čtvrtek 28. dubna 2016

svoboda pro domácí mazlíčky

Ty mě zase fotíš?! To fakt nesnáším.

Už jsme to řešili v loni na podzim, ale pak jsme se rozhodli, že to odložíme.
Na zimu to nemělo smysl, i když nám rozhodnutí trvalo tři roky.
Ale někdy vám něco dojde jen náhodou.
Náš mazlíček naprosto nesnáší zimu.
Stoupne si do dveří, když je zima nebo nedej bože vítr, sklopí uši a zacouvá do domu.
Ale to trvá bratru tak pět minut, než uzná - ven nebo dovnitř..
Nicméně teď jsme se rozhodli pro svobodu pro našeho "jezevce" Justýnku.
Nutno přiznat, že ze sobeckých důvodů.
Svoboda pro nás všechny má jméno "dvířka"
Sobecké je, že nás nebaví držet otevřené dveře, než se naše bytná (bydlíme u své kočky) rozhodne, zda půjde ven či nikoliv.
Zkoumá velmi dlouho, zda je venku pro ni zima a navíc někdy čekám do jedné hodiny v noci, když už konečně padne rozhodnutí, než se ten náš mazlíček vrátí z výletu.
Chce to tedy radikální řešení.
Zničíme dveře do domu a koupíme dvířka pro mazlíčky.
Byl velký problém vybrat ta správná.
No, my jsme věděli, která jsou správná, ale problém byl, aby se náš jezevec vešel..
U nás totiž rozhodně neplatí, že kde kočce projde hlava, protáhne se celá.
Justýnka má malou hlavičku  a tělo fakt neodpovídá standardu.
No prostě jezevec!
Nastalo tedy velké měření.
Dvířka prý jsou pro kočky vážící sedm kilo.
My jsme před nedávnem vážili šest kilo, tak by to mohlo vyjít.
Další možnost jsou jen otvory pro velké psy!!
Justýna nepochopila, jak důležité měření je.
Její výraz byl velmi čitelný.
Proboha, co se mnou děláte?
Proooč?
Já to fakt nechci!
Takže vůbec nevím, kolik měří v "kohoutku".
Ale proboha větší otvor se do našich vchodových dveří stejně nevejde.
Objednávám.
A budu referovat, zda jsme se vešli či nikoliv.
Ale svoboda vždy něco stojí.
Těším se na to, že se náš brouček rozhodne sám, zda chce jít ven či nikoliv a nebude muset volat, proboha pusťte mě!!!
Nebude netrpělivě čekat, až někdo přijde domů, aby mohla ven na zahradu.
V zimě nebude znásilňována k zavření do domu, aby nemrzla celý den. Jde sice poslušně, protože je to hodná holka a rozumí, ale nesouhlasně vrtí ocasem.
Můj syn mi nebude psát do Paříže zoufalé sms při hlídací akci: Justýna nechce domů!
Dělá, že mě neslyší, jen stříhá ouškama.
Co mám sakra dělat?
Proboha, z Francie to nevyřeším.
Dvířka se dají ovládat, takže když večer přijdeš domů, ven už nepůjdeš, holčičko...
Chci se vyspat v klidu a nepřemýšlet, že někde mrzneš a strádáš, protože já už jsem nevydržela čekat a zmohl mě spánek.
Zítra objednávám na mall.
Hurá, svoboda pro všechny!


středa 27. dubna 2016

hledám včerejší den ...

