indiánská babička

Indiánská babička je moje role posledních dnů. 

Ovšem není to moje rozhodnutí, toto bych si fakt nevybrala. Jdeme z extrému do extrému. 

Před časem jsem psala, že se náš jezevec začal hodně toulat a nevracel se i několik dní. Justýně bude v září deset let a toulání jí není naprosto přirozené. Je to domácí mazlíček se vším všudy, přesně vše, co si pod tím slovním spojením dovedete představit.

Toulání trvalo několik týdnů, a protože se opakovalo, přestali jsme ji už hledat. Což samozřejmě vyvolává ještě větší starosti a nejistotu, jako když někdo z legrace několikrát volá hoří a k hořícímu domu už pak nikdo nepřijede.

Naposledy po ní nebylo ani vidu ani slechu tři celé dny. Už jsem s ní zase loučila, a protože to byla opravdu dlouhá doba, myslela jsem, že je to naposledy.

Po třech dnech dorazila, jako by se nic nestalo. Trochu pohublá, což v jejím případě vůbec není na škodu, ale pořád krásná bez nějaké újmy. 

Od té doby a jsou to už čtyři nebo pět dní, se vrátila do normálu. 
Její akční rádius je opět dům, už chodí jíst a spát domů, a zahrada.

No není tedy úplně pravda, že by byla stejná jako před cestováním.

Je tady další extrém.

Někdo nám asi toho našeho jezevce vyměnil. 
Ještě, že je tak zvláštně vybarvená, že těžko v okolí by se našla stejná,
 jinak bych si myslela, že není naše.

Naše Justýna je celkem asociál, který se nějak extra nemazlí a už vůbec ne, když chcete vy. 
Do této doby byl největší úspěch, když jsem řekla, já tě trochu pochovám, rozumí i tomuto slovu, jako spoustu dalším, že nezačala hned ode mě ustupovat, ale chvíli postála a nechala se pár vteřin pochovat. Celou dobu ovšem netrpělivě vrtěla ocasem a po chvíli okamžitě vyskočila z mojí náruče. Nanejvýš, když jsem si někam sedla, vyskočila mi na klín a nechala se milostivě hladit. 
Ovšem to bylo vše. Dáma a osobnost každým coulem. 
Žádná obyčejná kočka, která se lísá a nechá se hladit od každého, koho potká. 
Když jsem jí chtěla dát pusu na hlavičku, okamžitě se začala ošívat, protože jsem narušovala její osobní životní prostor. Zkrátka netykavka. 

Poslední čtyři dny je vše jinak. Leze na mě pořád, sedí mi na klíně u počítače a píše se mnou blog. I po uspokojení všech životních potřeb, začne pofňukávat. Poprvé před čtyřmi dny jsem na naprosto neznámé fňukání řekla, já tě pochovám, jo? Nejen, že nezačala ustupovat, nechala se vzít a já ji jako indiánská babička, jen bez toho šátku, nosila půl hodiny, až na mě začala usínat. 

I když zhubla, přece jen se pronese, je to zkrátka jezevec. Od tohoto okamžiku chce chovat pořád, a tak ji nosím, protože po těch útěcích bych jí nechtěla způsobit trauma. Nerozumím tomu, myslela jsem, že už ji dobře znám. Naše skoro babička se vrátila do miminkovských let? 

To je na psychologa.
Trochu mi to asociuje hru či film Obrácení Ferdyše Pištory :-)
Obrácení našeho jezevce.

Mazlení je mi sice příjemné, ale nošení už mám dávno za sebou.

No občas se to stane i člověku. 
Když se podíváte za "humna", zjistíte, že doma je to vlastně úžasné a krásné.

Ještě chvíli počkám, ale o šátku na nošení miminek začínám vážně uvažovat.