naše "báječná" dovolená

Oba, já i můj muž máme rádi masáže a zkrátka takové ty wellness procedury, ale v průběhu roku si je moc nedopřáváme, a tak to doháníme o dovolené. Na wellness pobytech v lázních jsme již byli několikrát a tentokrát mě oslovila internetová nabídka hned počátkem roku, ale myslet si, že když si pobyt zaplatíme a zamluvíme půl roku dopředu, bude vše ok, je velmi idealistické.

Plni očekávání vyrážíme za hranice a těšíme se na údajně nejkrásnější lázeňské město tohoto státu. Již příjezd do tohoto města je velmi ponurý, ale důvod této atmosféry přikládám ponurému počasí. Projíždíme město a já marně hledám cokoliv, co by mi připomínalo lázně. No nic, jsme zhýčkaní Karlovými Vary či Mariánkami, kde na nás dýchne lázeňská atmosféra okamžitě. Lázeňský dům, ve kterém máme být ubytováni, byl na internetu prezentován jako velmi luxusní, tak snad to bude pravda.

„Proč sis vytiskla tu rezervaci již zaplaceného pobytu z emailu?“ dotazuje se můj muž s trochou nervozity v hlase. „Ty máš nějakou předtuchu?“ „Ne, jen tak, pro jistotu,“ velmi nejistě odpovídám, protože už vím, že většinou vše má svůj důvod.

Tak konečně se dostáváme do cíle našeho snažení. No luxus vypadá jinak, ale fotografie vždy zkreslují. Recepční na moje oznámení, že zde máme rezervaci na několikadenní welness pobyt, začne usilovně hledat v nějaké knize a několikrát se mě ptá, na jaké jméno byla rezervace učiněna. Už tuším, že potvrzenou emailovou objednávku budu potřebovat. Po několika minutách zvedne recepční oči od rezervační knihy a sdělí nám skutečnost, kterou jsme v podstatě asi očekávali. Rezervaci jsem provedla moc brzy, již v lednu a nyní máme červenec. Recepční, se kterou jsem si vyměnila několik emailů, v tomto hotelu již nepracuje a objednávka tedy provedena nebyla. Nicméně budou se nám snažit vyhovět a nějaký pokoj pro nás najdou. Ať si zatím vyrazíme do města na oběd. Poslechneme, po několikahodinové cestě spojené s blouděním atd. máme již hlad. Cestou se bavíme tím, že asi vystěhují nějaký kumbál pro uklízečky, aby nás měli kam dát. Ale už jsme spolu leccos prožili, takže to bereme s humorem. Doufám, že tam budou aspoň okna a nějaký lavór na mytí.

Po obědě se vracíme zpět, pokoj je pro nás připraven, dostáváme kartičku s rozpisem procedur na další dny. Velmi nás zaujme „karpatská lúka“. Po vysvětlení recepční jsme na tom úplně stejně jako předtím, pořád nevíme, co to obnáší, ale dává nám to prostor na snění – karpatská lúka zní velmi romanticky, ne?

Jdeme se ubytovat, máme pokoj s balkónem a to nás kuřáky smiřuje se vším. Jdeme před večeří na průzkum okolí, jsme kousek od Váhu, takže romantika zaručena a vlastně si chceme jen odpočinout a utéct před celoročním stresem. Večeře je úžasná a těšíme se na další den na procedury. Začínáme masáží, hurá!

Je ráno a proti svým každodenním zvyklostem snídáme dlouho a užíváme si sluníčka, které konečně vysvitlo. Ale ani ono nepomohlo tomu, aby se město zdálo být lázeňským. Nejkrásnější lázeňské město tohoto státu! Bože, nikdy nechci poznat ty ošklivé.

Masáž probíhá celkem standardně, na masérce je vidět, že svoji práci dělá už dlouho, nahá těla ji nebaví a individuální přístup je jí úplně cizí, bere vše šmahem, jak to přijde. Jsem zvyklá na poněkud jiný standard, nicméně neublížila mi, takže vlastně dobrý. Můj muž má stejný pocit ze svého maséra, bože proč si nás neprohodili, třeba by je to víc bavilo. První procedura je za námi. Druhý den máme poznat něco neznámého - oxygenoterapie. Našli jsme si na netu vysvětlení tohoto neznámého latinského pojmu, takže asi víme, co nás čeká. Jaké bylo naše překvapení, když jsme byli odvedeni do stejné místnosti, kde na nás prováděli masérské kousky. Jsme usazeni v čekárně v křeslech u stolečku a před námi jsou za plentou lůžka, kde jsou prováděny masáže. Zrovna jsou zde na obou lůžkách rozloženy typicky české či „americké“ postavy, které velmi průhledná plenta neskryje. Přemýšlím, jak jsem asi včera vypadala já, ale vzhledem k celkem štíhlé postavě pro případného čekajícího byl ten výhled bez nějaké namyšlenosti pravděpodobně příjemnější.

