hra o tři končí

Hra o tři - dvojka  skončila a je vylosováno. 
Moc děkuji všem za zájem a komentáře.

Tentokrát se nelosovalo z hrníčku. 

Vlastně nevím proč, zřejmě ta příšerná dusna mi ubírají na energii. 
Od rána se potím a těším se, až se proberu po ranní kávě a jdu do bazénu na pravidelné každodenní cvičení.
Teď k tomu losování. Vybafla jsem na mého muže, aniž věděl, o co se jedná, aby řekl první číslo od 1 do 6. 
Myslel si, že se jedná o nějakou hru a ptal se, jestli si má číslo myslet anebo ho říct nahlas.

Tak jsme to zopakovali a můj muž tímto způsobem vylosoval tři čísla - 3, 1, 5. 

Teprve potom jsem mu sdělila, o co vlastně šlo.

1) Trojka je Růža a posílám jí akvarel Planou hrušku a jsem ráda, že se jí přání splnilo.

2) Jednička je Hanka z blogu Baví mě to a posílám jí akryl Středohoří.

3) Pětka je Jarka z Kroměříže, které splním její druhé přání Lavička v parku.

Prosím napište mi adresy na můj email m_duskova@seznam.cz, ať vím kam balíčky odeslat.

Mějte pěknou sobotu. 

Já jdu opět za prací, tentokrát mě čeká reportáž z festivalu na nádvoří zámku, který je veřejnosti nepřístupný. Těším se.

(ne)poetické záležitosti

Obvykle, když jedeme za plně naloženým nákladním autem, jímá mě trochu hrůza a hlavou se mi honí myšlenky na všelicos. Rozhodně to není poetické.

Ve středu při návratu z Prahy jsme dost dlouho jeli za tímto naloženým náklaďákem a můj počáteční děs vystřídal údiv. To dřevo bylo naloženo krásně jako puzzle. Každý dílek do sebe zapadal.

Uchvátilo mě to, přišlo mi to krásné, tak jsem vzala foťák a fotila přes špinavé okno auta.

Docela mě láká tuhle poetiku namalovat.

A když jsem u toho nepoetického, naše malá hrušeň obsypaná plody byla velmi poetická ještě před nedávnem. 
Myslela, jsem si, že si s tou úrodou poradí a něco shodí. 
Jo, shodila. Celou větev plnou hrušek.
Můj muž ji vyvázal provazem, aby jí ulehčil, ale stejně se ulomila největší ústřední větev. 
Jsou tvrdé, ale zkusím z toho třeba kompot, je to škoda.

Jelikož vyvázání nepomohlo, teď hrušku podepírá velmi nepoeticky berle. 
Už jste někdy viděli stromek s berlí? 
Tak snad už to vydrží.

Už jsem tady psala, že asi před měsícem jsem provedla velmi radikální řez na keři růží a ze značně nepoetického pohledu vznikl krásný poetický. No ale asi jsem to trochu s ostříháním na kluka přehnala, páč teď kvete jak blázen a růžová začíná místy úplně vytlačovat zelenou.
No stříhám do vázy bez výčitek.

Na závěr přidávám rozkvetlý vyvýšený záhon, který jsme letos vybudovali kvůli krabici cibulí z Holandska. 
Ten zapomenutý fotbalový míč se mi zdá také poetický.

P.S. Dnes je poslední den hry . Zítra budu losovat. Mějte pěkný pátek.

malá kouzla z papíru

Ve středu jsem po dlouhé době hlídala v Praze, tak jsme si užili trochu tvoření. 

V létě máme většinou jinou zábavu.

Stačili nám nůžky, barevné papíry, lepidlo. Lola přinesla knihu nápadů, podle které jsme vyrobili kolečko s ročními obdobími, oba úplně samy. 
Babička jen obkreslila ta kola podle květináče.

Alánek si pak v knize našel nějakou barevnou postavu, kterou chtěl vytvořit, ale neměli jsme na to vůbec nic. Byla zapotřebí větší krabice od špaget, nějaké kreativní pomalované papíry a spoustu dalšího.

Tak babička musela trochu improvizovat. Poslala jsem Alánka podívat se do tříděného papíru, jestli tam není třeba prázdná krabička od čaje.

Alánek přišel smutně s prázdnou a Lola se nabídla, že mu něco najde. 
Za chvíli přišla s krabičkou od ovocného čaje.

Loli, ty jsi šikovná, kde jsi ji našla? 

No tam bylo ještě pár pytlíčků čaje, tak jsem je vysypala do jiného čaje.

A začali jsme tvořit na přání Alánka kočičku. 
Vytvořil ji celou sám, já jsem pomáhala jen s lepením a s vousky. 

Lolu naše tvoření hned z počátku nadchlo, tak já si taky vytvořím kočičku... a přinesla další prázdnou krabičku od čaje.

