středa 30. září 2020
už to mám
úterý 29. září 2020
věděli jste?
Výstava s názvem Výstava na stromech nese téma upozornění na proměnu pracovních podmínek v souvislosti s novými technologiemi jako digitalizace nebo robotizace.
Výstavu pořádá Mělnické kulturní centrum, pobočka Městská knihovna Mělník v období od soboty 3. října do neděle 11. října. Plakáty nebudou umístěny na stromech, ale na zábradlí kolem knihovny v Husově ulici, kde budou dostupné každému a nebude poškozen žádný strom.
Výstava na stromech je celorepublikový happening, který se koná během Týdne důstojné práce a upozorňuje na ožehavá témata každodenní spotřeby. Letos v týdnu od 3. října do 10. října startuje již šestý ročník zaměřený na změnu pracovních podmínek, které s sebou v blízké budoucnosti přinese automatizace a robotizace. Každý ročník má jiné zaměření, jiné téma a vždy probíhá v týdnu, kdy se slaví Světový den důstojné práce. Důstojná práce ctí svobodu, spravedlnost a jistotu, při ní jsou chráněna práva pracovníků. Zajištění důstojné práce ve světě je jedním ze způsobů, jak bojovat s globální svobodou, jak odstranit problémy jako jsou například dětská práce, utlačování ženských práv apod.
Na akci spolupracují nevládní neziskové organizace Fairtrade Česko a NaZemi.
Názor redaktorky:
Že jste ještě o takové akci neslyšeli a nevíte nic o Světovém dnu důstojné práce? Já se přiznávám, že já taky ne, tak nám trochu osvěty neuškodí. Myslím, že většina z nás se snaží třeba jen v malém měřítku omezovat svoji spotřebu a tím šetřit planetu. Naše rodina v posledních letech hodně omezuje například nákupy oblečení, člověk časem zjistí, že rozhodně nepotřebuje 10 sak a 20 kabelek. Často čistím šatník a co nenosím, posílám do dalšího kola přátelům, známým a co neudám a je to ještě pěkné, věnuji Červenému kříži v Mělníku. Taky už víc přemýšlím nad nákupem nové vázy, svícnu, lampy a snažím se nehromadit spoustu zbytečných věcí. Člověk nakonec zjistí, že až tolik toho nepotřebuje, ale je pravda, že v tomto ohledu nejsem nijak ortodoxní či urputná. A taky začínám myslet, ne nechystám se rozhodně odejít, v souvislosti s likvidací několika pozůstalostí v posledních letech, i já někdy na své pozůstalé a s mužem si někdy říkáme: ježíš, vyhoď to, nekupuj to, chudáci naše tři děti, až to budou po nás likvidovat… A jak je to u vás v rodině?
pondělí 28. září 2020
zapečená treska v jogurtu
neděle 27. září 2020
nechce se mi...
Ponožky jsou prý na módním výsluní a jsou povýšeny na módní doplněk, někdy ten nejdůležitější. V současnosti se nosí naprosto ke všemu. Mě tedy ponožky v lodičkách k sukni neoslňují, a navíc zkracují hodně nohy, i kdybyste je měli až na zem. Pro mě je to pořád běžné spotřební zboží, byť i velmi hezké. Jo, a úplně nejvíc mě iritují ponožky v sandálech či nedej bože v žabkách.
To jen na úvod, módou se dnes zabývat nechci, jen těmi ponožkami. Vzpomínáte na český film Upír z Feratu z roku 1981 o autě, které jezdilo na krev? Moje pračka jede na ponožky. Vždy jsem si říkala, jak je to možné, že ponožky mizí. Do pračky je dám vždy pěkně spárované, barva k barvě, vzor ke vzoru a po vyprání jsem se nikdy nechtěla smířit s tím, že při věšení prádla vždy nějaká schází. A samotná ponožka nemá smysl, ztratí svoji druhou polovičku, své dvojče.
Ale stejně bych chtěla vědět, kde jsou všechny ty ztracené ponožky. Přece kdyby byl v pračce tak velký únikový prostor, aby mohla vcucnout ponožku, proč ji nezajímají mnohem menší kousky jako tanga? Mojí pračce asi ponožky chutnají.
