zbytek léta

Ještě to je místo na kochání. Sbírám trochu barev. Syslím na zimu, kdy mě jednotvárnost po čase naprosto ničí. Takže kvetoucí zahrada, teda ještě trochu. Zase převládá růžová, i když to úplně náš záměr není.

A chcete vědět, jak se daří naší mrňavé macešce, která vyrostla z ničeho na studni a o které jsem psala nedávno? Trošku povyrostla a můj muž se včera rozhodl, že jí dodá nějaké živiny. 
Musel na to použít injekční stříkačku.

tak mě tady máte ...

Dnes je všechno jinak. Já nechci strašit, ale myslím, že léto skončilo. 
Alespoň podle naší Justýny. Vrátila se do domu. 
Dosud spávala celé dny a noci jen venku. Ještě včera tomu tak bylo. Dopoledne trochu sprchlo, ale to jí normálně nevadí, počká si, až to přestane, pod stříškou u vchodu do domu a šup i do mokré zahrady. 
Dnes se udála velká změna. Přijeli jsme z rehabilitace a okamžitě po přivítání už čekala, až odemknu dům. 
Svoje vlastní dvířka totiž nepoužívá, když jsme doma. 
Přece se nebude cpát malým otvorem, když jí někdo může otevřít. 

Chvíli pobíhala kolem mě šťastná, že jsem doma, byla jsem pryč sotva dvě hodiny. Pak slyším divný rámus. No po téměř půl roce jsem už zapomněla, jak zní hrabání, když jde Justýnka na toaletu na svůj záchůdek. 
I můj muž ze zahrady volá překvapeně: slyšíš to? 
Pracuju u počítače a pořád slyším nespokojené pofňukávání. 
Volám: Justýnko, co je? Tak si někam lehni.

Po několika minutách je klid, konečně. Jdu se podívat, kde se teda uložila, zda se nevrátila na zahradu a vidím, že zjistila, že máme novou pohovku. Dosud si jí vůbec nestačila všimnout při těch velmi rychlých náletech do domu, najíst a honem ven.

Už tam spí asi dvě hodiny. Nové místo na spaní.
Pravděpodobně nastává období klidu. Náš tulák se změní v pecivála.

jak vzniká kniha ...

Rozhovor ze soboty jsem konečně dotvořila. Plním slib, že jej zveřejním. Myslím, že je zajímavý a stojí za přečtení.

Barbora Walterová Benešová: Jsem v téhle době špatně. Měla jsem žít v 19. století

Je redaktorkou deníku, matkou tří dětí, farmářkou a v neposlední řadě spisovatelkou. Poslední kniha Došel nám čas, postapokalyptický román, je právě na pultech knihkupectví. Autorské čtení z této nové knihy se uskuteční v Městské knihovně Mělník ve středu 3. října od 17 hodin.

Vím, že o blackoutu mluvíš, co tě znám. Přesto se musím zeptat, co byl prvotní impulz k napsání románu právě na toto téma?

Pořádně nevím, já jsem vždycky měla ke katastrofám blízko. Já si prostě myslím, že žiji ve špatném světě, ve špatné době, já do téhle doby nepatřím. Měla jsem žít buď v minulosti anebo v budoucnosti, na jiné planetě.

V jaké minulosti myslíš? Ve středověku?

To ne. Já jsem měla žít těsně před tou elektřinou. Tak v 19. století. Měla jsem žít v době svojí prababičky, možná praprababičky.

To mě překvapuje. Já myslela, že máš civilizaci ráda a využíváš jí.

Využívám ji, ale nemám ji ráda. Já bych klidně prala na valše, ale musela bych být doma. Naši předkové na to měli čas.

Tak konečně jsem to pochopila. Ty by si chtěla být doma.

Ano, dřív byly ženy doma. A to by mě přesně bavilo. Starat se o zvířátka, dělat sýry, dělat klobásy, starat se o domácnost a děti.

Ty nechceš být emancipovaná žena?

No, já vlastně úplně nemusím být mezi lidmi. V dnešní době se lidé k sobě nechovají dobře a hledají na všem jen to negativní, takže bych se chtěla vlastně ukrýt na farmě. Nápad založit farmu vznikl v mé hlavě jako příprava na blackout. Já si ani teď emancipovaná nepřipadám.

Vraťme se k původní otázce. Co bylo tedy prvním impulzem napsat o blackoutu?