Babi, tam už bylo taky jen pár sáčků čaje 😂

No a tak jsme tvořili celé dopoledne, venku se nedalo vůbec být, všude bylo příšerné vedro a dusno.

Pot ze mě tekl ale i vevnitř v bytě. Větrák jsme si pustit nemohli. 
Když jsme to na začátku zkusili, všechny papíry a papírky jsme měli nalepené na oknech.

Tak se podívejte na naše malé tvoření prostřednictvím fotek.

Tyhle dvě nádherné tašky děti malovaly ve výtvarce. Ta první je od Alana a ta druhá od Loly a jejich maminka je nosí. Když jsem řekla, že bych takovou tašku chtěla taky, že jsou nádherné, Alánek reagoval: 
Babi, až budu tatínek, tak ti ji vyrobím.

No na to se ti vykašlu, já ji chci mít hned.

Potichu jsem šeptala, až ty broučku budeš tatínek, 
já už tady možná ani nebudu 😁

Jo a Alánek si plánuje, že bude mít padesát dětí, a když v Hodoníně vyprávěl mojí ségře, že se mu tam moc líbí a že někdy přijede i s dětmi, ségra si jen povzdechla: no doufám, že se toho nedožiju.

Lola se přidala k debatě: já taky přijedu, ale neboj, já nebudu mít žádné děti!

Tuhle kočičku jsem dostala jako dárek už v úterý. 
Babi, nechoď sem, to bude překvapení. 
Sám mi vyrobil tuhle kočičku z ruličky toaleťáku. 
Má teda trochu nestabilní nožičky, tak ji musím při focení držet v ruce.
Takže všude samá kočka včetně dvou živých.

Mějte hezký čtvrtek, ať už s kočkami či bez.

P.S. Ještě něco. Růži, díky za připomenutí. Tady je odkaz na knihu tvoření. Já jsem si z ní nafotila, co jsme si slíbili vytvořit u nás, aby se nemusela kniha tahat sem tam.

trochu jiná kavárna

Přiznávám, že v centru Prahy znám celkem dost kaváren. Možná teď vypadám jako kavárenský povaleč, ale já jsem kavárny využívala hlavně k pracovním jednáním, k pracovním setkáním, zkrátka hlavně k práci. 
Dost dobře znám prvorepublikovou kavárnu Imperial na Praze 1, prý je to jedna z nejvelkolepějších kaváren v Praze. Další oblíbenou mojí kavárnou byla kavárna Louvre na Národní třídě, velmi často jsem k setkáním využívala prostor kavárny Retro ve Francouzské ulici, která je kousek od metra a tak nějak na půl cesty od mojí bývalé kanceláře a sídel mnoha partnerů, se kterými jsem jednala. 
Mohla bych pokračovat dál, ale některé kavárny už ani neexistují. 

Úterý a středu jsem měla celkem nabitou a oba dny jsem strávila v Praze. 
Ráno neurologie, večer setkání s kamarádkou, kterou znám téměř dvacet let a kdysi jsme spolu pracovně trávily celé dny. 
Včera jsme se viděly téměř po pěti letech, ale stejně to bylo jako včera. 

Je to takové to přátelství, že když zavoláte, máte pocit, že jste spolu mluvili naposledy včera. 

Prostě pokračujete tam, kde jste skončili.

Ale o tomhle vyprávět nechci. 

Naše Tereza, která s mojí kamarádkou také dobře zná, mi chtěla ukázat nový zajímavý a celkem alternativní prostor trochu jiné kavárny. 

Podobný zvláštní prostor už jsem vám tady na blogu ukazovala několikrát, naposledy z festivalu Sněz tu žábu. Kavárnu Obývák v Holešovicích, která rovněž vznikla z kdysi průmyslového objektu.

Včerejší multifunkční objekt s názvem Vnitroblock, který vlastně propojuje dvě ulice, mě hodně zaujal. Jedná se o přeměnu bývalé truhlárny v kavárnu, výstavní síň a můžete si koupit i boty. Původní ráz je zachován, vysoké stropy, nenahozené zdi a opravdu velký vzdušný prostor, kde neslyšíte od vedlejšího stolu srdceryvné životní příběhy či grotesky života lidí, které vůbec neznáte. Žádný stísněný prostor. 

A venku dvůr s posezením a občerstvením s grafity na stěnách.

Tak úvod se mi trochu protáhl, tak pojďte kouknout na fragmenty z úžasného prostoru, který je krásným místem setkání, či pracovní prostorem, místem schůzek v prostředí, kde můžete mít i kulturní zážitek v podobě výstavy obrazů.

Děkuji naší Tereze za další krásný prostor, který jsem měla možnost navštívit. 

Příště to prý bude jiný zajímavý prostor. Tak se opět těším ve třech.

Tak trochu turné po kavárnách pokračuje po delším přerušení.
Zítra vám přinesu ukázku z naší kreativní středy, páč jsem hlídala děti.