A už k nám jde zřízenec (panebože myslím terapeuta?) a táhne kyslíkovou bombu. Ježíši, my tu nečekáme na odvedení do místnosti klidu a relaxace, kde se bude oxygenoterapie provádět, my už v ní jsme! Tento čekací prostor je improvizovanou místností oxygenoterapie. I když pocit improvizace máme zřejmě jen my. Strčí nám hadičku do nosu, zapojí bombu a to je celé???

Odbudeme si naši další proceduru bez patřičné meditace a bez zvuků relaxační hudby a jistě uznáte, že pohled, a jinam se nešlo dívat, na nahá velmi tlustá těla není nic povznášejícího a to jsme celkem tolerantní lidé.

No dobře, ještě dnes stihneme „karpatskú lúku“, která, jak doufám, bude zlatým hřebem našeho pobytu. Jdeme na recepci, abychom se na tuto proceduru přihlásili, nemáme ji v časovém rozpisu procedur. Dostáváme velkou důvěru a je nám svěřen klíč od zázraku jménem karpatská lúka. Ptáme se, kde je nějaký terapeut a je nám sděleno, že to zvládneme sami, stačí zmáčknout knoflík.

Odemykáme tedy onu místnost s velkými rozpaky a jsme uvnitř. Místnost připomíná velmi malou tělocvičnu, rozměrů větší koupelny, visí zde zrcadla a na zemi jsou 2 žíněnky, kde si někdo odložil cvičící nářadí v podobě míčů apod. Mám pocit, že cítím něčí pot po cvičení, ale to je asi už jen sugesce. Panebože v rohu jsou košťata a kýbl??!!

Po obou stranách místnosti jsou otevřené „rakve“ vzdáleně připomínající solárko, které fakt oba nesnášíme. Tak co teď? No světelná terapie, což není zřejmě nic jiného, je blahodárná, knoflík na spuštění je tady, tak snad to přežiju. Tento poslední zážitek nás už opravdu velmi rozesměje, jsme rádi, že je to za námi a že jsme si neublížili. Těšíme se na večeři. Zítra máme končit snídaní, ale můj muž se po večeři rozhoduje, že jedeme domů. Hurá.

Chtěla jsem napsat něco do knihy přání a stížností, ale můj muž mi to velmi kategoricky rozmluví: kašli na to, jedeme domů. Nakonec jsme si tady odpočinuli a pobavili jsme se, takže naše cesta splnila svůj účel a také už vím, co je karpatská lúka – v překladu sklad či kumbál pro uklízečku. Těším se domů.

Ještě celý rok však připomínám, že naše rozporuplné pocity jsme měli do knihy zvěčnit. Několikrát týdně totiž dostávám emaily asi jako spokojený klient s nabídkami podobných pobytů a s krásnými fotkami hotelů v „nekrásnějším“ lázeňském městě.

Ale vlastně tahle dovolená za pakatel byla báječná. Baví nás už celý rok.

