neumím si to představit...

A to teda vůbec!!! Připadá mi to jako zlý sen a připomíná to odebírání dětí za války.
A myslím, že představit si to neumí ani jiná normální matka. Odebrání dětí za trochu jiný přístup k výchově považuji za velmi hrůzný čin. Kauzu paní Michalákové sleduji celou dobu. Neumím si představit její boj a zoufalství a ať si v komentářích říká, kdo co chce o tom, že si to zaslouží, já mám jiný názor. Která matka než ta milující by o svoje děti, které ji pravděpodobně už ani nebudou za tolik let znát, bojovala ze všech sil. Navíc ji soud osvobodil a nepotvrdilo se žádné selhání. Argumentovat tím, že se děti, i když jsou rozděleny, mají v pěstounských rodinách dobře a že by se tedy vracet neměly, mi přijde trochu  scestné. Jak moc je to poznamená, přece dnes nikdo nemůže říct. 
Navíc to v Norsku není jediný případ a to mluví za vše. Získávám po letech dojem, že o děti tady vůbec nejde, ale je to byznys, který nedokáže zastavit ani nejvyšší soud. Navíc je překvapivé a zarážející, jak rychle se najdou "vhodní" pěstouni. 
Po přečtení článku  Norsko prohrálo...mám dojem, že se snad blýská na lepší časy a moc bych to přála všem zúčastněným. Při představě, že mi někdo odebere děti třeba za to, že je plácnu na veřejnosti přes zadek, mě naprosto jímá hrůza, i když naše tři děti už jsou dospělé a těžko je nám někdo odebere 😁
K tomuto tématu se mi hodí jiný článek o velmi tolerantní výchově, která ničí dětem hodnoty, jsou nezvladatelné, nemají žádné mantinely či hranice chování a to jim rozhodně znesnadňuje vstup do normálního života. Tomu článku rozumím a souhlasím.
Já jsem měla přísnou výchovu, naprosto přehnanou, možná proto jsem děti vychovávala tolerantně, nikoliv úplně liberálně. Měly nastavené mantinely, kam až je možné jít, ale kde to šlo, rozhodovaly si samy. I když se někdy do školy oblékly tak, že bych se měla stydět. Kupodivu nestyděla.
Pořád se neumím smířit s tím, že příšerný norský Barnevernet odebere matce dítě ještě v šestinedělí z důvodu, že se o něj údajně neumí postarat. Proboha, jak to za tak krátkou dobu zjistili?
Kde je osobní svoboda? 
V Norsku evidentně patří dětí státu. To je děs. Ta snaha v minulosti byla i v jiných zemích a jsem ráda, že to není standard.
Aby se člověk bál zvýšit na dítě hlas.
Myslím, že děti by měly zažívat radosti jako Lola na fotografii na naší zahradě asi před dvěma lety.
Svoje děti jsem plácla přes zadek mnohokrát a dělá to i naše dcera. Myslím, že je to v pořádku. To jsou právě ty hranice či mantinely, které má dítě mít.
Vnoučatům jsem nedala na zadek nikdy a nikdy to neudělám. Mně tohle právo nepřísluší, nejsem rodič a ani nemám tu potřebu.
Ale já nejsem úplně ta rozmazlovací babička, takže hlas jsem zvýšila několikrát, či jsem dala najevo, že to už je přehnané. A možná proto právě mě mají děti rády.
Tak to byl souhrn toho, nad čím jsem v posledních dnech zamýšlela. 
Bylo toho víc, ale politiku a s tím související kauzy tady nechci fakt rozebírat. To mi stačí doma s mým mužem a rozhořčení jsme v poslední době furt.
Já vím, dnes to není vtipné a ani krásné, přesto anebo právě proto vám přeji příjemnou sobotu.