čtvrtek 31. prosince 2020

dnes jsem si uvědomila...


Vlastně nikdy jsem neměla potřebu si přát na Silvestra, aby byl příští rok lepší. Většinou byl dobrý s nějakými výkyvy tak, jak to bývá. 
Jednou nahoře, jednou dole. 
Naopak jsem si dávala pozor, abych to náhodou nezakřikla nějakým neskromným přáním a nebyl pak ten přicházející rok horší. Vždyť byl dobrý.
Letos je vše jinak a já si přeji, aby byl ten nadcházejí rok lepší aspoň o trochu a přinesl nám všem návrat k běžnému životu.
A na závěr roku přidávám ještě článek, malou úvahu na poslední den roku, který jsem psala pro magazín na dnešní den.
Takže ještě jednou všem svým virtuálním, facebookovým a dalším přátelům šťastné vykročení.


Tichý Silvestr 2020
Marta Dušková

Letos poslední slova do magazínu, poslední příspěvek, poslední přání. Zní to fatálně, ale já to tak necítím nikdy.
Jdu proti proudu. Silvestr pro mě je stejný jako jiný den, necítím ho jako milník. Vlastně spoustu let jsem na Silvestra byla v práci.

Oslavy na povel nemám ráda. Nebilancuji, nedávám si předsevzetí, nemám žádná očekávání. Těším se normálně z každého dne a na to, co přinese.
Letos to mám jinak, přece jen přání mám a stejné jako celý svět. Chci, aby to skončilo a brzy se vrátil běžný život. Když jsme ho žili, brali jsme to samozřejmě a ani nás nenapadlo, že to může být jinak.

Oslavovat, rozuměj bouchat šampaňské, můžu já kdykoliv, bez jakéhokoliv důvodu či příčiny, bez ohledu na datum. Silvestra fakt neslavím, ne teda vždy, a ne z principu. Když se sejdou přátelé, slavíme, ostatně jako Moravák to mám v genech, ale jako v jiný den. Svazuje mě odjakživa povinný předpoklad oslavy, to celkem stádní slavení a dotazy typu, jak jsi oslavila Silvestra, nesnáším. Ale každému, co jeho jest.

Letošní tichý Silvestr bez ohňostrojů, shromažďování a velkých oslav, zákaz vycházení pro mě není drama. Ale rozumím těm, pro které je to důležitý den. Ovšem letos je vše jinak.

Silvestra strávíme stejně jako v posledních letech sami s mým mužem a novým mazlíčkem poklidně. Mám jedinou tradici, kterou neporušuji. Přesně o půlnoci zavolám svým třem dětem a popřeji do nového roku. Moje mamka už spí, tak jí volám až ráno.

Mám vzpomínku na náš nezvyklý Silvestr roku 2014. Do té doby jsem si myslela, že jsem závislá jen na kávě. Bez ranní kávy mám mozek mrtvého delfína a nejsem schopná rozumně uvažovat. Mám spoustu jiných neřestí, ale ty si chci ponechat. Bez zapálené cigarety vydržím naprosto klidně několik hodin. Bez kávy ne. Ale v roce 2014 vznikla jiná závislost. Logické hry na počítači s mým mužem hrajeme dlouhou dobu. Sice při časově omezené hře, kde výhružně tikají hodiny, se stávám nepoužitelnou, nezvedám urputně vyzvánějící telefon, nerozhází mě ani připalující se guláš na plotně a letím k němu teprve, až mi skončí časový limit. A snažím se napravit, co se dá (a to jsem prý skvělá kuchařka) a občas vyleju za stálého míchání do h….u, ale ta pravá závislost to nebyla. Tu jsem měla teprve poznat.

Vše se změnilo emailem mojí sestry. Odkaz na hru 2048 mě zpočátku nijak nevzrušil. Nechávalo mě klidnou soutěžení mého muže s mojí sestrou, kdy si škodolibě posílali svoje výsledky a hodně soupeřili. Je to prý nejvíc návyková hra všech dob. Nerozuměla jsem tomu, proč si posílají sms s obrazovkami počítačů jako důkaz. Ovšem do té doby, než jsem začala hrát.

