další tip na výlet...

Zahájení respektive otevření sezóny Malé dráhy Skalsko u Mladé Boleslavi jsem objevila čirou náhodou a psala jsem pozvánku v rychlosti. 

Nestihla jsem dát i na blog, nebo zapomněla, už nevím.

Nicméně na prohlídku a užití si Malé dráhy či navštívit soukromé Parostrojní muzeum je možné po objednání na telefonu kdykoliv během prázdnin. Všechny podrobné informace najdete na Malá dráha Skalsko (vidner.net). Níže zveřejňuji svůj zapomenutý článek, kde se dozvíte základní informace a dráhu si můžete prohlédnout i v přiloženém videu. Třeba, kdo to máte blízko k Mladé Boleslavi, to bude dobrý tip na výlet s dětmi.

Mějte klidný den.

Tip na sobotní výlet nejen pro milovníky parních i motorových lokomotiv aneb jízda vláčkem

Marta Dušková

Malá dráha Skalsko zahajuje tuto sobotu 19. června sezónu akcí pro všechny příchozí a příznivce. V provozu budou parní i motorové lokomotivy a nebude chybět i občerstvení. Otevřeno bude od 10.00 do 17.00 hodin.

Veřejně přístupná soukromá zahradní železnice budovaná od roku 2007 je v okrese Mladá Boleslav. V sobotu je při akci možné navštívit i Parostrojní muzeum, kde jsou k vidění různé typy modelových i skutečných parních strojů, stabilních motorů a dva historické traktory.

V provozu jsou dvě parní lokomotivy, z nich jedna vlastní konstrukce, a motorová lokomotiva. Tři vagóny uvezou každý až 3 dospělé cestující nebo 4 děti. Podrobné informace jsou k dispozici na http://vidner.net/mala-draha-skalsko/index.cs.html. Malou dráhu je možné shlédnout na videu.

ještě se vrátím

jednou k aktuálnímu tématu, kterým ještě budeme všichni dlouho žít a zabývat se. 

Některé záležitosti mě zarazily. Možná už o nich víte, přesto dávám na blog.

Zvedla se velká vlna solidarity na pomoc Moravě a některá média píší, že nebývalá. 

S tím vůbec nesouhlasím a vidím ve svém okolí vyhlášení sbírek i při daleko menších neštěstích a lidé přispívají rychle. 

Ale tohle by bylo na jiný článek.

Nicméně i tak se najdou hyeny, a je dobře, že policie už zadržela "člověka bestii", který rychle využil situace a zfalšoval QR kód u sbírky charity, která byla určena na pomoc lidem, které zasáhlo tornádo a odklonil peníze na svůj účet.

Myslím, že bezpečnější je než sdílet účet třeba ze sociálních sítí jít přímo na stránky té společnosti, již účet patří a provést platbu přímo tam. Já jsem to udělala a vybrala jsem si účet SOS Morava u Člověka v tísni, protože jim přispívám celkem pravidelně, protože pomoc nejde jen do zahraničí, jak si většina lidí myslí, ale samozřejmě i do Čech na celkem konkrétní projekty. 

V nouzovém stavu počítače a doučování od vysokoškoláků do sociálně slabých rodin a podobně. Navíc věřím Pánkovi, kterého jsem po revoluci chybně odhadla jako frajírka. Potvrzení o daru už mám v emailu. 

Další věc, která mě zarazila na facebooku, že někteří lidé uspořádali sbírku jen pro jednu konkrétní rodinu. Takže pokud má tato rodina hodně známých a příznivců, sejde se na tomto účtu třeba víc peněz, než vůbec potřebují. Navíc nevím, zda to není opět podvod. Myslím, že peníze se mají scházet u někoho, kdo pak dokáže pomoct více rodinám a se znalostí situace. Vybírat si konkrétní rodiny mi přijde nevhodné a v konečné fázi i nespravedlivé. A když už chci pomoct přátelům či známým, nebudu to prezentovat veřejně.

