k neuvěření ...

Spí to v suché vyprahlé trávě jako miminko a je to k zulíbání, i když stařence bude letos už jedenáct let. 
Člověk by ji nejraději pomačkal a je k neuvěření, že tahle roztomilost sama dokáže velmi dobře podvádět. 

Je pravda, že i kdysi náš Fík, pejsek plemeno sedmi ulic, byl herec se vším všudy. Když něco provedl, uměl se krásně provinile usmívat (opravdu i zvířata se umí smát), že jsme okamžitě začali hledat, co je špatně.

Jsem ráda, že svědkem podvádění našeho jezevce byl i můj muž, páč by mi nevěřil. 
I když Justýna nás překvapuje pořád.

Vzhledem k tomu, že s ní mluvíme jako s dítětem, je chytřejší a chytřejší a rozumí naprosto všemu. 

Je na úrovni tříletého dítěte jen jen promluvit.

Máme zavedeno spoustu rituálů, páč kočky mají rádi pravidelnost, srozumitelný běh života a změny nemilují.

Po snídani a večeři dostává Justýnka kočičí bonbónky. 
Jako malé dítě, spapáš, dostaneš.

Někdy tedy na mě zkouší ještě před snídani, jestli by to nešlo už teď. Ostentativně se postaví před dveře spíže, kde ví, že ty laskominy jsou, ale já jsem nekompromisní. Po sdělení: bonbónky teď ne, až se napapáš, odkráčí bez odmlouvání k misce. Pak se připomene tak do hodiny, že už teda jedla.

Musím říct, že nikdy nezapomene.

Sedáváme navečer venku, museli jsme jí dát k našim dvěma židlím a malému stolku starou odřenou židli, na které sedí s námi a poslouchá, co se vypráví a občas vypadá, jako kdyby se chtěla zapojit. Letos jsme koupili nové sezení, u toho původního židli nepotřebovala. 
Stolek byl větší a podstatně níž než tento nový. 
Minulý týden, bylo už dost pozdě a dávno po večeři, Justýnka poslouchá debatu a najednou do ní střelí, rychle skočí ze židle, přeskočí tři schody a už stojí v kuchyni u špajzu. Zíráme s mým mužem na ni, co to má znamenat a mně se najednou rozsvítí. Ona si vzpomněla, že po večeři nedostala bonbónky ... 
Pak, že zvířata nemají rozum.

Před pár dny přišla na večeři ze zahrady, teď se neustále někde ukrývá před vedrem. 
A už to zase zkouší. Ne ne, žádné bonbónky, dáme hezky kapsičku a budeš papat.

Nandám kýžené jídlo a nestačím ještě poloprázdnou kapsičku odložit a už je hlava v misce. Během vteřiny olízne asi dvakrát sliz kolem masa a už zase stojí s nevinnou tváří a očičkama do široka otevřenými s výrazem, už jsem se najedla, na svojí značce. Myslela, že ji s mužem nevidíme, podvodnice jedna. Kroutíme nevěřícně hlavou, smějeme se a říkáme si, kdoví, kolikrát nás takhle už podvedla. A očička jsou tak nevinná a výraz šup honem, už mi to dej, tak jasný, že se ustrnu. 
Stejně by nepochopila, ona přece papala ...
Vezme si spokojeně bonbónky a jde znovu k misce a teprve začíná večeřet.

Vyprávím to sestře do telefonu a s podivem říkám, vůbec by mě nenapadlo, že ta roztomilost sama takhle podvádí. Na druhém konci se však žádný údiv nekoná. 

Bys viděla, co dokáže Dáša. Vyprovázím návštěvu a než se vrátím, je vyluxovaný stůl, kde zbyly zbytky od pohoštění. U stolu stojí Dáša s velkým břichem a nevinným výrazem. Ježíš, já jsem to nesnědla,  podívej se na mě, copak bych mohla s takovým břichem vyskočit na stůl?! 
Ty jsi už zapomněla, to jste snědli přece sami.

O Dáše jsem už na blogu psala. 
S mazlíčky se člověk fakt pobaví. 

P.S. Musím přiznat, že i já jsem Justýnku už podvedla. Z donucení. Zapomněli jsme dokoupit bonbónky, naprostá tragédie. U nás v krámu je nevedou. 
U špajzky by vystála důlek, tak jsem jí normálně dala pár granulek, které má v misce pořád k dispozici. První a druhý den mi to prošlo. Třetí den se na mě podívala s pohledem: si blbá?! myslíš, že to nepoznám?! a odkráčela středem..