o chodníku a pavučině

O peripetiích s chodníkem jsem už tady psala.
Tak jen v rychlosti. Aniž jsme se poradili s odborníkem, koupili jsme na náš chodník novou nádhernou dlažbu v akci. Při koupi domu byly na chodníku pokladeny takové ty dřevěné rohože nebo jak se tomu říká. Ty jsme sundali vloni, nebyly hezké a ani praktické.
Hned při koupi domu jsme chtěli chodník řešit a představa mého muže byla kamínkový koberec. Tenkrát ale byl ještě velmi drahý materiál, byla to celkem novinka, tak jsme tuto variantu zamítli z finančních důvodů.
Začátkem června se koupila tedy dlažba s tím, že můj šikovný muž chodník sám zhotoví. Začal marodit se zády a nevypadá to dobře. Usoudila jsem, že pravděpodobně chodník neudělá ani za rok. Rozhodli jsme se tedy pro odborníka.
Přišel někdy v srpnu a jeho odborný názor nás fakt nepotěšil. Nerovný povrch betonových bloků bude vyžadovat srovnání a navýšení povrchu, práce na 14 dní a dost se to prodraží, ale dlaždice jsou prý krásné.
Tak co s tím? Jediná možnost kamínkový koberec, nebude s tím tolik práce a v podstatě to nakonec asi vyjde stejně draho.
No nic, nečekaně se plní sen mého muže, a vím, že sny se plní nejen o vánocích, a já prodávám dlaždice. Jsou krásné a za dobrou cenu, takže mám v mžiku zájemců víc než dlaždic.
A v pondělí nastala konečná fáze a chodník je hotov.
Zřejmě proto, abychom si ho víc vážili, ani konec akce se neobejde bez problémů.
Na chodník se nesmí minimálně 24 hodin šlapat, takže celé dopoledne držíme téměř násilím Justýnu doma či v garáži a ona nechápe, proč nesmí na zahradu a je rozčílená.
Práce skončí a Justýna se uloží nervózně v prázdné krabici v garáži. Vše by proběhlo hladce, jenže pan Chodník (mám ho i v mobilu pod tímto jménem, páč jeho nezvyklé příjmení nejsem sto si zapamatovat několik měsíců) a jeho přidavač si potřebují samozřejmě po práci umýt ruce a jediný přístup k vodě je přes garáž. Trochu mě děsí, že je tam náš asociál a moje obavy jsou na místě. 
Když se vracím s oběma zpět, Justýna letí vyděšená ven bránou, kterou jsem zapomněla zavřít a neukáže se až do pozdních nočních hodin k mé naprosté zoufalosti. Byla přece jen dost vyděšená, když bez upozornění přišla o jediné soukromí toho dne.
Voláme ji s mým mužem celý den ze všech stran, procházíme všechny její skrýše a zákoutí.
V noci samozřejmě projde po novém chodníku, jak jinak, tudy se přece chodí domů, ne? Ráno tam vidím téměř neviditelné tlapičky. Možná jsem si je vymyslela. Můj muž je nevidí.
Dopoledne chce Justýna opět na zahradu a nerozumí, jindy tak chápavá, proč ji zase nechceme pustit. Chodník je už celkem tvrdý, ale na povrchu trochu lepí. Škoda, že jsem nefotila.
Justýna šťastná jde, tedy našlapuje po novém povrchu opatrně s nohama široce rozkročenýma a vypadá jak kačer Donald. Tedy my máme jiné lepší přirovnání. 
Při něm si to lze lépe představit - jako napr...á bělice :-)
A tímto snad kauza skončí. U nás jsou ale každý den mlhy a vlhko, takže chodník pořád lepí na povrchu a jsme tedy zajatci ve vlastním domě. Nářadí zůstalo na zahradě a bylo potřeba v domě, takže můj muž vylézá z okna kuchyně na zahradu a s těmi zády to jde dost těžko. Já jsem na tom podobně :-) Přes silnici je dům s balkónem, odkud je k nám vidět. Očekávám, že obyvatelé zavolají místní hlídku policie v domnění, že se k nám někdo vloupal. 
Justýnu taháme odpoledne domů také oknem, páč nechce přejít chodník, který ráno tak ladně prošla a je zoufalá.
Slunce sviť, páč chodit přes garaž a dvůr je oprus. Přijímáme tudy i návštěvy, jako včera moji kamarádku Báru.
Chodník je krásný, mohla jsem však fotit jen kousek ze schodů, a i pavučiny, které se objevily na naší pumpě, páč nebyl čas na úklid. Ale jsou tak krásné, že bych je stejně neuklízela.
Je tu babí léto?

A tady je přípravná fáze.
No rozdíl to teda je.