A sdělení typu  "Veřejné sbírky jsou taky fajn, ale nikdy nevíte, kde vaše peníze skončí, jaký je na tom overhead atp. Tímto způsobem víte, že 100 % bude využito přesně na to, co chcete - aby co nejrychleji vrátilo mladou rodinu zpět do pokud možno normálního života" ve mně důvěru nevyvolá, ba právě naopak. Když konkrétně, tak konkrétně jedné vesnici. Já jsem si vybírat nechtěla, protože mi nepřísluší posuzovat, kde pomoc nejvíce potřebují. A v současné době, jak to sleduji, potřebují všichni už jen peníze. Dobrovolníků už není potřeba a snad potřebují jen nářadí, obnova bude trvat dlouho.

A ještě moje poslední kritika?, nevím, zda tomu tak mám říkat. 

Vyprávěla mi dcera a pohoršeně, že ve skupině na facebooku, která byla založena za účelem pomoci Moravě, lidé nabízejí zvláštní pomoc a ostatní jim za to tleskají. Nás s dcerou to ovšem rozladilo. Místo opravdové pomoci nabízejí lidé, že si vezmou na prázdniny až čtyři děti. Neumím si představit, že bych po této tragédii, kdy mi nic nezbylo, poslala děti k cizím lidem do neznáma. Myslím, že bych naopak chtěla, abychom v této situaci zůstali pohromadě a nepokoušela bych osud. Navíc, když už děti poslat někam do klidu, tak k příbuzným či známým, kde to děti znají a hlavně my známe prostředí, kam děti pošleme.

Taková pomoc se nabízí ve válečném či poválečném stavu, kde se jedná o životy a kdysi se tak ubytovávaly děti z Jugoslávie, Srbska. I my jsme chtěli pomoct a naše tři děti se tenkrát těšily, že bude někdo u nás doma a my mu pomůžeme. 

V té době ale nabízel pomoc každý a už na nás žádné dítě tenkrát "nevyšlo". Bylo to krásné, jak všichni chtěli tenkrát pomoct, nicméně naše děti byly zklamané.

Tak to byly moje negativní postřehy, ke kterým jsem se musela vyjádřit. O těch pozitivních se píše všude a nezbývá než se sklonit před tím úsilím a přát, aby se brzy vrátili všichni postižení aspoň do trochu normálního života jako my šťastnější.

Mějte klidný den.

P.S. Ještě aktuální zpráva z Člověk v tísni, která mě ráno potěšila a která vlastně souzní s tím, co jsem právě dopsala:

STO MILIONŮ KORUN! Právě takového čísla dosáhla odpoledne naše/vaše sbírka SOS Morava! Všem děkujeme! Vaše solidarita je neuvěřitelná.

Právě podepisujeme smlouvy se starosty postižených obcí - Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice, Mikulčice a Pánov. Každá od nás/od vás dostane 5 milionů korun na pomoc s obnovou obce. Po 2,5 milionech posíláme do zasažených obcí Stébno a Blatno na Lounsku. Starostka obce Mikulčice paní Marta Otáhalová, se kterou se naši kolegové dnes setkali, říká, že hlavní „je udržovat pozitivní postoj a náladu mezi lidmi“. Psychický dopad je nejhorší a je potřeba lidi podpořit nejenom materiálně, ale i na duchu!

V postižených oblastech chystáme dlouhodobou pomoc nejvíce zasaženým rodinám a jednotlivcům v koordinaci s dalšími organizacemi tak, aby se dary nepřekrývaly nebo zásadně nelišily v různých místech.

střípky z neděle

Aneb velké setkání po dlouhé době. Bylo nás celkem jedenáct a k tomu Sára a Bedřiška. 

Bedřiška je nový rodinný příslušník, je to ještě dvouměsíční miminko, které si pořídila Linda. 

Sára se před ní schovala do domu a až všichni odjeli, nemohli jsme ji najít po celém domě, je tam tolik různých skrýší. Přišla za námi asi po hodině, až byl klid. 

