aneb události posledních týdnů. Je jen škoda, že vždy je smích nepřenosný a obzvlášť ten, kdy se nemůžete půl hodiny zastavit a pořád se smějete a nikomu nemůžete říct proč a strašně vás už bolí všechny břišní svaly, protože smích přejde v nekontrolovatelný řehot.
Bohužel tento příběh byl po telefonu, tak už ho ani přesně neodvyprávím a určitě ne tak, aby se někdo smál, ale na blog to patří.
Dřív jsem na blogu často zaznamenávala události z našeho rodinného života. Mám dojem, že se to hodně změnilo s koronavirem, který už je tady s námi dva roky.
Tak dnes se k tomu trochu vracím.
Volá naše Tereza: - mami, rozetni nás. Dohadujeme se všichni tři (rozuměj naše děti) a oba mi tvrdí, že nemám pravdu. Že jsi někdy měla ty nebo táta zlatý zub?
- Cože?!!
- No já si pamatuju, že někdo z vás měl zlatý zub. V devadesátkách to bylo moderní. Mami, vzpomeň si.
- Teri, nikdo z nás neměl nikdy zlatý zub. Byli jsme rádi, že vás tři uživíme, kde bychom na to vzali. Navíc se nám to strašně nelíbilo, tak i kdybychom na tohle měli, tak bychom do toho neinvestovali.
- Ježíš, mami, to není možné. Já si to pamatuju. No, to budou mít oba radost, já jsem prohrála! Já se nemůžu spolehnout na svoji paměť. Fakt jste nikdy neměli zlatý zub??!!
Musím podotknout, že v roce 1990 bylo Tereze pět let.
Konverzace trvala samozřejmě hodně dlouho, protože byla přerušovaná nejdřív malým smíchem, pak větším a pak už jsme se řehtaly a nemohly přestat. Trvalo to snad hodinu, kdy mě Tereza neustále přesvědčovala, ať si vzpomenu.
Až jsme se uklidnily, dozvěděla jsem se začátek téhle storky. Alánek si povzdechl: škoda že nemůžou být zlaté zuby. Tereza odpověděla: ale můžou, dokonce je to moderní a myslím, že babička nebo děda měli zlatý zub...
No řeklo se toho mnohem víc, naše Tereza je hodně vtipná a to její nehrané zoufalství, že si pamatuje něco, co nikdy nebylo, mě rozesmálo na několik hodin. Musela jsem si prodloužit život tak o deset let.
A i mě přinutila vzpomínat na něčí zlaté zuby. Zlatý zub měla některá z mých tet, ale mami, to mně nepomohlo. Já ten zub vidím u někoho z vás s tátou. Budu muset jít k psychiatrovi, trochu mě to rozložilo 😂😂😂
Další storka, která je hodná zaznamenání.
Tereza ve škole vyzvedává Alana a jeho kamaráda Matyho, kterej jede poprvé k Alanovi na návštěvu.
V šatně Alan: Kamaráde můj, tak jsme se konečně dočkali.
Směju se, když to píšu. Jako dva důchodci, kteří se setkali po letech.
Včera jsem se taky nasmála, když mi Tereza napsala další příběh s dětmi. No s dětmi se člověk směje furt.
Lola s Alánkem si hrají s plyšáky.
Lola: Já ti vyberu manželku.
Alan: Hlavně ať je krásná a neprdí.
Na závěr příběh ze čtvrtku, který není příběhem naší rodiny. Dávám jej sem ne kvůli litování, ale kvůli notné dávce optimismu, které v našich krajích moc není. Nakonec příběhů lidí, kterým se kvůli koronaviru zásadně změnil život a rozhodně ne k lepšímu, je spoustu.
Každý čtvrtek k nám jezdí Tesco. Zpočátku to byl furt stejný řidič, ale teď se hodně střídají. Můj muž, který nákup přebírá, si často vyslechne malý životní příběh.
"Já jsem bývalý produkční. Zakoupil jsem na úvěr 5 milionů novou aparaturu, měl jsem 40 zaměstnanců a byl jsem úspěšný. V nouzovém stavu nebyla práce a není ani teď, musel jsem zaměstnance propustit, aparaturu mám ve sklepě u kamaráda, no a teď jezdím jako řidič pro Tesco a splácím ten úvěr. Jiná práce není. Ale to je život, já si nestěžuji. Dnes si všichni stěžují, ale když na tom byli dobře, tak se ani nedokázali radovat z toho, jak na tom jsou. Já tuhle novou práci dělám rád."
Myslím si, že tenhle malý příběh stojí za zaznamenání. Život máme jen jeden a jednou jsme nahoře a jednou dole.
Mějte pěknou neděli. Třeba jste se u něčeho i zasmáli.
V nouzovém stavu byl celkem nedostatek témat na psaní, protože jsme byli všichni zavření a žádné akce nebyly. Já jsem se tenkrát věnovala významným mezinárodním dnům a bavilo mě to. Teď už mi na tohle sledování bohužel čas nezbývá. 
