vzácná setkání

A hlavně objetí a povídání. Ani jsem nefotila, jen stylizovaný fotky. 

To normálně nedělám.

Děti, pojďte si sednout k Sárince, ať vím, že jste tady byly.

Před rokem by mě ani nenapadlo, jak těžké bude se setkávat. 

Jinak jsme seděli celou dobu u jídelního stolu a povídali. 

Občas přiběhly děti pro objetí.

Babi, ty jsi moje nejoblíbenější babička!

Mami, to máš dobrý. Mně Alan říká, že jsem jeho nejoblíbenější maminka😂 .

Jo dědeček je můj nejoblíbenější dědeček.

Ani jsme si neuvědomili, že v případě dědečka je to totéž jako s maminkou. 

Už je jen jeden.

Lola při objetí: babi, já bych tady chtěla zase být dlouho. 

No třeba se nám to povede v létě.

Babi, já chci už na jaře.

Teprve po větě našeho syna Tereze: vy jste teď nejzdravější rodina v Praze, došlo k plánování setkání. Nikomu vůbec nedošlo, že teď je jediná příležitost zase na dlouhou dobu. 

Vloni jsme se viděli v září a pak na vánoce. 

Máme v rodině covid, a tak celá rodina Terezy musela být v karanténě, která skončila v pátek. V pondělí jde Lola do školy a Alánek do školky. Včera byla tedy jedinečná možnost k setkání. 

Pravděpodobně zase na delší dobu.

Jak děti zvládaly karanténu, se dozvíte v rozhovoru, který dnes vyjde v magazínu a na blogu zítra.

Co mám ještě dodat?

Nic. Jen, že ze setkání a bezpočet objetí budu žít zase dlouho.

Když odjeli, zjistila jsem, že mi nějak divně rozkvetly karafiáty ve váze. 

Vyrostl mi tam malinký dinosaurus ve stejných barvách.

Mějte pohodovou neděli.

malá zimní pohádka

s jepičím životem. Včera jsem si říkala, že jsem přivolala bílou zimu a naše zahrada je konečně krásně upravená, páč všechno, co neladilo oku, přikryl sníh. Nakonec jsem fotila ve dne a ještě v noci. 

Říkala jsem si, že je to určitě jen na okamžik.

Měla jsem pravdu. Dnes ráno všechno taje. Keře ani stromy už nejsou bílé. 

Trochu sněhu zůstává na zemi a sněhuláka už nestihnu.

Jsem ráda, že jsem včera večer okolo desáté ještě vzala foťák. Ani já bych nevěřila, že zima přišla k nám. Tak tady je corpus delicti, že zima včera opravdu byla. 

Dnes ráno je nejen vidět, ale i slyšet, jak sněhová pokrývka mizí a taje z keřů, je to celkem hukot.

Mějte pěknou a pohodovou sobotu.

obyčejná cedule aneb vše může být jinak

Zdání může klamat a často i klame. Tahle cedule mi přišla naprosto symbolická. 

Zdá se jako obyčejná cedule, kterou vídáme v ulicích Prahy. 

Nic zvláštního na ní na první pohled rozhodně není.

Víte, čím je zvláštní? Ona nevisí v Praze, ale u nás v Cítově.

Všimla jsem si ji před časem a musela jsem si ji vyfotit.

Proč se mi zdá symbolická?

Protože v této době jsou všichni raz dva se vším hotoví, kritizují jiné životy, kritizují bez znalosti jádra věci to, co vidí a hned si udělají názor. 

A tak jako to cedule na první pohled vypovídá úplně něco jiného, tváří se úplně jinak, než ve skutečnosti je, tak podobně to chodí i v jiných záležitostech. 

A tak je to se vším, co je kolem nás, s našimi životy. 

Soudit je tak lehké, ale proč soudit a kritizovat? 

Já nechodím v botách toho druhého, stejně jako on nechodí v mých botách.

Na první pohled nic nevíme a nic se nedozvíme. Zdání někdy hodně klame.

Stejně jako klame ta cedule.

