barva medu

Minulý týden bylo volněji, tak jsem likvidovala džungli. Tedy hlavně mátu. Vyrobila jsem další mátový sirup, protože: 
ten první není po ránu tak osvěžující.

No, protože jsi omylem koupil vloni tu čokoládovou mátu, místo klasické. 
Máta má prý 24 druhů a všechny údajně mají stejné aroma. 
Nevěřte tomu, není to pravda ani náhodou.

A tak jsem se jala hledat v té přerostlé džungli tu pravou klasickou mátu, až jsem se popíchala o trny růží jako Šípková Růženka (no to je trochu zavádějící představa, takže spíše jako babička). 
Na pohled jsou druhy máty k nerozeznání, musíte hodně zaostřit, občas jsem si pomohla promnutím listů. 
Mátový sirup voněl už při louhování, tak jsem věděla, že jsem našla tu pravou.

No jo ale ta čokoládová roste jak blázen. Co s ní?

Hele, já z ní udělám mátový džem. 
Letos stejně nemám třešňový a podle receptu se hodí i do marinády k masu.

Co když to nikdo nebude jíst?

Já teda určitě ne!!!

Nevadí, přece to tam nenechám 😁

Děti to určitě jíst nebudou, ale tak strašné to nemůže být a rozdám tomu, kdo bude chtít ochutnat.

Při hledání receptu, měla jsem ten džem udělat podle svého, mě zarazila neuvěřitelně zelená barva toho džemu. Takhle přece nevypadají ani čerstvé listy. O přibarvení tam však není ani slůvko. 

Přikládám fotku pro představu.

zdroj

Moje džemy mají barvu medu.

Recept jsem si nakonec stejně upravila, protože vařit dvě hodiny se mi zdálo jako naprostý nesmysl. Houstnout začal džem už po půl hodině, tak jsem vařila necelou hodinu a džem je krásně hustý. Jinak je recept celkem jednoduchý, akorát na to potřebujete hodně máty. 

Já jsem s tou hnusnou na záhonu moc nezamávala. Jo a teprve letos jsem pochopila, proč je to čokoládová máta. Sirup z ní má barvu do hněda, z té klasické je o hodně světlejší, možná do béžova.
Potřebovala bych teď, aby to někdo ochutnal a pokud to bude jedlé, zlikviduji další mátu. Té klasické na sirupy je tam málo. 
Možná ani neuspokojím všechny, kdo na něj čekají. 
Je pravda, že jsem ho ochutnala, páč jsem při vaření byla upatlaná všude, ale já nejsem ten správný člověk na ochutnávání džemu... Bylo to prostě sladké.

Recept si sem odkládám do svého virtuálního receptáře. 
Co kdybych chtěla někdy zopakovat?

350 g máty

2 citrony

1 kg cukru

  500 ml vody 
(té vody se mi taky zdálo na tak velké množství máty málo, ale nakonec nebylo)

Mátu jsem nakrájela na drobno, teda vlastně nastříhala nůžkami, kdo by se s tím krájel, omyté citrony se nakrájí i s kůrou. Obojí se dá vařit asi na deset minut s vodou, nechá se vychladnout a po té se scedí, přidá se cukr a vaří se na slabém ohni za stálého míchaní asi hodinu. 
Po té horké do sklenic, zavíčkovat a je to.

Na závěr jsem blbě nafotila, páč se mi to nechtělo tahat ze špajzu kvůli světlu ven, pro ilustraci, jak vypadá barva máty druhý den přípravy na mátový sirup. Je brčálově zelená? Není.

Ta křiklavě zelená je krásnější než moje medová, ale já nemám ráda předstírání.

Mám ráda opravdovost. Tak mějte pěkné opravdové úterý.

sochy za tři týdny

Sochařské sympozium jsem sledovala celé tři týdny přes facebook, zajímalo mě to nejen jako téma na reportáž, ale i osobně. V pátek mi přišla pozvánka na slavnostní zakončení a já byla fakt ráda, protože jsem o tom nevěděla.

Na červen mám splněno, takže článek může vyjít až v červenci, ale to je už ve středu. Dovoluji si sem dát ještě před zveřejněním koncept článku, který jsem ráno napsala a odeslala. Informace se mi nechce psát ještě jednou.

Tam se dozvíte vše o výročí významného sochaře 19. století Václava Levého, který je trochu opomíjený a většina z nás si ho spojí možná jen s reliéfy vytesanými do pískovce, s dominantou Čertovy hlavy, jejichž fotografie na blogu už někde jsou.

