Lojza

Ráda dávám svému muži k různým příležitostem zážitky. Miluje adrenalin, a přestože s tím nesouhlasím, podporuju jej v tom. Dostává mě občas do stavu šílenství, když např. jedeme na welness pobyt a má to být klidná dovolená……… 

Já čekám dole pod lanovkou s půllitrem piva, nic jiného na obluzení mého mozku ve stánku nemají, a čekám, až se můj muž "zabije" na velké koloběžce při sjíždění sjezdovek. Samozřejmě napoprvé si vybral tu nejtěžší. Držela jsem celou dobu mobil v ruce a přemýšlela, jaké že je číslo na záchranku, když na mě se sjezdovky křičel: zaplatil jsem si další jízdy, takže ještě nekončím!

Toho Swarowského jsem si opravdu zasloužila.

Můj muž už ledacos zkusil. Letěl a řídil ultralight, letěl balónem, řídil letadlo a skákal padákem. Na jeho první seskok nezapomenu. Strašně se na něj těšil, i když bylo znát trochu strach. Když přistál na zemi, byl to „malý krok pro člověka, ale velký pro lidstvo“ :-). Kynul mi velmi vznešeně a já jsem celkem nepochopitelně sdílela jeho nadšení. Mě by tam nikdo nedostal, mám problém i při letu normálním letadlem do Paříže. První seskok jsme od té doby prožili ještě několikrát, protože je v pravidelných časových intervalech přehráván z DVD. Přece se to muselo natočit.

Toužil skákat padákem podruhé a za nějakou dobu se mu to splnilo. Na dotaz instruktora „už si skákal?“ neprozřetelně odpověděl, že ano, jako „starý bard.“ Zvláštní instruktor jménem Lojza, trochu bezdomovec a trochu šílený vědec, tuto odpověď považuje za tak zásadní, že odpadá instruktáž i kontrola výstroje. Kontrola brýlí je však provedena velmi pečlivě, co kdybys je ztratil, jsou erární…. Můj muž má sice pocit, že mu něco někde „plandá“, ale… “Aspoň Tě to nebude škrtit“, dí Lojza.

Ale už se nastupuje do letadla. Letadlo vypadá, jako kdyby to měl být jeho poslední let….. Rachot, který se ozývá, nemají na vině motory. Letadlo je plné, zřejmě aby se zaplatila jeho oprava a všichni účastníci stojí a drží se jako v MHD. Instruktoři provádí poslední kontrolu svých svěřenců. Ne tak Lojza. Vyřkne památnou větu: "Ono to nějak dopadne".

Seskok se podařil a už se volným pádem všichni blíží k zemi. Instruktor mého muže má však čas. No co, křičí, dopadneme trochu dál. Otvírá se padák a během letu ještě malé upozornění: vidíš to letadlo, to je naše, právě přistálo. Porušení všech pravidel skokového provozu Lojzu nerozhází, letadlo obvykle přistává, až jsou všichni parašutisté na zemi.

Všechno dobře dopadlo. Přivítání na zemi je velmi rozpačité. Při dopadu je plandání vysvětleno: "No uvolnil se Ti popruh."

Lojzo, ty taky nevíš, kdy máš vyskočit, kde ses coural a hele tady máš utržený padák!, slova Lojzových kolegů už nepřekvapí. Panebože, já žiju a nevím, jestli si to někdy zopakuji, dí můj muž už v teple domova.