Ještě se úplně nedostala z traumatu mé několikadenní absence, ale o tom až jindy.

Ale užili jsme si. Chaos při tolika lidech jako vždy, všechny čtyři děti, tedy naše vnoučata byla neustále v bazénu a vylézala až s fialovými rty. Občas někdo trhal třešně, které už hnijí, protože nestíháme trhat a letos je tolik jiných událostí důležitějších než třešně. Navíc jsou fakt malé. 

Předávaly se dárky nejdříve těm, co už narozeniny měli, vlastně to bylo trojitá oslava. 

Alánek si musel složit lego, co od nás dostal. Konečný výtvor je vidět na stole mezi jídlem.

Původní záměr dětí hrát si v domě na "schovku" (ježíši, dopřejte té Sáře trochu klidu) jsem převedla na hru na zahradě. Schovával se předmět, znáte to mrzne mrzne, teplo teplo. Tuhle hru hrajeme často, protože je celkem klidná. 

Griloval hlavní oslavenec, což byla docela pomsta, protože se udělalo velké vedro. 

Po návratu z Moravy jsem byla v sobotu tak unavená, že jsem nepekla a v mrazáku čekal mražený ovocný dort, na který ani nedošlo. Přednost měl mrazák plný nanuků. 

Ale dort byl. Velký větrník. To jsem ještě neviděla, byl úžasný, tak dobrý větrník jsem už dlouho nejedla, a podělili jsme se všichni. 

Tak jen pár fotek jako připomínka neděle. A já zase zjišťuji, ostatně jako vždy při těchto setkáních, že zase některé vyprávěné příběhy a události znám jen na půl o závěru už ani nemluvě.

Mějte klidný vstup do nového týdne.

dnes je

smutné výročí. Dnes pokračuji v cyklu připomínek významných dnů. 

Právě dnes, kdy má syn narozeniny a my se po dlouhé době sejdeme úplně všichni a budeme slavit troje narozeniny najednou, narozeniny minulé mého muže, Alánka a aktuální Jakuba, je také Den památky obětí komunistického režimu. 

A protože jsem o tom psala, článek dnes vyjde, dávám jej i na blog. 

V kontextu aktuálních událostí jsem ráda, že jsem jej psala ještě před tornádem. Pravděpodobně bych asi zapomněla.

Ale na některé události se nemá zapomínat. 

Ani nelze, i když je překrývají katastrofy aktuální.

Moc děkuji za všechny vaše milé komentáře pod minulým příspěvkem. Pomalu se vracím do svých kolejí, tak napravím snad časem svoje resty ve čtení vašich blogů, páč vůbec nevím, co se u vás kde děje. 

Musím napsat také příspěvek, jak to bylo se Sárinkou, když jsem byla pryč, můj muž byl na infarkt a byl to horor. Pomalu se to vrací do svých kolejí, tak snad už budu schopná o tom napsat. 

Mám v plánu také nějakou hru (tedy soutěž), která vás doufám potěší. Ale chvíli mi to bude trvat. Po těch všech událostech mám pocit, že jsem doma nebyla několik týdnů.

Mějte klidnou neděli.

Edmund Burke, britský filosof: Aby zvítězilo zlo, stačí, aby dobří lidé nic nedělali

Marta Dušková

Právě dnes, v neděli 27. června je Den památky obětí komunistického režimu. Byl vyhlášen zákonem 245/2000 dne 29. června 2000 jako významný den na památku perzekvovaných a usmrcených obětí československého komunistického režimu.

Zvolené datum není nahodilé. Právě 27. června 1950 zavraždili představitelé Komunistické strany Československa Miladu Horákovou, která je symbolem všech zmařených a poničených životů.

V letech 1948 - 1989 zemřelo na popravištích, při brutálních výsleších, v kriminálech, v pracovních táborech či na státních hranicích Československa tisíce lidí. Více než 200 000 lidí bylo odsouzeno a dlouhodobě vězněno, přes čtyři sta tisíc občanů bylo vyhnáno do exilu. Rozsáhlá perzekuce zasáhla všechny rodiny.

