 |
| foto Tereza Veselá |
Každý to máme jinak. Někdo s dětmi cestuje, někdo to považuje za náročné.
My jsme vždy cestovali se svými třemi dětmi a ani nás nenapadlo, že by to mělo být jinak.
Těšili jsme se na to, že s nimi budeme celé dny a konečně budeme mít čas hrát a povídat si v rozsahu, na který nebyl čas v běžném životě.
A když jsme se z dovolené vraceli, vždy nám to bylo líto, že už tohle soužití každou minutou končí.
Ano, za hranice jsme necestovali. Jednak to nešlo a druhak jsme na tom ani nebyli tak dobře.
Poprvé jsme se s dětmi podívali za hranice do Německa po revoluci, když bylo nejmladšímu dítěti dva roky.
A pamatuji si, že jsme byli tenkrát na dovolené v Jablonci u přehrady a k hranicím jsme se přiblížili autem a přes hranice jsme šli pěšky.
Dnes jsou samozřejmě jiné možnosti a vycestovat se dá ze dne na den, když jsou zrovna letenky za pakatel. Občas se stane, že máme všechny tři dospělé děti najednou v zahraničí a některé ani nestíháme, někdo cestuje za prací a pohybuje se ve dvou zemích, takže někdy ani nevíme, že Linda připravuje nějaké představení v Paříži.
Tak to byl jen úvod k tomu, co chci zaznamenat.
Snad si tyto moje úryvky ze života někdy vnoučata rádi přečtou.
Lola s Alánkem jsou opravdu velcí cestovatelé. A kromě běžných zemí navštívily Ameriku, Čínu a byly i za polární září. Cestují od malinka se svými rodiči a nikdy nezůstaly doma. A myslet si, že cestování není pro malé děti, tomu odporuje to, co v nich zůstává po každé cestě a začínají znát svět ve třech a pěti letech víc než já.
Eifelovka to je synonymum pro: Babi, tady bydlí teta Linda (no teď už její startovní zemí Česko) a tam jsme byli. To je Paříž.
Tohle Lolinka rozpoznala na fotkách ve svých dvou letech.
V pátek odletěli do Izraele a tomuto rychlému rozhodnutí předchází malý příběh, který chci tady zaznamenat.
A vlastně podporuje můj názor, že s dětmi lze cestovat v jakémkoliv věku a vždy je to obohatí.
Lola a Alánek začaly chodit s dcerou do galerií, ostatně já jsem naše děti brala všude od útlého věku, a už je to baví. Minulý týden byly v Národní galerii ve Veletržním paláci, kam chodí často na výtvarné dílny. Před tím už zvládnou prohlídku obrazů. Vydrží tak hodinu a tentokrát zbývalo do dílen ještě dost času, tak se zastavili všichni v knihkupectví, které je rovněž v areálu.
Alánek, v červnu mu budou čtyři roky, přiběhl za dcerou s knihou o Izraeli s dotazem: mami, můžeme si to koupit? Podobné knihy kupují před každou cestou, tak proč ne teď.
Doma si knihu prohlížejí a Alánek najednou povídá: můžeme se tam někdy podívat?
Naše Tereza odpovídá: určitě se tam někdy podíváme.
Ale v naší rodině jsou zvykem rychlá rozhodnutí.
Jen tak letmý pohled na cenu letenek a už se v pátek letí.
Tentokrát určil cíl cesty Alánek.
Poprvé.
Každý den mám reportáže ze země, kam už se vzhledem ke svým zdravotním problémům pravděpodobně nepodívám a rozhodl o tom tentokrát a poprvé Alánek.
A já se každý den kochám a dozvídám se, že Mrtvé moře na omak působí jako olej, který na víc pálí a voda nadnáší tak, že máš problém si stoupnout.