Myslela jsem si, že v „seniorském“ věku se nemůžu stát gamblerem. Matematice nerozumím, nemám tento druh inteligence. Možná proto jsem hře dlouho odolávala. Nerozuměla jsem té nepříčetné závislosti, kdy se ztrácí zdravý rozum a vy vidíte po několikahodinové hře všude čísilka, která musíte skládat logicky k sobě. Hrajete v duchu na televizní obrazovce, kde zrovna běží kultovní film Kill Bill, který máte rádi.
Vzpomínám si na první vítězství, kdy jsem poskládala čísla do kýžených 2048. Můj muž byl už na metě 4096. Heslo naší domácnosti bylo, počkej, dohraju a jdu vařit, dojdu s košem, dojdu pověsit prádlo, jdeme uklízet, zkrátka něco jdeme.
Tak pokud se chcete bavit na Silvestra jinak a hru neznáte, tak hrajte 2048.
Kdo jste dočetli až sem, děkuji moc. A lepší nový rok pro nás všechny. Rok 2020 už pro mě navždy bude ten „rouškový“.

P.S. Přiznávám, že tu hru hraji dodnes a už jsem několikrát dosáhla 4096. Jen nemá náboj závislosti, páč to umím. Nemusím nadávat sestře, že kvůli hře tak tak stíhám autobus do práce. No, nevím, jestli to není proto, že už většinou pracuji z domova.

středa 30. prosince 2020

malá galerie z minulých let


A trochu historie ohňostrojů. 
No letos jich moc nebude. Aspoň teda v našem regionu. 
A dovolte mi na úvod citaci, kterou mám v článku, který dnes vyjde.
„Krásné, okouzlující, ale také velmi hlasité a škodlivé..."
Letos tedy nebudeme muset hlídat Sárinku, jako vloni ještě Justýnku, která vyběhla neočekávaně ven a my ji hledali a děsili se toho rámusu. 
Naštěstí přiběhla rychle domů a vyděšená.
Článek o Silvestru a jak jej třeba trávíme my, už je napsaný a zveřejněn bude zítra.
Dnes vás zvu do naší malé galerii ohňostrojů, které jsme zachytili s mým mužem v průběhu posledních let od nás ze zahrady či z terasy. 
A samozřejmě zveřejňuji článek o historii ohňostrojů.
Mějte pěkný den.






Jak stará je historie ohňostrojů?
Marta Dušková

Aneb letos Silvestr potichu. Původně na úvod tohoto článku měla být pozvánka na plánovaný tradiční novoroční ohňostroj v Kralupech nad Vltavou, který byl avizován minulý týden. Bohužel letos už to tak prostě je, že některé akce se musí zrušit. Nicméně článek není jen o pozvánce a na přiložených fotkách se můžete podívat na menší ohňostroje z minulých let.

Podle některých informací je historie ohňostrojů stará 2000 let a první zmínky pocházejí ze starověké Číny. Legenda prý praví, že čínský kuchař smíchal dřevěné uhlí, síru a ledek. Směs byla vměstnána do ucpané bambusové trubičky a zapálená. Následně explodovala. Zvuk, který vznik byl tak hlasitý, že vyděsil všechny lidi. Přece jen byl tento zvuk pro lidi zcela neznámý a nový. Číňané proto začali věřit, že pokud dokáže zvuk vystrašit lidi a zvířata, dokáže vystrašit a zastrašit i zlou sílu NIAN (mýtická bytost). Ta totiž údajně požírala úrodu i lidi samotné.

Ať už je legenda založená na pravdě či nikoliv, je zřejmé, že petardy a ohňostroje nejsou vynálezem moderní doby. Jsou spojeny s objevením černého prachu, který je často mylně nazýván střelným prachem.

I dnes je Čína považována za největšího výrobce a exportéra ohňostrojů.
Ohňostroje jsou součástí oslav příchodu nového roku v celém světě. V poslední době se zvedá vlna odporu proti tomuto způsobu oslav. Vznikl dokonce projekt Silvestr potichu www.silvestr-potichu.cz .

