Justýna na grilu

Nemyslím to hypoteticky. Ale ani ji nemučíme. 

Náš toulavý jezevec, který na stará kolena asi vstoupil do puberty, dorazil na delší dobu domů. 

Celé dopoledne hledá na zahradě stín a vždy ji slunce dostihne. Tak si vybrala gril. 

Válí si zadek v popelu po nedělním grilování.

po oslavě aneb učím se fotit

Víkendová oslava narozenin našich dětí skončila. Už je nás tolik, že se bohužel musíme sdružovat do stejného měsíce vícero oslavenců anebo dokonce jako teď oslavy přes dva měsíce, páč bychom se nestíhali už vůbec sejít. No na druhou stranu, ať si užijí. Já jsem asi v životě neslavila narozeniny sama. Jsem říjnová - 19, můj táta byl 26 a moje máma je 30. Moje dcera se narodila 23. října. Nevím, jak vypadá oslava jen pro mě :-)

Na fotkách jsou pozůstatky z oslav od soboty do neděle. Uklizeno je pouze po grilování a odpolední káva, torza dortu a zbytky šťávy z mého mátového sirupu ještě zůstal. Vlastně mi ten binec přišel zajímavý a využila jsem toho, že jsem od dcery, již profesionální fotografky dostala staronový foťák o hodně kvalitnější, než jsem dosud kdy měla. 

Učila jsem se tedy fotit bez automatu. Nefotím moc dlouho a snad se trochu zlepšuji. 

Pozůstatky po oslavě mám v plánu likvidovat následující dva dny.

Zatím jsem včera pouze fotila. Na zahradě v trávě kromě roztroušených hraček je nová instalace několika skalek, které vytvořily děti z kamenů u studny. Stěhování zpět na značku zabere nějaký čas, ale nikam nespěchám. A tento "brajgl" mě nijak neirituje, naopak líbí se mi. 

Tak na chvíli konec oslavám a od října až do vánoc nanovo.

život se skládá z maličkostí

Nebo právě o tom život je.

Nevím, jak jsem si mohla nevšimnout. 

Normálně vyhazuju věci dřív, než se mému muži zdá, že dosloužily a buď je posílám do dalšího kola, pokud za to stojí a důvod vyřazení byl, že mě zkrátka nebaví anebo je prostě vyhodím. 
Ale tady jsem trošku ulítla.

Vím, že poslední čtyři roky nebyly pro nás jednoduché. Střídali jsme se s mým mužem jak na houpačce, já bez práce, on bez práce, stěhování, dotváření bydlení, tělocvična se vlastně dělala celá, páč tam byla jen omítka, malování, předělávání kuchyně ...

Když jsem sundala povlaky z polštářů v obýváku, už jsem si několikrát řekla, chce to novou výplň i povlaky, ale zase jsem vyprala a povlíkla. Asi to v té chvíli nebylo důležité.

Včera jsem se vyděsila při této opětovné činností a vyhodila čtyři polštáře rovnou. Zbytek vyprala a pověsila. Panebože, koupila jsem si drahé povlaky a jak vypadají? V tom jsem si uvědomila, že sice drahé, ale slouží víc než šest let. Co bych chtěla, proboha?!

Takže v pátek velký plán. Nákup potravin na víkend a v Jysku polštáře, které sice nemají hezký povlak, ani se nedá sundat, ale je to v akci a naše životní úroveň za poslední čtyři roky přece jen trochu klesla na běžný standard, takže to stačí a povlaky ušiju. Ne že by mi vadilo, že ztrátou mojí nejlepší práce v životě, ve které jsem byla hodně úspěšná a 12 let mě naplňovala, se trochu změnil standard našeho života, jen je pro nás s mužem trochu těžký zjišťovat, co si můžeme dovolit. 
A vůbec nemám tušení, kam se ty docela dobrý prachy poděly :-)  
No na druhou stranu byl to docela náročný život.

