kabátová story

Stejně jako údajně 80 procent populace (dle nějaké analýzy) nesnáším i já nedělní odpoledne a ještě navíc pondělní ráno. Snažím se dodržovat veškeré svoje zavedené ranní rituály, které jediné mě mohou z pondělní letargie vyvést. Občas jsou moje rituály narušeny něčím nestandardním a to pak odejdu do práce buď bez hodinek, či bez dalších šperků, v horším případě (tedy pro mě) bez zahalení do kvalitní vůně.

Naposledy byl můj rituál narušen několikaminutovým zvoněním budíku na telefonu mého muže, který vstává o něco později než já. Po opakovaných nadávkách a řvoucí hudbě z rádiového budíku, které se ozývaly z naší ložnice do zvuku z telefonu, jsem do ložnice nahlédla a i přes ranní nostalgii jsem se musela začít smát. Můj muž se velmi snažil zastavit zvonění, ale místo zmáčknutí telefonu mačkal neustále rádiový budík, z něhož se tím pádem střídavě řinula velmi hlasitá hudba, či mluvené slovo a další zvuky, až jej nakonec za nepublikovatelných nadávek vyrval ze zdi. Zvonění však samozřejmě neustalo a já mu se smíchem musela sdělit, ať konečně zamáčkne ten zatracený telefon……………… To jsou problémy těch, kteří musí použít několik způsobů buzení.

Inkriminované pondělní ráno se nic tak zvláštního nestalo. Můj muž mi sice svým velmi opožděným vstáváním neustále ve všech místnostech a hlavně v místě naší očisty narušoval moje kruhy, ale v podstatě jsem odešla se všemi šperky, které jsem chtěla a zahalena do vůně Chanel č. 5. Takže opravdu obyčejné pondělní ráno.

V zimě odcházím do auta a přes ruku si nesu kabát a odkládám jej na zadní sedadlo auta. Několik let mě pronásleduje hrůzná představa, že jednou dorazím do Prahy bez kabátu, a tak vždy v průběhu jízdy ještě zadní sedadlo kontroluji. Vyjeli jsme s malým zpožděním a můj muž si ještě vzpomněl, že nechal v hale nějakou životně důležitou nezbytnost, tak se musel vrátit. A již konečně vyjíždíme a blížíme se k Praze. Řídí ex zeť (naše rodinné vztahy jsou trochu komplikovanější ) a můj muž sedí na zadním sedadle auta. Renault má u zadních sedadel pouze jedny dveře a nikdy se mi tato informace nezdála podstatná a už vůbec ne důležitá. Vše se mělo změnit právě toto pondělí.

Blížíme se k místu mého výstupu a já, ještě než auto zastaví, šmátrám rukou na zadním sedadle auta, abych si připravila svůj zimní svršek. Panebože……………. Nic tam není! To není možné, určitě jsem si tam kabát dávala. Můj muž hledá a sděluje mi krutou skutečnost, která mě pronásleduje jako zlý sen již několik let. Kabát tam není!! Obviním svého muže, že při nečekaném návratu domů mi jej z auta vyhodil, což on považuje samozřejmě za naprosto nemožné. Neustále tvrdím, že jsem si jej brala, ale oba se mě snaží s velkou jistotou přesvědčit, že jsem si jej do auta nedávala a jako podle psychologické příručky nakonec připustím, že jsem si jej asi ani nesundala doma z ramínka. No to je jedno. Co teď? Sice občas vidím i v mrazu nedostatečně oblečené cestující v metru – např. v triku s krátkým rukávem a bermudách, nemám však potřebu se zařadit mezi tyto ranní exhibicionisty a stát se terčem posměchu ostatních cestujících. Rozhoduji se okamžitě. I za cenu toho, že budu mít pozdní příchod do práce, pokračuji v cestě autem na pracoviště mého muže.

Ranní pracovní přípravu můj muž zkrátí kvůli mně na minimum a už vyrážíme sanitkou na rozvoz krve. Absolvuji s ním několik zastávek, až se na trase dostáváme k mému pracovnímu působišti. Svojí asistentce jsem již před tím telefonicky oznámila důvod svého zpoždění a tajně doufám, že si nikdo nevšimne mého zvláštního oblečení. Je pod nulou a mám na sobě jen lehký růžový svetřík a kolem krku umělou kožešinu – je zvláštní, že na tu jsem nezapomněla. Patří totiž na kabát. Můj muž zapne v jednu chvíli maják a já přijíždím s velkou slávou k pracovišti. Vyjíždím výtahem do 2. patra a vcházím a od recepce se ozve: „Ahoooj!! Kde máš kabát?“ Hm, velmi vtipné opravdu.

Zařazuji se do pracovního procesu a dnes zřejmě, pokud mi můj muž nestačí přivést kabát od mojí dcery, musím zrušit všechna jednání mimo kancelář. Doufám, že se nestane něco neplánovaného a já nebudu muset budovu opustit. Nevím, jak bych vysvětlila, že jsem zkrátka přijela od Kolína, kde přebýváme, bez kabátu. I reakce mojí dcery mluvila při telefonickém rozhovoru za vše: panebože mami, jak si mohla jet bez kabátu?!!

Ano, uznávám, působí to děsivě. Takto to právě začíná. Za chvíli přestanu poznávat své známé, pak své děti, nakonec sebe – neznám Tě, ale umeju Tě. A pak přijde doba, kdy už Tě ani neumeju ………

Ježiši, proč jsem si tak jistá, že jsem jej měla? Trochu se vzpamatuju z prvotního šoku, letím na poradu. Mám telefonát, zda bych nemohla přijít na odpolední jednání o něco dříve. Jsem přinucena vynést tedy informaci o svém selhání ještě za hranice naší firmy. Zkrátka sděluji, pokud mi nebude včas doručen kabát, nedorazím na jednání s obchodním partnerem vůbec. Na druhé straně slyším, jak jinak, hurónský smích, který vůbec nereprezentuje křehkou osobu, se kterou jsem se měla sejít. No hahaha.

Po poradě mi volá ex zeť a sděluje mi, že mám kabát u něj v hale a než pokračuje dál, promítne se mi v hlavě zoufalé, proboha proč ho mám u něj v hale?? (jsme sousedé). No to je ještě horší varianta, než jsem myslela. Copak si nikdo v mém okolí doposud nevšiml, že se se mnou něco děje? Ale ex zeť pokračuje dál. Jeho přítelkyně, která odjížděla několik hodin po nás, našla na parkovišti kabát a domnívala se, že patří nějakému bezdomovci, jistě několikahodinový déšť a bláto udělaly své, a chtěla jej hodit do kontejneru s odpadky. Včas si všimla, že kabát je známé módní značky a bezdomovci zřejmě nepatří.

Mám velkou radost! Není to z toho důvodu, že se mi vrátil kabát, už jsem si říkala, že je to jeho poslední sezóna a těšila jsem se, že si koupím nový. Měla jsem však radost, že ještě nějakou dobu budu poznávat své známé a děti a očista mého těla bude jen v mých rukou a dcera mi nebude zamlouvat lůžko na psychiatrii…………

Můj muž mi přiváží dceřin kabát, letím na jednání a vše opět běží, jak má.

Ale nakonec, proč bych nemohla zapomenout doma kabát?! Kolegyně z bývalého zaměstnání přišla do práce bez sukně!