Pokud budete chtít vidět víc fotografií ze včerejší slavnostní akce, můžu sem dát odkaz, až článek vyjde. Mějte pěkný vstup do nového týdne.

Krásné pískovcové sochy vznikly za tři týdny
Marta Dušková

Město Liběchov si letos připomíná výročí významného sochaře 19. století, od jehož narození uplynulo 200 let a 150 let od jeho úmrtí. Projekt 2020 – rok Václava Levého zahájilo sochařské sympozium, které probíhalo tři týdny, během nichž tvořilo šest sochařů díla z pískovce na počest jednoho z nejvýraznějších českých sochařů.

Slavnostní zakončení sochařského sympozia se uskutečnilo v neděli 28. června a úvodní slovo přednesl host senátor Jiří Vosecký. Celou akcí provázela starostka Liběchova Jaroslava Zralíková: „Sochařské sympozium jsme připravovali více méně tři roky za přispění sochaře Bartoloměje Štěrby, který vytvořil i kopii Adama a Evy, která je v Muzeu Václava Levého v Kožlanech. Nápad na sympozium přišel v roce 2016, kdy jsme slavili 700 let od první zmínky o městě Liběchov a v této době jsme nechali restaurovat dvě sochy Václava Levého. Právě tehdy přišel současně můj nápad a nápad pana Štěrby, že by bylo hezké uspořádat k výročí tohoto opomíjeného sochaře sympozium. A tak to vlastně začalo“.

Na svoje stálé umístění si sochy zatím počkají. Určitě budou stát na veřejném prostranství. Paní starostka podotýká: „Dokonce mi volalo několik lidí, že by si sochy odkoupili. To nechceme, chceme, aby sochy byly součástí památníku Václavu Levému. Budou pravděpodobně v centru města, ještě nevíme přesně kde. Navíc každé umístění sochy bude muset být konzultováno s autory. Každá ta socha je vysochaná v závislosti na světle, jak na ni světlo padá, takže záleží na tom, jak přesně a kde bude umístěná. Také je důležité, jak budou spolu souznít v celku“.

Sympozia se zúčastnilo šest sochařů, kteří po dobu tří týdnů tvořili sochy inspirované tvorbou Václava Levého. Vzniklo šest krásných děl z pískovce. Bájný pták od Lubomíra Čmejly, Anděl Evy Horáčkové, Blanický rytíř je dílem Jitky Kůsové, Adam a Eva je tvorbou Jitky Navrátilové, impozantní Madona s hadem vznikla pod rukama sochaře Vladimíra Novotného a celý tento cyklus uzavírá Busta Václava Levého, která je tvorbou sochaře Bartoloměje Štěrby. Jako jediná není inspirována dílem Václava Levého, ale je vytvořená podle fotografií či kreseb podobizny sochaře a důstojně uzavírá cyklus věnovaný významnému výročí jako připomínka významného a trochu opomíjeného sochaře, jehož dílo připomínají nejen reliéfy v pískovcových skalách na Liběchovsku, ale díla obdivují lidé v Praze, Vídni i Římě.

na stojáka...?

Nechystám se konkurovat tomuhle stand-up pořadu, vlastně jej ani nesleduju, jen jsem si dovolila použít pro název svého dnešního příspěvku.

Jak jinak nazvat hrušku, která roste vzhůru do nebe?

Vloni pod tíhou úrody náš malý stromeček lámal větve a my jej vyvazovali a podpírali odloženou berlí. Úroda byla na kila, i když podle skvrn na listech to vypadalo, že stromeček je něčím napadený.
Dnes už mě ty oranžové skvrny nevzrušují.

Na podzim jsem provedla radikální úpravu toho nevzhledného solitéru s ulámanými větvemi a letos to vypadá, že úrodu budeme počítat jen na kusy.

Hrušky jsem při focení nepočítala, na tom jsem moc líná. Je jich možná deset.

Ale už jste někdy viděli růst hrušku na stojáka?

Já teda ne.

Na poslední fotce je hruška na ležato, jako by se opírala o kmen.

Ale u nás se občas dějí divnosti. Jako maceška, která nám vyroste ze studny bez kousku půdy a vy nechápete, kde vzala sílu pro život.

Někdy se fakt divím, kolik tenhle náš malý zahradní prostor dokáže nabídnout překvapení.

Mějte pěknou neděli. 
Já ji mám pracovní a jedu na akci, která mě fakt zajímá i osobně. 