Teď si uvědomuji, že pokud nemám pravdu a moje pračka na ponožky nejede, pořád vlastně nevím, kde zmizelé ponožky jsou. Čekám vždy nějakou chvíli, že se opět objeví, takže schovávám jejich sestřičky, a když zjistím, že už mám pěknou řádku sirotků, které zřejmě již nikdy svoje dvojče nenajdou, teprve je s těžkým srdcem odkládám.
Ví někdo, kde jsou ty ponožky? Sice mě jako poslední módní výstřelek vůbec nezajímají a počkám, až to přejde, ale stejně ponožky jsou živé jen v páru. Jo a pokud se někdy pračka ucpala, nikdy tam žádná ponožka nebyla. Jen zapomenutý šroub, matka či něco podobného.
Tak to bylo moje odlehčené víkendové téma. Ponožky v hlavní roli.
sobota 26. září 2020
syndrom špatné matky
pátek 25. září 2020
vypusťte "krakena"...
čtvrtek 24. září 2020
spící peklo ...
Hudební sál Masarykova kulturního domu v Mělníku patřil v úterý 22. září přednášce Tomáše Kubeše s názvem Černobyl – spící peklo.
Záběry ze současného Černobylu a města Pripjať, které jsou dnes v zakázané červené zóně, plně odpovídají názvu přednášky. Tomáš Kubeš, fotograf, novinář a cestovatel provede zakázanou zónou Černobyl nejen slovem, ale i obrazem a srovnává Černobyl po katastrofě a po 34 letech. Jeho osobní zážitky jsou svědectvím dnešního Černobylu a smutné záběry rozpadajícího se města Pripjať s příhodnou přezdívkou Město duchů jsou velmi výmluvné.
Cestovatel a novinář Tomáš Kubeš několikrát Černobyl navštívil a setkal se s příběhy lidí, kteří neměli žít, nebo naopak se na sklonku života vybrali zakázanou zónu za svůj domov. S některými se setkal osobně, a proto je jeho přednáška a video záběry či fotografie tak silné. Nahlédnutí do školky, školy, nemocnice, bazénu, které už nikdy nebudou sloužit svému účelu, je trochu otřesným zážitkem. U pitevního stolu v márnici, kam se přiváželi mrtví hasiči, kteří zachránili svět, se dozimetr i dnes rozeřve a upozorní na životu nebezpečnou radiaci.
Dnes je Černobyl atrakcí pro turisty, i když místy radiace překračuje v průměru až 35krát běžnou normu a dozimetr, který je povinným průvodcem každého návštěvníka, se zuřivě rozezní.
Katastrofa jaderné elektrárny Černobyl v roce 1986 ovlivnila svět, který se s následky potýká dodnes a ještě dlouhých 22 tisíc let se potýkat bude. Ukrajina po havárii zaplatila za klid planety životy a zdravím tisíců svých občanů a na hrdiny, kteří šli dobrovolně zabránit větší katastrofě, se téměř zapomnělo. Věděli, že jdou na jistou smrt, ale přesto šli.
Dnes je nad čtvrtým zničeným reaktorem vybudován ochranný kryt, sarkofág, který ochrání před radiací příštích 100 let a na jeho stavbě se podílelo 45 zemí včetně Česka. Sarkofág o hmotnosti 36 tisíc tun stál více než 40 miliard korun, což převyšovalo vysoce rozpočtové možnosti Ukrajiny.
Názor novinářky:
Po přednášce jsem odcházela plná dojmů a informací, ale je to nepřenosné. O Černobylu jsem shlédla hodně dokumentů, i hraný seriál, který přibližuje největší jadernou havárie v dějinách světa, ale přednáška, tedy osobní pohled cestovatele mi dalo nejvíc. Ani po letech se však svět neshodne na počtu obětí, které si tragédie jménem Černobyl vyžádala, a samotný rozsah nebezpečí radiace je zdrojem sporů. Na panenku s maskou zapomenutou ve školce nezapomenu asi nikdy. Děti tenkrát dávaly svoje masky hračkám, aby je ochránily. Přesto děkuji.
středa 23. září 2020
co patří k životu...
Dita Brezováková: "Umírání doma přináší plno možností."