přátelé stejného druhu

Již mě irituje neustále připomínaný titulek posledních dnů - "spáchal sebevraždu, protože byl gay". Nechápu, proč je vždy nutné při jakékoliv události zdůrazňovat sexuální orientaci, navíc jen tu jedinou. Nemyslím si, že toto je důvod k sebevraždě (ostatně i kdyby byl, proč to zdůrazňovat?), i když o tento konkrétní případ jsem se nezajímala, protože bulvár fakt nemusím. Titulek mě přinutil k zamyšlení a uspořádání myšlenek. Kdyby sebevraždu spáchal hetero, nebudou přece titulky vypadat: "spáchal sebevraždu, protože byl heterosexuál".
Znám dost šťastných gayů, takže tato sexuální orientace pravděpodobně nebude v dnešní době a v našich podnebních pásmech hlavní příčinou sebevražd. Statistiky nesleduji, ale důvody budou podobné, ať už je to ten nebo ten.
Gayové a v menší míře i lesbičky vždy patřili do mého, respektive našeho života a mám je ráda. Považuji je za přátele stejného druhu, je s nimi legrace a člověk se s nimi cítí tak nějak volně. Možná mám pocit volnosti proto, že jsem se setkávala vždy s přímostí a nemusela jsem přemýšlet, jak vypadám a zda jsem dostatečně upravena apod. Bylo by to ostatně zbytečné:-). Kritiku jsem sklidila vždy - špatně nalakované nehty, panebože co to máš na sobě za svetr, běž se převlíct, vůbec Ti nesluší :-), takže nějaká zvláštní úprava před setkáním by byla jako " házet perly sviním". Protože jsme vždy žili, tedy naše početná rodina v blízkosti přátel stejného druhu, v některých fázích života bylo setkávání intenzivnější více někdy méně, nemuseli jsme naše děti učit toleranci, nebyl důvod. Nevnímali nikdy gaye či lesbičky jako něco zvláštního či dokonce nepatřičného, ale jako součást našeho života. V naší rodině, kam moje paměť sahá, se nikdo takový nevyskytoval, takže odsud naše vnímání, nechci říct tolerance, tolerovat není co, nepramení. To jen pro upřesnění. I když vím, že vypořádat se s "jinakostí" a být v menšině musí být zpočátku problém. Ale kdo proboha určil, jak má vypadat láska? Kdo má to právo rozhodovat, co je správné a co ne? Kdo má právo určovat, jak má vypadat život někoho jiného? Žij a nech žít...
Nejkrásnější vyznání lásky mi napsala žena, a to i přestože pisatelka věděla, že vyznání nebude a ani nemůže být opětováno, protože jsem se narodila jinak.
Jsem naivní a myslím si, že moje vnímání světa je většinové aspoň v mém nejbližším okolí, proto se těžko vypořádávám s opakem . Můj velmi dobrý kamarád, kterého znám léta, při našich debatách vypadal, že pestrost života vnímá stejně jako já. Až na pár otřelých vtipů a rádobyvtipných poznámek jsme se vždy bavili otevřeně a měla jsem pocit, respektive jsem o tom nikdy nepochybovala, že jsme zajedno. Dlouho jsme se neviděli a sešli jsme se na plánovaném obědě. Po pár prvních zdvořilostních frázích  jak se máš, co děláš, se mi svěřil, že má problém s již téměř plnoletým synem, Syn zažíval nějakou dobu šikanu a pokusil se o sebevraždu. Syna mého kamaráda moc dobře znám a mám jej ráda, proto jsem byla šokována, co se s tím milým a vnímavým klukem děje. Z kamaráda nakonec vypadlo, že je to tragédie, že si to takto nepředstavoval a že doufá, že je to jen takový úlet a že ho to přejde. Pořád jsem plně nechápala, o co jde. Jen jsem pochopila, že se to vůbec netýká pokusu o sebevraždu. Lezlo to z něj strašně pomalu. Panebože můj syn je gay. Celá restaurace musela slyšet můj úlevný povzdech. A to je vše?? To přece proboha není problém. Aspoň by neměl být pro tátu. Byla jsem v šoku a pořád jsem si myslela, že to není tak vážné. Ale bylo. Netrápil se ani tolik kvůli pokusu o sebevraždu, který byl spíše demonstrativní, ale tím, že tohle ho potkat nemělo. Byla jsem zděšená. Panebože, největší problém srovnat se s tím má zřejmě jeho syn a on mu má pomoct... Později jsem se dozvěděla, že se synem nemluvil několik týdnů. Co na to říct? Je mi z toho smutno.
Žij a nech žít! Buď chvála pestrosti života.

příběh z čekárny podruhé

(první verze po více než čtvrt století již bude zřejmě součást mého dědictví a skončí s některou knihou v antikvariátě, milí pozůstalí hledejte – při každém stěhování jsem příběh někde viděla)

Sedím a připadám si nepatřičně. Ostatně možná si nikdo nepřipadá patřičně v čekárně u lékaře. Ještě nejsem ani v Kristových letech, takže s závažnou nemocí jaksi nepočítám.

Sedím tady již několik hodin??! a můj strach z diagnózy vystřídala netrpělivost. Již delší dobu pozoruji okolí, protože už ani číst mě nebaví. Všem mým spolutrpitelům je minimálně třkrát víc než mě, myslím každému zvlášť, ne dohromady, takže jejich témata hovoru nejsou nijak lákavá. Najednou připoutá moji pozornost nově příchozí. Dáma sem také nějak nepatří, i když věk by odpovídal.

