dnes z jiného soudku

připraveno

hotovo

Doba, kdy bylo vaření moje hobby a opravdu mě bavilo a ráda jsem vymýšlela nové a kreativní gastronomické dobroty, odplula s odchodem posledního našeho dítěte. Byla jsem v této oblasti naprosto vyhořelá. Po letech krmení tří neustále hladových krků, pečení až třikrát denně, páč než se stačily všechny děti dostat k pekáči kynutých buchet, byl pryč, jsem zkrátka tuto zábavu odsunula na vedlejší kolej. Dle ostatních jsem dobrá kuchařka a moje svíčková prý nemá konkurenci, jen už to pro mě není žádný zážitek. Přesto jsem se dnes rozhodla, že se podělím o recept na úžasné kanadské řízky. Už jsem je dlouho nedělala a vzpomněla jsem si na ně v pátek Je to rychlá, a to je pro mě dnes priorita, a chutná záležitost. Hlavně rychlá, to je důležité. Svíčková, na které opravdu pracuji tři dny - nakládám, opekám, peču atd., přijde na řadu tak jednou za rok a to ještě při velkých rodinných sešlostech.

Takže tady je recept na kanadské řízky:
vepřové maso (nejlépe krkovička) nakrájíme na řízky a jemně naklepeme
osolíme, obalíme ve strouhance, jen ve strouhance
pekáč vymažeme celý máslem a do něj položíme řízky, okořeníme navrch saturejkou,
na každý řízek dáme větší kousek másla a na to položíme čtvrtku anebo půlku jablka ((záleží na velikosti jablka)
dáme péct do trouby na 200-220 stupňů asi dvě hodiny, zkrátka až maso i jablka hezky zhnědnou
podáváme s bramborem a čerstvou zeleninou

Kombinace masa a pečeného jablka přináší opravdu zážitek. Takže dobrou chuť a napište mi, kdo jste vyzkoušeli.
Pečená jablka voní po celé kuchyni a v kombinaci se saturejkou ...

