Stejně
jako údajně 80 procent populace (dle nějaké analýzy) nesnáším
i já nedělní odpoledne a ještě navíc pondělní ráno. Snažím
se dodržovat veškeré svoje zavedené ranní rituály, které
jediné mě mohou z pondělní letargie vyvést. Občas jsou
moje rituály narušeny něčím nestandardním a to pak odejdu do
práce buď bez hodinek, či bez dalších šperků, v horším
případě (tedy pro mě) bez zahalení do kvalitní vůně.
Naposledy
byl můj rituál narušen několikaminutovým zvoněním budíku na
telefonu mého muže, který vstává o něco později než já. Po
opakovaných nadávkách a řvoucí hudbě z rádiového budíku,
které se ozývaly z naší ložnice do zvuku z telefonu,
jsem do ložnice nahlédla a i přes ranní nostalgii jsem se musela
začít smát. Můj muž se velmi snažil zastavit zvonění, ale
místo zmáčknutí telefonu mačkal neustále rádiový budík,
z něhož se tím pádem střídavě řinula velmi hlasitá
hudba, či mluvené slovo a další zvuky, až jej nakonec za
nepublikovatelných nadávek vyrval ze zdi. Zvonění však
samozřejmě neustalo a já mu se smíchem musela sdělit, ať
konečně zamáčkne ten zatracený telefon……………… To jsou
problémy těch, kteří musí použít několik způsobů buzení.
Inkriminované
pondělní ráno se nic tak zvláštního nestalo. Můj muž mi sice
svým velmi opožděným vstáváním neustále ve všech místnostech
a hlavně v místě naší očisty narušoval moje kruhy, ale
v podstatě jsem odešla se všemi šperky, které jsem chtěla
a zahalena do vůně Chanel č. 5. Takže opravdu obyčejné pondělní
ráno.
V zimě
odcházím do auta a přes ruku si nesu kabát a odkládám jej na
zadní sedadlo auta. Několik let mě pronásleduje hrůzná
představa, že jednou dorazím do Prahy bez kabátu, a tak vždy
v průběhu jízdy ještě zadní sedadlo kontroluji. Vyjeli
jsme s malým zpožděním a můj muž si ještě vzpomněl, že
nechal v hale nějakou životně důležitou nezbytnost, tak se
musel vrátit. A již konečně vyjíždíme a blížíme se k Praze.
Řídí ex zeť (naše rodinné vztahy jsou trochu komplikovanější
) a můj muž sedí na zadním sedadle auta. Renault má u zadních
sedadel pouze jedny dveře a nikdy se mi tato informace nezdála
podstatná a už vůbec ne důležitá. Vše se mělo změnit právě
toto pondělí.
Blížíme
se k místu mého výstupu a já, ještě než auto zastaví,
šmátrám rukou na zadním sedadle auta, abych si připravila svůj
zimní svršek. Panebože……………. Nic tam není! To není
možné, určitě jsem si tam kabát dávala. Můj muž hledá a
sděluje mi krutou skutečnost, která mě pronásleduje jako zlý
sen již několik let. Kabát tam není!! Obviním svého muže, že
při nečekaném návratu domů mi jej z auta vyhodil, což on
považuje samozřejmě za naprosto nemožné. Neustále tvrdím, že
jsem si jej brala, ale oba se mě snaží s velkou jistotou
přesvědčit, že jsem si jej do auta nedávala a jako podle
psychologické příručky nakonec připustím, že jsem si jej asi
ani nesundala doma z ramínka. No to je jedno. Co teď? Sice
občas vidím i v mrazu nedostatečně oblečené cestující v
metru – např. v triku s krátkým rukávem a bermudách,
nemám však potřebu se zařadit mezi tyto ranní exhibicionisty a
stát se terčem posměchu ostatních cestujících. Rozhoduji se
okamžitě. I za cenu toho, že budu mít pozdní příchod do práce,
pokračuji v cestě autem na pracoviště mého muže.
Ranní
pracovní přípravu můj muž zkrátí kvůli mně na minimum a už
vyrážíme sanitkou na rozvoz krve. Absolvuji s ním několik
zastávek, až se na trase dostáváme k mému pracovnímu
působišti. Svojí asistentce jsem již před tím telefonicky
oznámila důvod svého zpoždění a tajně doufám, že si nikdo
nevšimne mého zvláštního oblečení. Je pod nulou a mám na sobě
jen lehký růžový svetřík a kolem krku umělou kožešinu – je
zvláštní, že na tu jsem nezapomněla. Patří totiž na kabát.
Můj muž zapne v jednu chvíli maják a já přijíždím
s velkou slávou k pracovišti. Vyjíždím výtahem do 2.
patra a vcházím a od recepce se ozve: „Ahoooj!! Kde máš kabát?“
Hm, velmi vtipné opravdu.
Zařazuji
se do pracovního procesu a dnes zřejmě, pokud mi můj muž nestačí
přivést kabát od mojí dcery, musím zrušit všechna jednání
mimo kancelář. Doufám, že se nestane něco neplánovaného a já
nebudu muset budovu opustit. Nevím, jak bych vysvětlila, že jsem
zkrátka přijela od Kolína, kde přebýváme, bez kabátu. I reakce
mojí dcery mluvila při telefonickém rozhovoru za vše: panebože
mami, jak si mohla jet bez kabátu?!!
Ano,
uznávám, působí to děsivě. Takto to právě začíná. Za
chvíli přestanu poznávat své známé, pak své děti, nakonec
sebe – neznám Tě, ale umeju Tě. A pak přijde doba, kdy už Tě
ani neumeju ………
Ježiši,
proč jsem si tak jistá, že jsem jej měla? Trochu se vzpamatuju
z prvotního šoku, letím na poradu. Mám telefonát, zda bych
nemohla přijít na odpolední jednání o něco dříve. Jsem
přinucena vynést tedy informaci o svém selhání ještě za
hranice naší firmy. Zkrátka sděluji, pokud mi nebude včas
doručen kabát, nedorazím na jednání s obchodním partnerem
vůbec. Na druhé straně slyším, jak jinak, hurónský smích,
který vůbec nereprezentuje křehkou osobu, se kterou jsem se měla
sejít. No hahaha.
Po
poradě mi volá ex zeť a sděluje mi, že mám kabát u něj v hale
a než pokračuje dál, promítne se mi v hlavě zoufalé,
proboha proč ho mám u něj v hale?? (jsme sousedé). No to je
ještě horší varianta, než jsem myslela. Copak si nikdo v mém
okolí doposud nevšiml, že se se mnou něco děje? Ale ex zeť
pokračuje dál. Jeho přítelkyně, která odjížděla několik
hodin po nás, našla na parkovišti kabát a domnívala se, že
patří nějakému bezdomovci, jistě několikahodinový déšť a
bláto udělaly své, a chtěla jej hodit do kontejneru s odpadky.
Včas si všimla, že kabát je známé módní značky a bezdomovci
zřejmě nepatří.
Mám
velkou radost! Není to z toho důvodu, že se mi vrátil kabát,
už jsem si říkala, že je to jeho poslední sezóna a těšila
jsem se, že si koupím nový. Měla jsem však radost, že ještě
nějakou dobu budu poznávat své známé a děti a očista mého
těla bude jen v mých rukou a dcera mi nebude zamlouvat lůžko
na psychiatrii…………
Můj
muž mi přiváží dceřin kabát, letím na jednání a vše opět
běží, jak má.
Ale
nakonec, proč bych nemohla zapomenout doma kabát?! Kolegyně
z bývalého zaměstnání přišla do práce bez sukně!
Hahaha :)
OdpovědětVymazat