pátek 31. března 2017

jarní kočičí rituály


Panička říká, že rituály a tradice jsou v životě moc důležité, tak je dodržuju.
S jarem se zase válím na stole na zahradě. Na trávě to ještě není ono. 
Nebo sedím na židli, či dokonce tam pospávám. No je konečně teplo.
Každý večer, když uslyším přijíždět auto, zpozorním a sotva vrzne branka, už skáču ze stolu a běžím přivítat páníčka.
No musím přiznat, že je to hlavně ze sobeckých důvodů. Tedy to vítání. 
Páníčka mám ráda, ale ještě raději něco jiného. 
Paničku miluju a je mi moc smutno, když není doma, ale česat jako páníček teda fakt neumí.
No oni mě češou celý rok, ale s jarem to mám spojeno nejvíc. V zimě o to ani neškemrám.
Teď s jarem každý večer pobíhám kolem páníčka a čekám, až se konečně posadí
Oba s paničkou si povídají a dělají, že o mně vůbec neví. Či dokonce, že jsem naprosto neviditelná. Posadím se k nim a dělám, že ty řeči poslouchám. Ale jen chvíli. Víc to nevydržím, a tak začnu.
Obíhám okolo páníčka, otírám se, pokládám hlavičku na každou část jeho těla, kam dosáhnu a pak udělám prosebný pohled přímo do očí.
Všechny tyto činnosti ovšem musím zopakovat několikrát za sebou, a pak už stačí se jen upřeně a toužebně dívat dlouze do očí.
A pak to přijde. 
Panička se tomu začne smát, nevím, co je tedy směšného na mém prosebném pohledu, a rozesměje páníčka a ten konečně pochopí, co chci. 
Tedy pochopil asi už dávno, ale konečně se ustrnul a začíná ta slast.
Je to každodenní večerní česací rituál a já pro něj, já jinak velká a nedotknutelná dáma, udělám cokoliv. Lísám se a stává se ze mě někdo jiný. 
Úplně tuctová obyčejná kočka, která se o vás otře kdekoliv na ulici. Normálně mě na to neužije a dokonce by mě to asi ponižovalo.
Tak já se jdu připravit na večer. 
Musím si odpočinout, páč to bude perné snažení, než dosáhnu svého.
Tak se mějte zatím hezky. 
Vaše Justýna

středa 29. března 2017

bez čeho se neobejdu


Nechci úplně psát, že se bez toho neobjedu v životě.
Není to nic zásadního. Tedy obecně.
Je to něco naprosto prozaického a klidně, když mám chuť, použiju to i při vynášení koše s odpadky.
Další moje úchylka.
Neobejdu se bez kvalitní vůně. 
Je to součást mě snad odjakživa zahalit se do oblaku vůně parfému. Stalo se mi párkrát, že jsem při ranním rituálu zapomněla a celý den jsem si připadala trochu jako polonahá.
Vím, že to není nic důležitého, ale já se bez toho neobjedu.
Mám pár oblíbených vůní, které v průběhu let střídám. 
Některé si ovšem vzhledem k jejich ceně občas přeji jako dárek. 
Miluju Chanel č. 5. 
To je asi favorit, ale v průběhu let jsem vystřídala i nějakého Armaniho, Lancomé.
Opakovaně jsem si kupovala Moschino a pravděpodobně se k němu zase někdy vrátím.

zdroj internet

Nerada už hledám nové vůně v parfumériích, protože u vůní platí třikrát a dost a já nerada trávím čas v kamenných obchodech. 
Ne všude už mají pro vás připravena v misce zrnka kávy, kde si přivoníte
 a můžete opět rozpoznávat další a další nové vůně, takže přestává platit třikrát a dost.
Jen jednou jsem si koupila vůni na základě pouze jejího složení a to toaletní vodu Burberry a voněla moc krásně.
Nyní doma vládne Lancome La vie est belle. A tuto vůni jsem objevila díky vzorečku, který jsem někde dostala.