Vítá se s velkou radostí s paní sedící vpravo ode mě a já vyslechnu zajímavý rozhovor. „ Andulko, Tebe už jsem neviděla, kde se tady bereš? Myslela jsem, že žiješ v Londýně.“

Ha vysvětlení nepatřičnosti je nabíledni!

Dáma z Londýna začíná vyprávět neuvěřitelný příběh. Přijela do Čech na pohřeb svému příteli ze studenských let. Na pohřbu, jak už to bývá, se sešla celá parta přátel, která se scházela nejen za vysokoškolských studií, ale i v pozdějších letech. Po pohřbu, jak velí celkem pro mě nepochopitelná tradice, se jde zapít žal. Někdo rozhoduje spontánně, že všichni navštíví kavárnu, kde se vždy jednou měsíčně pravidelně scházeli a kde měli svůj stůl. Deset let je dlouhá doba, možná už kavárna ani nestojí.

Kdepak, kavárna je v jinak nejistém čase jistota, stojí pořád. Většina kaváren je ještě z prvorepublikových dob, i já se někdy ráda stávám kavárenským povalečem.

Jeden pohled stačí, aby zjistili, že "jejich" stůl je obsazen, respektive jej zdobí cedulka rezervé. S lítostí hledají jiné vhodné místo. V tom přichází číšník, jehož upravený vzhled a celkové vzezření odpovídá spíše první republice než počátku 80. let a sundává ze stolu cedulku rezervé. "Prosím posaďte se, ten stůl je rezervován pro vás." Na udivený výraz všech přítomných jen lakonicky odpoví: věděl jsem, že jednou zase přijdete. Rezervuji vám váš stůl každé první úterý v měsíci. To byl přece váš den.............. Panebože dnes je úterý!

Příběh mě tak zaujme, že z otevřených dveří ordinace se ozývá netrpělivý hlas sestřičky, která už po několikáté vykřikuje moje jméno.

Od té doby jsem slyšela z otevřených dveří ordinace svoje jméno ještě mnohokrát, ale toto bylo naposledy, co jsem měla strach jen sama o sebe. Od té doby jsem se bála o mého muže, naše děti, rodiče a v neposlední řadě i naše zvířata. Zažívala jsem a zažívám také příběhy smutné – nikdy nezapomenu, jak mě můj táta žádal, abych to byla já, kdo rozhodne, zda má přijít o svoji nohu a celý operační sál čekal na můj rozsudek. Vím, že po dohodě s lékaři jsem se rozhodla správně, ale přesto to bylo těžké rozhodnutí. Můj táta poslechl a život si prodloužil o několik let.

Čekárna u veterináře je velmi podobná té lidské a i tady se odehrávají podobné příběhy .

Ten o hodném panu doktorovi, které léčí bílé myšky....

Děti přinesou umírající bílou myšku a druhý den si odvádějí zázračně vyléčené zvířátko. Blahá nevědomosti! Tato zvířátka se mimo veškeré přírodní zákonitosti dožívají dlouhého věku ….To jen potvrzuje, že i veterinář musí mít trpělivost s lidmi, nikoliv jen se zvířaty, jak by se dalo předpokládat. Naše rodina je toho zářným příkladem.

Rodinná rada rozhodla, že se musí s naší Čičinkou k lékaři. Asi umírá, je tři dny apatická, nejí, zkrátka je asi konec. Odvoz si vylosovala moje prostřední dcera, která se svým otcem doprovází našeho malého rodinného příslušníka k lékaři a zbytek rodiny doma netrpělivě očekává konečný verdikt. Pomalu se v duchu s naším milým zvířátkem loučíme. V tom vchází moje dcera a můj muž s hurónským smíchem do dveří, přestože nesou nemocnou kočku bez známky zlepšení. Panebože měla jen zácpu!

V těchto chvílích všem lékařům ať již lidským či zvířecím blahořečím. Vydrží mi to však jen do dalšího příběhu z čekárny.

pojď se podívat!!

