Teď se u nás zabýváme zvláštními tématy a asi to přináší naše nová životní situace.
Témata se točí kolem posledních věcí člověka, ale nebereme to nějak tristně či smutně, to přece patří k životu. A znáte to, jakmile se začnete vrtat v nějakých tématech, a my teď s mým mužem tak činíme často a hodně se u toho nasmějeme, okamžitě objevíte stejná témata všude, kam se podíváte. Dělám rozhovory a ten koho zpovídám, bezděčně na téma narazí. Otevřu časopis a zajímavý rozhovor s mladou herečkou z Národního divadla, která právě tohle téma rozebírá a podivuje se nad tím, jak se Češi tomuto vyhýbají.
Dokonce tam píše zajímavou věc.
Přece tady proboha nechceme být furt, to by mě děsilo, že nikdy neodejdu.
I když je mladá, má zkušenosti, postupně jí umřela během chvíle máma, táta a sestra, takže smrt byla nucena řešit zblízka.
Člověk má žít plný a naplněný život a tam patří radosti i bolesti, a pak bude mít pocit, že může odejít. Nejhorší je, když sledujete člověka, který má co v minulosti hodně řešit a napravovat, co napravit nejde, a má pořád pocit, že život vůbec nekončí a mluví o daleké budoucnosti, ale nikdo z nás neví dne ani hodiny. Je to jediná opravdová spravedlnost na světě. Odejdeme všichni.
Jestli se vám zdá moje téma pochmurné, je to omyl.
Nastíním vám část naší konverzace s mým mužem a posléze s mojí kamarádkou Bárou.
Fakt jsme se hodně nasmáli všichni.
Jen ještě malou poznámku, co se mi stalo a kdy jsem zjistila, že jsem schopná odejít ze života poklidně. Stalo se to možná před deseti lety, a možná, už jsem se tady zmínila a budu se opakovat. Jeli jsme s kolegou po dálnici odněkud do Prahy z dlouhé porady a už bylo fakt pozdě. Jel jako blázen a nedal si říct, předjížděli jsme všechna auta takovou rychlostí, že jsem si nevšimla ani barvy. Byla jsem vyděšená a domluva nepomáhala, a já měla oči nalepené na předním skle. A najednou to přišlo.
Ne, že bych si stačila promítnout celý život, jak se to říká, to jsem fakt nestihla a blízka smrti anebo aspoň blízkosti jsem byla několikrát. Najednou přišlo velké uklidnění a já si říkám, bože prožila si krásný, plný a pocitově dlouhý život, děti už neopečováváš, no tak skončíš, no a co? Dodnes si to pamatuju a od té doby se smrti nebojím. A i když jsem pak kolegu musela vysekávat z pokuty svojí výmluvnosti a možná charismem, páč samozřejmě nás zastavila policie, jsem vlastně za tu chvíli vděčná.
A při sklence vína se mě můj muž ptá, ty opravdu nechceš spálit?
No nechci, já vím, že je to naprosto iracionální, znám všechny rozumné důvody, proč ano, ale já nějak nemůžu.
Ty se prostě bojíš toho ohně?!
Já nevím.
No a kde chceš teda být?
No zakopeš mě na zahradě zákon nezákon přesně tamhle v tom místě a já tě budu kontrolovat a hlídat, a když budeš třeba moc pít, tak ti budu hrozit prstem...
Bára je na mě přísnější. Přiznávám, že způsob naší komunikace se může zdát někomu zvláštní, ale pro nás je osvobozující a máme se hodně rády.
Si blbá??!! Ty třídíš odpad, a pak ty, ekologu, budeš "zasírat" přírodu!!!
A proč proboha?!
Směju se uvolněným smíchem a odpovídám pořád stejně: já nevím, jsem natolik inteligentní, že vím, že to je děsná kravina a navíc je to drahé, racionálně si vše vysvětlím.
A pak povídám, bože snad to nebude zítra ráno, ne? Já si to třeba ještě rozmyslím 😃.
Tenhle humor mě fakt baví.
Držela jsem před pár lety téměř do poslední chvíle za ruku člověka, který neustále litoval, co v životě provedl špatně, komu ublížil a nechtělo se mu odejít, a já jsem byla mezi tím ublíženým zástupem v čele, a tohle je děs, páč na tohle je každý z nás úplně sám.
Jsem ráda, že jsem si ověřila, že já mohu odejít v poklidu a nenechám žádné kostlivce ve skříni. Žiju každý den, jako by byl poslední a snažím se uzavřít vše, co má být uzavřeno, do rána nechci nic otevřené.
Na otevřené záležitosti mám další den.
Měla jsem opět debatu s mamkou po telefonu a už jsem tady psala o husích časopisech a opět jsem se s ní nasmála. Máme to v rodě. Nebrat se příliš vážně. Mamce operovali před nedávnem obě oči na šedý zákal. A vypráví mi, když někoho potkám, každý mi říká, jak dobře vypadám a že se neměním. To je pravda, je jí osmdesát a takových dvacet let vypadá téměř stejně bez nějaké extra péče, prosím tě na co krémy, stačí Indulona apod., celkem vyžehlený ksicht. Prosím tě a já jsem jim to věřila! Připadala jsem si krásná pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla. A teď, co dobře vidím, panebože, tak si říkám, proč mi lžou?! Vždyť na mě zírá stará bába.
Směju se: Mami, uklidni se, já to mám taky tak. Ráno vidím, že vypadám děsně, teď už opravdu každé ráno bez nějakého extra pozorování a málem si říkám, Dušku to ti přeju, ale během dne se to nějak rozžehlí a vystejná a já si říkám, pořád je na tebe ucházející pohled. To ovšem trvá do té doby, než vstanu od počítače a zapomenu si sundat brýle na čtení, a mami, projdu předsíní do kuchyně kolem velkého zrcadla a bezděky a mimochodem se podívám. Panebože, kdo to je???!!!
Mami, mám ale výhodu. Když sundám ty brýle, jsem opět krásná a úžasná. Ty ty oči nesundáš. Smějeme se obě a je to svým způsobem radostné a osvobozující. A vůbec nepřemýšlím o tom, že lidé, co dobře vidí anebo mají brýle pořád, mě možná vidí jako já sebe s brýlemi. Ale je mi to jedno. Už dávno jsem přestala řešit, co si lidé o mně nedej bože myslí. Už se nepřizpůsobuju, abych byla hezká pro ostatní. Chci být hezká pro sebe a nemyslím samozřejmě vně.
Chovám se přirozeně, když chci říct sprosté slovo, dáma nedáma, tak ho prostě řeknu.
Říkám pravdu, rozčiluju se hned, nic v sobě nedržím, pročistí se vzduch a za chvíli je vše ok.
Nenesu si nic negativního v sobě, protože to jde hned ven.
A to je dnes vše.
Pokud jste dočetli někdo až sem, děkuji a doufám, že jste pochopili, že to vůbec nebylo smutné téma. Prosím, zasmějte se.
