dvanáct dní

Je to moc nebo málo? No jak se to vezme. 
Někdy je to moc a někdy málo. Dvanáct dní s námi žije náš nový rodinný příslušník miminko Sárinka. Zdá se mi chvílemi, jako by tady byla s námi odjakživa. Je nezvykle vnímavá a chytrá, na to už mě upozorňovala paní chovatelka. Od narození to prý byla taková dáma, vše uměla dřív než ostatní koťata. Ani jsem paní neřekla, že je to pravděpodobně tou želvovinovou barvou, protože Justýna byla taky dáma. Právě kvůli povaze chtěl můj muž zase želvovinovou britku, páč jsou chytré, milé, trochu dámy, jsou asociálové, co se týká ostatních koček a cizích lidí. 
Četla jsem o této originální barvě článek, který si na blog ukládám.

Sárinka je rozhodně maličká dáma. 
Přestože je to miminko, rozhodně si ji nepochováte. 
To stejné byla Justýnka. Jo, přijde se pomazlit a mazlí se ráda, ale musí sama chtít. Po ránu, když se probudím, mě pusinkuje, ožižlává mi vlasy, kterých už teda moc nemám a občas mi nějaký vytrhne.
K chování se staví, jako kdyby říkala: dovolila jsem ti to snad?!

Zatím ještě bivakujeme pořád v obýváku, ale dveře jsou již otevřené do celého domu. Přízemí už máme prošmejděné a dostane se i tam, kde jsme my se smetákem nebyli, takže je jako úklidová četa a občas odstraňujeme pavučiny z hlavičky.

V úterý jsme ji poprvé asi na dvě hodiny nechali samotnou, potřebovala jsem už nutně na nehty a něco málo nakoupit. 
Moje manikérka mi řekla: no fuj teda! To jen abyste věděli, že to fakt bylo akutní, i mně z toho bylo na nic. Snažila jsem se ji před odjezdem uspat, jo čtete dobře, někdy ji musím uspávat, protože na to čeká, že budu u ní. Nepovedlo se. Jako kdyby cítila, že se děje něco zvláštního.
Trochu jsme se báli návratu. 
Můj muž v autě říká, ježíš, doufám, že budeme celé odpoledne uklízet spoušť v obýváku. Ne neuklízeli. V peřinách tam čekala vystrašená malá kulička, která nemohla pochopit, proč jsme ji opustili. 

Za odměnu šla s námi ven a nemohli jsme ji dostat domů. 
No jo jistě, půjdeme domů a vy zase odejdete, že jo?!

Od středy má záchůdek tam, kam patří, na toaletě a nemá s tím žádný problém. 
Pomalu se vrací náš život do stejných kolejí.

Už si spolu povídáme a ona rozumí. Docela mě to překvapilo, přijde mi malinká. 
Rozumí: pojď, půjdeme papat, letí přede mnou a sedne si před mističku. Rozumí, otázce půjdeme ven a už stojí přede dveřmi. Její dvířka jsou zatím zavřená, samotnou ji ještě nepouštíme ven. 
Vlastně má být doma 14 dní a pak se teprve testovat venku. Rozumí, když řeknu, že jdeme spinkat. Přes den chce ale pořád uspávat. Včera odpoledne za mnou furt chodila a zívala, někam si lehla a na vteřinu usnula. 
A já říkám mému muži, já si s ní budu muset snad zase lehnout, jinak neusne.
Jak jsem řekla, půjdeme spinkat, letěla k pohovce do obýváku, počkala, až si sednu, páč nevěřila, že tam zůstanu. Po té vyskočila a lehla si na deku úplně ke mně a netrvalo ani pár minut a usnula tvrdě.
Chvíli jsem čekala, no jako s miminem, jestli opravdu už spí a pak jsem potichu odešla. Spala několik hodin. K mé radosti. Kočky prý prospí až 20 hodin denně. 
No to Sára tedy určitě ne. 
Ale už třetí noc spí celou bez běhání a buzení. Ovšem musím spát taky. Jakmile jdu v noci na toaletu, jde se mnou, ale pak se poslušně vrátí do postele, když vidí, že se ještě vstávat nebude.
Bára mi včera do telefonu na uspávání říkala: no máš prostě mimino, co jsi čekala? Ještě, že to netrvá tak dlouho jako u dětí.
Ty poslední fotky nafotil můj muž, když s ním Sára "uklízela" v kuchyni.
Ještě bych toho mohla o naší "bytné" napsat spoustu, ale kdo by to čet´. Tak zase příště.
Mějte pěkný den plný příjemných zážitků.