ilustrační foto
Bůhví proč jsem si na tuto hlášku mého táty vzpomněla před pár dny.
Jeho otázka hledáš ""včerajší" den nebo co? mě vždy v dětství rozesmála, i když si myslím, že jsem plně nechápala její význam.
V pondělí jsem jej  pochopila dokonale.
Znamená to chaos, zmatek, bezradnost.
Prahu celkem znám, vždyť jsem se tam pracovně pohybovala spoustu let.
A na Chodově jsem pracovala pět let v bance, takže tuto část, jak jsem si bláhově myslela, znám jako svoje boty.
No to není vlastně moc dobrý příměr.
Bot mám, hlavně lodiček pro slavnostní chvíle ještě z "minulého života" spoustu, takže některé občas objevuji s překvapením, jéé kde se tady vzaly?
No, překvapením byla i moje výprava na Chodov.
Nebyla jsem tam možná dva roky a syn mě upozorňoval, že moje banka už nestojí a není tam kámen na kameni, ale proboha na polikliniku přece trefím.
Vyjdu z metra směrem, kterým jsem naučená už tolik let, ale podchod se divně stáčí a já si začínám připadat ztracená.
Šipka poliklinika je pro mě trochu zavádějící a dle mého soudu mi nabízí dva směry.
Já totiž neoplývám tímto druhem inteligence a orientace v terénu je pro mě cizí slovo.
Samozřejmě si vyberu ten nesprávný směr.
Původně jsem si říkala, že jedu dost brzy, co tam budu probůh dělat, ale blouděním cenné minuty ztrácím.
Musím se zeptat na cestu, protože přede mnou je vstup do obchodního centra.
Jen ne tam, tam už jsem jednou bloudila.
Ne, jdete špatně, musíte ven nahoru.
Dobře, snad to nahoře poznám.
Po výstupu jsem naprosto vyděšená.
Hledám včerejší den.
Ten nenajdu stejně jako dnes tu polikliniku.
Šipky poliklinika jsou sice úžasné, ale co když se jedná o jinou polikliniku, než já potřebuji?
Navigace mě totiž navádí úplně jiným směrem, než kde cíl své dnešní výpravy tuším.
No zatočit se dokola, tak už ani nevím, v kterém jsem městě.
Trochu mi to připomene naši cestu autem do Paříže, kdy nám zblázněná navigace několikrát přikazovala: jeďte nahoru!
Všechny cesty před námi byly nahoru.
Zvládli jsme Paříž, tak snad sakra zvládnu Chodov, ne?
Venkovan ve městě se opět musí ptát.
Musíte rovně, pak zahnout do podchodu, kde je Billa, panebože ta stála úplně jinde!, pak zahnout doprava a tam už to najdete.
Ještě dlouho si připadám ztracená.
Ale jdu poslušně naznačeným směrem.
Chvíli mi trvá, než pochopím, že jsem musela obejít celé staveniště, abych se vrátila tam, kde v dálce byl můj dnešní cíl.
Včerejší den jsem nenašla.
Polikliniku ano a do hodiny objednání zbývalo pět minut.
Moje hledání "včerejšího dne" mělo jedno pozitivum
Úplně jsem zapomněla, že jdu k zubaři.