Já jsem na tohle téma přečetla spoustu knih, ale žádná nebyla taková, jak já jsem si tuhle situaci představovala. Mně nikdy nešlo o žádné akční scény, násilí a rabování, ale o ten prostý jednoduchý život, jak by se asi moderní člověk dokázal o sebe postarat bez elektřiny. Tak jsem rozhodla napsat to sama. Samozřejmě, že v mé knize je také pár akčnějších scén, ale šlo mi hlavně o to ukázat, jak by to bylo v běžném hospodářství. A vlastně i proto jsem založila naši farmu, to byl podnět.

A kdy jsi začala na knize pracovat?

Asi před dvěma a půl lety.

Věděla jsi už na začátku, jak se bude příběh ubírat? Případně konec?

Ne, to já nikdy nevím. Já si vždycky napíšu námět, který pak rozpracovávám. Pak vím začátek a konec a při psaní mě napadne něco jiného, takže se může stát, že to dopadne úplně jinak. Příběh začne vlastně žít svým vlastním životem.

Kde bereš jména do knih? Prolistováváš kalendář?

Přesně tak. Vezmu si kalendáře a jedu. Vybírám jména, která neznám, nemohla bych použít jména svých známých či přátel, ta by se mi pak do postav promítala. Nevybírám jména lidí, které znám blízce.

Kdy píšeš? Když je čas?

Ne, musím to mít přesně dané. Vloni jsem četla článek, kde nějaká spisovatelka psala, že psaní odkládala, až bude čas. To byl přesně můj případ. Pak jsem se dočetla o roční výzvě. Každý den si na psaní dát prostě půl hodinu. To mi přišlo jako dobrý nápad. Zpočátku jsem psala večer, ale to mi nevyhovovalo, už jsem byla za celý den dost unavená. Tak jsem začala psát ráno. Vstanu, rozvezu děti do škol, jsem o hodinu dřív v redakci a věnuji se psaní. Teprve potom začíná můj pracovní den. A to mám nastaveno od října minulého roku každý všední den.

Takže píšeš pořád. Připravuješ novou knihu?

Asi jako každý spisovatel mám rozepsaných víc knih. Ale většinou se mi stane, že se dostanu do nějaké fáze, kdy nevím, jak dál, takže ji odložím a vrhnu se na jinou. V této chvíli mám rozepsané knihy asi tři. Jedna kniha už je hotová s pracovním názvem V náručí kanibala a leží v nakladatelství. Dvě mám rozepsané a obě jsou katastrofické. Jedna bude o dopadu asteroidu, stejně velkého jako ten, co vyhubil dinosaury.

Ty vlastně píšeš jen podle fantazie, ne podle skutečnosti. Vlastně s ničím, o čem píšeš, si se nesetkala.

Pro mě je jednodušší psát podle fantazie. Podle skutečnosti mi to přijde mnohem složitější.

Hledáš si k tématům nějaké odborné texty? Načítáš si téma, o kterém chceš psát?

Určitě, pokaždé. Teď kvůli asteroidu jsem ležela dva měsíce v odborných článcích a sledovala jsem i dokument v televizi na toto téma, kde bylo nádherně popsané, když dopadne asteroid. Stane se za hodinu toto, a potom toto, a přijde tsunami apod. To mi samozřejmě hodně pomohlo, protože sama bych na to nepřišla. Z dokumentu jsem použila fakta a zasadila jsem do nich lidský příběh.

Kdo čte knihu jako první? Čte ji ještě nedopsanou?

Ne, vždy dávám ke korektuře jen hotovou knihu. Můj první čtenář a kritik je moje mamka. Dělá i korekturu a nemazlí se se mnou. Hned mi řekne, tomuhle vůbec nerozumím, to přepiš.

Na mamce si vyzkoušíš, jestli to bude pochopitelné čtenářům.

Přesně tak, ona nerozumí těm tématům, takže to musím napsat tak, aby to všichni pochopili.

Četly děti nějakou tvoji knížku?

Aničce je patnáct a začala číst moji poslední knihu Došel nám čas a Vojtovi jsem to vyprávěla a ten mi řekl, že tohle si nikdy nepřečte, protože je to pro něj moc strašidelné. Ale jinak miluje horory, které se s mojí knihou nedají vůbec srovnávat, a i ve mně vyvolávají strach.

