tvrdohlavá

Poslední tři rána, teda rána, mluvím o velmi časných ránech kolem čtvrté hodiny, jsou u nás velmi akční. Momentálně nemám klid na ranní psaní jako dřív.

Nenapadlo by mně, že Sáře nebude vůbec vadit sníh. Tedy přes den vydrží venku tak pět minut. Vstáváme brzy, jak jsem psala, ale teprve včera jsem pochopila, proč se Sára dobývá každé ráno kočičími dvířky, které používala Justýnka, a od té doby jsme je ještě neotevřeli, vehementně ven. 

Buší do dvířek, páč pochopila, není blbá, že to tudy půjde určitě ven. 

Nepomáhá domluva, vyhrožování a odtáhla i obrovskou těžkou tašku plnou oblečení, které čeká, až půjde do světa, kterou jsem před dvířka dala. 

Po půl hodině to vzdávám a jdeme teda ven. Nemám na to bušení nervy.

A včera Sára hned utíká do sněhu a hrabe a čurá. No, jo pochopila jsem konečně.

Venku to najednou bere jako obrovskou bílou toaletu, která je tak lákavá. 

Přece si nebude špinit záchůdek doma.

Je zajímavé, že během dne využívá toaletu v teple domova. 

Tohle se děje jen ráno. 

Chodí jen na okraj, takže ji po ránu naštěstí nemusím honit po celé zahradě. 

Takže ji teď chodím ráno venčit. Dvířka jsme jí neotevřeli, páč je to ještě bláznivé kotě, které nenecháváme bez dozoru. 

Ráno ve čtyři tedy jdeme ven, já v županu a zabalená v dece.

Nemáme náhodou psa?!

Dnes ráno to vypadalo na návrat k normálu. 

Šla se mnou na ranní toaletu jako ostatně vždy.

Hurá, už ji to přešlo.

Omyl. Začala vehementně bušit kolem šesté hodiny.

Venku si oklepává packy pod střechou, poklepává hlavou, což dělá vždy, když řeknu, že je zima a doma se pak nahřívá blízko topení.

No a tak si tady žijem. Zasypaní sněhem.

Mějte pěkný den.