Mějte pěkný den a aspoň dnes ať je vše, jak se vám zdá, že je.

očima dětí

Dnes vás zvu na on-line výstavu, která není moc odlišná od mých reportáží z výstav, které na blogu přináším, když to lze. Dnes je jediný rozdíl, že jsem krásná dětská díla nefotila já sama a vidím je tedy stejně jako vy jen přeneseně. Nicméně vím už z minulosti, že se rádi na výtvarná díla podíváte stejně jako já a že se vám dětské výtvory líbí. 

Dnes je k výstavě jen malý článek, není to totéž, jako když jsem na výstavě osobně. Vybrala jsem jen pár děl, protože je jich hodně. Kdo chcete vidět celou výstavu, tak můžete v magazínu, kde jsou tři galerie obsahující dílka žáků na téma Objev krásu starých časů.

Tak pojďme na výstavu a zpříjemněme si den.

Objev krásu starých časů či jak vidí děti mělnické muzeum

Marta Dušková

Regionální muzeum Mělník zveřejnilo prostřednictvím online výstavy Objev krásu starých časů výtvarná díla žáků Základní školy Jaroslava Seiferta Mělník. Obrázky jsou součástí společného projektu muzea, školy a MAS Vyhlídky, z.s.

Projekt si klade za cíl vzbudit u dětí zájem o regionální dědictví předků. Výtvarné tvorbě žáků předcházela v době, kdy to ještě bylo možné, komentovaná návštěva stálé expozice historických kočárků a hraček. Další inspirací byl muzejní obrazový materiál a děti pracovaly pod odborným dozorem pedagožek.

Výstava prezentuje díla prvňáků, druháků a třeťáků. Nejen vítězové soutěžního výtvarného počinu, ale všechny šikovné děti, jejíchž díla si můžete prohlédnout v naší galerii, získají ceny.

smutné výročí

Na dnešní den připadá Mezinárodní den obětí holocaustu, který není zapotřebí vysvětlovat. 

A protože jsem se hodně vypsala v článku, který právě vyšel, už k tomu nic psát nebudu.

Mějte klidný a zdravý den.

P.S. Na obou fotkách je památník v Lidicích.

Dnes si připomínáme oběti největší genocidy dvacátého století

Marta Dušková

Mezinárodní den obětí holocaustu připadá na 27. ledna. Byl vyhlášen OSN 1. listopadu 2005 a připomíná utrpení přibližně 6 milionů Židů, 220 tisíc Romů, 15 tisíc homosexuálů a dalších milionů nevinných obětí holocaustu za druhé světové války.

Vybrané datum není náhodné, právě 27. ledna 1945 byl osvobozen nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Česká republika vyhlásila tento den významným dnem již v roce 2000 a následně v roce 2004 byl zákonem ustanoven jako Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

Vyhlazovací tábor v Osvětimi byl největším koncentračním táborem a pojmul až 90 tisíc vězňů. Většina obětí tábora poté, co jim byly zabaveny osobní věci a oblečení, byla popravena v plynových komorách a zbytek zemřel při příšerných nacistických experimentech či nucených prací.

Nacisté se pokusili před blížící se Rudou armádou zahladit v Osvětimi stopy svých zločinů a tábor chtěli srovnat se zemí. V časové tísni se jim to nepodařilo, ovšem těsně před osvobozením stačili nacisté odeslat zhruba 58 tisíc lidí na nucené práce do Říše a záchrany se tak dočkalo jen něco málo přes 7500 lidí.