No přežil. Neví, že jej čeká další adrenalinové překvapení: let větroněm!

znesvěcení daliho

Umění mám ráda téměř v jakékoliv podobě. Miluji divadlo i výtvarné umění a oba s mým mužem jsme odjakživa "tahali" naše malé ratolesti po všech možných výstavách a divadlech. Doufám, že jsem je naučila umění milovat  a vážit si jej, ostatně jedno z našich dětí umění studuje.. Za uměním jsme byli ochotni i cestovat.
Před lety byla instalována v Českém Krumlově výstava Salvadora Daliho, byla to zřejmě první výstava tohoto malíře v Čechách, navíc celkem neznámé grafiky velkých formátů, umístěné ve 2 patrech galerie a to jsme si nemohli nechat ujít. Mému muži se tak daleko nechtělo, tak jsme se rozhodly, já a dcery, že pojedeme vlakem. Byla sobota ráno a můj muž ohlásil změnu: pojedeme autem. Nebylo to asi úplně správné rozhodnutí a tento den si i po letech všichni pamatujeme.
Vyrazili jsme natěšení vpřed. Půlhodinové cestování, dlouhá cesta ještě před námi, a píchli jsme. Nepamatuji si ani předtím a vlastně ani nikdy potom, že by se nám to někdy stalo při nějaké naší rodinné výpravě. Vystupuji z auta, aby bylo možno vyměnit pneumatiku a šup.... ulomil se mi podpatek. Jít takto dál, nebylo možné, vypadala jsem jako Silver z Ostrova pokladů. Po výměně pneumatiky sděluje můj muž, že jsme kousek od většího města, kde snad bude i v sobotu otevřeno, tak vyměníme "pneumatiku" i mně. Koupila jsem první boty, které padly a pokračujeme dál na cestě za uměním. To však neměl být konec našim peripetiím.
Dorazili jsme na místo určení, prohlídli si zběžně krásné jihočeské město a už jsme stáli ve frontě na Daliho. Po vstupu do výstavní síně si většina z nás potřebovala hned odskočit a od této chvíli si již z výstavy téměř nic nepamatuji. Někdy vás něco rozesměje tak, že nejste k zastavení. Většinou je to nesmysl, který ani nemůžete nikomu vyprávět a směšný připadá jen vám. Vyšla jsem z toalety a zjistila, že mi něco brání pohodlně provést očistu rukou. Chvíli jsem jen tak stála a snažila se pochopit, co se stalo, koukala na kabelku, která se mi nesmyslně zaklínila zipem do knoflíku saka. Snažila jsem se sako osvobodit, leč marně. Kdybych chtěla něco takového provést, nikdy se mi to nepovede. Přišlo mi to velmi legrační a z toalety jsem vyšla přímo do výstavní síně již v záchvatech smíchu. Umístění toalety ve výstavní síni není předmětem mé glosy, takže no comment. Moje starší dcera se po mně začala pohoršlivě ohlížet a evidentně se za mě styděla. Nebyla jsem přes slzy smíchu schopná  říct, co se mi stalo. Když pochopila, snažila kabelku osvobodit, ale už jsme obě propadaly bezbřehému smíchu, který nám bránil provádět jakoukoliv manuální činnost, natož rozluštit takový hlavolam. Už řehtající a doslova za břicho se popadající jsme začali procházet výstavní síně plné vážných milovníků výtvarného umění. Moje nejmladší dcera i můj muž na nás dělali pst, všichni návštěvníci se po nás pohoršlivě ohlíželi, ale nebylo to nic platné. Pro nás to byl jen další impuls k ještě většímu smíchu. Po pár zoufalých pokusech všech přítomných rodinných příslušníků udělat ze mě opět "dámu" bylo vše ztraceno. Nepovedlo se a já jsem tedy byla nucena procházet výstavu s kabelkou zavěšenou skoro u pasu jako kolt a s divně zmuchlaným sakem. Vzezřením jsem se hodila spíše na hlavní nádraží v Praze, tedy na lavičku před hlavní nádraží a ne do výstavní síně. Už mi chybělo jen krabicové červené víno. Starší dcera a já jsme musely jít každá na druhý konec výstavy, poprvé jsme si tedy o obrazech nemohly povídat, ale ani to moc nepomohlo. Jakmile jsme se podívaly obě směrem k sobě, záchvaty smíchu pokračovaly, svíjely jsme se v křečích a nepomohly ani kritické poznámky a zvednuté obočí ostatních návštěvníků. A slůvko pst fungovalo jako zvednuté stavidlo přehrady.
Zkrátka znesvětila jsem Daliho. Vše vypadalo, jako kdyby právě a jen toto byl účel mé návštěvy. Bojkotovat výstavu.
Z výstavy si pár obrazů pamatuji, ale možná je to jen proto, že Daliho znám. Ale kdykoliv si na tento den s mojí dcerou vzpomeneme, začneme se smát jako tenkrát. A to je taky umění :-)
Dodatečně se po nějakých možná 20ti letech omlouvám návštěvníkům výstavy v onu inkriminovanou sobotu.