Přestože většina z nás vytěsňuje nepěkné vzpomínky, některá zvěrstva by neměla být zapomenuta.

Dnes malá připomínka, jak málo stačí ke zničení lidských životů.

vím, že

tu není nikdo, kdo by o apokalypse nevěděl, neviděl všechny možné fotografie či videa. Já si na blog dám malou vzpomínku pro sebe. 

Včera navečer jsem se vrátila po osmi dnech z Hodonína. Náš rodný dům je v centru města a to nebylo zasaženo vůbec, i když ta bouřka a vichřice nahání velký strach a to nevíme, že se tady vlastně ještě nic neděje. Pouze na zahradě přistály kusy zateplení střech v podobě polystyrénu či takové té stavební vaty a z nebe padal bordel. Nešla nám televize ani internet,  jen sestra měla ještě pár dat v telefonu, takže po pár informacích o situaci, jsme začali obvolávat příbuzné a známé, zda jsou v jiných čtvrtích v pořádku. 

Slyšeli jsme desítky hasičských vozů, které houkaly v jednom kuse až do pozdních nočních hodin. Bratr, který byl za Hodonínem, se nemohl dostat domů, viděl zdálky přímo to tornádo a musel zkoušet různé cesty, kudy by mohl projet. Přijel docela vyděšený. 

Viděl létající střechy, obrácená auta, plynové bomby od benzínky přistály v okolních domech, je div, že to nevybuchlo. Postupně mi volá syn za celou rodinu, jestli jsme v pořádku a jestli už táta dorazil. 

Jel ve čtvrtek pro mě, ale dojel před apokalypsou. Ještě sedíme venku na zahradě a je klid. 

Já se podívám na nebe a povídám: podívej na ty divné mraky. To jsem ještě neviděla. 

Mraky jsou popraskané jako někdy keramický hrnek po letech, kdy začne praskat glazura. Vůbec ještě netušíme, že se něco žene. Po šesté hodině musíme domů. Začíná pršet. Nejdřív kapky, pak kroupy a pak ten bordel kousky střech, různé plechovky, prostě bordel padá z nebe.

Sms přicházejí s velkým asi půlhodinovým zpožděním. Volám, jakmile dorazí, že jsme v pořádku, ale Bára mi vynadá, že už čeká na odpověď jakou dobu a má strach.

Ani druhý den dopoledne ještě nejde internet, sledujeme vše v televizi. Slyším, že okraje Hodonína jsem všechny uzavřeny policií kvůli rabování (nechápu ty hyeny, které lidem, kteří už nemají nic, chtějí sebrat ještě ty ubohé zbytky), a přemýšlím, kudy vyjedeme. Snad půjde net, abychom to mohli zjistit, protože z televize se takové informace nedozvíme. 

Můj brácha se to pak dozvídá od zákazníků, v přízemí domu má zverimex, a my musíme vyjet cestou, kterou normálně nejezdíme.

Do nejvíc postižených oblastí se nedostaneme, ale po cestě vidím podél silnice kousky aut, střech, zlámané stromy, a pak zastavujeme na chvíli, abychom se podívali na pruh trosek stromů a ohnutých sloupů elektrického vedení a spoustu jiných věcí, jejichž zbytky nejsem schopná identifikovat. 

Po vyjetí z Hodonína to vypadá, jako by se nic nestalo. Všude uklizeno a klid.

Když přijedu navečer domů, teprve si čtu zprávy na facebooku od všech, co měli o nás strach. 

Některé jsou ještě vtipné, protože vidí první záběry. Píšou na facebook, protože si myslí, že tam jsem. Čtu si ještě vtipnou zprávu od syna: co tam v tom Hodoníně děláte, že je tam tornádo?

Bára píše: ty vole, rok nevytáhneš paty z baráku a jen vypadneš, tak dotáhneš tornádo. 