Adélka je ještě malá, ale ví, že píšeš?

Zajímá se o moje psaní, přečte si anotaci. Je jí osm, ale když zahlédne knihu na internetu, tak mi hned sděluje: „Mami, to jsi napsala ty“.

Co říká na tvoje knihy tvůj muž? Fandí ti?

Můj muž mi fandí až teď. Až když začaly moje knihy vycházet. Než vyšla první kniha v roce 2015, bral moje psaní jako ztrátu času.

A teď se chlubí, že má doma spisovatelku?

Ano, přesně tak. Každému knihu nabízí a myslím, že je i trochu pyšný.

Rodiče ti určitě fandí od začátku.

Ano, samozřejmě. I když musím říct, že největší podporou je táta. Když jsem napsala svoji první knihu a chtěla jsem ji vydat vlastním nákladem a zaplatit si ji u nakladatelství, tak mě okamžitě podporoval. Mamka je víc realista a dost opatrná.

Teď ti knihy vydává nakladatelství Brána. Jak k tomu došlo?

První knihu Dívka, která nesměla mít sny jsem rozeslala do všech možných nakladatelství. Z některých mi napsali, že mi odpovědí do dvou měsíců a odpovědi jsem se nedočkala. Pár mě slušně odmítlo, že se jim to nehodí do edičního plánu a většina neodpověděla vůbec. Z nakladatelství Brána přišla odpověď, že se jim román líbí a že jej zařazují do svého edičního plánu. O rok později vyšel druhý díl Dívka, která ztratila budoucnost. Tak vlastně začala naše spolupráce.

Děkuji za rozhovor a těším se na tvoje autorské čtení.

Marta Dušková

kotlety s pečenými rajčaty

Před měsícem jsem nakládala domácí pečená rajčata, tak dozrál čas je vyzkoušet. Musím říct, že dnešní oběd byl velmi jednoduchý, bez zbytečného zdržování a vynikající chuti díky pečených rajčatům naložených v olivovém oleji.

Kotlety jsem jemně naklepala, osolila, opepřila barevným pepřem a dala prudce opéct na menším množství olivového oleje z naložených rajčat spolu s normálním olejem. Vonělo to už i bez těch pečených rajčat. Po té jsem přidala naložená pečená rajčata a nechala dusit s masem, dokud trochu nezměnila konzistenci. Trochu zahustila solamylem a k tomu americké brambory. Musím říct, že oběd mě chuťově překvapil, takže rozhodně patří do mého virtuálního receptáře.

všude samá koza...

Zkrátka koza, kam se podíváš. 
Kůzlátka brečela ve svém výběhu a musela být vpuštěna za námi. Musela být v sobotu zkrátka s námi a zvídavě zjišťovala, co vlastně děláme. 
Já, městské dítě, na "stará kolena" poznávám zblízka zvířata, která jsem v dětství neměla možnost poznat a podivuji se nad tím, že chytrá není jenom naše Justýnka. Hnědá Evička na zavolání ke mně pomalu kráčí a vrtí malým ocáskem jako pes a nechá se pohladit. 
Tak začíná naše sobota na Benwalterovic farmě.

A všechno je samozřejmě naprosto jinak, než jsme předpokládali, jak už to v našich životech posledních pár let chodí. 
Teprve v sobotu ráno se dozvídám, že avizovaná ochutnávka klobás se nekoná, protože výrobce musel do práce. V té chvíli jsem celkem ráda, že Bára akci neudělala vůbec žádnou reklamu. Veřejný příslib, což akce avizovaná veřejně je, jí naprosto, ale naprosto nic neříká. 
Snad nikdo nepřijde... Ostatně koz je tady dost. 
Jsme každá z úplně jiného světa a možná proto se máme rádi. Bára nevěřila, že marketing umím, ostatně v té době mě neznala, a brala to jako recesi (stejně nikdo nepřijde) a na víc se věnovala dávání rozhovorů, které přineslo právě vydání její poslední knihy Došel nám čas. 
Ostatně my dvě jsme se v sobotu taky sešly kvůli rozhovoru. 
Budu pro Báru psát tiskovku na její veřejné čtení z knihy. Až se prokoušu na diktafonu množstvím naprosto zbytečných metrů, páč náš rozhovor přerušovaly výkřiky typu: Eltone, Emilko, (rozuměj kozy), okamžitě dolů, do obýváku se nepůjde! Falenko, (úžasný pes) nech Eltona! Adélko (dcera), přines mi prosím diář a tetě sklenku na víno, tak sem možná ten výplod dám. 