podzemní blues

Metro nemám odjakživa ráda. Raději se pohybuji na povrchu.

Obvykle to neprožívám, ale stačí pár vzpomínek a pociťuji úzkost. Když zastaví metro mezi stanicemi, najednou začínám cítit kouř a přestávám dýchat. Po útocích 11. září jsem nedokázala být ve společném prostoru s arabsky vyhlížejícím mužem v hábitu až na zem a okamžitě jsem vystoupila. A druhý den pročítala novinové titulky:-).

Se svými ještě malými dětmi jsem v metru zažila historku, ve které jsem hrála hlavní roli. Náš výlet i přes několikeré převlékání mých tří děti, vždy než jsem dostala na konec řady, první se stačilo buď umazat či znovu svléknout, začal v podstatě celkem poklidně. Pozvání na oběd od tchýně bylo příjemné vytržení ze stereotypu mateřské „dovolené“. Sice jsme se ještě několikrát museli vracet pro některé plyšáky, kteří ještě nikdy nezažily cestu metrem či různé batůžky, ale po těchto standardních peripetiích mohla naše „výprava“ začít.

Cesta autobusem byla příjemná a já po ránu celkem ještě neporušena a v celistvém stavu jsem stačila odpovídat na všechny různé otázky pronášené trojhlasně. Sestup do metra s kočárkem také proběhl hladce a již čekáme na náš vláček.

Stačil okamžik, kdy jsem se sklonila k miminu na bugině a už vidím, jak mé dvě zbývající ratolesti jedno sotva školou povinné a druhé malý předškoláček stojí a vyděšeně na mě koukají z právě se rozjíždějícího vlaku, který jede opačným směrem, než potřebujeme.

„Nepanikař“ říkám si a volám: „Vystupte na další stanici, já tam přijedu.“

Po chvíli cítím, jak mě polévá horko. To když si uvědomím, že tento vlak na ž á d n o u stanici nejede. Jsme na konečné a moje děti jedou do depa!!.

Teprve nyní zpanikařím a začínám dělat zoufalé věci, které jen těžko mohou vést k návratu mých dětí. Po zoufalém pobíhání, které nemá valného významu, mám v té chvíli mozek mrtvého delfína, nastupuji do vagonu a jedu na další stanici uvědomujíc si marnost svého počínání. Tam teprve vystupuji a s kočárkem vybíhám k informacím a zoufale žádám o pomoc. Děti se začínají hledat a řidič inkriminovaného vlaku je upozorněn na děti včas, než se budou snažit vystoupit v depu, kde je dvoumetrový sráz.

Jsem opravdu zoufalá a nepomáhá mi ani ujištění milé paní na informacích, že děti jsou nalezeny a budou mi předány na další stanici strojvůdcem. Scházím či vlastně utíkám opět dolů do metra.

Všichni zaměstnanci už o mně vědí a zřejmě celá Praha má již můj popis, protože mě strojvůdce právě přistaveného vlaku vybízí, ať jdu i s kočárkem přímo do přední lokomotivy, kde je spojení rádiem.

Konec dobrý,  všechno dobré, všechny moje ratolesti jsou zase kolem mě. Malým cestovatelům svítí oči po právě prožitém dobrodružství. Já jsem však pro tento den ztratila chuť k jídlu.