A další. Z pátku z rána tam mám zprávu od Růženky, jestli už jsem doma a jestli jsme v pořádku. 

Je dojemné to číst, když už je to peklo za námi. 

Tak to je shrnutí mých zážitků a postřehů, které nejsou srovnatelné s tím, co prožili a prožívají lidé v epicentru, kteří teprve sčítají škody a ztráty a některých zbyla jen noční košile, župan a bačkory. To si nevymýšlím, to je jeden z mnoha hrůzných příběhů, o kterých skutečně vím a stal se známým či lidem okolo nás.

Původně jsem tady chtěla oznámit, že už jsem zase na značce a všechny zdravím, ale bohužel život nejde tak, jak bychom si přáli. A doufám, že v kontextu této katastrofy si aspoň na chvíli lidé přestanou stěžovat na roušky, na očkování, protože to je fakt malichernost.

Přeji vám klidný víkend a já jdu hledat účty, kam přispějeme aspoň, jak můžeme.

podruhé z Moravy

Moc děkuji za všechny milé komentáře, které mi zanecháváte. 

Jen na úvod, na Moravě nejsem na dovolené, čas trávím v našem rodném domě, kde má byt mamka i sestra a bratr a trávím čas s mamkou po operaci. 

A jsem trochu něco jako pečovatelka, no zkrátka vařím atd., a vystřídala jsem kapku sourozence i profesionální pečovatelku.

Proto tady nebudou žádné výlety, ty bych ani pěšky nezvládla. 

Dnes jsem se kochala z balkonu zahradou, o kterou se stará sestra a je to její projekt a už jsem vám část ukázala v minulém příspěvku z Moravy. 

Tak dnes jak z malé zahrady vytvořit velkou. Tahle tak působí. 

Obdivuju ji, tohle já neumím.

Na konci je fotka komína obrostlého břečťanem.

Mějte pěkný vstup do nového týdne.

pozdrav z Moravy

Posílám pozdravy z Moravy a zdraví vás můj (no nejen můj) moravský mazlíček Dáša. 

Můj muž se včera vrátil za Sárinkou domů, kterou dva dny hlídala i přes noc naše kamarádka, kterou má Sára ráda. Opustila jsem ji poprvé na dny a ne na pár hodin a trochu víc to prožívám. 

Je prý smutná, vypadá to, že mě hledá a ani neměla radost z návratu mého muže. Narušili jsme jí stabilitu toho jejího malého světa. V lockdownu jsme nikam neodjížděli a nikdo k nám nechodil a to naše roční miminko se na nás velmi upnulo, tedy nejvíc na mě, ale to už jsem tady několikrát psala. 

Tak to jen na úvod k dotazu, kde jsme zanechali Sárinku.

Teď Dáša hlavně obrazem. Růži, děkuji ti opět za tvoje pravidelné připomenutí, páč hračku pro Dášu jsem zase neměla a bez tebe by nebyla vůbec. 

Dáša mě hodně miluje od malinka, ale bez hračky, a musí být pískací, nejezdi!!! 

Tak dlouho mi bude hrabat v tašce, dokud něco nevytáhnu a ještě to nesmí být jen tak něco.

Dáši, chceš jít ven? 

No, konečně si někdo vzpomněl, že jsem dnes ještě nebyla na procházce. Zahrada mi úplně nestačí. 

A jak přijede ta druhá externí panička, kterou moc miluju, není kámen na kameni. Nic není stejné a nebude několik dní, ale já to ráda vydržím.

Myslíš to vážně? Ty to říkáš jen tak, že jo?

Jo, tak já už teda jdu. Musím očichat všechny rohy na známé trase a podívat se, co se od včerejška změnilo.

A nakonec nahlédnutí do zahrady, kde je zahradním architektem moje sestra. Nad námi krouží malé motorové letadlo. Tak to byl můj pravidelný moravský raport, kde nesmí chybět Dáša, už to znáte, tentokrát po hodně dlouhé době. 

Mějte pěkný víkend.