Nově jsem se však v sobotu zamilovala do vůně mojí dcery, tedy do jejího parfému...
Já vím, dceři je 28 a já toužím po stejné vůni. 
Asi je to divné, ale vyzkoušela jsem na kůži a uchvátila mě.
A ta vůně mi opravdu voní jako láska. 
Jmenuje se příznačně Cacharel Amor Amor.
Vůně, které jsem kdysi používala a časem je někde ucítím, mě vrací zpět do minulosti, vrací mi ten čas a mám je spojené se vzpomínkami. A někdy příjemnými a někdy nepříjemnými pocity.
Již nikdy nebudu moci použít Dior, už nevím jaký, ale poznám tu vůni na dálku a vyvolává ve mě všechny pocity a ranní nevolnosti z mého prvního těhotenství, 
kdy jsem tuto vůni dostala od mého muže.
Amor Amor už je doma a na mě mi opravdu krásně voní.
Udělala jsem si malou radost.

sobota 25. března 2017

první barvy jara


Musím se přiznat, že jsem zlatý déšť nikdy neměla obzvlášť ráda.
Připadal mi nudný.
Asi jsem jej od dětství potkávala všude tolik, že mi nepřišel nijak zajímavý ani originální.



Navíc, nevím proč, nemám ráda na kytkách žlutou.
Nikdy bych si třeba nekoupila žluté růže či tulipány.
Zkrátka to tak mám.
Nikdy jsme na žádné zahradě zlatý déšť ani neměli.
A nebýt minulých majitelů našeho současného bydlení, kde jsme koupili dům i se zlatým deštěm, neměli bychom ho asi nikdy.
Poslední léta si však uvědomuji, že kvetoucí zlatý déšť mě těší.




Po sněženkách, jejichž bílá po zimě není zrovna barva, kterou by člověk chtěl, i když sněženky mám ráda, je to první květena na zahradě. 
Už má sice na květ i magnólie, ale zatím nekvete.
Klubou se i tulipány, ale všude je jen zelená.
Vlastně je to prima, že vše kvete postupně a dělá radost do té doby, než tomu člověk trochu pomůže osazenými květináči, truhlíky apod.
A překvapení dnes. 
Vyrostlo na zahradě něco malého modrého a nevzpomínám, jestli bylo vloni. 
Nevím, co to je a vlastně to ani nepotřebuji vědět. Jak se znám, stejně bych to zapomněla.
A taky fialky. 
Hurá, ty poznám. Ty u nás také ještě nebyly. 
Nejsou v trse, ale tak po dvou, po jedné rozseté po zahradě. Působí tak nějak naprosto přirozeně.
Jsou malinké, takže se člověk musí sklonit, aby je vůbec viděl.
Ale zahradu zdobí.









čtvrtek 23. března 2017

zvu vás do obýváku



Tedy ne k sobě domů..
Pojďte trochu nahlédnout do kavárny Obývák ve Studiu Alta.
Nachází se v Holešovicích a v divadle jsem zde byla jednou na koncertě dcery.
V kavárně ještě nikdy.
Včera se zde konala Jarní charitativní sbírka pro azylový dům Prahy 7, kterou vymyslela a pořádala moje dcera spolu s kamarádkou Radkou - kusanec.cz.

foto Nicole Kotrbová

Tato akce se konala poprvé a byly jsme trochu nervózní, tedy dcera samozřejmě víc, jak to dopadne.
A zda dobročinná sbírka bude stát za to.
Mně nepřísluší hodnocení celé akce, to je věc organizátora, nicméně akce předčila očekávání. 
Našlo se tolik lidí, kteří chtěli pomoct, že po hodině byla sbírka už tak velká jako v našich představách za celý den.
A neustále se během dne rozrůstala, takže koncem dne bylo nutné přehodnotit a znovu řešit logistiku.
Lidé přinášeli moc krásné věci, dokonce spoustu nových i s visačkami, spoustu kosmetiky, parfémů, oblečení pro děti i dospělé, hraček, dek apod. Přijížděli s plnými auty.
Někteří jen přišli přispět na sbírku a po té odcházeli, někteří využili připraveného programu jako seminář fotografování, hudební seminář pro děti, výtvarná dílnička či divadelní seminář a zůstali i s dětmi celý den.
Musím říct, že jsem byla ráda u toho a pomohla.
Při akci bylo cítit plno pozitivní energie a radost lidí, že mohou pomoci.