Zažívám však i úsměvné příběhy, kde vystupuji z vagonu okamžitě, avšak na základě úplně jiných emocí.

Je všední ráno, jako každé jiné a já líně pozoruji ospalé spolucestujicí, sama ještě spící, když moji pozornost upoutá naproti sedící muž. Cestující si vytáhne z černého kufříku, který má položen na kolenou, budík a začne jej natahovat, až dokud budík nezazvoní. Vzbudí můj letmý úsměv.

Po chvíli odloží takto ošetřený budík vedle sebe na volné sedadlo a opět zaloví v černém kufříku. Vytáhne další hodinový přístroj tentokrát větších rozměrů. Již plně vzbudí můj zájem a začnu ho s úsměvem pozorovat. I další cestující tato hravá událost probudila a stejně jako já očekávají, co se bude dít.

Probíhá stejný proces, na budíku je nastaven správný čas, je natažen do zazvonění a opět odložen na volné sedadlo. Náš „hodinář“ znovu začíná lovit v černém kufříku, ale to už začínám mít velký problém. Nezvládám svoje emoce, chce se mi velmi smát a musím se kousat do rtů. Opakování tohoto procesu, při kterém rostla velikost hodin přímou úměrou, vydržím ještě třikrát, ale po té už nemohu. Náš milý hodinář se otočí ke své sousedce s dotazem, zda by mu pomohla další budík natáhnout. „To asi nepůjde, má jen jednu ručičku…..“

Bojím se otočit vpravo či vlevo, jelikož emoce přestávají zvládat i moji "spolutrpitelé". Rukou si zakrývám ústa a na nejbližší zastávce vystupuji. Bojím se, že hodinář by si můj smích vyložil zaručeně nesprávně.

Je mi jedno, že předčasné vystoupení může být důvodem pozdního příchodu do práce. Po vystoupení propukám v hurónský smích a v té chvíli se dostávám do stejné situace jako „hodinář“.

Vidím nechápavé pohledy nezúčastněných cestujících a jejich výraz je více než čitelný. 
Bláznovství je velmi relativní.

