a je uklizeno raz dva ...

Včera se rozhodla uklidit na psacím stole Justýna a věřte, bylo to hodně rychlé. 

Chvíli koukala pod stolem na ten binec, pak na mě s vše říkajícím pohledem: ježíš, tam se nevejdu, a když jsem tedy odklidila aspoň část, ne uklidila, páč jsem to jen přesunula do knihovny, která je součástí pracovního koutu, okamžitě vyskočila a vrtěla se. Takže pár věcí, které našemu jezevci ještě překážely, shodila na zem. Po několika dlouhých minutách, při kterých mě zdržovala v práci, posouvala myší a občas ťukla na klávesnici, dožadovala se hlazení a tulení, se konečně uložila a usnula. Vůbec jí nevadilo, že mi teda překáží a stůl není nafukovací.

Od té doby, co jsme s ní dva roky doma, se stala mazlivější, chápavější, rozumí každému slovu a rozhodně teda, promiňte, vychcanější.

Když vidí, že se někam oblékáme, vždy ji to rozhodí. Panebože, oni jdou zase pryč, to já musím jít ven. Většinou se nechá přemluvit a vrátí se, když jí říkám, že je tam velká zima a my za chvíli přijdeme. Někdy ji teda trochu podvedu a není to chvíle, ale téměř celý den, ale většinou je to pravda.

Asi před týdnem, když jsme se chystali na masáže, byla dost nerozhodná a s pohledem, jo jo za chvíli, to říkáš vždycky, stála mezi dveřmi a rozmýšlela, jestli sem nebo tam. Je to samozřejmě jedno, má svoje dvířka, kterými normálně courá každou chvíli, ale když jsme pryč, většinou je celá zmrzlá a čeká, až uslyší přijíždět auto a už čeká za vrátky a sotva otevřu, začne nadávat: 

tys mě tady zase nechala samotnou!!!

A protože mezi těmi dveřmi zdržovala, udělala jsem chybu a vyslovila jsem větu, kterou už nemůžu vzít zpět. 

Pojď domů, je tam velká zima, přijdeme za chvíli a chceš bonbónky?

Normálně jsou bonbónky jen po jídle. Sice na mě občas zkouší habaďůry jako tříleté dítě, letí k misce, olízne kapsičku a už stojí u špajzu, ale když řeknu, nene, ty jsi ještě nejedla, vrátí se k misce a dělá že teda trochu jí.

Tentokrát vykulila oči, ježíš ona mi dá bonbónky za to, že budu doma a už stála na značce. 

Po návratu domů opravdu ležela v obýváku a čekala.

Za pár dní se rituál opakuje. Opět vyjíždíme, opět rozmýšlení, mám na ně počkat venku anebo doma? a na moje opětovné hlášení, že je tam zima, tentokrát nemusím přesvědčovat. 

Po prvních slovech se prudce otočí a v cukuletu stojí u špajzu.

Můj muž udiveně říká: co se proboha děje?

I já chvíli koukám a nerozumím.

Najednou mi to dojde. Ježíš, já jsem jí za návrat domů nabídla minule bonbónky.

No neříkej, že na ně čeká zase.

No jasně, že to bylo ono. Dáš bonbónky, počkám doma.

Já vím, je to k nevíře. 

Říkám, že je vychcaná jak mraky a čím dál chytřejší. 

Za chvíli budeme doma šeptat, když nebudeme chtít, aby něco slyšela.

No, ostatně to už občas děláváme i teď.

Prostě bydlíme u své kočky.

A tak si tady žijem ...
No jo, to je tak, když se mazlíček stane členem rodiny.
Nebo proboha hlavou rodiny...