sobota 23. dubna 2016

divný pátek


Nevzpomínám si, kdy se nám do jednoho dne vešlo tolik zmatků a jobovek.
Den začal jinak velmi poklidně.
Jela jsem ráno do města na školení a při návratu mi volá dcera, která přiletěla na skok z Paříže především za pracovními záležitostmi. Na chvíli za mnou jede z Prahy, abychom se viděly.
Pak touží doprovodit tátu na nějaké trase autobusem, aby si jej také užila a viděla při práci..
Popíjíme na zahradě pár hodin francouzské kafe a užíváme si sluníčka.
Povídáme si o životě a o všem  možném, co se nestihlo přes skype.
Netušíme, že pár poklidných odpoledních hodin bude výjimkou pro zbytek dne.
Později odjíždíme autobusem z naší vesnice do města, abychom přistoupily do autobusu našeho řidiče, (nakonec jsem se rozhodla, že jen tak na výlet autobusem po Kokořínsku pojedu i já, abych s dcerou mohla ještě být).
Po velkém přivítání nám můj muž sděluje, že má naprosto děsný den.
Ještě netušíme, že máme v tomto duchu pokračovat.
Od rána vyměnil už čtvrtý autobus, každý musel dopravit do dílny s nějakou poruchou.
Takže co linka, to jiný autobus a je na něm vidět velká únava.
Díky poruchám neměl žádnou přestávku, neměl kafe a od brzkého rána jen párek v rohlíku.
Nicméně cesta nadále probíhá bez nějakých zvláštních událostí..
Jedeme krásnou krajinou, dcera natáčí tátu při práci a užívá si to.
Je už téměř večer a naše ratolest musí být v osm hodin v Praze na divadelním představení svého známého režiséra.
Ale to je prý v pohodě, to se stíhá.
Na Kokořínsku, kde je malá pauza, se dcera fotí za volantem autobusu, podotýkám, že nemá řidičák.
Vracíme se zpět po jízdě trvající hodinu a půl  a dcera přesedá přímo v garážích do autobusu na Prahu.
Posléze zjišťuje, že autobus odjíždí až za dvacet minut a to nestihne divadlo.
Vysedá z autobusu, všichni rychle nasedáme do auta a přesouváme se opět na nádraží.
Dnes jsem tady tedy už počtvrté.
Odtud odjíždí o pár minut později jiný autobus, který jede kratší dobu a končí přímo v Holešovicích, kde je divadlo.
Proto to rychlé rozhodnutí a rychlá změna.
Kolem nás projíždí původní dopravní prostředek, který byl opuštěn.
V duchu mu máváme.a za chvíli má dorazit ten rychlejší.
Vyčerpanému muži, byl to opravdu dlouhý den, vypadne z ruky kelímek s kávou z automatu a postříká celý kabát dcery a apartní baleríny.
"Škoda, že nemám kabát značky desigual."
Asi takový?
Směji se, ano ten by se teď hodil.
Dcera ještě přidává vtipnou glosu z pařížského rádia v ranní relaci, kde si reportérka postěžovala, že ji její syn asi třikrát poblil a ona hledá několik dní na svém kabátě desigual ta inkriminovaná místa :-)
No to je dnes bilance.
Už se jenom smějeme.
Všichni jsme už unavení, hladoví a žízniví, někteří i špinaví a bojíme se ze zastávky odejít pro kus žvance.
Autobus stále nepřijíždí a my začínáme trochu panikařit.
Litujeme, že se nevyužil ten dopravní prostředek, co bude v Praze později.
Časový rozdíl je už totiž dávno smazán.
Autobus měl jet už před čtvrt hodinou.
Je něco po čtvrt na osm a dcera píše do Prahy s lítostí, že divadlo nestíhá. a mrzí ji, že nesplní slib.
Zjišťuje na netu, že by měl jet do Prahy nějaký vlak.
Dobře přesuneme se tedy na vlakové nádraží, vlak má odjíždět za čtvrt hodiny.
Nene, ten už má teď dvacet minut zpoždění...
Dnes zkrátka do Prahy nic nepojede.
Všechny dostupné možnosti pro tuto chvíli jsou vyčerpány.
Autobus furt nikde.
Rychlé rozhodnutí mého velmi unaveného partnera řízením od rána od šesti do půl sedmé večer - někam tě přiblížíme.
Taky mě to napadlo, ale při pohledu na naprosto vyčerpanou tvář jsem si netroufla
Dcera po cestě přemlouvá, tady mě vyhoď na této zastávce. Už je to jedno, divadlo stejně nestihnu,ale hned ráno mám pracovní schůzky, do Prahy musím.
Ježíši, autobus odjel před dvěma minutami..
Tak ho zkusíme dohonit na další zastávce.
Už je po půl osmé a ještě nejsme v Praze.
Můj muž se nakonec rozhoduje přes zákazy dcery a upozornění na jeho příšerný a únavný den, že zkusíme stihnout divadlo.
Dcera píše sms stihnu, nestihnu, stihnu, čekejte, nečekejte, čekejte.
Už jsme na okraji Prahy.
Do představení zbývá čtvrt hodiny.
Opět rychlá sms o stavu věcí.
Bez režiséra se nezačne a ten se rozhoduje, že na posledního zpozdilého diváka se bude čekat.
Zbývá sice jen pár posledních kilometrů, ale rozhodnutí režiséra nás přece jen uklidní. Do tohoto divadla vás rozhodně po začátku představení totiž nepustí.
Nakonec jsme u divadla pět minut před začátkem představení.
Naše rychlá honička měla smysl, i když všichni máme zrychlený dech, jako kdybychom běželi..
Vracíme se domů a ještě dostáváme sms s poděkováním: jsem tu a právě to začíná..
Jsme unavení, hladoví, žízniví. ale šťastní.
Nestihli jsme však nakoupit na víkend, tak rychle zastavujeme ještě v marketu při cestě.
A hurá domů.
Je čtvrt na deset.
Můj muž mi hlásí, že vlastně je panebože zítra svoz nebezpečného odpadu.
Je mi divné, že jsem na to zapomněla.
Dala jsem si přece připomínku i do mobilu, protože svoz je v naší vesnici jen jednou ročně, ale nechávám se přesvědčit.
Za celý den už mám "mozek mrtvého delfína".
Dorazíme domů a můj muž nakládá do půlnoci do auta rozbitou myčku, televizi, dva počítače, plechovky se starými barvami a dohledává ještě další věci v garáži  ...
No, nahromadilo se to.
Unaveni uléháme.
Dnes vstávám brzo ráno, nemůžu spát a s kafem u počítače mi najednou bleskne hlavou, vždyť dnes je dvacátého třetího.
Ježíši, svoz měl být přece dvacátého prvního.
S neblahým tušením začnu surfovat po netu. Tušení se potvrdilo a informace mě nejdříve vyděsí a poté dovede k záchvatu smíchu.
Ano, svoz nebezpečného odpadu se koná v sobotu, ale až 21.5:!!!
Z ložnice slyším zvonění budíku, svoz je od 8 do 9 hodin.
S těžko zadržovaným smíchem sděluji právě probuzenému skutečnost, ať klidně spí dál, že opravdu není kam spěchat, páč vše stíháme..
Rozespalý a zoufalý obličej mi sděluje: ještě že jsem to stihl naložit do půlnoci, aby ty zmatky byly hezky v jednom dnu.
A ještě hlasité zvolání: Ne, já to rozhodně z auta vyndávat nebudu. Budu s tím jezdit celý měsíc!
Vždyť říkám: divný pátek!

