něco z historie

Velmi jsem zvažovala, zda sem dát tento článek či nikoliv, ale vím, že někteří z vás se o Mělník zajímají, tak třeba vám přijde vhod něco si zase o mělnické historii přečíst. 

Určitě potěším Jiřinku.

Zveřejnili jsme na Kanálu eM článek, jehož autorem je mělnický kronikář. Všechny fotky k článku si můžete prohlédnout tady. 

Článek je bez úprav a korektury tak, jak vyšel.

Dnes je to všechno. Jdeme po desátého hodině s mým mužem na první očkování. 

A jelikož nikomu v našem okolí, ani mojí mamce nebylo po očkování špatně, tak doufám, že nebude ani nám. 

Nicméně máme minimálně aspoň dva dny odpočívat, což nás oba těší vzhledem k tomu, co teď máme práce, neumytá okna, pozůstatky po opravě zdi u vchodu atd., máme alibi, proč nedělat nic a nemít špatné svědomí z toho nicnedělání.

Mějte pěkný pátek.

Martin Klihavec: Vrázova vyhlídka a Enrique Stanko Vráz

Mělnický osvětový a okrašlovací spolek zveřejnil zajímavý článek, který se týká historie Mělnicka a jeho autorem je Martin Klihavec, kronikář města Mělníka. Článek sdílíme i v našem magazínu. Vybrané fotografie u článku jsou z archivu Martina Klihavce. Další fotografie je možné shlédnout na Mělnický osvětový a okrašlovací spolek MOOS | Facebook

Vrázova vyhlídka a Enrique Stanko Vráz

V místě s nádherným výhledem na soutok dvou největších českých řek Labe a Vltavy se nachází Vrázova vyhlídka. Podobu Vrázovy vyhlídky ve stylu funkcionalismu navrhl Ing. Dr. Jan Bohuslav Zelený. Jeho návrh byl schválen na zasedání rady města konané dne 29. 1. 1934. Postavena byla zároveň s úpravou silnice vedoucí z města do Rybář ke starému mostu přes Labe. Vrázova vyhlídka je hojně navštěvována nejen turisty, ale i místními obyvateli, avšak jen málo kdo asi ví, po kom byla vlastně pojmenována. Uprostřed zdi nad dlouhou betonovou lavicí je sice mělký obdélníkový výklenek, který byl původně určen pro pamětní desku, která měla vysvětlovat její pojmenováním, ale podle dochovaných starých pohlednic, tam tato pamětní deska pravděpodobně nebyla nikdy umístěna.

V posledních dvaceti letech je Vrázova vyhlídka neustále ničena sprejery. V roce 2001 na ni neznámý autor nakreslil obraz Mělníka, ale i ten byl velmi brzo překryt mnoha velkými nevhodnými nápisy. V loňském roce 2020 si Vrázovu vyhlídku adoptoval Mělnický osvětový a okrašlovací spolek, který ji již několikrát natřel a provádí i její drobné opravy. Doufejme, že si toho budou všichni vážit a že nebude dále ničena.

A kdo to tedy byl Enrique Stanko Vráz?

Byl to legendární český cestovatel a fotograf, který procestoval na přelomu 19. a 20. století místa, která jsou i dnes vrcholem exotiky. Množstvím cest, dovezených poznatků, fotografií a sbírkových předmětů ho můžeme řadit k takovým cestovatelům jako byl Emil Holub či Hanzelka a Zikmund.

Jeho původ je zahalen tajemstvím, vytvořil si fiktivní životopis, který ovšem příležitostně pozměňoval. Vráz se podle různých verzí, které sám záměrně šířil, narodil 18. února nebo 8. dubna 1860 buď v bulharském městě Veliko Tărnovo, nebo v polském Tarnowu. Jeho matka byla Češka, jeho otec byl prý diplomatem, jindy zase důstojníkem. Jisté je, že byl vychován v české řeči a k Čechám se vždy hlásil jako ke své vlasti. Enrique Stanko Vráz je falešné jméno, které si sám vymyslel a pod kterým žil a jezdil po světě. Svůj skutečný původ, své rodiče a své pravé jméno po celý život pečlivě tajil dokonce i před vlastní manželkou a dětmi. Vráz měl údajně vystudovat střední vojenskou školu a začít studovat medicínu ve Švýcarsku, její studium však patrně nedokončil, a ve svých dvaceti letech opustil Evropu, údajně po rodinné tragédii. Více informací o sobě samotném nezanechal a tak zůstává nejzáhadnějším z českých cestovatelů.