Abych to shrnula, musím se pochválit, marketing ještě umím. 
Světe div se, i přes téměř žádnou reklamu a k nelíčenému zděšení Báry přišli na akci lidé.

Bára se mě po té ptala: Máš mě ještě ráda?

No zkus se zeptat tak za hodinu...

švestková omáčka s chilli

Vloni jsem dělala třešňovou, ale letos tolik třešní nebylo. Tak jsem připravila švestkovou jako kdysi dávno jen podle sebe. Hodí se k masu možná víc než třešňová a je to laskomina i ke grilovanému masu či zelenině. 
Postup si sem napíšu, i když to bylo jako Dobromila Rettigová - vraž tam jedno vejce...

Množství ingrediencí jsem dávala od oka a chuti. 

Švestky s chilli, solí, pepřem a lisovaným česnekem jsem dala pomalu vařit, vaří se docela dlouho, než se švestky rozvaří na omáčku., téměř hodinu a musí se občas zamíchat. 
Potom jsem přidala cukr podle chuti a omáčku rozmixovala. 

Dala ještě horké do skleniček a obrátila dnem vzhůru do doby, než vychladnou. Vloni vydržela třešňová několik měsíců, ale jakmile ji otevřete, musí se během pár dní spotřebovat. 
Vzhledem k tomu, že můj muž koupil švestky za 4,-Kč kilo, cena nestojí vůbec za řeč a je to příjemné zpestření jídelníčku. Tentokrát jsem si musela označit omáčku štítky, což běžně nedělám, ale ve špajzu je už třešňový džem a pečený čaj a omáčka na první pohled není moc odlišná.

kde je?!

Tak to už se nikdy nedozvím. Náš život je vše jen ne nudný.

 A letos je podivných událostí, které vyžadují neustálá řešení, "neurekom" a možná bychom si na chvíli trochu nudy zasloužili.

O naší anabázi s pohovkou musím ale začít od začátku.

Po třech měsících se náš život vrátil znovu do starých kolejí a bylo nutné provést nějaké změny a do toho patřilo i vyhození starší pohovky pro příležitostné spaní z naší galerie a nákup nové.

Jediné kriterium bylo rozkládací, něčím zajímavá, ne obyčejná. Projela jsem všechny weby, které znám, ale i v Ikea pohovky otřesné a za spoustu peněz. Fakt jsem hledala dlouho a to, co by se mi líbilo, bylo tak drahé, že to jsem nechtěla a ani nemohla investovat. Nakonec jsem začala hledat na svém oblíbeném (dosud oblíbeném) Vivre i za cenu toho, že zboží nebude hned, páč se objednává v zahraničí. Už to znám, mám tam ukončených osm objednávek, ale tentokrát bychom zboží potřebovali dřív než za měsíc. 

Objednala jsem krásnou pohovku za přijatelnou cenu s datem dodání v polovině července.

Zpočátku to nevypadalo jako problém.

Sedačka však v určený čas nedorazila a přišla mi omluva, že už je v Čechách, ale prý kvůli dopravci bude zpoždění 10 dnů. Mamka dorazila neplánovaně kvůli přestavbě kuchyně na 14 dní a musela spát v patře, což při jejím věku nebylo příjemné a nafukovací matrace jsou na spaní na jednu noc. Urgovala jsem zboží další dva týdny, já se jen tak lehce nevzdávám, a byl tady srpen. 

A pořád nějaké výmluvy, žádná omluva či snaha řešit to. Prý je pohovka u dopravce, ale má divné zaměstnance a nemohou tedy zboží najít. 
Jako kdyby to byla špendlíková hlavička, panebože. 

Po třech stejných odpovědích jsem se už opravdu naštvala a objednávku zrušila. 
Byla jsem ráda, že jsem  pět tisíc nezaplatila předem, protože mít je blokované téměř dva a půl měsíce, byla bych naštvaná ještě víc. 
Dodnes není moje objednávka na webu zrušená, jen v emailu, a je u ní napsáno, že výrobky byly zaslány. Docela bych chtěla vědět kam teda.