Tak snad zítra bude příspěvek na blogu.

malé vyznání

Překvapení, které nečekáte, nejvíc potěší. 
A obzvlášť, když pustíte na blogu jednu větu se smutnou zprávu, o tom, co vás potkalo a někdo začne přemýšlet, jak vás potěšit a pomoci překonat nelehké dny.
A ani vás nezná osobně, i když tady mezi námi v posledních letech vzniklo malé společenství, které se už dá nazývat přátelstvím, sice virtuálním, ale není o nic méně cenné.
Myslíme na sebe, pokud se někomu z nás něco stane, myslíme na své trápení, strasti či nemoci a přejeme si, aby bylo pro danou osobu líp. Vlastně si to s sebou neseme, aspoň já to tak mám, do běžného života, který prožíváme. Já to řeším většinou i se svým mužem, a tak se všichni kolem mě na této platformě stávají součástí našich dní. 
Ve čtvrtek mi přistálo ve schránce moc krásné překvapení vyrobené jen pro mě s cílem potěšit. 
Maruška mi ke krásné kosmetické taštičce ještě napsala krásné psaní. Když se dozvěděla na blogu, že nám odešla naše milovaná Justýnka, pořád na ni myslím..., šla hned hledat do své látkové syslírny, jak píše, kočičí látku. 
Maruško, ještě jednou moc děkuji za překvapení. Taštička je moc hezká a já ještě neměla odvahu si do ní přendat šminky. Možná vymyslím něco jiného, k čemu bude vhodná a zůstane bez poskvrnky. 
S tím líčením to asi nezaručím.

Nevím, co ještě říct na závěr? 
Jsem moc ráda za naše nezávislé společenství, které drží, aniž jsme mu dali nějakou formu, aniž jsme ho uzavřeli do nějakého klubu či něčeho podobného. Prostě vzniklo po letech samo sebou, přirozeně. Občas někdo odejde a my se dlouho pídíme po tom, jestli je v pořádku, občas se někdo přidá, což je díky výzvám, které občas někdo z nás vyhlásí, celkem často.
Nebudu už plkat. 
Prostě jsem tady s vámi moc ráda a mám vás ráda.
Těmihle slovy já moc neplýtvám, protože mají pro mě velký význam a nejsou to jen slova, ale dnes jsem nějak musela.
Mějte pěknou sobotu.

barevný týden - výzva

Výzvy miluju obecně a vždy se ráda přidám. Vůbec nechápu, jak se mi stalo, že jsem výzvu Katky objevila až v úterý, když se mi blogy, které sleduju, zobrazují aktuálně na mém blogu.

Takže pondělí je fejkové, protože lovím žlutou až v úterý. 
Stejně ji ale na zahradě téměř nemám, obecně nemám na zahradě moc ráda žlutou a bílou. Se středou budu mít teda taky problém, než nějakou bílou najdu. 
V neposekané trávě nám roste vlastně bílý jetel...

Tak pojďme na to. 
Dávám celý týden najednou, i když Katka asi myslela každý den zvlášť.

Pondělí téma žlutá

No tohle není čistá žlutá, spíš oranžová, ale snad mi to bude prominuto.

Úterý téma růžová či fialová

Tak to je snadné. U nás na zahradě vždy převládá každý rok růžová a fialová. Všechny odstíny sem ani nedávám. Je tady tak třetina zahrady, páč by tohle vydalo na samostatný příspěvek.

Středa v bílé

Už jsem psala, že středa pro mě nebyla lehká. Tedy to jsem si myslela v úterý, páč u nás bílá nebývá. Ve středu jsem objevila něco nového bílého. Sice nevím, co to je, ostatně jako vždy, ale zřejmě to rozkvetlo na mé přání. Jinak u nás je plno bílého jetele, tráva se seká každé dva týdny a roste jak blázen. 
Může se počítat i bílý kopačák zapomenutý v trávě?

Mám přání, ještě tu modrou na pátek. Obvykle o modrou u nás není nouze, příroda se postará, ale letos žádná modrá v trávě není.

Čtvrtek červená

Červená u nás není problém. Po fialové a růžové je to další barva, která vládne naší zahradě.

Pátek modrá

Téma barva modrá mi trochu orosilo čelo. 
Modrá na naší zahradě fakt není, já ji nenašla nikde.

Počítá se u těch amerických kopretin střed? Je krásně modrý.

Modrá i přes moje usilovné přání nikde do pátku nevyrostla. 