Díky jeho knihám však dodnes přesně víme, kde všude cestoval. Jako jeden z prvních bělochů se dostal do oblastí, které byly do té doby zcela neznámé. Navštívil různé části Severní, Jižní a Střední Ameriky, Asie a Afriky. Během svého pobytu v západní Africe nasbíral velké množství přírodních exemplářů, asi 15 000 kusů hmyzu, 1200 ptáků, 600 savců a 800 kusů dalších předmětů. Velkou část z této sbírky zakoupil britský guvernér a nechal ji vystavit v Dublinu. Ostatní dovezené přírodniny věnoval zcela zdarma v roce 1885 Národnímu a Náprstkovu muzeu v Praze, tyto jeho dary patří ke sbírkovým základům obou těchto institucí.

Dvacetiletý Vráz se vydal v roce 1880 přes Španělsko do severní Afriky. V Gambii ale onemocněl malárií. Při léčbě následků malárie na Zlatém pobřeží (Ghana) se dostal Vráz poprvé k fotoaparátu. Byl to těžký přístroj, který se umisťoval na stativ a fotografovalo se na skleněné desky. Vráze fotografování tak zaujalo, že tento těžký fotoaparát už všude vozil sebou.

Ze západní Afriky se vydal na Kanárské ostrovy, kde se léčil z prodělané malárie. V letech 1892-93 uskutečnil cestu napříč rovníkovou Amerikou od ústí řeky Orinoko na deset metrů dlouhé kanoi nazvané Praga na peruánské pobřeží. Předtím již navštívil ostrov sv. Tomáše, Guadaloupe, Martinique, Trinidad a Venezuelu.

Po návratu do Čech vyrazil na přednáškové turné po českých a moravských městech. Při líčení zážitků ze svých cest promítá i diapozitivy, tehdy nazývané „světelné obrazy“. V listopadu 1895 se vydává do Severní Ameriky, kde pokračuje v přednáškách pro Čechy v Chicagu a New Yorku.

V lednu 1896 odplouvá na náročnou výpravu po Japonsku, Číně, Západní Indii, na Jávu, Bali, Novou Guineu, Borneo a Cejlon.

Se svou snoubenkou Vlastou Geringerovou, dcerou českého nakladatele, se kterou se poznali v Praze u Náprstků se vezmou v Chicagu v prosinci 1897 a vydávají se na svatební cestu do Mexika, kde mimo jiné vystoupili na sopku Popokatepetl. Vráz dále přednáší a také cestuje za indiány kmene Hopi do Nového Mexika, kde pořizuje mnoho unikátních fotografií.

V lednu roku 1901 se Vráz vydal na cestu do Číny. Navštívil Peking a jako jeden z prvních Evropanů se dostal do Zakázaného města a pořídil tam fotografie.

Vstupuje do zahraniční politiky, stává se zplnomocněncem pražské Národní rady a zakládá její americkou větev. Zapojuje se do čechoamerického společenského života a spolupracuje na předvolební kampani budoucího prezidenta USA Woodrowa Wilsona.

V roce 1920 začal mít potíže se srdcem a na jeho levé paži se objevily známky rakoviny, kterou zastavila až amputace.

Často pobýval také na Mělnicku, kde zpracovával vědecké poznatky. Zde dopisoval svoji velkou knihu „V Siamu, zemi bílého slona“. Rád navštěvoval Mělník a kochal se výhledem z mělnického kopce na soutok Labe a Vltavy.

V srpnu 1921 se definitivně se svou ženou a dcerou vrátil do Prahy. Nepodařilo se mu však získat práci ani v Národním ani Náprstkově muzeu. Obživu si proto obstarává jen přednáškami a honoráři z knih. Za svůj život uskutečnil několik tisíc přednášek v českých zemích, Spojených státech, Holandsku i Vídni a promlouval také do českého rozhlasu. Přednášky doplňoval ukázkami z několika tisíc vlastních fotografií. Z předmětů, které z cest přivezl, byly pořádány výstavy. Propagoval úctu k lidem odlišných ras. Psal články do časopisů: Vesmír, Květy, Národní listy, Zlatá Praha a Světozor. Literární úroveň jeho cestopisných líčení oceňovali i významní soudobí spisovatelé.