Názor redaktorky
Slovo holocaust ve mně vždy vyvolávalo hrůzu, děs a je pro mě ekvivalentem pro násilnou smrt. Při návštěvě některých pietních míst jsem měla pocit deprese a jako bych cítila ty hrůzy, které si neumím představit. A fakt nerozumím tomu, co se odehrálo před pár dny. Sáňkování na ruinách v Lidicích a přejíždění přes hroby na nacisty zničeném hřbitově. Bez piety, bez úcty k utrpení, ke zničeným životům, k zemřelých.
Je to stejné jako by sáňkovali na hřbitovech, kde leží jejich rodinní příslušníci. Nevidím v tom rozdíl.
Podle historika a ředitele Památníku Lidice Eduarda Stehlíka jde o nepochopitelnou věc a průšvih hlavně rodičů. Dovoluji si zde sdílet vyjádření historika, které jsem četla na www.idnes.cz :
„Je mi z toho špatně a je to pro mě něco naprosto nepochopitelného. Na svém Facebooku jsem se setkal s reakcemi lidí, jako o co nám vlastně jde. Že máme být rádi, že se tam opět rozeznívá dětský smích. Nevím, jestli je dobré, aby se rozezníval dětský smích na tom, že se přejíždí přes hroby na nacisty zničeném hřbitově. Že jim tam nejvíc vyhovují ty hupy. Ale tam se jezdí přímo po ruinách tehdejších domů. Já jen pevně doufám, že někteří lidé nejsou tak zabednění a hloupí, ale že mají jen zkreslenou představu, kde stály Lidice. Někteří lidé argumentovali tím, že na jedné straně je to pietní místo a že na té druhé si mohou dělat co chtějí“.
Co k tomu dodat? Děti učíme úctě, morálce příkladem a sáňkovat v místě, kde ostatní, nebo aspoň já, stojí v hrůze a děsu, je něco nepředstavitelného.

nakouknutí

Dnes pojďte na malou komentovanou prohlídku muzea. Já z muzea většinou přináším aktuální akce a výstavy, ale ne stálé expozice. Tak dnes můžete nahlédnout do muzea a poslechnout si výklad odborníků. Článek vyjde v magazínu dnes odpoledne.

U nás dnes sněží od rána. Jsem zvědavá, zda ta bílá vydrží.

Mějte pěkný den.

Pojďte nahlédnout do muzea v karanténě

Marta Dušková

Regionální muzeum Mělník v době uzavření připravilo pro zájemce malou virtuální video prezentaci, která připomene největší skvosty nacházející se v historické části stálé expozice muzea.

Stálou expozicí v historické části provádějí průvodkyně muzea Romana Vojáčková a Zuzana Kořenářová, kterým se už po návštěvnících stýská. Historická expozice nabízí především nahlédnutí do středověkého města a část je věnována dějinám českého vinařství.

Mezi významné exponáty, na které průvodkyně ve videoprůvodci upozorní, je například gotická monstrance ze 14. století, denár kněžny Emmy či socha sv. Anny, která drží Marii s Ježíškem. Je zde vystaven i originál pískovcové sochy sv. Václava, která původně stála u cesty vedoucí k historicky nejstarší vinici na území Čech a podle legend založila vinici kněžna sv. Ludmila a při tom ji měl pomáhat její vnuk sv. Václav.

Názor redaktorky
Musím říct, že se mi po muzeu stýská. Chybí mi výstavy, vernisáže, chybí mi povídání a setkávání, chybí reportáže z kultury, které normálně píšu a fotím. Lze si jen přát brzký návrat k běžnému životu, tak jak ho známe, či jsme znali. Snad se brzy dočkáme. Snad přijde zlepšení s jarem.
Prozatím posílám všem do muzea aspoň pozdrav na dálku.

pozvánka?

Mám v sobě trochu rozporuplné pocity, zda sem dát recenzi na film, na který jsem včera koukala, protože k němu mám i trochu výhrady. Nicméně já jsem se na film dokoukala. Můj muž odešel v polovině filmu, že jej nebaví.

Film Tajemství jejích očí je thriller z roku 2015 s hvězdným obsazením a remakem zapadlého argentinského thrilleru z roku 2009. Hlavní ženské role hrají Nicola Kidman a Julia Roberts. Přiznávám, že druhou jmenovanou jsem hned nepoznala, tedy poznala, ale nebyla jsem si vůbec jistá, zda je to skutečně ona, do Pretty Woman má daleko, ale tahle skutečná její vizáž bez příkras se k roli rozhodně hodí. Její výkon je vynikající a naprosto věrohodný. A nesmím opomenout i hlavní mužskou roli, kterou obsadil sympatický a známý Chivetel Ejiofor. 