třikrát a dost

zátiší na piánu - malé radosti všedního dne

O nabídkách a hledání práce jsem již psala nedávno ve svém příspěvku tak trochu černý humor . Přinutily mě však nové okolnosti částečně se k tomuto tématu vrátit.
Nemám ráda hloupé italské komedie a skutečnosti posledních týdnů je ale velmi připomínají. Bohužel, kdyby někdo napsal takhle blbou komedii, nikdo by jí nemohl věřit.
Můj muž pracoval v životě na jednom místě více než 25 let a na druhém 8 let. Nyní hledá práci, a přestože má dostatečné vzdělání, již hledá práci různorodou, ostatně to znám taky. Po čase snížíte ze svých nároků, páč už jste ve věku, který je v České zemi, zdůrazňuji v české, pro zaměstnavatele strašákem a dostanete se do fáze, kdy vás už ani nezvou na pohovory, takže ani nemáte šanci předvést, že ještě za něco stojíte. Prostě jste na druhém břehu, tak trochu vyzobaná slunečnice :-)
Nejdříve jsem nemohla pochopit, jak snadno můj muž našel práci a v podstatě si mohl vybírat z vícero nabídek. Nejdříve nastoupil na dobrý post, kontrolor jakosti. Součástí výběrového řízení byla i zkouška ze čtení technických výkresů, odborných znalostí, několika kolové výběrko atd. Firma je zahraniční a je na trhu již delší dobu. Měli jsme radost, když uspěl a byl přijat, mysleli jsme, že je to terno. Práce byla celkem složitá, nápor na mozek, tangens a cotangens jsou už pro mě cizí slova, ale ne pro mého muže. Práce ho bavila. Byla tam však jedna nepřekonatelná záležitost, se kterou se snažil něco udělat, ale i jako ostatním zaměstnancům nepodařilo se to ani jemu. Již jsme pochopili, proč tato firma už celý rok hledá odborníky. Po určité době totiž každý uteče. V prostředí, kde jste opravdu museli používat mozek, hluk překračoval přípustných 60 decibelů na 95-120. Nedalo se to vydržet. Necelé čtyři týdny stačily.
Můj muž naskočil do další práce velmi rychle s tím, že bude dělat řidiče - rozvážku potravin. Upozornil několikrát na vstupní prohlídce a při vstupním řízení, že po operaci nesmí tahat nic těžkého.Nebudete... Vstávání v půl třetí ráno a přes celý den tahání těžkých nákladů v celkové výši 2-3 tuny denně, to po 14 dnech bolestí vzdal. Jsem ráda, že si neublížil. Nepoučen za dva dny další práce. Odborná záležitost servisní mechanik, který odpovídal jeho vzdělání i kvalitám.Ano, když nemáte práci delší dobu, vrháte se zoufale a bezhlavě do všeho. Firmu jsem si prověřila, ostatně jako všechny ostatní - profesionální deformace, divný rychlý nástup bez nějakého dlouhého výběrového řízení nás měl varovat.. Přišla mi sice i divná ve výpise z obchodního rejstříku ta neustálá změna sídla firmy, ale dobrá. Nemůžeme si vybírat. Po dvou dnech práce byl můj muž spokojený, práce ho zajímala, jeho znalosti dalece překročily hranici znalostí majitele firmy. Vše se zdálo být na dobré cestě. Konečně se po delší době snad náš život stabilizuje. Třetí den nástupu do práce již začala trochu nervozita, protože majitel odkládal sepsání pracovní smlouvy. Následující události ukázaly, že tato záležitost bude naopak vítaná. Provoz byl po ránu plný cizích lidí s fotoaparáty, kteří se podivovali nad tím, že majitel firmy není přítomen, když návštěva byla ohlášena. Můj muž se naivně domníval, že se bude provoz nějak rekonstruovat a dělal vtipné poznámky, jestli jej vyfotí do novin atd. :-). Jaké bylo jeho překvapení, když se maníci (výraz mého muže ne můj) s foťákem představili jako noví pronajímatelé prostor, protože majitel firmy dosud po třech měsících, firma zde měla sídlo či provozovnu pouhé tři měsíce, neplatí nájem, takže byl vyhozen. Teprve nyní se můj muž dozvídá od ostatních zaměstnanců, že poslední výplatu dostali v lednu. Prý měli zákaz mu toto sdělit. Když mi můj muž zoufale volá, říkám, jdi okamžitě pryč bez smlouvy. Nechce se mu, už si připadá kvůli neustálým změnám jako fluktuant.
Vím, že se tomu nedá věřit. Je to jak z nějaké blbé italské komedie, takže opět na pracák. Ano, divných pracovních míst je opravdu dostatek a vzhledem k velkému počtu nezaměstnaných firmy příliš zaměstnanci nezajímají - jsi nespokojen, za branou čeká 20 dalších, tak jdi. V inzerátech mě často překvapují neadekvátní požadavky zaměstnavatelů - příslušné vzdělání, maturitu či vyšší, jazykové znalosti, časová flexibilita, zkušenosti (ale věk okolo 20-30:-)) a úžasné platové podmínky 12-15000 hrubého.
Takže když to shrnu, nejdřív 25 let, potom 8, potom 3 týdny, 14 dní a 2 dny. To je bilance!!
Ale já věřím do třetice všeho dobrého i zlého. Už máme za sebou trojku. Takže třikrát a dost!
Doufám, že nezačneme další blbou trojku. Už se nám to v životě stalo. Jsme však pozitivní lidé a i tato situace nám stojí za to, abychom se tomu smáli.
Ostatně taky trochu podezírám mého muže, že se vše stalo, abychom se měli čemu smát a já měla o čem psát :-)
Přeji všem víkend plný smíchu.