MĚLNÍK - Věděli jste, že téměř 80% Čechů si přeje umírat v domácím prostředí? Smrt je téma, které zcela cíleně vytěsňujeme ze svých hlav. Děsí nás, a proto o ní raději nemluvíme. Jenže nic jiného není tak jisté, jako fakt, že každého z nás smrt čeká. Měla jsem to velmi podobně. Vše se změnilo po zkušenosti s odchodem mé maminky. Umírala v kamenném Hospici svaté Zdislavy v Liberci, a i když to bylo velmi náročné, na poslední společné chvíle vzpomínám s láskou a pokorou. Přála bych si, aby lidé o možnostech hospicové péče věděli více. To, jak hospic funguje, Vám může přiblížit následující rozhovor s ředitelkou domácího HOSPICE TEMPUS, z.s., Mgr. Ditou Brezovákovou.
Dito,
mohla bys nám vysvětlit, co znamená hospicová péče?
Hospicová péče je poskytována klientům, u kterých byla léčba ze strany klasické medicíny ukončena nebo si klient sám léčbu nepřeje. Ošetřující lékař vyčerpal všechny možnosti léčby, přesto se jeho stav zhoršuje. Zdravotnické zařízení již nemá co nabídnout. V podstatě se již neléčí dané onemocnění, ale léčí se symptomy, které nemoc doprovází. Často se jedná o onkologicky nemocné klienty.
V jakém
okamžiku Vás rodina oslovuje?
Ve většině případů je klient propuštěn z nemocnice s doporučením vyhledání hospicové péče. To považujeme za nejlepší načasování. Občas se ale stává, že nás rodina volá až po nějaké době po propuštění, protože zatím neměli důvod nás kontaktovat. Péči zvládali bez podpory hospice. Někdy si neuvědomují, že stav příbuzného se může náhle změnit ze dne na den, z hodiny na hodinu. V té chvíli jsou zoufalí, nevědí si rady a trvají na tom, aby péče byla zahájena okamžitě.
Pokud
se nepletu, v hospicové péči se klade velký důraz na zmírnění bolesti.
Často se setkáváme s názorem, že největším problémem klienta v závěru života jsou bolesti. Bolest ovšem není samostatný symptom, je často spojen se stavy strachu a úzkosti. Proto je důležité tyto projevy tlumit dohromady. Za projevy bolesti se úzkost a strach dokáží velmi dobře schovat. Na nás je pak rozluštit, jak to ve skutečnosti je. S klientem pracujeme celostně, jen tak mu dokážeme nejlépe pomoci.
Co je
nutné pro to, aby rodiny, které pečují, mohly Vaše služby využívat?
V případě využití domácí hospicové péče je nepostradatelná přítomnost někoho z blízkých umírajícího. Domácí hospicová péče probíhá v domácím prostředí klienta za podmínky, že se o něho společně s hospicem starají jeho blízcí. Mezi námi a pečujícími vzniká partnerský vztah. Bez této skutečnosti by to nebylo možné.
V jak
častém kontaktu s pečující rodinou jste?
To se odvíjí od stavu pacienta. Může to být jedenkrát za týden (u stabilizovaných pacientů), ale i několikrát denně. Držíme 24hodinovou telefonickou pohotovost (v noci, o víkendech, o svátcích) a jsme připraveni za klientem přijet, kdykoliv je to nutné.
Kolik
Vaše služby stojí?
Je ve
výše vyjmenovaných částkách zahrnuto ještě něco dalšího?
Ano, je to zapůjčení kompenzačních pomůcek, jako jsou například koncentrátor kyslíku, toaletní křeslo nebo chodítko. Zapůjčujeme i polohovací postel, ale její doprava a montáž je zpoplatněna. Ráda bych zdůraznila, že přihlížíme k finanční situaci každé rodiny a vždy se snažíme najít únosné řešení. Pečujícím rodinám pomáháme také s vyřízením příspěvku na péči, ze kterého mohou naše služby hradit.
Napadá
mě, že péče o umírajícího je jedna věc, ale jak dalece podporujete samotné
pečující?