Takže vyrážíme a můj muž u Jysk říká, co je to tamhle? Neříkal nám někdo, že v Pepco jsou moc hezký věci? No ještě jsme tam nikdy nebyli.

Nemám ráda hrabárny stylu Kik, nikdy tam nenakupuji, ok tak se tam podíváme. No Jysk přišel o kšeft. To bylo něco pro mého muže. On má krámy rád. Už jsme měli dávno vybráno a on pořád ještě procházel prodejnu. Nemám na to nervy ani normálně, já si zkrátka věci, na které už nemám, dlouho neprohlížím a po nehodě bývám trochu netrpělivá :-) Proto zásadně nakupuju přes internet.

Ale nakoupili jsme tam úžasné polštáře s nápisy, který mi připomínají domácnost mojí prababičky, slovenské "staré mami."  Objevujeme, co už bylo objeveno. Taky měla nápisy na polštářích i na stěně, ale samozřejmě slovenské. Už si ale nepamatuji, co přesně tam bylo napsáno.
 I když jsem celkem patriot, nevadí mi anglické nápisy. stručně vyjádří jádro věci, čeština by to musela někdy velmi opsat. Není úplně přímočará, i když je malebná.

Nechali jsme tam bratru sedm stovek, ale jinde bych to za tento mrzký peníz nenakoupila.

No, proklínám mého muže.

Páč se tam vrátím, na všechny úžasné věci jsme neměli. Není to hrabárna. Když jsme odcházeli, volám na velmi sympatickou prodavačku, už sem nikdy nepřijdeme, máte tady krásné věci.

Ale vy se vrátíte. 
Má pravdu. Určitě jo. Příští měsíc už se těším. Minimálně koupím krásné lahve na mátový sirup.
Líbilo se mi tam. Člověk nemá dát na první dojem. 

Jo koupili jsme dva stejné polštáře. Zaujaly mě. Volně přeloženo: Žádné místo není jako domov, polštář Malé věci dělají život velkým a dva povlaky růžový a šedý. 
Po trápení s Justýnkou jsme si museli udělat radost.

Život se přece skládá z krásných maličkostí.

Tento týden neděláme radost jenom sobě. Dárek pro vnoučata na dnešek. 
Světem vládne Ariel a auta z Lidl.

S dalšími dvěma vnoučaty budeme opět recyklovat a tentokrát po zoo tvořit roboty. Dvoudenní hlídání chce malou přípravu. Sbírám plechovky a koupila jsem čerstvé mléko, i když si jej dávám jen do kafe. 

Ale budeme na robota potřebovat právě tuto krabici.

Život se skládá z maličkostí. Takže ještě slunečnice pro slunečnici. 

Opět.
Hezký víkend.

návrat ztracené "dcery" aneb jezevec se jen tak neztratí

Kdybych neměla na středu dopředu připravený příspěvek o výrobě mátového sirupu, žádný by nebyl. Neměla jsem na to myšlenky.

Naše Justýnka je domácí pecivál a nikdy se netoulá. Je letní typ, takže většinu léta tráví na zahradě anebo na dvoře a to i v noci. Občas s námi spí doma v posteli, když prší a přijde celá zmoklá. Její akční rádius je naše zahrada, dvůr a maximálně tak dva metry od domu. Občas přeskočí přes plot k sousedovi na starý mlýn, který se právě rekonstruuje a to jen v případě, že tam nikdo není. 

Je to asociál a cizích lidí se bojí.

Každé ráno, když vstanu, zavolám na snídani a do pár minut se vynoří.

Ne tak ovšem ve středu.

Prožívali jsme s mým mužem celkem velký stres, když se neobjevila víc než 24 hodin. Normálně o ní pořád víme. Hledání v okolí nepomohlo a nevydržela jsem a odpoledne jsem volala na úřad, zda někdo neoznámil nález ztraceného "jezevce", i když moc dobře vím, že ona by se neztratila.

