastním jich pár, dárek od sestry, ale já nemám na fronty fakt trpělivost a kdo je v mém věku, tak asi pochopí proč. Těch jsem si užila v minulosti dost. Takže fronta víc jak tří lidí mě vytáčí a já po minutě čekání netrpělivě odcházím. I tady jsem to vzdala a řekla si, že kraslice vlastně vůbec nepotřebuju, ale nafotit jsem trochu stačila.

Takže tyto tři fotky je moje jediná připomínka Velikonoc a výzdoba na blogu. Doma nic, na zahradě nic. Ale to neznamená, že výzdobu na vašich blozích neobdivuji a  nesdílím trochu vaše nadšení.

Ale já se letos fakt nepřidám.

Člověk má v životě překonávat překážky, ale toto jako překážku nevnímám a nebudu ji řešit nějakým znásilňováním se jen proto, že je to zvykem. 
Možná je mi ale trochu líto, že nesdílím toto období spolu s vámi.

P.S. A ještě připomínám, že kdo se chce zúčastnit výzvy, ještě je čas.

na vteřinu "celebritou"😃

Moje vydaná knížka splnila účel, pro který původně vznikla a co byl můj cíl. Dárek k vánocům. 
Byla překvapením pro mou rodinu před dvěma lety?? a já si tenkrát to překvapení velmi užila. 

Knihy v počtu asi 15 výtisků jsem rozdala a některé prodala za nákupní cenu. 

Vzhledem ke krásným komentářům prvních čtenářů a přáním knihu vlastnit, když mně už došly zásoby, jsem podepsala smlouvu a kniha se prodává na eshopu. 

No prodává... 

Mnohem víc jsem prodala sama, když jsem ještě výtisky měla, a vím, že i některé z vás ji vlastní a já za to děkuji. Na eshopu se prodalo pár knih, ale já to nepíšu proto, že bych se tím trápila. Je mi to jedno, to byla jen přidaná hodnota a vše běží úplně mimo mě a z prodeje mám malý honorář. Já si mohu knihy samozřejmě koupit za nákupní cenu, ale stejně je nesmím prodávat za jinou cenu než nakladatel.

Proč o tom hovořím? V neděli jsem se cítila trochu celebritou. Ne že bych o to stála. 

Moje známá, možná už moje kamarádka, si koupila knihu na eshopu a přišla si pro podpis. 

Bylo to pro mě něco nového. Podepisovat jsem musela na přání všechny, ale ještě jsem nepodepisovala knihu, jejíž prodej šel mimo mě.

Potěšilo mě to, a tak si tady dělám trochu reklamy 😃

Jo a píšu děsně už i tiskacím ...

P.S. A nádherné nehty. Možná půjdu taky do takových.

sobota na zámku - pokračování

Včera jsem slíbila malou prohlídku vnitřních prostor zámku Nelahozeves. Tedy jen část prostor, ale obrazy visí i u toalet. Na zámku se konaly samozřejmě i prohlídky, ale v tomhle jsme asi už kulturní barbaři. Po letech absolvování prohlídek všech možných zámků s dětmi nějak už nemáme chuť a hlavně je to všude skoro stejné. Dokonce se nám povedlo vidět i prostory na zámku v Kolodějích (kdysi vládní zámek), které veřejnosti nejsou přístupné. Dokonce ani zámek není běžně přístupný.

A moje sobotní  fotky se týkaly akce nikoliv zámku jako takového. Přesto pár úlovků z prostor, kde se akce konala, mám, tak snad vás budou zajímat. 
Někde se špatně fotilo. 
Já fotím skoro vždy bez blesku, protože ten zkresluje realitu, tak odpusťte kvalitu.

A na závěr s dovolením maminky, která mě požádala, zda bych jí neposlala fotky jejich dětí na akci, mám možnost zveřejnit krásnou holčičku s krásným malováním na obličej.

P.S. Kdo máte zájem se podívat na ostatní fotky a článek, který jsem napsala, tak můžete tady, páč včera už bylo zveřejněno.

sobota na zámku

Zahájení zámecké sezóny s bohatým programem je jistě dobrý nápad na výlet.

A ještě k tomu zámek Nelahozeves, který jsem viděla jen zpovzdálí.

Musím ale na sebe prásknout, že se mi v sobotu vůbec nechtělo.

Ale plánuji si svoji práci sama a někdy je to výhoda a někdy nevýhoda. Pracovní fotografickou reportáž ze zámku jsem si naplánovala už před několika týdny, byla jsem tam ohlášena za deník a hlavně slíbila jsem to.

Rozhodovala jsem se a těšila na akci v době, kdy jsem netušila, že budeme mít celý týden výjezdní, cesta do Prahy, do Roudnice, do Mělníka atd. a já jsem byla v pátek děsně unavená. 

A ještě poznámka mojí kamarádky: to jsem zvědavá, jak tam vylezeš, mi tedy na chuti nepřidala. Říkám, ale vždyť jsem to viděla, to je malý kopeček. 

No jo, to jsi tenkrát viděla z pohledu zdravého člověka...

Navíc na tom byl stejně můj muž, takže ani žádná podpora z venčí.

Sobotní rozhodování se klonilo na misku vah pro ne. 

Byla jsem nervózní, zda tam vylezu, když se tam nesmí autem a zda nafotím dobré fotky...

Nakonec u nás obou vyhrála zodpovědnost. 
Můj muž dí: musíme jet, slíbila jsi to. 

Tak jsme jeli oba s odporem.

Byla to ale opravdu dobře připravená akce s bohatým programem, takže fotoaparát jen cvakal a já měla pro deník víc než 100 použitelných fotek. Nádvoří zámku byla herna pod širým nebem se spoustou kreativních her a soutěží pro děti a samozřejmě stánky. Ovšem fotky pro deník

na blog dávat nemohu. Do novin musím fotit lidi a v tomto případě nemusím žádat o svolení k focení, ale na blog nechci tyto fotky dávat, páč svolení nemám.

Myslela jsem si, že jsem jen pro sebe žádné fotky nenafotila.

Ale nakonec tady jsou a snad se vám malá procházka okolím zámku a zítra i ve vnitřních prostorách bude líbit. Nakonec ty fotky musím rozdělit.

P.S. A jsem na sebe pyšná. Zvládla jsem to. Sice s pomocí mého muže a s přestávkami a na konci rychlý odpočinkový posed, ale zvládla. Možná se začínám už trochu lepšit.

Tady je malá ukázka krásné jízdy na koních za příjemné hudby.