O pečující se staráme souběžně s umírajícím. Představujeme pro ně jistotu, že na péči o jejich blízkého nejsou sami. Často se stává, že klienta zajistíme během půl hodiny a pak s rodinou či pečujícími sedíme další hodinu a půl a povídáme si. Témata jsou různá. Snažíme se je na smrt jejich blízkého připravit. Mluvíme s nimi upřímně a vždy nabízíme nějaké řešení, aby neměli pocit, že jejich rozhodnutí v souvislosti s doprovázením v domácím prostředí je špatné. Na rozdíl od umírání v nemocnici mohou svého blízkého držet za ruku, povídat si s ním, nebo jen tak sedět kdykoliv chtějí. V podstatě mají ojedinělou šanci vše přizpůsobit posledním společným chvílím. Umírání doma přináší plno možností. Rodina si sama určuje režim dne. Je možné a velmi důležité, aby děti v rodině měly možnost se rozloučit, například přečíst babičce pohádku…. Společně se mohou dívat na filmy, které mají rádi, poslouchat hudbu, která se jim líbí, prohlížet rodinná fotoalba a vzpomínat na prožité okamžiky. Domácí mazlíčci často tráví čas spolu s umírajícím v lůžku.
Dito,
proč ses dala na tuto cestu? Co Tě k práci v hospici přivedlo?
Může za to moje známá, Jaruška. Byla onkologicky nemocná a k mé velké lítosti zemřela. Vlastní fáze umírání u ní trvala 14 dní. Odchod probíhal u ní doma, kam se na poslední dny přestěhovala její dcera s rok a půl starými dvojčátky. Jaruška v podstatě mohla, co chtěla. Pomazlit si vnoučátka, dívat se na oblíbené seriály, přijímat návštěvy v jakoukoliv denní dobu. Přála si pokoj vyzdobit fotkami, tak jsme jí vyzdobili pokoj jejími vzpomínkami.Já osobně s celou svou rodinou měla možnost doma doprovodili i mého tatínka. V domácím prostředí jsme se o něj starali osm let. Neumím si představit, že by umíral v nemocnici.
Co si lidé
nejčastěji přejí v závěru života a čeho litují?
Přání jsou různá. Stalo se nám například, že si klient přál ochutnat kvalitní drahé víno. Tak jsme jeho přání rodině řekli a oni měli možnost si společně sklenku výborného vína vychutnat. Litují toho, co v životě neudělali. Mají strach o své blízké, zda život bez nich zvládnou.
Osobně mám zkušenost, že když mi umírala maminka, bála jsme se s ní o smrti bavit. Jednoho dne mi paní ředitelka hospice, kde maminka trávila poslední dny, řekla: „Zkus to, je to pro ni důležité. Zjisti, jak by si svůj odchod představovala, jaká má přání!“ Díky jejímu povzbuzení jsem do toho šla. Zpětně jsem se dozvěděla, že to byl pro maminku velmi důležitý rozhovor a že za něj byla moc ráda. Jaká je Tvoje zkušenost?
Ano, tak to často bývá. Často jsme v roli prostředníka, kdy zprostředkováváme nejen přání, ale i obavy jedné či druhé strany. Náš tým je složený z lékaře, zdravotní sestry, duchovního, psychologa a sociálního pracovníka. Pečující spolu s klientem si vyberou osobu, která jim nejvíce sedí a s níž svá trápení mohou sdílet.
Tvá
práce je neskutečně náročná. Málo kdo z nás by se se smrtí dokázal setkávat tak
často jako Ty. Už jsi nám řekla, jaká zkušenost Tě k práci v hospici přivedla,
ale mě by ještě zajímalo, co Tě v práci posouvá a co Tě motivuje v ní dále
pokračovat?
Všichni se smrti bojíme. A já jsem si řekla, že se smrti postavím čelem a že před ní nebudu utíkat. Vždyť utéci nemůžeme. Je součástí života. Tak, jako se lidé rodí, tak i umírají.Špatně se to popisuje, ale pokud doprovodíme umírajícího a jeho rodinu až do samotného konce a v podstatě i díky nám mají možnost strávit poslední chvíle důstojně a v duchu lásky, vždy cítím naplnění svého života. To je to, co mě nabíjí a motivuje k další práci. Vždy i v závěru života máme co dát svým blízkým a oni zase nám. Ztrácí se nepodstatné hmotné věci, nenávist a zášť. Odpouštíme si a navždy zůstávají v našich srdcích.
