a rostou...

Ve středu se letos poprvé vypravil můj muž na houby. V posledních dvou letech nebyl úspěšný vůbec a z lesa přinesl nůž a prázdný košík. Tak tentokrát si to vynahradil a přinesl toho tři kila. Přála jsem mu ten úspěch, měl samozřejmě radost, ale já ještě chvíli budu houby nesnášet. Je zpracováno, v mrazáku je šest polotovarů na obědy, měli jsme míchanici, a protože některé byly hodně maličké, je pár skleniček i naloženo.

Můj muž procházel lese a bez jediné houbičky se už vracel k autu. Do košíku na dno si vložil igelitku. 

A asi 300 metrů od auta to začalo. Začal sbírat a nekončilo to, ovšem igelitku měl pod těmi houbami a košík byl plný, tak si svlékl nátělník a sbíral do něj. Prý kdyby šel ještě dál, určitě by toho nasbíral prý víc, ale naštěstí byl unavený a neměl už kam sbírat.

Mě sbírání hub nebaví. Možná proto, že to neumím. Párkrát jsem šla sbírat houby s mým mužem a on šel za mnou a volal na mě, ty to nevidíš? A co? No máš před sebou lán hub.

No já si všimnu jen červených hlaviček.

A po včerejším několikahodinovém zpracovávání bych si možné nevšimla už ani těch.

Příští týden se půjde prý opět do lesa. No do té doby se z toho vzpamatuju a je pravděpodobné, že takový úspěch už nebude.

Mějte pohodový den. Mě dnes čeká Praha a lékař, ale i návštěva vnoučátek a dcery.