Citace z webu:
„Krásné, okouzlující, ale také velmi hlasité a škodlivé. Ohňostroje. Zraňují lidi i zvířata, způsobují požáry i zbytečné odpady. My na to upozorňujeme a předkládáme fakta. Přidej se i ty a slav s námi Silvestra potichu!“

A co vy? Umíte si představit Silvestr bez hluku?



úterý 29. prosince 2020

rodinný rozhovor

Vyšel dnes ráno na Kanál eM a vlastně k němu nemám, co bych dodala. Vše najdete v rozhovoru. Pokud si chcete prohlédnout další práce Terezy, fotky najdete v galerii u článku. V úvodu vidíte fotku rovněž z archivu Terezy.
Mějte pěkný den. 


Malý rodinný online rozhovor
Marta Dušková

Pomalu v našem magazínu vzniká cyklus malých online rozhovorů, toto je v pořadí pátý. Proč malých rozhovorů? Jsou svým rozsahem třetinové oproti běžným rozhovorům, což už někdo podotkl v komentáři pod jiným rozhovorem. Má to dvojí důvod. Jednak je rozhovor o jednom jediném tématu, a tím je současná situace spojená s pandemii, takže rozhovor do obvyklé velikosti těžko natáhnete, a potom jsou rozhovory dělané pouze na dálku. Chybí osobní setkání a povídání, ze kterého právě vzejde to zajímavé, což při přípravě otázek předem úplně nejde. A na dálku jsem schopná oslovit jen lidi, které znám.
Tentokrát se rozhovor vymyká z normy. Je to rodinný rozhovor, protože zpovídám svoji dceru Terezu Veselou, uměleckou fotografku. Už jsme se dlouho osobně neviděly, jen přes kameru, a tak i tento rozhovor vznikl na dálku.

1)Současná doba není pro nikoho lehká. Pro někoho se jeho práce či profese moc nezměnila, pro někoho je to o hodně těžší. Teri, jak se teď fotí? Máš dost práce? Žiješ v Praze, tak tam je příležitostí víc.

No, příležitostí tu sice obecně víc je, ale doba přímo nepřeje mojí profesi rodinného a divadelního fotografa. Říjen a listopad jsou měsíce, které v normální roky tvoří většinu mého ročního příjmu, protože se fotí téměř denně podzimní a předvánoční rodinné fotky. Letos těch zakázek bylo opravdu zoufale málo, naštěstí se mi ale ozvalo několik obchodů, pro které jsem fotila v předvánočním období produktovky. Částečně mi to nahradilo ušlý zisk, ale ne plně. Nicméně já si nestěžuji, jsem ráda, že nějakou práci mám a hlady neumřu😀.

2) Dá se v tvojí profesi nějak zásadně změnit pracovní postup a dodržet při tom nařízení?

Dá, já totiž nefotím v ateliéru, ale venku nebo u klientů v domácím prostředí. Čili pokud budu chtít pracovat opravdu bez rizika, mohu fotit jen venku, s rouškou, a držet si od lidí odstup (to stejně dělám, protože nefotím aranže, ale přirozené fotky, takže tady se toho tolik nemění). Problém ale je, že zájem o focení v tomto období má celkem málo lidí.

3) Vím, že se zúčastňuješ projektu a fotíš miminka ihned po narození. Předpokládám, že to není nyní v nemocnici možné. Našla jsi nějaký způsob, jak je fotit? Zrovna tohle focení nahradit v jinou dobu nejde.

Ano, v porodnicích není možné fotit nepřetržitě už od jara. Což je samozřejmě pochopitelné. Pokud o to lidé stojí, jezdím s tímto projektem k nim domů hned po návratu z porodnice. Každému ale píšeme, aby si to dobře rozmyslel. Ačkoli dodržuji všechna hygienická pravidla, nosím roušku, desinfikuji si ruce a na nic (včetně miminka) v domácnosti nesahám, nikdy nemohu zaručit, že někoho nenakazím. Část lidí chce, abych přijela i přes možné riziko, plno se jich však předběžně k focení přihlásí před porodem, a pak už se nám neozvou – myslím, že když najednou vidí to křehoučké miminko, které se jim narodilo, nechce se jim riskovat.