P.S. Plně naložené a otevřené auto je celou noc před domem a vlastně je naložené ještě teď, páč po včerejším rušném dnu nejsou lidé.
Snad nám ho nikdo nevykrade :-)
Nebo třeba...?

středa 20. dubna 2016

historky z druhé ruky


Nejsem moc zvědavá a nerada poslouchám cizí hovory, i když v dopravním prostředku to někdy jinak nejde.
Zato vyprávění historek, které někdo zažil, miluju..
Ne všechny storky se staly mně, i když já zažívám malé příběhy pořád a nejen při cestování a o některých podobných tématech jsem již psala.
Jezdím převážně autobusem a metrem, toto prostředí znám, takže o něm mohu vyprávět.
Řidič autobusu místní linky svážející každé ráno cestující z přilehlých vesniček potkává většinou ty samé tváře téměř každý den a někdy musí být posluchačem a někdy i psychologem.
Především ale by měl mít rád lidi a mít trochu charisma.
Jenom tak může překonat někdy velmi bizarní situace.
K nim bych přiřadila i tento rozhovor probíhající během jízdy:
"No, jo on už nežije, on se zabil. Našli jej oběšeného.
Jo hele podívej! Vidíš ten strom?
Tak na tom se oběsil.."
Jiná historka, kterou jsem vyslechla včera přímo z úst jednoho z hlavních aktérů, mě trochu rozněžnila.
V nejmenovaném městě nastupuje starší paní, tak kolem sedmdesáti a hlásí, že jede na konečnou a do toho města jede poprvé..
Paní se projeví jako velmi povídavá a vtipná dáma. Možná je sama doma a potřebuje si popovídat.
Zákaz Nemluvte za jízdy s řidičem naprosto ignoruje.
Má štěstí.
Narazila na parťáka. .
A vy jste rychlík?
Ne, paní do toho města žádné rychlíky nejezdí.
A mám nějakou slevu, když jsem stará? Po Praze jezdím zadarmo.
Ne, bohužel, tady se musí platit.
No, a kdy už tam budem?
Za tři čtvrtě hodiny.
Tak dlouho?!
Já jedu pro zákusky do nějaké vyhlášené cukrárny. Nevíte, kde tam ta cukrárna je?
Ne to opravdu nevím. Je to malé město, tak se tam zeptáte.
A je v tom městě něco zajímavého?
No, je to malé město, ale já ho neznám. Vlastně je tam na náměstí zámek, tam se můžete podívat.
Panebože, tak já jedu na výlet a nakonec nic neuvidím?!
Ale uvidíte.
Spoustu vesniček, kousek přírody.
Tady vpravo je elektrárna...
Ježíši, a to pojedeme jen ve třech i s vámi, pane řidiči?
No, to nevím, třeba ještě někdo přistoupí.
No to je teda vejlet!
Cesta ubíhá při příjemném rozhovoru.
A konečná! Vystupovat!
A kdyby jste chtěla jet se mnou zpátky, jedu za půl hodiny.
Nene, já pojedu až odpoledne. Přece jsem se vypravila, abych něco zažila. Nepojedu hned zpátky.
Řidič si jde zvýšit nezbytnou hladinu kofeinu a odlehčit si.
Za čtvrt hodiny se vrací.
Už z dálky vidí postavu přešlapující u autobusu. V ruce dřímá tašku se zákusky.
Aspoň, že tak.
To už jedete zpět?
Panebože, vždyť tu nic není! Jen hnusná zima. A s vámi je sranda.
Potřebovala jsem hlavně ty zákusky. Odpoledne mám návštěvu.
To se vám ty zákusky ale pěkně prodražily.
Tady máte dárek - jízdní řád, abyste věděla, které vesnice a vesničky jste viděla a kde byla elektrárna....
To máte na památku na dnešní výlet. A nebojte, zpátky nám nastoupí na jedné zastávce asi patnáct školáků. To abyste se tady sama nebála. Na další zastávce sice vystoupí, ale aspoň chvíli bude plnější autobus.
Dnes bychom museli jet asi až do Košic, abychom nabrali pasažéry.
Co do Košic? Do Čiernej pri Čope, dí paní..
Až potkáte toho příjemného a charismatického řidiče, pravděpodobně to bude můj muž, který si splnil svůj sen z dob mládí a z vedoucího provozu se stal řidičem autobusu.
A až budu "stará",  chci být jako ta paní.
Chci jet s úsměvem bratru za dvě stovky do cukrárny pro zákusky a říkat tomu výlet...