Tu noc nikomu nepřeju. No je to člen rodiny, takže ještě ve tři ráno jsem se koukala  a volala všemi směry, zda se můj miláček nevrátil.

No přiznávám, na ráno jsem měla připravené telefonní číslo do útulku, ale protože ji znám, nedělala jsem si žádné naděje. Myslela jsem, že už ji nikdy neuvidím. Mohla být zraněná, někde zapadlá, anebo to nejhorší, ale nikdo by našeho asociála nemohl odvézt, páč by se nenechala chytit. Dospěla jsem k závěru, že je pro mě důležité a i pro mého muže vědět, že hlavně nikde netrpí, i za cenu toho, že je to konečná.

Včera jsme si v noci s mužem říkali, že už nikdy žádné zvíře nechceme. Prožili jsme toho s mazlíčky víc než dost.

Bude jí v září deset let a vybrala si nás a ne my ji, to už jsem psala tady, takže jsme spojeni velmi silným poutem, celou noc jsem téměř nespala.

Ve čtvrtek ráno se v pět hodin objevila. Vyděšená, vykulené oči, celá zablešená, přestože nemá na sobě přípravek proti blechám ještě ani 14 dní a bála se ruky, když jsme se napřáhli, že ji pohladíme. Pohladit se ale nechala a vrněla. Vypadá to, že někde byla zavřená. Tvářila se velmi provinile, jako kdyby čekala, že jí vynadáme, kde byla. 

Nevím proč, nikdy na ni nezvyšujeme ani hlas, natož abych ji snad nějak trestali.

Snědla dvě kapsičky najednou a dostala bonbónky, které hned slupla. 

Bála jsem se, že nableje vanu :-). Domů však jít nechce. Krmila jsem ji venku. 

Spí na zahradě na dlaždicích, které jsou připraveny na nový chodník a spí dost tvrdě.

Hlavně, že je doma. 

Ještě se mi však neulevilo.
To vše bylo včera. Na večer se doma krásně najedla, byla vyhládlá, za celý den snědla tři kapsičky, mazlila se s námi, nechala se několikrát vyčesat, respektive o to prosila. Večer opět zmizela. 
Dnes ráno volám ke snídani a situace se opakuje. Není opět nikde. Porušuje všechny svoje zvyky a my nevíme proč. Co mohla objevit, že ji to tak láká a nemá stání? Kdyby nebyla kastrovaná, člověka by napadlo, že má někde koťata.
Zatím si na takové toulání nejsme schopni zvyknout a zase se dnes trápíme kvůli té "čúze".

kuřecí paličky s balzamikovým octem a paprikami

Zase jednou velmi povedený oběd tvořený bez plánu a dle fantazie. 

Plánovala jsem původně ryby. 

Můj muž na ně neměl chuť, tak rychlé rozhodnutí z právě zakoupených kuřecích paliček.

Paličky jsem osolila a trochu polila balzamikovým octem. 
Do wok pánve jsem dala trochu oleje a přidala paličky, okořenila citronovým pepřem a trochou sušeného česneku a prudce osmahla z obou stran a přiklopila pokličkou. 
K poloměkkému masu jsem přidala na kolečka nakrájenou cibuli, zelenou papriku a trochu žampionů. Všeho zhruba stejné množství, aby žádná chuť nepřevažovala. 
Dusila jsem do měkka a zahustila troškou solamylu. 

Vznikla úžasná, velmi jednolitá chuť a můj muž, docela náročný strávník, 
hlásil, že to bylo moc dobré. 
Takže šup sem do mého virtuálního receptáře.
I když vlastně nevím proč. Málokdy zopakuji recepty, co dům dal.
Ale třeba se někdo z vás inspiruje.

mátový sirup

Tak zase něco zkouším.

Když jsme likvidovali naši velkou letošní úrodu třešní a vymýšleli, co s tím, zeptala se mě dcera, proč jsem neudělala sirup. 

No nevím. Neumím to.

A proč vlastně ne?