4) Co nejraději fotíš? Jaké téma či případně objekt je na focení nejrychlejší?

Nejraději fotím lifestyle doma u klientů a divadlo. Lifestyle probíhá tak, že přijdu ke klientům a strávím s nimi hodinku, dvě u nich doma. Fotíme prostě takové přirozené fotky, jak si doma hrají s dětmi, nebo třeba snídají, prostě co koho napadne. Tohle vždycky vyjde parádně, lidi jsou u sebe doma přirození a nejsou nervózní a já jim pak dodám opravdovou vzpomínku na část jejich života místo umělých strojených rodinných portrétů.
Divadlo jsem začínala fotit z hlediště jako divák, zadarmo na dohodnutých představeních. Byl to náročný začátek, ale nakonec se mi povedlo dostat se k některým divadelním hrám jako oficiální fotograf, kde už se odehraje jednou celé představení jenom pro mě a fotografie. Já se teda můžu hýbat, kde chci a jak potřebuju, získat zajímavé záběry. Tady mě hodně baví to umělecké prostředí, ve kterém v divadle jsem, zajímavé scény a kostýmy, grimasy herců, emoce…
Nejrychlejší na focení jsou ale ty produktovky. Ty si člověk naaranžuje a nikam mu neutečou😀.

5) Fotíš umělecké fotografie, a to i rodinné, máš už svůj vlastní rukopis. Jak dlouho fotíš?

Poprvé jsem začala fotit ve 14, 15 letech, což už je 20 let zpátky. Trávila jsem s tátou víkendy v temné komoře a naučil mě všechno o technice. Už tehdy jsem toužila stát se fotografkou, ale s nástupem digitálních fotoaparátů jsem najednou byla skoro na začátku, technika byla úplně někde jinde, já už v té době pracovala, času bylo málo, a navíc jsem se vůbec nekamarádila s počítačem, takže jsem to na nějakou dobu vzdala, nějak jsem neměla sílu procházet si tím vším znovu. Což se změnilo při mojí první mateřské, kdy jsem jednak zatoužila po krásných fotografiích z dětství mé dcery a taky jsem najednou na to nové učení měla čas. Tak jsem se do toho opřela, šlo to ztuha, ale šlo. Při druhé mateřské o dva roky později už to mělo nějakou úroveň, tak mi manžel koupil lepší foťák a já jsem pak začala fotit postupně při mateřské na zakázku, až se z toho stala později moje hlavní práce. Dětem je dnes 7 a 5 a já už se fotografií živím přes 3 roky. Takže se mi vlastně nakonec splnil můj sen z dětství.

6) Teď trochu osobní otázka. Jak vás doma zasáhla koronavirová doba? Co všechno se pro vás změnilo? Děti teď chodí do školy, ale zažila jsi i online školu. Pro některé rodiče to bylo přítěží. Jak to bylo u tebe?

Teď ti řeknu něco, co bude hodně nepopulární odpověď, ale my jsme si to období vlastně docela užili. Bylo to takové „back to basics“ – chvíle, kdy zjistíš, jak málo vlastně potřebuješ ke šťastnému životu. Byli jsme pořád celá rodina spolu, nikdo nikam nespěchal, na všechno byl klid a čas. Ale samozřejmě musím říct, že jsme z toho vyvázli dobře – ekonomicky nás ta krize tolik nezasáhla, manžel pracoval na home office, já dělala produktovky taky doma, ale nebylo jich tolik, abych se nemohla věnovat dětem. Takže nám to nějak všechno sedlo tak akorát. Online školu jsme měli skvělou, ale to díky tomu, jak parádně to naše škola všechno naplánovala a zvládla. Teď už to samozřejmě začíná být trochu dlouhé – jsme s dětmi zvyklí chodit hodně za kulturou, do divadel, na výstavy, festivaly… Teď už pomalu zapomínají, jak takový život vůbec vypadá. Ale musíme vydržet. Zase bude líp.