Vráz napsal mnoho cestopisných knih, které vycházely s množstvím jeho vlastních fotografií nebo s ilustracemi Zdeňka Buriana v pozdějších vydáních. První Vrázova kniha „Z cest E. St. Vráze“ vyšla v sešitovém vydání v roce 1898. Je to pestrá směs dojmů a zážitků z Venezuely, pralesů kolem Orinoka, Japonska, Číny a Siamu. Kniha měla úspěch a Vráz se pouští do svého nejobsáhlejšího díla a v roce 1900 vychází tisícistránkový svazek „Napříč rovníkovou Amerikou“. Je to nejen poutavý cestopis, ale i odborné dílo. V roce 1901 mu vychází třetí kniha, „V Siamu, zemi bílého slona“ a v roce 1904 cestopisné črty „Čína“. Jeho další knihy jsou: Taje amazonských pralesů, Za poklady El Dorada, U králů temné pevniny, V sedmém moři, Bílý ďábel v Pekingu, Z dalekých světů, V zemi zlata a Inků, S lovci lebek na Borneu, Exotické povídky, Světem letem a další.

Objevili se další zdravotní potíže a začal trpět těžkými depresemi. 20. února 1932 umírá v Praze ve svých dvaasedmdesáti letech. Je pochován na Olšanských hřbitovech.

Měl syna Vítězslava a významnou osobností byla i jeho dcera Vlasta Vrázová (*1902), která žila i po Vrázově smrti v Praze. Až Mnichovské události roku 1939 ji donutily Československo opustit, odjela zpět do Ameriky. Po druhé světové válce, v říjnu 1945, přivezla osobně do naší vlasti velkou finanční a materiální pomoc, za což byla v roce 1947 vyznamenána jako jedna z mála žen Řádem bílého lva, ale brzy na to, po únoru 1948 byla zatčena, obviněna z údajné „politické činnosti“. Několik měsíců byla vězněna, až po ostrých protestech Američanů byla propuštěna a vypovězena. Žila pak v Americe, zemřela v roce 1989 ve svém rodném Chicagu.

14. 4. 2010 vydala Česká pošta známku na které je Enrique Stanko Vráz zobrazen. Za ním je japonská krajina se zasněženými horami.

Text: Martin Klihavec, kronikář města Mělníka

asistentka netřeba

Ale to bylo marné volání.

Sára je sice hodně chytrá, ale že mi překáží při focení, jsem jí vysvětlit nedokázala. A upřímně, bylo to pro ni tak lákavé, že moje prosby, ať uhne, s ní ani nehnuly.

Sešly se mi za několik týdnů nákupy a některé stojí za zveřejnění na blogu jako tip na dárek. Třeba. U focení mi asistovala Sára a věnec byl něco nového, tak musela čichat a čumáčkem značkovat toho vetřelce. Už jsem říkala, že se u nás opravuje vchod do domu, a protože pořád nebylo ještě pořádné teplo, tak to špatně schne a trvá to pekelně dlouho. Nová komodka ke vchodu zatím zahálí, zničili jsme věnec na vchodových dveřích, protože nám při sundávání tisíckrát spadl a byl přírodní, tak je orvanej jako borůvka. No měli jsme jej už dlouho, tak jsem ani smutná nebyla a vydala jsem se nakupovat. Věnce neumím, tak musím tam, kde to umí.

 Hledala jsem něco krásného, pak jsem pár vybrala a konečný výběr učinil můj muž. Já bych možná ještě vybírala teď a navíc spolu všechno konzultujeme a jemu se nejvíc líbil tento. Nakoupila jsem na webu Dekorace Janina. Ještě chvíli bude trvat, než jej pověsíme, ale práce už se blíží do finále. A než mi Sára dovolila ho nafotit bez její přítomnosti, chvíli to teda trvalo.

 

Alánkovi jsem ještě k narozeninám koupila lego robota a hádejte kde. 

Při online nákupu potravin v Tescu. Prostě s chlebem. Zrovna měli lego v akci. 

Mám ráda takové nečekané nákupy.