Třešně už nejsou, ale rozrostla se nám hodně máta, kterou však používám pouze do citronových a ovocných šťáv. Hledala jsem recept, ale nechtěla jsem mátu vařit, aby neztratila živiny. 

Více než deset deka máty jsem zalila jedním litrem převařené vody, ne horké, ve které jsem rozpustila 750g cukru a 20g kyseliny citronové. 

Vše jsem promíchala a nechala v chladu dva dny uležet, není nutná lednice a občas jsem zamíchala. 

Včera už zbývalo jen scedit, vymačkat mátu a nalít do lahví. Je možné i sterilizovat, ale v lednicí prý vydrží víc než 3 měsíce. Z toho množství jsou dvě lahve sedmičky - jedna plná, druhá skoro plná. Měla jsem lahve od výborného portského, ale sirup v nich není vidět.

Voní to mátou a je to pekelně sladký a lepkavý. Já jsem tedy ochutnala, páč jsem musela, poprvé a naposledy. Já sladké nápoje vůbec nepiju, ne kvůli zdraví, ale nechutnají mi.

Můj muž však má sirup rád, ale testovací kolo proběhne až o víkendu, kdy je u nás rodinná sešlost s oslavami narozenin. 
Všichni si budou muset povinně udělat zdravou šťávu, abych věděla, že mohu vyrábět dál.

proboha, to mělo být jen vtipné, ne?

Na facebooku se přede mnou objevila velmi vtipná Nejkratší pohádka na světě a pobavilo mě to, 
i když cíleně tento druh zpráv nevyhledávám. 
Já vím, že jsem tady říkala, že už nikdy nebudu číst komentáře pod příspěvky. 
Porušila jsem to a dokonce jsem porušila svoji zásadu nikdy nic nekomentovat. Ale nemohla jsem vydržet a komentovala. 
U tohoto naprosto nevinného příspěvku se rozjela přímo filosofická debata, kterou si myslím vůbec tento příspěvek nezaslouží. Zvrhlo se to na dívky z E55, pohlavní choroby, promiskuitu a většinou komentovali muži, kteří chtěli asi sobě dokázat, že se bez nich neobejdeme a zhyneme samy opuštěné
a poznamenané mrzkým životem :-). 
Musím se smát. To mají všichni tak chudý duševní život, že vše i vtip jim stojí za to, aby to svrhli v kritiku? Promiňte, ale mám pocit, že většina komentujících čeká na jakýkoliv příspěvek, 
který mohou zkritizovat.

Tohle je přece pro zasmání, panebože, nehledejme tam žádnou pravdu, která je aplikovatelná v normálním životě. Neberme se tak vážně. 
A slibuji, no budu se snažit, aby to byl můj poslední komentář na dlouhou dobu. 

Můj komentář:

Proboha proč o tomto filosofovat? Je to vtipné a to byl asi jediný záměr. A tak je to nutné brát, ne? Nehledat za tím něco, co tam ale vůbec není. Hezkou neděli 

soutok Labe s Vltavou

Tento příspěvek patří mému muži, respektive je tady jeho zásluhou.
Je pokračováním minulého příspěvku.

Můj muž mi zpočátku hlásil, že  na věž vysokou 60 metrů tedy fakt nepoleze, páč si za 50 korun odmítá huntovat tělo :-)

Ale nakonec prý, když už jsem tady...

Jdi si sednout do kavárny a počkej na mě.

Takže tyhle fotky nafotil můj muž z věže pro mě a pro všechny, kdo se chtějí kochat.

Jsou to krásné záběry a fotil i zámek ze shora, takže jsem se rozhodla, že sem většina fotek patří.

Vevnitř moc fotit nešlo. Úzké schody a musel se vyhýbat návštěvníkům

 Ale pár fotek krásných zvonů se přesto povedlo.

A vitrážové okno.

A odpočívadlo, kde můj muž předstíral, že jej zajímají dětské kresby.

Bylo to však alibi. Potřeboval si odpočinout.