den na tři šampáňa

Den jako korálek, den jak vyšitý, den blbec a další. Ani všechna přirovnání neznám.
Já mám svoje vlastní: den na tři šampáňa.
Je pravda, že většiny problémů, které se mi dějí, jsem sama strůjcem. Jsem trochu bohém, moc neplánuji a neřeším (myslím tedy v osobním životě, v práci to mám jinak), a co nemohu ovlivnit, přikreju slovy: ono to nějak dopadne:-)
Chystala jsem se několik týdnů na Moravu za svojí mámou, ségrou, bráchou ... Pokaždé jsem to musela odložit kvůli práci. Zásoby vína a šampaňského už jsou dávno nakoupeny a čekají na otevření při povídání do noci, jen já furt nikde.
Konečně se opravdu chystám, že odjedu ve středu a vrátím se v sobotu. Ještě ve středu ráno už s báglem v práci ale nevím, jestli budu moci odjet. Už dávno bylo jasné, že pojedu se svojí mobilní kanceláří obsahující notebook a další jiné velmi těžké nezbytnosti, ale zda skutečně odjedu, nemám do poslední chvíle dořešené. Nakonec utíkám z redakce na autobus do Prahy obtěžkána ze všech stran a ten den mi bleskne, panebože proč, už poněkolikáté hlavou, že jsem si neověřila, jak mi to jede. Jezdím stejně 25 let, tak proč bych to proboha řešila.
Dorazím na Florenc s předstihem, super. Už se těším, jak nasednu do přímého autobusu s wifi, který mě bez nějaké větší námahy a problémů doveze rovnou k cíli téměř za tři hodinky. V autobuse budu pokračovat v práci, abych si dovolenou aspoň trochu užila v klidu.
O ty má prostoto! Paní u pokladny nadzvedne obočí a sděluje mi to, co podle jejího výrazu ví celá nádražní hala, tak jak to, že to nevím já?! Ve středu přece žádný přímý autobus nejede. Jak nejede?! Jezdím s ním ve středu 25 let! No nejede, jezdí jen v pondělí, úterý, čtvrtek a pátek. Trochu mi to připomíná něco jako "Včera dnes a zítra" a "V sobotu večer a v neděli ráno". Teď už vím, co mi intuici našeptávala. Vidina tříhodinové cesty je v nedohlednu. No já ale musím odjet. Do Brna Vám to jede za půl hodiny, ale jak dál to nevím. Tady Vám to nezjistím, musíte na informace. No to je mi novinka, opět člověk na svém místě. Nepříjemnou paní, vypadala, že ji můj problém velmi těší, tedy vyměním za mladého muže, který si okamžitě ví rady. Musíte odjet teď hned, protože to jede na Zvonařku a odtud Vám za 20 minut po příjezdu jede autobus dál, s těmi zavazadly byste asi nechtěla po Brně pobíhat na jiné stanoviště. Chytrý chlapec! Brno ani pořádně neznám a už tak mě děsí představa přenášení batožin z autobusu do autobusu.
No už sedím a jedu. Wifi není dostupná, takže nepracuji a na dálnici se vidina 20 minut času na hledání správného nástupiště smrskává postupně geometrickou řadou a v Brně mi zbývá jen 5 minut a to ještě musím velmi nutně na toaletu, páč žádná zastávka z Prahy nebyla. S bágly, které vypadají, jako bych v nich měla celý svůj život, utíkám na onu místnost. Honem. Autobus na další moji výpravu se už pomalu rozjíždí, když rychle balancuji i se zavazadly do něj. Panebože, kolik dní uplynulo od rána?
Volám sestře, že dorazím v úplně jiném čase a odjinud. Prostě - je to den na tři šampaňa! Ségra souhlasí, ale sděluje, šampaňského máme jen 2 lahve, musí Ti stačit víno:-)
Abych to zkrátila, pracuji ještě ve středu v noci po příjezdu a bohužel i následující dva dny, protože musím projekt dotáhnout do konce. Dovolenou si užívám tedy jen v pozdní noci. V sobotu ráno chci odjet, ostatně jako posledních 25 let opět přímým autobusem. Už mě ani nepřekvapí, že v sobotu nic nejede a autobus do Brna tentokrát také nelze využít, protože bych musela na jiné stanoviště vzdálené více než 20 minut rychlé chůze. Rychlou chůzi však s těžkými zavazadly nyní ve svém repertoáru nemám. No nic, můj neplánovaný cestovní seriál pokračuje tentokrát s využitím vlakové dopravy s přesedáním na různé slovenské "strely" apod. Kdybych bývala poslechla intuici, odjezd bych pravděpodobně opět odložila.
Aby nebylo divných věcí málo, přijedu domů a vidím na okně krásně rozkvetlý vánoční kaktus. Je to blázinec, asi myslí, že je velikonoční. A nebo to má jako já, nic neplánuje.
No, mělo to tak být..

něco jako recenze?

https://www.facebook.com/sneztuzabu

Divadlo miluji odjakživa a viděla jsem nespočet divadelních představení ať již klasických her, tak nyní i těch alternativních. Rozhodně však nejsem odborník a nechci se ani do této role stavět. "Tahali" jsme oba s mým mužem všechny tři naše ratolesti od malinka do divadla, a když se naše nejmladší dítě vrhlo na divadlo, trochu jsem se začala obávat, že snad patřím mezi ty rodiče, kteří si svoje neuskutečněné sny promítají do svých dětí. Dnes už vím, že to není pravda.
Sice nemohu být rozhodně objektivní v posuzování režijních a jiných uměleckých projektů své dcery, ale odezvy publika a odborné veřejnosti jsou jasné a úspěch je skutečný.
Alternativní divadlo jsem objevila až před pár lety právě díky mojí dceři a musím říct, že mě baví čím dál víc. Není to odpočinek v pravém slova smyslu, protože každé představení nutí člověka mít všechny smysly v pozoru, velmi vnímat všechny jinotaje, rozpoznat jen naznačené a ještě dlouho po představení přemýšlet o sdíleném. A francouzské hry, o kterým je tady řeč, protože navazuji tady na svůj předchozí příspěvek sněz tu žábu , kde byla pozvánka na první ročník festivalu francouzského divadla., jsou navíc o dost odlišné od českého divadla.
Představení mé dcery "Odcházím dvakrát" a "Shakespeare a Cervantes" jsem si opravdu užila a myslím, že nejen já. a místo recenze, která mi opravdu nepřísluší, zveřejňuji pár fotografií, které aspoň trochu atmosféru vystihují. Děkuji za hezký zážitek a za možnost přítomnosti na besedě se všemi autory obou představení.

