už visí...

 

Naše domácí galerie a zároveň tělocvična doznala malých změn. Obraz si umím pověsit sama, ale při šesti by moje příliš malá trpělivost vzala za své a sprostými slovy bych mohla vydláždit Václavské náměstí. Na to já nervy nemám. Neměla jsem ani nervy výtvory vkládat do lišt, které jsem objednala.
A původně to vypadalo tak jednoduše.

Můj muž si s tím včera hrál dost dlouho. Používal metr a vodováhu a vyměřoval podle zdi. 
Měl hotovo a přiznávám, že malá výstava mých výtvorů se mi líbí. A ani jsem si nevšimla nějaké chyby, dokud můj muž nešťastně nepoznamenal, panebože, mně to celé utíká. 
Měl jsem to měřit podle okna a ne podle zdi, ta je křivá. 
Uklidňovala jsem ho, že jsem si nevšimla.

No teď už to samozřejmě vidím. Prý to dnes bude celé opravovat.

Většina naši galerii na takové to domácí dívání znáte z blogu a možná jste si všimli, že zde něco chybí. Vedle cvičících strojů zde byla i pohovka pro příležitostné psaní.

Tu jsme se po třech měsících s návratem k našemu obvyklému životu museli zlikvidovat.

No nicméně už je na cestě.

Tedy doufám, že v úterý dorazí. 
Naše anabáze se sedačkou začala už 8.6. a doufám, že bude mít konečně dobrý konec.

Příběh nové pohovky vám odvyprávím někdy příště.

Tak dnes jen malé nahlédnutí na novou výstavku. 
Dva moje nesmělé pokusy jsou na zemi a připraveny jako dárek.