Prý jsem chtěla letět jako anděl.
No nechtěla, ale myslím, že anděl u mě stál.
To první únorové ráno mě na chodníku srazilo auto a já letěla prý vzduchem patnáct metrů.
Proto ten anděl. Hláška z nemocnice.
To ráno vůbec bylo zvláštní.
Nějak se mi nechtělo ven.
Věta mého muže při odchodu do práce, dej pozor, ať nespadneš, měla svoje opodstatnění. Už jsem letos na tom náledí spadla.
Když jsem se oblékala, pod tlustý dlouhý svetr jsem si vylosovala hezký top s krajkou a třpytivými kamínky. Sice jsem si pomyslela, že je ho škoda pod svetr, ale byla jsem líná řešit jinou variantu.
Se smíchem jsem si pomyslela, kdyby se ti náhodou něco stalo, budeš mít apartní prádélko.
Netušila jsem, jak blízko jsem pravdy.
Po neuklizeném chodníku na návsi se mi nějak nechtělo jít, šlo to špatně. Stoupla jsem si tedy na chvíli na okraj, že přejdu na druhou stranu a půjdu po silnici, ale přejíždělo dost aut, tak jsem se zase vrátila na chodník a pokračovala v cestě, abych stihla autobus. Chtěla jsem jet do Prahy.
Pak už nevím nic a najednou se proberu na silnici na druhé straně.a kolem mě je šrumec.
Odváží mě záchranka.
Bilance je silný otřes mozku, na dvou místech šitá hlava a velmi bolestivé pohmožděniny na 80% těla.
Dostávám injekce na bolest, i když moc nepomáhají, ale jak mně sděluje lékař a sestry, naražené tělo bolí víc než zlomenina.
No, já to v této chvíli vím nejlíp. Ano, při srovnání s bolestmi zlomených všech nártních kůstek je to bolest šílená a já i v noci budím svým skučením při sebemenším pohybu svého bolavého těla všechny ostatní v pokoji.
Navíc mě bolí hrozně hlava, takže teprve druhý den si všimnu, že na pravé noze nevidím přes obrovský otok kotníky. Nechápu, jak vůbec můžu chodit. Lékař mi sděluje, že přes ostatní velké bolesti tuto necítím a za normálních okolností bych na nohu nemohla stoupnout. Takže další rentgen.
Původně jsem o svém zážitku vůbec psát nechtěla, ale i tato celkem hrůzná nehoda přinesla tolik smíchu a černého humoru, který naše rodina miluje, že jsem se rozhodla, že je to hodno zaznamenání.
Všechno si nepamatuji, páč mám ještě problémy s krátkodobou pamětí.
Ještě dopoledne hned první den přijíždí do nemocnice můj muž a veze mi toaletní potřeby.
To si tedy původně myslím. Divím se, proč táhne cestovní tašku a ještě igelitku. Co tam proboha je? To mi ještě sdělí, že nemoh´najít žádnou tašku, takže si původně připravil kufr na kolečkách.
Ježíši.
Ukazuje mi noční košili, příšernou babičkovskou, ani nevím, kde se u nás vzala, já spím většinou jen tak anebo v triku, takže uznávám, že toto byl těžký úkol, a já se hned rozhoduji, že chci anděla, který leží na nočním stolku. Ještě nejsem převléknutá, ležím ve svém apartním topu, páč se čekalo, až zapůsobí injekce na bolest.
Můj muž mi obléká anděla, naštěstí má všechny šňůrky na zavázání, takže dobré rozhodnutí. To vydržím.
Můj muž dí, snad tam máš jinak vše.
Poprvé se s jeho pomocí vypravím na toaletu, mám zákaz vstávat sama, mám používat zvoneček.
Podívám se do zrcadla a říkám si, panebože takhle vypadá můj obličej? Zdálo se mi, že vypadám celkem dobře. Může člověk po úraze zapomenout svoji tvář? Malinkatá očička, syslí tváře padající vlivem zemské přitažlivosti k zemi a kde mám lícní kosti?
Neměla jsem vystouplé lícní kosti a propadlejší tváře?
Máš celý oteklý obličej, říká můj muž. No, nevím, to nevidím.
Po odchodu mého muže se podívám do tašek, abych věděla, kde co je.
Poprvé od rána se rozesměju.
Vytahuju kosmetický kufřík a přemýšlím, odkud jej můj muž vytáhl. Ten vůbec nepoužívám.
No nic otevřu pandořinu skříňku a nahoře hned je pleťové mléko a voda. To je skvělý.
Po bližším ohledání zjistím, že tam jinak už nic použitelného není.
Kufřík obsahuje asi deset různých konturovacích tužek, tři lesky na rty, odložené oční stíny, dva makeupy, dvě řasenky, štětce na pudr a spoustu dalších nasyslených zbytečností. Můj muž objevil můj kufřík odložených propriet, myslím, že každá ho máme, který používám jen jako první pomoc, když někde svoje malovátka zapomenu.
Měl pocit, že to budu potřebovat.
Tak to by bylo. Nemám žádný krém a co je horší, nemám deodorant.