Teď dárky pro větší vnučku, i když má narozeniny až v červenci. Když narazím na něco, co mě zaujme, tak to koupím raději hned. Tahle sada na výrobu náramků je až do 14 let a mohla jsem si ji koupit i pro sebe, protože se mi moc líbí. 

A ještě jsem k té sadě koupila dárek společenskou hru pro 2-4 hráče ze dřeva. Obojí jsem koupila tam, kde nakupuji často a to na Bonami. Vždy je tam něco zajímavého. Jako tato hra, kterou jsem fotila jen obalu a tady ji vidíte celou a tady můžete kouknout na sadu korálků.

Na Bonami jsem toho nakoupila za poslední týdny víc. Zapékací mísu, novou cukřenku, páč jsme rozbili, povlaky na polštáře s plameňákem, na cestě je ještě překvapení k narozeninám pro mého muže (to sem dám určitě jako tip na dárek), ostatní nemám ani nafoceno, páč nestíhám, je tolik jiných důležitějších věcí.

Tenhle poslední dárek sem dávám až nakonec a tajně doufám, že teď nemá oslavenec čas na koukání na blog. Tento dárek jsem objevila náhodou, reklama byla na facebooku a mám z něj obrovskou radost. Jednak je to praktická věc flash disk, jednak mě zaujalo, že je celý ve dřevě včetně krabičky a je to krásně zpracované. A navíc dárek trochu jako na památku. Prostě mám z toho radost, a tak jej sem dávám hodně v předstihu. Třeba vás také zaujme. Nakoupila jsem na Belmonde.cz, kde mají v nabídce i dřevěné hodinky. Škoda, že mám tolik hodinek. Koupila bych si, ale už se nechci zahlcovat něčím, co nepotřebuju.

Tak snad se vám přehlídka nákupů líbila. Včerejší reportáž z venkovní akce ještě nemám hotovou, ale určitě ji na blog dám, protože se mi takový originální počin moc líbí. A je to další důkaz toho, k jakým originálním nápadům, k jaké kreativitě nás může dovést nouzový stav.

Mějte pěkný čtvrtek.

co mi to připomíná...

 Tohle nebe není aktuální. Už pár dní není ničím zajímavé. 

Tohle jsem fotila někdy minulý týden, protože mě ty mraky zaujaly. 

Seriál Simpsonovi byl náš rodinný seriál, když byly ještě děti doma a tenkrát ho zrovna vysílali. Některé hlášky z amerického seriálu používá naše rodina dodnes a všichni z nás vědí, o co jde, jen okolí nechápe. 

Milovali jsme ho naprosto a i dnes se ráda občas na nějaký díl podívám, jen to nemá ten náboj a není v tom to nadšení ze společného sdílení humoru, kterému jsme rozuměli a smáli se mu všichni. Znáte ho?

A jak to souvisí s těmi mraky?

No každou chvíli říkám mému muži: podívej, to jsou mraky jako ze Simpsonových. 

A ty mi je taky právě trochu připomněly, i když úplně stejné nejsou.

Dnes je nebe bez mráčku a vychází slunce, tak bude zase hezký den.

Po obědě vyrážím dělat další reportáž z venkovní akce, tak snad to počasí vydrží.

Mějte pohodový den bez mráčku. 

vzácný pohled

Tolik nezvyklý a vzácný pohled v současné době.

 Zaplněné náměstí Míru po několika měsících, kdy bylo úplně prázdné, působilo hodně optimisticky. V sobotu jsme byli na farmářských trzích, což přiznávám, že mě potěšilo nejvíc pracovně. Konečně něco akčního, co mě na té práci nejvíc baví. Tak dnes výběr fotek a malý článek. 

Všechny fotky, pokud máte zájem, je možné si prohlédnout v magazínu Kanál eM.

Ještě chci poděkovat za všechny milé komentáře, pořád mi nejde komentovat pod vyzobanou a jako anonymní už jsem to vzdala, jak jsem psala. Počítač už je opraven, tedy spíše jako nový, nový disk atd., a přijede ke mně až ve středu. Vzhledem k tomu, že to bude pole neorané a já budu muset začít znovu, nebude to zpočátku až takový rozdíl, jako mám na počítači u mého muže. 

Někdy je ale očistné začít znovu. 

Teď už fakt nemám dilema, co vymazat a co ponechat.

Mějte klidný a pohodový den.