V polovině srpna jsem začala hledat nové pohovky a mezitím došlo k poklesu cen. Objevila jsem tento poslední kus, který mě celkem uchvátil. Problém byl, že můj muž nebyl doma, abychom se mohli rozhodnout spolu a nebyl čas, páč byl jen jeden kus. Žhavím mobil a dožaduji se při letmém popisu schválení. 
Můj muž má už po krk anabáze, tak dává souhlas.

Když dorazí domů, nedovolím ani, aby si odložil a musí se jít rychle podívat.

No, ta je krásná, lepší než ta, co jsi vybrala předtím.

Dorazila v úterý.

Kdo jste dnešní pekelně dlouhý příspěvek dočetli až sem, díky a hezký den.

P.S. Už nás ani nepřekvapilo, že byl problém se sestavením sedačky. Ještě, že mám šikovného muže, který chybu u vystaveného kousku pochopil a opravil. 
No, vždyť říkám, nuda u nás nebývá.

jak málo stačí k životu...

Včera objevil můj muž tohohle malého "broučka" velikosti většího hrášku. 
Měří jeden centimetr, ale je krásný. 
Malinká maceška se uchytila na studni v nějakém binci, protože půda tam rozhodně není. 

Až nás to oba dojalo. Můj muž volal při zalévání zahrady, vem si foťák a pojď se podívat.

Pro porovnání jsem k macešce dala malou mušli, lepší by byla krabička sirek pro představu, ale tu nemám. Musíte mi tedy věřit, že je maličká. 
Ostatně na fotce je matka, kterou je přichycena pumpa, tak to pro porovnání stačí.

Jak málo stačí k životu...

Jak málo někdy stačí k radosti všedního dne. 

Jen jeden centimetr.

slyšíš, jak mluví stromy?

Dnes se chci podělit. Možná zaujme i někoho z vás jako tip na dárek.
 Ta úžasná kniha mi fakt udělala velkou radost, že jsem hned koupila dvě. Knihu bych pravděpodobně neobjevila nebo nenarazila na ni bez facebooku, kde na mě jukla reklama. Kniha dorazila a já jsem z ní nadšená. Oslovila mě na první pohled, a proto jsem koupila hned dvě. Jednu pro vnoučka Tomáška k 7. narozeninám a druhou pro menší děti Lolu a Alana k vánocům. Začínám nakupovat, páč v říjnu slavíme troje narozeniny, v listopadu dvoje a promiňte, nechci strašit , a pak jsou vánoce. Ráda o dárcích přemýšlím, nenakupuji jen tak, abychom něco podarovali. Dělala jsem to vždy, ale dříve jsem se moc nemusela zabývat finanční otázkou. Teď jsou pro mě finance důležitější, ale zase mám víc času. Využila jsem toho, že kniha navíc byla v akci a koukám, že pořád je. Když jsem si ji prohlídla, tak předčila moje očekávání. 
Snad si ji koupím i pro sebe. 
Nalistovala jsem aspoň pár stránek z knihy a ráda vás jimi provedu.

Krásné otázky, krásný text, krásné fotografie. Myslím, že zajímavé nejen pro děti, ale i pro ty, co to budou s dětmi číst. Považuji to za nádherný dárek.

Další dárek mám pro mamku. Koupila si novou kuchyňskou linku a byla u nás 14 dní na prázdninách, než proběhla akce "jak se staví sen". Ne skutečně, takto to nazvala moje švagrová a sen plnil můj bratr. Mamce bude v říjnu 81 a v tomto věku je dost těžké ji něčím potěšit. Věčně říká, že nic nechce a nepotřebuje. Rozhodla jsem se, že jí do nové kuchyně koupím nový servis. Talíře má už sto let, ale ty nikdy nebudou mít nějakou hodnotu. Prostě nic moc. 

Vím, že se jí líbí dekor, tak jsem dost dlouho hledala. 

Ne že by snad takové talíře nebyly, jsou jich samozřejmě mraky, ale, aby byly krásné a zároveň vás to nezruinovalo, tak těch opravdu moc není.

Doufám, že vlčí máky se jí budou líbit.

P.S. A ještě připomínka. Už se nám to blíží. Pozvánka na domácí klobásy..

taky jsem pamětník...

Včera vzpomínalo celé Česko a i my s mým mužem. Srpnové události roku 1968 na mělnickém náměstí si lidé připomněli velmi příznačně tvorbou písničkáře, básníka, zpěváka a umělce Karla Kryla. 
Na 21. srpen si vzpomínám velmi dobře a už jsem na blogu i vzpomínala, tak jen krátce. 