Budu smrdět, ale zase si můžu namalovat každou hodinu na ksicht jiný obličej.
Další taška obsahuje mimo jiné desatery ponožky a MOJE kalhotky.
Důraz kladu na moje, protože před lety se můj muž rozhodl, že moje sexy kalhotky jsou do nemocnice jaksi nepatřičné, tak mi cestou koupil nové.
Na moji S-M ovšem koupil XXL. Mohla jsem si je tenkrát uvázat až u krku a mít trikot.
A ovšem teď už se směju nahlas.
Na moje dokonale natužené vlasy krví a nějakou zelenou vodičkou mi můj muž přivezl ještě lak na vlasy.
No nic, smích léčí.
Druhý den potkávám na toaletě sestřičku a ptám se před zrcadlem, zda je ten oteklý obličej, asi ho mám přece jen oteklý, normální k tomu úrazu. Sestřičce se oteklá nezdám, ale prý neví, jak můj obličej vlastně má vypadat.
No to já teda taky ne.
Po chvíli ji přece jen něco zarazí. Hrbolek u kořene nosu. Ten není asi v pořádku.
To už se začínám opravdu řehtat. To je totiž to jediné, co poznávám a o čem bezpečně vím, že tam opravdu patří.
Naše rodové znamení, které nijak normálně esteticky nenarušuje můj celkem souměrný obličej.
V té chvíli ještě nevím, že tento obličej je to nejkrásnější, co v posledních dnech uvidím.
V sobotu ráno doma zažívám šok. Už při probuzení cítím, že mi něco vadí kolem očí a na levé oko téměř nevidím.
Při pohledu do zrcadla vidím hrůzu a poprvé od nehody mě něco skutečně šokuje. Levé oko není téměř vidět a pravé je taky celé oteklé. Na čele se mi dělají divné prohlubně a já konečně přiznávám, že mám asi oteklý ksicht a otoky začínají odcházet. Můj muž mi sděluje, že už přestávám mít čelo jako Einstein.
A od té doby několikrát za den vidím v zrcadle někoho úplně jiného, než znám a odhodlávám se vůbec na sebe podívat.
Na druhou stranu nic nemůžu a ani nesmím, nejde mi dívat na televizi, nevydržím se koukat na počítač, nemůžu číst, takže toto je jediná aktivita, která přerušuje den a vnáší do něj nějaký děj.
Několikrát denně potkávám nové a nové tváře.
Neděle ráno a já v zrcadle uzřím někoho velmi ošklivého a vzpomínám na čtvrteční krásný obličej v nemocnici. Dnes je tedy krize. Vypadám nejhůř ze všech předchozích i následujících dní.
Ráno přijíždí dcera, protože můj muž musí do práce. V průběhu dne mi sděluje, že už vypadám o hodně líp, ráno se nechtěla vůbec vyjadřovat.
Při cestě na toaletu, která je až v "Číně", takže je to s mým bolavým tělem výprava, se zvědavě kouknu do zrcadla.
No myslela jsem Sophia Loren, Lolobrigita a ejhle on Quasimodo.
Moje poznámka nás s dcerou rozesměje natolik, že několik minut se jen svíjíme.
No, mami, mohla bys už dělat i modelku. A v Mongolsku bys vyhrála pravděpodobně miss.
Černý humor je nám vlastní. Bavím se těmito hláškami několik dalších dní.
V zrcadle už se nyní trochu poznávám, hlava bolí míň a toaleta už není až v Číně.
Na svoji povahu bych už chtěla udělat tímto příspěvkem za vším tlustou čáru, zítra ještě vyndání stehů z hlavy, ale toto se mi tentokrát nepodaří, to půjde mimo mě.
Jo zapomněla jsem napsat, že hned první den mě v nemocnici navštívil viník. Bylo mi jej líto, slušný charismatický člověk, který mi neustále i při telefonátech téměř plačtivě opakuje, jak je mu líto, jak moc mi ublížil.
No i já bych si některé zážitky ráda odpustila, ale už se stalo a jdeme dál.
Postupně se mi vrací paměť. Já to nechci, ale mozek pracuje sám. Asi chce zaplnit to bílé místo.
Neumím úplně rozpoznat, co je moje vzpomínka a co je sugesce z vyprávění.
Nejdříve mi vytane na mysl, že jsem vlastně slyšela brzdy a ohlédla se. Vidím světla a černé auto, v té tmě by pravděpodobně bylo každé černé, a já si pomyslím, že mě přejede.
Další den si vzpomínám na ten let vzduchem. Ale možná je to jen sugesce.
Na některé věci si doufám nevzpomenu nikdy.
Pokud jste někdo dočetli až sem, jsem ráda.
Snad to stojí za to číst. Je to moje první setkání s počítačem od nehody a příspěvek jsem psala s přestávkami celý den. Možná, kdybych ho psala později, bude vtipnější, ale pravděpodobně i kratší, páč mozek už zaplnil, co chtěl a začíná vyhazovat vše nepotřebné, abych neměla plný hard disk.
A psaní byla trochu i terapie a důkaz toho, že už je mi vlastně celkem dobře.