Náměstí Míru opět ožilo a je znovu místem setkávání

Marta Dušková

Opět se na náměstí Míru v Mělníku vrátily v sobotu 17. dubna tradiční farmářské trhy a snad to tak bude už každou sobotu od 8 do 12 hodin většinu roku. I tuto sobotu 24. dubna bylo náměstí plné farmářských výrobků, a i když byl sortiment omezen jen na potraviny a výpěstky ze zahrady, zdálo se na první pohled, že je toho dost a nic víc by se sem už nevešlo. Částečně je náměstí ještě na pár dnů zaplněno venkovní putovní výstavou Voda a civilizace a u instalovaných panelů se zastavovali lidé ať už s nákupem výrobků z trhu nebo před nákupem, aby si prohlédli fotografie a začetli se do textů známých odborníků. O výstavě je článek tady...

Mělnické trhy jsou nejen místem prodeje a nákupů od místních farmářů či trhovců, ale i místem setkávání přátel, sousedů či náhodných známých. Zdálo by se, že přísná epidemiologická opatření a respirátory na obličeji tuto tradici odsunou do pozadí, ale malé hloučky, které byly vidět po celém náměstí, napovídaly, že se až toho tolik nezměnilo. Jen nebylo možno si povídat u dobrého občerstvení, nicméně to sousedskému setkávání nebránilo.

Život se začíná pomalu vracet do normálu a kde jinde to lze pozorovat lépe než právě na trzích. Tolik lidí najednou pohromadě po několika měsících působilo velmi optimisticky. 

Tak snad už bude jenom líp. 

V galerii u článku jsou fotografie ze soboty 24. dubna.

hlavní téma voda

Voda je na Mělníku velkým tématem od počátku vzniku města a v posledních dnech je slovo voda skloňováno ve všech pádech. Nejen výstava Voda a civilizace, ale i spoustu přednášek na téma voda a v nejbližší době budou online přednášky Voda ve výtvarném umění. 

Na venkovní výstavu panelů s fotografiemi a texty odborníků jsem se chystala v podstatě od její instalace od začátku dubna. Ale plán na první živou výstavu po dlouhé době pořád nevycházel. Buď jsme nemohli, nebo byl tak velký vítr, že jsem to vzdala, potom pršelo, sněžilo a já byla líná jít v takovém počasí fotit.

Nakonec jsme tam byli v sobotu, kdy zároveň byly i farmářské trhy. Sice to bylo už téměř na hraně, protože výstava ve středu končí, ale nakonec jsem mohla nafotit výstavu i s lidmi, což by se mi při prázdném náměstí jen těžko povedlo a tradičně by mi stál modelem jen můj muž.

Tak v sobotu jsme si po dlouhé době užili dvě akce najednou a na živo. A já konečně píšu a fotím, co jsem zažila a ne jen online akce. Mohu přinést svoji vlastní invenci a to mě právě na novinařině baví.

Přináším dnes i na blog malé nahlédnutí na výstavu a v článku najdete i video s komentovanou prohlídkou, tak pokud máte chuť, jdeme na to.

Zítra dám pravděpodobně malou reportáž z Mělnických trhů.

Mějte pohodový vstup do nového týdne.

Venkovní výstavu je možné shlédnout jen do středy

Marta Dušková

Putovní výstava Voda a civilizace, která je instalována od začátku dubna na náměstí Míru v Mělníku, potrvá do středy 28. dubna. Venkovní expozice velkoplošných panelů se zabývá významem vody od náboženských, přes ekonomické, krajinné, ekologické, historické či politické souvislosti. Fotografie pocházejí od Austrálie přes Evropu a Afriku až po Grónsko a Ameriku. Nechybí ani zajímavé záběry z Mělníka. Na panelech se mohou návštěvníci začíst do textů od světově uznávaných vědců.

Výstava je putovní a za dva roky její existence ji prohlédl v českých a moravských městech víc než milion lidí. 

Pokud jste výstavu ještě neviděli, připravili jsme pro vás v galerii u článku malé nahlédnutí ze soboty. I v době farmářských trhů se lidé u výstavy zastavili a prohlédli si panely a začetly se do textů. 

K výstavě Voda a civilizace je i natočeno video s komentovanou prohlídkou výstavy. Prohlídkou provádí Petr Kubala, generální ředitel státního podniku Povodí Vltavy.

Video natočil Mirek Pánek.