úterý 19. dubna 2016

magnolie opět v hlavní roli


Původně jsem se chtěla dnes pochlubit s krásně rozkvétající magnolií, ale vlastně to vůbec není naše zásluha. Pro nás s mým mužem platí rčení: čím blbější sedlák, tím větší brambory či kozel zahradníkem aneb pěstitelské omyly, kdy jsme schopní několik měsíců zalévat ba i hnojit plevel a čekat, až vykvete. Máme rádi svobodu a má ji i naše zahrada. 
Moc ji neznásilňuje a v podstatě kromě sekání trávy a osázení novými rostlinami již většinou jen do truhlíků a květináčů se u nás nic moc neděje.
Ale asi jsme si zasloužili tuhle krásu a magnolie konečně nemá jen jeden květ.




Krásně rozkvetlá třešeň má už také svoje kouzlo. To zas bude letos špačků!



Tulipány osázené bůhví kým se objevují na místech, kde v minulých letech nebyly a zkrášlují zahradu každým dnem znovu a jinak. 
A námi nově zasazené tulipány dovezené přímo z Holandska pro nás teprve začínají vylézat. 
Doufám, že se podaří a budou také kvést.





dárek má majitele!


Dárek již má svého majitele.
Nejdříve bych chtěla však všem moc poděkovat za milé komentáře a gratulace. Ty gratulace jsou myslím předčasné, zatím má kniha jen pár majitelů, ale líbí se a to jsem ráda.
Dnes jsem losovala sama bez přítomnosti notáře, tak abych nepodváděla :-), spočítala jsem si komentáře (Jaruško, Vás jsem zařadila jen jednou, omylem jste dala dva komentáře a Maryško, zařadila jsem i Tebe, i když jsi si knihu už koupila) a vytvořila kartičky s čísly dle počtu komentářů.