Několikrát v životě jsem zažila deja vu. Jako babička jej zažívám teď často. Spoustu situací s vnoučaty mi připomíná dobu, kdy byly naše tři děti malé. Vzpomínám na všechny ty radosti i starosti. Můj muž se vždy na všech činnostech s dětmi podílel. Záměrně tomu neříkám pomáhal, toto spojení nesnáším. Vždyť děti jsou obou.. Takže je koupal, krmil, oblékal, hrál si s nimi apod. dle časových možností. Byla jen jedna činnost, které se vyhýbal a vždy mě přesvědčil, a to i těžko popsatelnými zvuky, že toto dělat nemůže, protože je mu z toho špatně. Bylo to tak věrohodné, že jsem vždy uvěřila. Ostatně jeho úprk na onu místnost ani nedovolil podezírat jej z nějakého klamu. Takže tuto činnost prováděl pouze ve chvílích nouze a s velkým sebezapřením. Ostatně ani já nechápu, jak takové malé voňavé tělíčko - vůně miminka je prý nejkrásnější parfém na světě - se může po pár vteřinách změnit,(a všimněte si toho rozzářeného obličejíčku po takové námaze) v uzlíček, ke kterému se chcete připlížit pouze s kolíčkem na nose, a přestože jej milujete nejvíc na světě, v této chvíli byste byli nejraději přinejmenším na severním pólu.. A ještě když se Vám to stane v přeplněném autobuse... Dostáváte se na roveň bezdomovců a rázem byste si mohli postavit v autobuse i stan, protože vám patří celý zadní prostor. Jen doufáte, že všichni pochopili, že zdrojem incidentu nejste vy.
Cavyky při přebalovacím aktu se opakují i nyní. No říkám: deja vu. Malý rozdíl tady je. Tatínek mojí vnučky je větší diplomat a má silnější žaludek než můj muž. Když se mu povede náhodou zaplést se do této nezáviděníhodné situace, volá na mou dceru s nadějí, že na nenáviděnou činnost nebude sám: Pojď se podívat!! To musíš vidět!

kabátová story

Stejně jako údajně 80 procent populace (dle nějaké analýzy) nesnáším i já nedělní odpoledne a ještě navíc pondělní ráno. Snažím se dodržovat veškeré svoje zavedené ranní rituály, které jediné mě mohou z pondělní letargie vyvést. Občas jsou moje rituály narušeny něčím nestandardním a to pak odejdu do práce buď bez hodinek, či bez dalších šperků, v horším případě (tedy pro mě) bez zahalení do kvalitní vůně.

Naposledy byl můj rituál narušen několikaminutovým zvoněním budíku na telefonu mého muže, který vstává o něco později než já. Po opakovaných nadávkách a řvoucí hudbě z rádiového budíku, které se ozývaly z naší ložnice do zvuku z telefonu, jsem do ložnice nahlédla a i přes ranní nostalgii jsem se musela začít smát. Můj muž se velmi snažil zastavit zvonění, ale místo zmáčknutí telefonu mačkal neustále rádiový budík, z něhož se tím pádem střídavě řinula velmi hlasitá hudba, či mluvené slovo a další zvuky, až jej nakonec za nepublikovatelných nadávek vyrval ze zdi. Zvonění však samozřejmě neustalo a já mu se smíchem musela sdělit, ať konečně zamáčkne ten zatracený telefon……………… To jsou problémy těch, kteří musí použít několik způsobů buzení.

Inkriminované pondělní ráno se nic tak zvláštního nestalo. Můj muž mi sice svým velmi opožděným vstáváním neustále ve všech místnostech a hlavně v místě naší očisty narušoval moje kruhy, ale v podstatě jsem odešla se všemi šperky, které jsem chtěla a zahalena do vůně Chanel č. 5. Takže opravdu obyčejné pondělní ráno.

V zimě odcházím do auta a přes ruku si nesu kabát a odkládám jej na zadní sedadlo auta. Několik let mě pronásleduje hrůzná představa, že jednou dorazím do Prahy bez kabátu, a tak vždy v průběhu jízdy ještě zadní sedadlo kontroluji. Vyjeli jsme s malým zpožděním a můj muž si ještě vzpomněl, že nechal v hale nějakou životně důležitou nezbytnost, tak se musel vrátit. A již konečně vyjíždíme a blížíme se k Praze. Řídí ex zeť (naše rodinné vztahy jsou trochu komplikovanější ) a můj muž sedí na zadním sedadle auta. Renault má u zadních sedadel pouze jedny dveře a nikdy se mi tato informace nezdála podstatná a už vůbec ne důležitá. Vše se mělo změnit právě toto pondělí.