sněz tu žábu (pozvánka)

Dnes jen pozvánka na festival francouzského divadla Sněz tu žábu. A zde je odkaz na představení v režii mé dcery a zároveň je i autorkou překladu z fracouzštiny Odcházím dvakrát . Pokud vím ještě jsou v prodeji vstupenky, tak kdo máte zájem, přijďte. Budou přítomni i francouzští autoři.
A zde je rozhovor nejen s mojí dcerou jako pozvánka na festival Sněz tu žábu - rozhlas. Ve čtvrtek se už moc těším. Hezký zbytek dne.

někdy stačí málo...

Ano, někdy stačí málo, aby člověk začal pochybovat o svém zdravém rozumu Ale pokud to o sobě ví a dokáže se tomu smát, je to v pořádku. Ještě není nutné si zamlouvat lůžko v léčebně. Horší je, když o svém bludu dokáže přesvědčit i další účastníky daného procesu. Pracovně jsem vždy o měsíc napřed, takže v únoru již řeším březen. Před pár dny se mi povedlo přesvědčit klienta, že předplatné novin mu končí až za měsíc a několikrát jsem přitom opakovala datum 28.2. Vůbec mi ta magická dvojka v místě měsíce nic nesignalizovala. Po pár minutách  to pánovi došlo a bylo vidět, že si myslí něco o přetaženosti a nutnosti odpočinku či dovolené. Několikrát se mi povedlo rovněž přesvědčit klienty, že není úterý ale už středa a blíží se uzávěrka a já je naháněla jako splašená kvůli korekturám.
O svém zdravém rozumu jsem pochybovala několikrát v různých situacích. Spěchám na jednání, moje asistentka již stepuje a ukazuje na hodinky a důrazně artikuluje: nestihneme to, když já sbírám po stole vše nutné na jednání a ještě diář. V tom zazvoní telefon, s telefonem na uchu hledám opět zběsile na stole v očích šílený výraz. Panebože já nemám telefon! Ztráta telefonu je vždy drama, ale ztráta služebního telefonu je horor a noční můra bezesných nocí. Databázi telefonních čísel bych už nikdy dohromady nedala. Kam jsem ho proboha položila?! V hlavě si stačím za probíhajícího hovoru přehrát místa, kde jsem mohla telefon nechat. Hovor ukončím, ale pořád hledám a na dotaz mé asistentky, proboha co Ti chybí, odpovídám no proboha telefon. Obrácené oči v sloup a hurónský smích mě teprve vrací do reality.
Storku s telefonem dovedla k dokonalosti ovšem moje dcera, která mi napsala z Paříže: buď jsem fakt už přetažená anebo úplně blbá, Nemohla doma najít mobilní telefon, tak se prozvonila z pevné linky. Za hodinu koukne na telefon, jé zmeškané číslo. Zvedne telefon a vytáčí. V tom začne zvonit pevná linka. Položí mobil a letí zvednou pevnou. Než doběhne, telefon přestane zvonit. Panebože, to někdo nevydržel?! Po pár vteřinách jí začne docházet, co se stalo. A od té doby je už jen smějeme. Pokud by nepoložila mobil, slyšela by ozvěnu svého hlasu. No fakt jak z grotesky.
Telefonní přístroj na fotografii, je nefunkční, takže nám by se toto stát nemohlo. Prozváníme se navzájem a samozřejmě v duchu výše zmíněného se za hodinu ptáme: tys mi volal? Mám zmeškaný hovor :-) Přístroj našel  můj muž, který je sběratelem krásných i podivných věci. Moc se nám líbil, dokonce vyhrál ve světě ještě za totality nějakou cenu designu. Už s námi žije.
Hodil by se ovšem funkční naší druhé dceři. Když nemohla najít mobilní telefon, psala mi zoufalé emaily: mami, prozvoň mě a to je teprve opruz. Zvoníte zvoníte a nikdo nezvedá, takže píšete zase email a tak to trvá téměř hodinu. Po té přijde zoufalý email, mami konči, pravděpodobně se za chvíli ten blbý telefon vybije.
Takže motto posledních dnů zní: buď jsem přetažená anebo úplně blbá :-)