jak to bylo?

Včera jsem slíbila malý příběh. Myslela jsem si, že je to dobrý nápad. Dnes už si nejsem jistá. Možná je to zajímavé pro naši rodinu. Nicméně změna to je a na blog to patří.
Když Justýnka v noci z 8. na 9. června náhle odešla, nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Tesknila jsem každý den, i když už jsem nebrečela jako z počátku při každé vzpomínce. Téměř dva měsíce jsem nebyla schopná o ní vůbec mluvit, přestože mi Lolinka radila: babi, musíš o tom mluvit, uleví se ti. A hlavně jsem nikoho nechtěla a ani jsme nikoho nehledali.
Někdy během srpna o tom začal mluvit můj muž. Až si něco pořídíme, já bych chtěl zase želvovinovou jako byla Justýna, protože si načetl, že mají povahu, jako měla ona. Ovšem britek v téhle barvě moc není.
Já jsem zatím nic nehledala. Naše děti se nás ptaly hned, jestli nám mohou koupit nějaké koťátko, ale my jsme odmítali, možná na podzim. A táta chce Justýnku.
Začátkem srpna začalo díky naší Tereze chatování na téma kočička, protože poslala první britku želvovinovou a já tam hned ráno volala. No samozřejmě, že už byla pryč, byla navíc papírová, což mě je úplně jedno. Dokonce mi bylo jedno, jestli bude čistokrevná. A tak už začali hledat všichni, i moje sestra. A my jsme trochu začali polevovat ze svých nároků: možná by mohla být i klasická modrá.
Pak jsem objevila hodně vzdálenou chovatelskou stanici, kde na mě vykoukla nádherná britka černá želvovinová. Nicméně ta nebyla k mání, byla chovná a měla zrovna za 14 dní rodit. S paní jsme si chvíli psaly, já jí napsala, proč hledáme zrovna takovou. Řekla mi: ozvěte se po 15.8., třeba se pro vás holčička narodí. Oznámila jsem zbytku rodiny, že tedy budeme čekat, není kam spěchat. 
Uplynulo dalších několik dní, kdy nikdo z nás nic nehledal.
Tereza, hlavní iniciátor, odjela s rodinou na dovolenou a vše se zatím zklidnilo. Pořád na Justýnku myslím každý den a stýská se i mému muži.
Minulé pondělí brzo ráno z dovolené Tereza posílá fotku: Mami, to je celá Justýna, když byla malá. Zavolej tam hned. 
Ježíš to je daleko, to my nedáme v tom horku. Mami, někdo z nás tam dojede.
Dobře, ale je brzo, zavolám tam až v 8 hodin. Nejsem nějak nedočkavá a jsem připravena na zamítavou odpověď. Telefon zvedne moc milá paní a říká: ano, ještě je volná, všichni chtějí jen modré, a barevné, které jsou dvě černá želvovinová a zlatá pruhovaná, zatím nikdo nechce. Jo a želvovinovou mám poprvé. A tak si povídáme, že jich moc není a paní vypráví o té holčičce, odpoledne mi posílá další fotky, ale i bez nich je rozhodnuto. Paní je šťastná, že půjde do rodiny, kde ji budou milovat, je to prý pro ni vždy těžké se s koťátky loučit, tomu rozumím a odpovídám, že už ji miluju podle fotek.
No abych to už zkrátila. Od neděle je součástí naší rodiny. Právě teď, když píšu, tady plení celou knihovnu. Noc byla o něco klidnější, běhala po obýváku o něco míň. Ráno na mě skočila s rozběhem a ožižlala mi, když viděla, že se probouzím, celý obličej, ucho a vlasy. Myslím, že mám ranní očistu za sebou. Už se neschovává pod pohovku, když odejdu, ale trpělivě čeká. Už rozumí tomu, že se vrátím. Včera jsme udělali i malou exkurzi domu, ale ještě ne celého.

A na závěr jen poznámka, proč naše Tereza řekla, že to byl osud a že se narodila pro nás. 
Sárinka se na rodila 6. června, tedy dva dny předtím, než nám Justýnka odešla.
Mami, vypadá jako reinkarnace Justýnky.
Má dokonce flíček na přední tlapce na stejném místě.
Pokračování někdy příště. Dnes ještě pár nových fotek. A jak řekla Lenka v komentáři, jsem na počátku mateřské a věřte, že nemám na nic čas. Věnuji se jen miminku, které si kupodivu zvyká hodně rychle a už začíná přibíhat i na volání.
Mějte pěkný den a moc děkuji za komentáře u minulých příspěvků, na které nestíhám odpovídat.

Tady vypadá jak rozzuřený tygr. Ona jen zívala s vyplazeným jazykem, ale já stihla vyfotit jen závěr.

A ještě přidávám fotku od paní chovatelky s maminkou. Tatínek je také britka, ale barvu má zlatou pruhovanou. Tady na té fotce se mi zdála velká, ale zatím je to drobek, které se vejde do jedné ruky.