Bylo mi deset let a poprvé jsem měla jet na prázdniny někam jinam než k babičce. Na nějaký tábor či co to bylo. Strašně jsem se těšila a ráno mi máma sdělila, že přijely tanky a já nikam nejedu. 

Naopak jsem šla několikrát za den nakupovat do krámku na rohu "Ke staré Blažkové", jinak se tomu obchodu neříkalo. Všichni si dělali zásoby a potraviny začaly být na příděl, takže jsme chodily já a mamka na střídačku několikrát a já jsem se neustále ohlížela, jestli neuvidím tanky či neuslyším střelbu a všude bylo cítit hrozné napětí i v té velké frontě před krámkem. Občas jsem zaslechla slovo válka. A já jsem si připadala tak statečná, když jsem nesla sama v síťovce mouku a cukr a cítila nebezpečí. 

Óo, ty má prostoto.

Ve 14 letech jsem poprvé se svými spolužáky poslouchala v parném létě v hermeticky uzavřeném bytě zakázaného Kryla s takovým tím nadšeným strachem, kdy se vám tají dech, co kdyby náhodou to někdo uslyšel a věřte, nebyla to vůbec tenkrát legrace. 

Svůj strach jsem si tenkrát ještě umocnila vypůjčenou zakázanou knížkou Kmotr, kterou jsem si nesla v batohu domů.  

Dodnes umím téměř celou píseň Bratříčku, zavírej vrátka a zpívala jsem ji i našim dětem celé jejich dětství. Tuto píseň napsal Kryl jako bezprostřední reakci na invazi a protestsong se stal symbolem srpnových událostí roku 68. Některé verše na mě v dětství působily fakt hrozivě:

Bratříčku nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsem jen vojáci,
přijeli v zelených hranatých maringotkách...

Já jsem sice nic hrozného nezažila, ale někteří z mých spolužáků z gymplu ano. Při kontrole je chytili s roztrženou stránkou číslo 21 v občance, která se trhala na protest proti invazi a byla malým protestem, který byl samozřejmě tehdejší garniturou vnímám jako velký. Odvezli je k výslechu, který trval několik hodin. Bylo mi 16 let a moje odvaha končila tou zakázanou knihou. 

Stránku jsem si natrhla tak maličko, že jsem to nemohla najít ani já.

Včera jsem si zazpívala znovu.

Tohle je jediný účastník akce, po kterém jsem nemusela žádat svolení k focení vzhledem k ochraně osobních údajů. Na blog moc fotek nemám, protože náměstí bylo opravdu narvané, plné lidí. A nejvíc mladých a poslouchali autentické hlášení Českého rozhlasu z roku 1968. I mně to hlášení způsobilo husí kůži. Tohle se musí připomínat, hlavně těm, kteří zapomněli či nezažili.

silný jedinec

Říkám to pořád. 
Vedle nás přežijí jen silní jedinci, kteří ustojí naši péči nepéči a zaslouží si tedy vedle nás žít. 
No oleandr už měl letos fakt namále. 
Naposledy nádherně a plně kvetl před dvěma roky. 
Vloni občas jeden dva květy. Byl napaden mšicemi, tedy vlastně pořád ještě je přes veškeré vyzkoušené rady, které jsme zachytili v éteru.

Před třemi týdny, kdy byl opět jeden květ za dva týdny, jsem začala vyhrožovat. 
Dostáváš větší péči než kdokoliv nebo cokoliv jiného kolem nás, takže ti dávám dva týdny a dost. 
Buď se vzpamatuješ anebo jdeš "do kopru".

Vypadá to, jako kdyby se fakt lekl. No rozhodně se hodně snaží. Můj muž se už těšil, že se jej konečně po patnácti letech vzdám, protože je čím dal těžší tohle velké monstrum dostávat na zimu do domu. 

Na výšku jako já, o šířce ani nemluvím a váha možná taky jako já.

Evidentně mu svědčí to letošní zvláštní léto, i když on suchem a ani živinami netrpí.

Tak teď se kochám každý den.

Nevím, jestli z toho má můj muž takovou radost jako já. 
Když řeknu: podívej, jak nádherně rozkvetl, (i když rezervy oproti minulým letům ještě má), 
ozve se jen: hmm.
I zahrada píše příběhy.