Teri, děkuji za rozhovor a i já se loučím větou: zase bude líp!
V galerii najdete malou ukázku prací Terezy Veselé, tak pojďte na výstavu!

pondělí 28. prosince 2020

Noemova archa


Občas náhodou narazím na téma, které mě natolik zaujme, že se mu začnu věnovat a zjišťovat informace do hloubky. 
To se mi stalo i tady u informace o vzniku nového kostela. 
Vlastně spíše u komentářů, kteří stavbu, která ještě nestojí, začali okamžitě odsuzovat a ptali se, proč se nemůže postavit "normální" kostel. A protože už jsem vše k tomuhle tématu napsala do článku, který právě vyšel na Kanál eM, sdílím jej i sem. 
Nemůžeme přece očekávat, že novodobé sakrální stavby budou kopírovat baroko či gotiku.
Mějte klidný, pohodový den.



V neratovickém regionu bude stát Noemova archa
Marta Dušková

Při slově kostel si každý pravděpodobně vybaví gotickou či barokní stavbu. Jak by měla ale vypadat sakrální stavba současnosti? Jen těžko si lze představit, že architekti 21. století budou napodobovat stavby minulých staletí. Novodobá stavba by měla reflektovat současnou dobu.

Novodobých staveb kostelů moc nevzniká. Jen málokde kostel chybí a stavby hodné obdivu najdete všude ve světě. Město Neratovice však kostel nemá a byl to záměr komunistů založit město bez kostela. Neratovice jsou plné průmyslu a komínů. Ale dominanta tady chybí.

Kostel Nejsvětější Trojice a pastorační centrum Kardinála Josefa Berana bude stát na hranici Libiše a Neratovic na místě zarostlém křovinami a plném odpadků. Kolem kostela vznikne hřiště a park.

Návrh kostela pochází z dílny významného architekta Zdeňka Fránka, který se stal Architektem roku 2020. Návrh neratovického či libišského kostela je unikátní stavba, představující loď, Noemovu archu. Kostelní věž představuje člověka, který k lodi přistupuje a dotýká se jí. Kostel bude zasvěcen Nejsvětější Trojici a má sloužit k bohoslužbám a jako centrum společenského dění k pořádání koncertů, přednášek, výstav, workshopů, rodinných setkání.

Kostel staví farnost Neratovice za podpory Arcibiskupství pražského a mnoha dárců. Originální návrh stavby vyvolává protikladné emoce. Ale každá stavba či jiná činnost, která tzv. neodpovídá „normě“, vyvolává kritiku. Podrobné informace jsou k dispozici na www.kostelneratovice.cz .

Názor redaktorky
V komentářích ke stavbě kostela zaznívá: „Mně se návrh nelíbí. Proč nepostavíte normální kostel“?
Co je vlastně normální v architektuře? Co je možné považovat za normální v životě?
Normy či hranice si vymýšlíme my sami, ale každý z nás je originál. Nejsem sice věřící, ale kostely ráda navštěvuji. Obdivuji krásu staveb. A líbí se mi i tato.
Ostatně ani jiné novodobé sakrální stavby nejsou z pohledu zvyku či „normálnosti“ kostelem, jak si ho člověk v duchu představí. Zajímavou stavbou je například Kostel sv. Václava v obci Sazovice nebo novostavba římskokatolického kostela Martin v Krnově viz fotografie.
Možná to chce nadhled přijmout nové pojetí v životě a nedržet se vždy něčeho tradičního či „normálního“.
Nové kostely jsou otvírány nejen v čase bohoslužeb, ale i pro kulturní vyžití. Těžko si lze představit, že by bylo možno otevřít kostely, které jsou historickými památkami, síněmi výtvarného umění o něco víc než k bohoslužbám.