Pořádně jsem vše zamíchala a vytáhla jsem na slepo lístek s číslem 1 a první komentář byl tento:

Tak jsem první, kdo se hlásí.
Objevila jsem tento blog teprve nedávno, ale ráda si sem chodím užít vašich pěkných textů. A je fajn, že jsou vydané knižně.
smerdovav@seznam.cz

Paní Věrko, moc děkuji  a co nejdříve se Vám ozvu do emailu a doufám, že Vás čtení bude bavit.
Ještě jednou moc děkuji všem za komentáře, které mě velmi povzbudily.
Inko, máš pravdu, že někdy si člověk splní i dávné sny, pokud o ně urputně neusiluje.

neděle 17. dubna 2016

zapni si svého agenta!

tento agent je momentálně vypnutý!
No, nejraději bych si agenta zapnula ve čtvrtek a v pátek, kdy jsem si hrála na malíře pokojů ke zděšení naší "bytné", (bydlíme u své kočky).
Justýna nemá ráda změny a už vůbec ne takové velké jako je stěhování nábytku či jiných propriet a v kuchyni jich bylo dost. Ale to bohužel malování příbytku vyžaduje.
Koukala na mě vyděšeně jako, co to je proboha za bordel a kde mám papání?! Nakonec se rozhodla, že bude dělat, že tu vůbec není. Lehla si na páníčkovu deku k televizi.a užívala  si na rozdíl ode mě líné odpoledne.
Já jsem měla zatím bílé i vlasy a nevím, jestli to bylo jen malířskou barvou.



Agenta jsem si zapnula však jinde pro usnadnění hledání nové práce. Skončila jsem v novinách sama z vlastního rozhodnutí, jak jsem se již zmínila zde.
Hledání nové práce pár let před důchodem, proboha není na to jiné slovo?!, toto nesnáším, není tak jednoduché. Navíc si vůbec nepřipadám jako vyzobaná slunečnice a furt mám namyšleně pocit, že slovo "důchod" se ke mě vůbec nehodí :-)
Obnovila jsem si tedy svůj profil na job.cz a uposlechla výzvy na založení svého agenta, který mi pomůže s vyhledáváním práce. Již jsme se s agentem pobavili, když si jej na svém profilu založil můj muž. Sice novou práci mu nenašel, ale bavili jsme se. Už jsem také o tom někde psala.
Založila jsem si tedy agenta se jménem Nová práce, bez jména to totiž nešlo.
Zadala jsem si místo hledání práce v rozsahu 30 km od našeho města, Praha je blízko a většinu pracovního života jsem tam strávila a ráda, tak kdyby bylo něco úžasného, překonám dojíždění.
Požadovanou pozici jsem si zadala jako referent, po spoustu letech zodpovídání za druhé, toužím zodpovídat jen sama za sebe.
Hned druhý den po zapnutí mého nového pomocníka začaly chodit nabídky.
Do Brna, Pardubic, Ústí nad Labem ...
Na nabídky pracovních míst jsem se ani nepodívala. Jsem tedy ochotná dojíždět, ale přece jen do Brna to je bratru od nás 254 km.
To bych asi potřebovala každodenní taxi v podobě vrtulníku.
Dobře, musím to upravit.
Moje město a k tomu nula km!
Dobře, upravila jsem tedy místo nabídek a zmenšila rádius na Prahu a Středočeský kraj.
No to už jde.
Jak jsem již psala, zadala jsem si pozici bez nějakých ambicí šéfovat.
Nabídky však přesto zní: regionální ředitel, ředitel pobočky, ředitel prodeje, vedoucí týmu atd. a vedle toho výjimečně pracovnice poštovní přepážky.
Vím, že to vybírá automat, ale jaká mám zadat tedy kritéria výběru?
Možná uklízečka či kopáč???
No, musím přiznat, že agent mě baví a rozhodně si ho nevypnu, i když mi tedy práci asi nenajde.
Jsem doma dva týdny a zatím nemám čas se trápit.
Jsem konečně hlídací babička, malíř pokojů, umývač oken, takže profesí mám zatím dost.

P.S  Kdo máte zájem o dárek, ještě je možnost celé pondělí. Losování bude v úterý

pátek 15. dubna 2016

dárek - třeba někoho potěší

Dnes jen krátce. 
Po vánocích v prosinci jsem se na blogu zmiňovala, že jsem svojí rodině a přátelům věnovala jako dárek svůj malý počin Jen pro dnešní den. Původní záměr byl jen tento. Nicméně stalo se a nyní je knížka k dispozici zde
Dnes jsem se rozhodla věnovat někomu, kdo mě rád čte, jeden výtisk ze své malé zásoby, co mám doma. 
Kdo máte zájem, prosím do komentáře vaši emailovou adresu. 
V úterý vylosuji jednoho z vás a třeba vás můj dárek potěší...
Hezký víkend všem.