Ale modrou na zahradě u nás najdete, i když to není podle regulí této výzvy. 

Do modra jsou dva naše venkovní obrazy, které jsem tvořila před 14 lety a stejně dlouhou dobu jsou venku. Jen rámy je zapotřebí furt opravovat, tam se barva loupe a vydrží v klidu tak dva roky.

No a taky voda v bazénu.

Tak snad mi prominete, když sem tu modrou dám a nebudou to výpěstky ze zahrady.

Katko, děkuji ti za pěknou výzvu. Bavila mě a fotila jsem, tedy kromě toho pondělí, poctivě každý den. Nic dopředu. I ten dnešek jsem fotila za ranního rozbřesku. Ta aktuálnost mě právě baví, protože si vzpomenu, že v tento okamžik někdo třeba taky ten modrý pátek fotí.

Mějte všichni pěkný barevný den.

krůtí s kokosovým mlékem

Maso s kokosovým mlékem jsem už několikrát jedla a moc mi chutnalo.
Už dávno jsem ho chtěla vyzkoušet, ale na nákup kokosového mléka jsem si nikdy nevzpomněla. Musela bych ho napsat do soupisu nákupu.
No tentokrát jsem ho vyzkoušet mohla, protože jsem šla po dlouhé době na nákup s mým mužem. 
Ne že by mě teda k nákupu snad přibral, jeli jsme na reportáž a nákup nebyl hlavní cíl, jen jsme se tam zastavili. Můj muž každému na potkání vypráví, že nakupovat se mnou je oprus. Kdyby byly pokladny hned u vstupu, což bohužel nikde nejsou, stála bych tam do pěti minut klidně bez chleba. Delikatesy nakupuju jen já. Moc velkou zásobu jsem si teda neudělala, mám v zásobě jen artyčoky, nic jiného zajímavého neměli. Většinou mívám větší zásobu třeba kapary apod.
Hledala jsem recept s kokosovým mlékem nejdříve pro inspiraci na netu, i když jsem věděla, jak maso udělám i bez nápovědy. Žádný recept mi úplně nevyhovoval, protože mi kombinace některých ingrediencí přišla nevhodná. Takže nakonec naprosto jednoduše pro zachování základních chutí.
Na oleji zpěnit trochu cibulky, na to vložit maso nakrájené na medailonky, nudličky, či jak kdo chce. Osolit, opepřit a zprudka opékat.
Až je maso opečené, přidat koření kari a zalít čtvrt litrem kokosového mléka, koupíte ho v plechovce. Provařit asi 20 minut. Proto se na toto jídlo hodí spíš kuřecí či krůtí, které není zapotřebí na rozdíl od vepřového dlouho dusit.
Na závěr zahustíte škrobem. Exotika trochu fejková, ale moc dobrá.
Já mám k tomu hranolky, ale hodí se cokoliv brambory a nejlépe rýže, ale tu jsme měli doma nedávno.
Musím častěji na nákupy delikates, páč tohle bylo výborné. Teda pro mě, můj muž se moc netvářil, tak nevím, jestli bude kokosové mléko součástí našeho jídelníčku pravidelně.
Ježíš, to má divnou barvu, to teda nevím, jestli mám odvahu ochutnat!!!
Prosím tě, to je kari a kosové mléko...
Já nejsem v jídle tak konzervativní, většinou sežeru anebo aspoň ochutnám vše, co trochu jako jídlo vypadá.
A tohle jídlo podle mě bylo luxusní.

P.S. Ve včerejším příspěvku jsem se zmínila o reportáži z burzy práce, která nebyla v klasickém duchu. Tradiční burza práce to jsou stánky s prezentacemi zaměstnavatelů, škol, úřadu práce apod.
Letošní byla pojata trochu jinak. Dávám sem odkaz na můj článek, která včera vyšel. 
Kdo máte zájem, si můžete přečíst tady.
A proč to bylo pro mě složitější téma? Těšila jsem se, že mi někdo projekt shrne na diktafon vlastními slovy, ale paní organizátorka mě odmítla, že neumí mluvit na mikrofon a koktá...
Dostala jsem tedy haldu papírů napsaných spíše jako výstup pro Evropskou unii než pro obyčejného člověka. Hrabala jsem se v tom několikrát, než jsem trochu pochopila jádro věci, abych to mohla srozumitelně předat čtenářům. A vlastně ani nevím, jestli se mi to vůbec povedlo.
Mějte pěkný den.