"Vyšetřovatelé FBI Jess a Ray jsou sehraní, jsou si blízcí a jejich společná kariéra je na vzestupu. Nový případ s nimi ale pořádně zamává a do duší jim nesmazatelně vypálí cejch bolesti. Dostanou za úkol vyšetřit nález brutálně zavražděné mrtvoly pohozené v popelnici a na místě zjišťují, že mrtvá dívka je Jessinou nezletilou dcerou. Další zděšení následuje. Přestože se podaří najít a zadržet podezřelého, případ se zhroutí, údajný vrah zůstává na svobodě a mizí neznámo kam. Po třinácti letech posedlého pátrání na vlastní pěst objeví Ray nové vodítko, jež by mohlo přinést vyřešení případu. Do objevené stopy se zakousne a zároveň vyvíjí nátlak na státní návladní (Nicole Kidman), aby mu pomohla dotáhnout vyšetřování do konce. Někteří jsou při tom ochotní zajít dál než ostatní. Nikdo však není připravený na šokující tajemství, které se nakonec objeví."

Zpočátku se mi film zdál trochu rozvleklý, proto můj muž odešel, zbytečné metry nastavující film dlouhým koukáním do očí, které se hodí spíše pro romantický film než pro thriller, kde by člověk očekával větší napětí. Nicméně skvělé herecké výkony mi vyrovnávaly tenhle nedostatek. Druhá polovina filmu již více odpovídá avizovanému žánru a má v sobě požadované napětí a pro mě překvapivý závěr. Já jsem ho teda nečekala. Někdo nemá rád střídání časových linií. Tady se střídá minulost a přítomnost téměř v zákrytu, ale je to naprosto srozumitelné a člověk se v tom neztratí. 

Co říct na závěr? Film mě zaujal a v druhé polovině hodně vtáhl do děje, nicméně není to asi film, ke kterému bych se vracela. Ale není ani z řady filmů, které slibují zážitek a my je s mužem po deseti minutách vypínáme. Navíc mi na chvíli film zaplnil prázdno po kulturních zážitcích.

Na závěr cituji z recenze, kterou jsem celou nečetla, už mi to přišlo po shlédnutí filmu zbytečné:

Z kina si divák možná odnese zážitek, který bude mít trvanlivost žvýkačky, ale rozhodně nejde o nekvalitní dílo. Filmové řemeslo je tu poctivě odvedeno a filmoví fanoušci si díky známým tvářím přijdou určitě na své. 

Mějte pohodový vstup do nového týdne, a pokud jsem vás neodradila svojí recenzí, na film se podívejte. Když ne pro samotný příběh, určitě kvůli hereckým výkonům, o kterých hlavně filmové umění je.

mezi kapkami

Jasně, že je divné psát v lednu, že je po dešti. Já ale nemohu psát, že je po sněhu, páč zasněžená zahrada u nás v této divné zimě ještě nebyla. 

A v poslední době ani pocukrovaná. 

Občas to přes okno vypadá, jako by snad chumelilo. 

Ale když vyjdete ven, zjistíte, že je to jen převlečený déšť.

Zimu já teda nemusím. A když už teda musí být, chtěla bych ji bílou. 

Tak nějak uklidí krajinu, která pod sněhem zkrásní. 

Nevypadá to, že se toho dočkáme. 

V posledních dnech jen prší a i fotky jsem si sama pro sebe nazvala zima v dešti. A mám ráda fotit po dešti ty dešťové perly. Tentokrát mi na některých fotkách spíš připomněly kouličky na vánočním stromečku. 

Dnes teda neprší, ale ještě je tma jak v pytli, takže odhadnout, jak bude, je těžké. A i ve tmě se na větvích třpytí ty perličky.

Děkuji všem za milé komentáře pod mými příspěvky, na které nestíhám odpovídat.

 Ježíš, tato výmluva je tady teď pořád, ale změna je zatím v nedohlednu. 

Mějte pohodovou neděli se sněhem, s deštěm, ti šťastní třeba se sluncem.