Petra Pospíšilová
úterý 22. září 2020
zážitky ze soboty 3
Součástí programu vernisáže výstavy fotografií Střední Čechy, krajina sv. Ludmily, která se uskutečnila tuto sobotu na zahradě u kostela sv, Ludmily v Mělníku, byla i možnost prohlídky kostela, který je běžně veřejnosti nepřístupný a této možnosti nahlédnout tam, kam se člověk běžně nedostane, využilo mnoho návštěvníků nejen vernisáže a výstavy.
Kostel sv. Ludmily se nachází v Pražské ulici na historickém předměstí Mělníka a je to nejstarší do dnes zachovalý kostel zasvěcený Ludmile na území České republiky. Byl vysvěcen koncem 16. století. Poté byl zdevastován švédskými vojsky a pozvolna obnoven koncem 17. století.
Krásné oltářní plátno zachycuje okamžik, kdy sv. Metoděj uděluje kněžně Ludmile svátost křtu. V kostele jsou reliéfní řezby, které zobrazují péči Ludmily o vnuka Václava, a i její mučednickou smrt.
K místu, kde kostel stojí, se váže legenda. Měla tady údajně přenocovat kněžna Ludmila, když jako křesťanka nebyla vpuštěna do tehdy ještě pohanského hradiště, tedy nynějšího města. Od té doby dle téže legendy zde zůstával trávník i v zimě zelený. Do dnešní podoby byl kostel opraven ve 20. století v barokním slohu.
V areálu kostelního parčíku, na místě tehdejšího hřbitova stojí dřevěná zvonice se zvonem z roku 1598, který je nejstarším zachovaným v Mělníku.
Názor redaktorky:
Ráda nahlížím do kostelů a chrámu, tak jsem si nenechala ujít ani tuto příležitost, která jen tak zase nebude. Pokud jste v kostele sv. Ludmily nebyli, nahlédněte aspoň prostřednictvím fotografií.
pondělí 21. září 2020
zážitky ze soboty 2
Zahrada u kostela svaté Ludmily v Mělníku ožila v sobotu výstavou s názvem Střední Čechy, krajina sv. Ludmily a byla to další zajímavá akce mělnického víkendu.
Odpolední vernisáž výstavy velkoformátových fotografií zahájil úvodním slovem starosta města Ctirad Mikeš, který připomenul osobnost svaté Ludmily, kněžny a nejznámější mělnické rodačky a spoluzakladatelky českého státu a letošní významné výročí jejího narození a v příštím roce smutné výročí její násilné smrti, od které uplyne 1100 let.
Po slavnostním zahájení následovala středověká módní přehlídka s odborným komentářem dobového oblečení z období života svaté Ludmily. Módní přehlídka začínala průvodem v čele se svatou Ludmilou a její doprovodem. Zajímavý výklad doplňovalo hudební vystoupení skupiny Řemdih.
Dalším bodem programu bylo zahájení výstavy a slova se ujal kurátor výstavy Vladimír Czumalo a autor fotografií Miroslav Pásek. Smysl výstavy krajinářských fotografií Miroslava Pánka by se dal stručně uvést větou, jak píše kurátor výstavy v brožuře Krajiny sv. Ludmily: „Hledáme, kde byla doma svatá Ludmila a kde jsme, také díky ní, doma my“. Krajinou domova sv. Ludmily byl vlastně celý prostor přemyslovských středních Čech.
Obrovské fotografie krajiny zasazené do prostředí zahrady kostela jsou úchvatné a někdy máte pocit, že krajina je skutečná, a nejen zachycená na fotografiích.
Výstavu je možné shlédnout až do konce října. Akci pořádalo město Mělník ve spolupráci s Regionálním muzeem Mělník za finanční podpory Středočeského kraje.
Názor redaktorky:
Vlastně dnes to není jen můj názor, ale i názor naší Lolinky. „Babi, mně se ta přehlídka líbila víc než pohádka O princezně husopasce na náměstí. A ta Ludmila je, babi, opravdová? Ona ještě žije“? Módní přehlídku už nestihnete, ale na výstavu se můžete podívat až do 31. října. Fotografie jsou tak obrovské, že jak na ně zasvítilo v sobotu slunce a zobrazovaly se na nich stíny pohybujících se větví okolních stromů, na chvíli jsem měla pocit, že zachycená krajina je skutečná a živá.