Kostel sv. Václava


Kostel Martin

neděle 27. prosince 2020

převzato 6 vánoční



Téma ještě vánoční. Letos naposledy pár kočičích a psích vtipů pro zasmání. 
No a když jsme u těch vánočních stromků, Sárinka se mnou zdobila stromeček a pak ji na chvíli přestal zajímat. Vypadalo to, že u nás žádný karambol nenastane. Stromeček máme letos poprvé malý a je na skleněném stolku, aby byl výš. Sáru začal zajímat, až v okamžiku, kdy zjistila, že na něj dosáhne z psacího stolu a už se kutálelo několik kouliček po celém obýváku. Trochu jsem jí vynadala. Poslechla a skočila ze stolu. No, poslechla, to jsem si jen myslela. Skočila na piano a zjistila, že odsud také na stromeček dosáhne. Bála jsem se, že budeme muset stromeček strojit znovu. Shozených kouliček všude plno. Pak ji zase zajímaly dárky pod stromečkem, do kterých šťourala packami, aby zjistila, co to vlastně je. Měla jsem radost, že jsem jí pod stromeček koupila tu pištící myš se svítícíma očima. V tu chvíli už ji nic jiného nezajímalo a ani roztahané balící vánoční papíry po vybalení dárků, které jsme jí schválně nechali k dispozici, nebyly natolik zajímavé. Tak to se mi povedlo.
Přeji vám krásné a pohodové dny pokud možno plné smíchu.
A můžete s tím úsměvem rovnou začít.













sobota 26. prosince 2020

jsou svátky ...



V hlavě mi zní píseň Karla Gotta, která teď běží v reklamě a já si ji v duchu pořád zpívám. 
Nejdříve na úvod chci poděkovat za všechny krásné komentáře, které jste mi zanechali u příspěvků a mě moc potěšily. Čtu je hned, ale odpovídat se mi nedaří. 
Ne, že bych si snad nenašla trochu času, ale dala jsem si dovolenou od psaní i od čtení, protože jsem se po čtyřech měsících každodenního psaní článků začala najednou cítit hrozně unavená. 
Možná to bylo protože, že jsme si v redakci dali dovolenou. Každý z nás to určitě zná. 
Když přijde uvolnění po delší náročné práci, najednou zjistíte, že jste vlastně strašně unavení. 
Do té doby vás to ani nenapadlo. To je to, že můžu polevit... 
Musím ale přiznat, že i tak jsem pár článků napsala. Když vás najednou napadne téma a v hlavě se vám samy skládají věty, musíte to hned zaznamenat, než ta inspirace uteče.
Tak konec plkání. Doufám, že jste si zatím dva svátky užili stejně jako my. Nebudu popisovat náš Štědrý den, ostatně ten vidíte na fotkách. Sice došlo i ke karambolu, ale to nic. Mně se totiž stalo po téměř 40 letech, kdy na Vánoce pálím františky, poprvé, že jsem propálila kuchyňskou linku. 
Praskl keramický talíř a udělal docela velké propálené kolo na lince. 
Naše Tereza říká: mami, mně už se to stalo taky, proto jsme koupili nový stůl.
No jo, ale mně se to stalo poprvé... No co už. 
Štědrý večer si užila nejvíc asi Sárinka. Měla velkou radost z dárečku a s myší, která při dotyku piští a svítí jí oči, se dokázala hrát hodinu. A když už byla unavená, lehla si a bouchala do myši packou jako na buben. Pochopila, že jen takto je myš aktivní. No bavila nás, hodně jsme se nasmáli. 
A v tu chvíli ji přestaly zajímat ostatní zabalené dárky, které do té doby pořád zkoumala.
Včera na Boží hod vánoční jsme se sešli celá rodina. Bylo to slavnostnější víc než jindy, protože jsme se sešli po dlouhé době. Fotky ze včera nemám. 
Vůbec jsem nefotila a užívala jsem si našeho setkání. 
Moc děkuji, že to vyšlo a mohli jsme se po dlouhé době obejmout.
Dnes jsme si naordinovali nic nedělání. No byl to blbý nápad začít malovat těsně před svátky, ale o tom už jsem psala. Ještě není dokončeno, ale to nejhorší je za námi. Ale včera jsme byli oba večer strašně unavení. Člověk si nepřipouští, že stárne a už není tak rychlý.
Užijte si dnešní den a ještě jednou moc děkuji. 
Budu se snažit podívat se konečně taky k vám na blogy.
Loučím se a zpívám:

Jsou svátky
všechny vzdálené přátele vítej
zajdi k sousedům
jsou svátky
dary vlídnosti ber, neodmítej
ozdob úsměvem dům
jsou svátky