Blížíme se k místu mého výstupu a já, ještě než auto zastaví, šmátrám rukou na zadním sedadle auta, abych si připravila svůj zimní svršek. Panebože……………. Nic tam není! To není možné, určitě jsem si tam kabát dávala. Můj muž hledá a sděluje mi krutou skutečnost, která mě pronásleduje jako zlý sen již několik let. Kabát tam není!! Obviním svého muže, že při nečekaném návratu domů mi jej z auta vyhodil, což on považuje samozřejmě za naprosto nemožné. Neustále tvrdím, že jsem si jej brala, ale oba se mě snaží s velkou jistotou přesvědčit, že jsem si jej do auta nedávala a jako podle psychologické příručky nakonec připustím, že jsem si jej asi ani nesundala doma z ramínka. No to je jedno. Co teď? Sice občas vidím i v mrazu nedostatečně oblečené cestující v metru – např. v triku s krátkým rukávem a bermudách, nemám však potřebu se zařadit mezi tyto ranní exhibicionisty a stát se terčem posměchu ostatních cestujících. Rozhoduji se okamžitě. I za cenu toho, že budu mít pozdní příchod do práce, pokračuji v cestě autem na pracoviště mého muže.

Ranní pracovní přípravu můj muž zkrátí kvůli mně na minimum a už vyrážíme sanitkou na rozvoz krve. Absolvuji s ním několik zastávek, až se na trase dostáváme k mému pracovnímu působišti. Svojí asistentce jsem již před tím telefonicky oznámila důvod svého zpoždění a tajně doufám, že si nikdo nevšimne mého zvláštního oblečení. Je pod nulou a mám na sobě jen lehký růžový svetřík a kolem krku umělou kožešinu – je zvláštní, že na tu jsem nezapomněla. Patří totiž na kabát. Můj muž zapne v jednu chvíli maják a já přijíždím s velkou slávou k pracovišti. Vyjíždím výtahem do 2. patra a vcházím a od recepce se ozve: „Ahoooj!! Kde máš kabát?“ Hm, velmi vtipné opravdu.

Zařazuji se do pracovního procesu a dnes zřejmě, pokud mi můj muž nestačí přivést kabát od mojí dcery, musím zrušit všechna jednání mimo kancelář. Doufám, že se nestane něco neplánovaného a já nebudu muset budovu opustit. Nevím, jak bych vysvětlila, že jsem zkrátka přijela od Kolína, kde přebýváme, bez kabátu. I reakce mojí dcery mluvila při telefonickém rozhovoru za vše: panebože mami, jak si mohla jet bez kabátu?!!

Ano, uznávám, působí to děsivě. Takto to právě začíná. Za chvíli přestanu poznávat své známé, pak své děti, nakonec sebe – neznám Tě, ale umeju Tě. A pak přijde doba, kdy už Tě ani neumeju ………

Ježiši, proč jsem si tak jistá, že jsem jej měla? Trochu se vzpamatuju z prvotního šoku, letím na poradu. Mám telefonát, zda bych nemohla přijít na odpolední jednání o něco dříve. Jsem přinucena vynést tedy informaci o svém selhání ještě za hranice naší firmy. Zkrátka sděluji, pokud mi nebude včas doručen kabát, nedorazím na jednání s obchodním partnerem vůbec. Na druhé straně slyším, jak jinak, hurónský smích, který vůbec nereprezentuje křehkou osobu, se kterou jsem se měla sejít. No hahaha.

Po poradě mi volá ex zeť a sděluje mi, že mám kabát u něj v hale a než pokračuje dál, promítne se mi v hlavě zoufalé, proboha proč ho mám u něj v hale?? (jsme sousedé). No to je ještě horší varianta, než jsem myslela. Copak si nikdo v mém okolí doposud nevšiml, že se se mnou něco děje? Ale ex zeť pokračuje dál. Jeho přítelkyně, která odjížděla několik hodin po nás, našla na parkovišti kabát a domnívala se, že patří nějakému bezdomovci, jistě několikahodinový déšť a bláto udělaly své, a chtěla jej hodit do kontejneru s odpadky. Včas si všimla, že kabát je známé módní značky a bezdomovci zřejmě nepatří.

Mám velkou radost! Není to z toho důvodu, že se mi vrátil kabát, už jsem si říkala, že je to jeho poslední sezóna a těšila jsem se, že si koupím nový. Měla jsem však radost, že ještě nějakou dobu budu poznávat své známé a děti a očista mého těla bude jen v mých rukou a dcera mi nebude zamlouvat lůžko na psychiatrii…………

Můj muž mi přiváží dceřin kabát, letím na jednání a vše opět běží, jak má.

Ale nakonec, proč bych nemohla zapomenout doma kabát?! Kolegyně z bývalého zaměstnání přišla do práce bez sukně!