Tady ještě prázdná kavárna, pouze s kocourkem.


Jen malá část sbírky.


V kavárně je krásný dětský koutek.

Tady je dárek pro azylový dům ručníky v podobě dortů.


neděle 19. března 2017

na náhody už nevěřím...

Mělo to tak asi být.
V sobotu brzy ráno mě rozesměje na facebooku komentář u mapy:
" ... a pro příště: ne, žádnej důvod není dost velkej na to brát první ranní let ... tohle je fakt naposled."
Vstávat brzy ráno pravda je trochu oprus.
Následující události ukazují, že důvod panebože byl a velký.
Na náhody fakt nevěřím.
Na letišti Orly, ze kterého ráno odlétala moje dcera, se střílelo.
Vlastně už podruhé byla blízko epicentra útoku či incidentu.
Už bych měla být zvyklá.
Dcera žije v Paříži tak dlouho, že už jsme prožili všechny teroristické útoky za posledních pár let viz můj příspěvek na blogu rozhovor pro noviny..
Člověk si zvykne, takže nežije ve strachu, ale cokoliv se děje ve Francii, se mě bytostně dotýká. 
Ano, dotýká se to nás všech, celý svět je tak blízko, ale mě přece jen nějak osobněji.
Nestrachuju se dopředu. 
Naučila jsem se žít okamžikem, jako by každý den byl poslední. 
Do minulosti se nevracím a budoucnost moc neřeším, protože stejně všechno může být jinak.
Žiju  přítomností, protože každý okamžik je jedinečný.
V sobotu mě od chvil strachu zachránilo, že teď po úrazu mám ještě problém se čtením, takže noviny na netu otevírám později.
O střelbě se dozvídám až z komentáře pod příspěvkem mojí dcery, okamžitě otvírám vyděšená zprávy na idnes.cz, kde čtu o střelbě, o evakuaci letiště a okamžitě si vypočítávám, zda už může být dcera v Čechách a píšu jí zprávu. 
Vzápětí dostávám uklidňující informace od své druhé dcery, která se o střelbě dozvěděla dřív a už stačila naši "Pařížanku" zkontrolovat.
Je v Praze na divadelní zkoušce se svými herci.
Při střelbě už seděla v letadle.
Přesto jsem otřesená a komentář u mapy mi přijde trochu psycho.
Dosud jsem věřila na osud jen tak alibisticky, jak se mi to hodilo.
Skutečnosti poslední doby mě přesvědčily, že osud existuje.

A na závěr odlehčení - vtip ze života:
Maminko, to je opravdu moc krásné prostěradlo. Moc se mi líbí.
Je takový slaný.
Lolinko, jak slaný??
No vždyť vypadá jako šunka :-)
Nové prostěradlo je světle růžové.
Mojí vtipné vnučce budou zanedlouho čtyři roky.

sobota 18. března 2017

zelená se



A už to jede.
Jaro je tady.
Hraju si a pátrám s hledáčkem po kousku jara.
Už se to zelená.
Tedy včera bylo jaro.
Dnes prší.








čtvrtek 16. března 2017

ze středy


Milujeme sklo.
Set olivového oleje a balzamikového octa nekoupil můj muž kvůli pochutinám. 
Zrovna olivového oleje máme dostatek.
Uchvátila ho malá karafa, která byla součástí.
Přišla mu velmi zvláštní. Já ji znám z brouzdání po netu, pro mého muže to bylo něco nového.
Já jsem zatím neměla potřebu ji kupovat, ale už rozšířila naši sbírku skleněných karaf, váz a dóz.
Malá středeční radost.
Zakoupeno v Penny se svačinou.




A už je koupena i první kytka na zahradu.
Karafiátky.
Zatím jsou doma, protože se mi zdá na ně brzo dát je ven, ale jsou krásné.

pondělí 13. března 2017

beze slov...



Aneb co mě zaujalo při nedělní procházce za plotem...