jak to dopadlo...

Včera byla krásná slunečná neděle a já konečně začala s čištěním zahrady a udělala i pár fotek "zlata", které už začíná kvést. 
Ale tenhle jarní příspěvek dám někdy jindy. 
Dnes musím vyrovnat dluh, protože přinejmenším Růžence jsem slíbila, že napíšu, jak tentokrát přečkala Justýnka naše krátké cestování.
Dělala jsem si starosti zbytečně, ale vedla mě k tomu zkušenost. Od Justýny odjíždíme v posledních letech oba tak jen na tři dny. 
A stačí to, tedy stačilo to, aby náš mazlíček ztratil na pár dní životní stabilitu a jistotu.

Tentokrát to bylo úplně jinak.

V úterý jsme odjížděli na Moravu a já viděla tu nervozitu a pořád jsem zdůrazňovala, že přijdeme za chvíli. Justýna tomu rozumí, i když tentokrát jsem lhala. A když jsem zamykala naše vchodové dveře, jsou celé prosklené a viděla jsem, jak tam stojí smutně a ohlíží se po mně, bylo mi taky ouvej.

Ve středu navečer píše Jakub, který přijel na noc za Justýnou, že ho hodně vítala, ostatně to dělá vždy. Už jsou to parťáci v těchto případech.

Odjel ve čtvrtek ráno po naložení misek.

My jsme tentokrát zvládli cestu z Moravy k nám domů v naprosto v rekordním čase, to se v posledních letech ještě nestalo, za tři hodiny, ale to už jsem psala. Přijeli jsme tedy domů celkem brzo odpoledne.

Je jedno, jestli odjedeme na hodinu či na den, rituál je stejný. Sotva slyší příjezd našeho auta, už stojí za vrátky anebo dokonce strká hlavičku do škvíry, aby se přesvědčila, jestli jsme už konečně přijeli a sotva otevřu je velké radostné přivítání, případně dlouhé nadávání, a to ona umí bravurně, podle délky naší nepřítomnosti. 
Vystupuju z auta a jdu k vrátkům a hledám hlavičku a nic.

Otvírám a nikdo nás nečeká, nikdo nevítá, nikdo nenadává, kde jsme tak dlouho byli. Rozhlížím se po zahradě a volám, ale nic zrzavého ke mně radostně neběží.

Ježíši, tak kde proboha je?!

Odemykám do domu, ale už přes prosklené dveře vidím, že nic nevidím. 
Nikde nikdo.

Volám její jméno a v tom přichází z tělocvičny co noha nohu mine rozespalý jezevec.

Projeví sice radost, že jsem doma a musím ji asi hodinu hladit, ale žádné nadávky, žádné naříkání: kde jsi tak dlouho byla??!

Ježíš, co se stalo? Není nemocná. 
Ne, normálně začne jíst z misky, které se od rána nedotkla. 

Píšu Jakubovi, co jsi s ní udělal? 
Ona vůbec není ve stresu, je naprosto v pohodě.

No, jako vždycky, akorát, když jsem odcházel, řekl jsem jí, že za chvíli přijdete😍

A ještě musím napsat, na čem v posledních dnech spí. 
První fotku poslal Jakub ve středu a já jsem napsala, že jsem to věděla!

Pravidla se mají dodržovat.

Pravidlo číslo 1: neodkládat v domě na zem nic, co tam nepatří, páč už se nám to nepodaří dát na místo minimálně několik týdnů.

Při odjezdu na Moravu jsme vyndali z auta podsedáky, které tam máme kvůli cestování s dětmi furt. Na tuto cestu bylo prostě víc báglů než obvykle, tak šly podsedáky do tělocvičny (versus galerie) a už jsou prostě obsazené a nikdo nemá odvahu jí to vzít.

To jsem zkoušela kolikrát s jinými věcmi, ale pak za mnou chodí se smutnýma očima, které říkají, proč jsi to uklidila?!

Já bych to chtěla a já kýženou věc vždy poslušně vrátím na to nepatřičné místo a čekám, až to Justýnu přestane bavit.

A tak si tady žijem...
Dnes k nám jedou na mimořádné prázdniny děti a ty podsedáky plné chlupů budeme potřebovat.
Ta úvodní fotka je dnes z rána, ostatní z doby příjezdu. 
Nic se nezměnilo, jen si dnes vybrala podsedák, který byl dosud čistý.