úterý 12. dubna 2016

na přání


Tulipány jsou dnes jen zástupné téma příspěvku. 
Venku je krásně, svítí sluníčko a zrovna začínají rozkvétat.




Hlavní důvod dnes je můj slib kreativní Zitě (ráda chodím na její blog), který jsem jí dala v komentáři u včerejšího příspěvku. 
Zajímalo ji, co je to barevné na plotě za kvetoucí třešní a měla přání vidět blíže, o co se jedná.
Říkáme tomu velmi namyšleně "zahradní obrazy". 
Máme je rádi a myslíme si, že naší zahradě sluší, i když byly původně tvořeny pro jiné místo, pro jiný dům. 
V našem předchozím domě byla velmi úzká průchozí vstupní cesta na zahradu a do domu a velmi smutný a opuštěný zděný plot. 
Hned, jak jsme se stěhovali, mně napadlo, že by to chtělo nějaké obrazy. 
Ale nevěděla, jak je udělat, aby mohly být venku.
Při jedné nudné neděli jsme na to s mým mužem přišli. 
Tedy materiál pro tvoření byl nápad mého muže. 
Já jsem objevila staré okno a napadlo mě, že by bylo hezké udělat do něj nějakou abstrakci.
A dál jsme už použili, co dům dal. 
Můj muž do okna natáhl kari síť, která nám zbyla po rekonstrukci domu a na kari síť jsme "napatlali" lepidlo na venkovní dlaždice 
Pak jsem začala "tvořit" a do lepidla kreslila škrabkou na auto různé obrazce, co mě napadly. Nechala jsem lepidlo pořádně vyschnout.
A byl čas na barvy. 
Našla jsem pouze balakryl v oranžové, zelené a žluté, proto je první obraz, který vznikl oné nudné neděle, v barvách, které moc nemiluji. Jiné po ruce prostě nebyly.
Tvořila jsem jako malé dítě, bez přemýšlení a teprve až bylo hotovo, jsme hádali, co to je.
Další dílka již vznikla z rozmyslem - jaro, léto, podzim a zima.



Čtyři roční období jsou venku již 6 nebo 7 let a pořád drží. 
Občas je musím opravit, hlavně rámy znovu natřít, ale vše ostatní drží i s nalepenými kameny (venku svítí dost sluníčko, které zrovna osvětluje obrazy), ale přemalovat oranžový obraz jsem nikdy nedokázala. Chtěla jsem, aby to bylo původní, beze změn. 
V loni se chovala Lolinka k obrazům, objevila je v okamžiku, kdy byly na svém místě, jako v galerii. Musely jsme se dívat z dálky, a když jsem jí řekla, že si na ně může sáhnout, byla nadšená.
A protože jsem našla ještě další okno a rám, vznikly další dva počiny.
Na naší zahradě zatím místo hledají. 
Ostatně roční období jsme také usadili teprve v loni, až nám zahrada ukázala, kde jim to bude slušet.



Slib jsem splnila :-)
A už mám přichystáno na osazení části truhlíků a moc se na to těším.

pondělí 11. dubna 2016

jarní nádech


Opravdu se zdá, že je tady jaro.
Konečně. 
Začíná kvést třešeň, zatím nic moc, ale úroda pro špačky :-) bude dobrá.



Ovšem seriál Magnolie se zdá být nekonečný. 
Každý den ji povzbuzuji, ale jde to u nás nějak ztuha. 
Buď je na naší zahradě větší zima než jinde,  ve všech zahradách jsou magnolie v plném květu, anebo máme jiný pozdější druh. 
Oba s mým mužem jsme však naprostí diletanti, takže ani nevíme, co to vlastně máme. 
Nakupujeme intuitivně, bez naprosté znalosti a vědomostí. 
Nicméně magnolie je krásná i s poupaty. 
A pravděpodobně někdy rozkvete.