domácí mazlíčci a jiná milovaná havěť

Od dětství jsem žila se zvířaty a všemožnou havětí. Pes už je klasika, ale veverku jen tak někdo nemá. Navíc můj otec byl chovatel cizokrajného ptactva, takže s námi žili papoušci a jiní krásní ptáci. Nejraději vzpomínám na papouška žako, už nevím, jak se jmenoval, ale uměl napodobovat všechny zvuky jako např. vrzající dveře, štěkot psa, kašlání mého táty a hlasy všech členů naší početné rodiny. Vylítla jsem vždy z pokoje, když se ozvalo moje jméno a dotaz, co děláš? hlasem mámy, táty, bráchy či sestry. Pokaždé jsem naletěla. Bylo to velmi věrohodné. Ptáci neustále štěbetali a zpívali po celém domě a mně trvalo roky, než jsem začala slyšet ptáky v přírodě. Byla jsem vůči tomuto zvuku imunní. Jediné, co jsem nikdy v dětství nezažila jako rodinného příslušníka, byla kočka. Můj otec kočky nesnášel, stejně jako naši psy a já jsem tento nezájem či nelásku přebrala.
Když jsem měla svoji vlastní rodinu, opět tradičně k našim třem ratolestem přibyl pes. Později, jak děti rostly, žili s námi rybičky, želvy, morčata, křečci a dokonce můj syn pěstoval hlemýždě. Jo, zapomněla jsem na bílé myšky. To byl pro mě největší problém, myší se bojím, ale co bych pro svoje děti neudělala. Z veterináře se časem stal náš "přítel".
Jednou se stalo, že se naše "úžasná" sousedka potřebovala zbavit koťat a děti byly jistí a nadšení odběratelé. Byly mezi nimi i moje dvě dcery, a protože věděly, že kočky nesnáším, udělaly pelíšek na zahradě. Byl podzim a starší dcera na svoje narozeniny onemocněla. Měla jediné přání, na chvíli mít doma svoji kočičku. Povolila jsem a poprvé viděla to ubohé zmrzlé malé koťátko, celé olýsalé a svolila, že může zůstat pár dní, než se dostane z nejhoršího. Z pár dní bylo pár týdnů, ale když si o koťátko řekla moje známá, která přišla o kocourka, ráda jsem vyhověla. Bylo však už pozdě. Naše koťátko to považovalo za zradu a nové domácnosti se mstilo značkováním celého bytu včetně skříní s drahým oblečením. Takže mňoukající dáreček se octnul opět u nás, a když jsem viděla jeho nelíčenou radost a jak spořádaně utíká na svůj záchůdek, dostala jméno a mohla zůstat navždy. Pořád jsem kočky nemilovala, ale Čičinka, vím jméno bez nápadu, se stala prostě členem rodiny a miloval ji i náš pes. Byla vychovaná a spořádaná, věděla, že v noci se netoulá, ale spí, když se u nás prostíralo k obědu, vždy si sedala na židli, přestože s námi nikdy u stolu nejedla, ale co kdyby ..... Bylo to moc chytré zvíře, i když moje matka tvrdila, že s ní mluvím jako s člověkem, a proto jsem rozvinula její inteligenci. Měli jsme ji vice než deset let, a když se blížil její konec, ochotně jsme s mým mužem dle lékařů naprosto už beznadějně investovali do krevních testů a do léčby v nemocnici. Dlouho mi chyběla a nemohla jsem se ani podívat na fotografie s ní. Rozhodla jsem se, že už žádné zvíře nechci, protože se neumím smířit s jejich odchody a navíc neumím nahradit jedno zvíře druhým, protože vždy je to jedinečný tvor. Děti už vylétly z hnízda, takže jsem nemusela toto řešit ani kvůli nim.
Vše se však časem mělo změnit. V naší blízkosti žil soused s  několika kočkami, které chodily k nám na zahradu a občas jsem je pohladila. Soused měl kočky rád jen do okamžiku, než přišla nová lidská obyvatelka domu, která kočky rozhodně nemilovala. Zvířata začala utíkat a nechtěla domů. Justýnka byla nejvíc plachá a málokdy se nechala pohladit. Kočky jsou prý navázány na dům ne na člověka. A tady začíná příběh, který tuto pravdu přinejmenším zpochybňuje.
Měla jsem po banální operaci pravé ruky a pracovala tedy z domova. Bylo horké léto a dveře od domu byly otevřeny na zahradu. Po pár dnech mojí rekonvalescence jsem z haly uslyšela slabé mňoukání, to Justýna nesměle nakukovala. Po pár dnech se odvážila až do obýváku, kde jsem odpočívala. A nastal velký zlom. Nevím, jestli bych uvěřila, kdyby mi to někdo vyprávěl. Už u nás zůstala. Zpočátku jsme to brali jako provizorium, nebylo to naše svobodné rozhodnutí, Justýna si nás však vybrala. Po měsíci jsme jí pořídili záchůdek s Hello Kitty :-) a já pořád nevěřila, že se nevrátí ke svému původnímu majiteli. Občas tam postávala zmateně přede dveřmi, ale vždy přišla zpátky k nám. Koupili jsme nový dům a chystali se na stěhování. O Justýně se už nerozhodovalo, patřila k nám. Přečkala stěhování, i když to pro ní bylo těžké a po pár dnech zjistila, že tady je to její a pozorovat to šťastné zvíře opravdu obohacuje. Můj muž říká, že by chtěl být naší kočkou :-) Obecně mám však pořád raději psy. Justýnka je druhá výjimka.

Teri, průser!

Známé pořekadlo, že je lepší vyhořet než se stěhovat, si naše rodina v průběhu pěti let ověřila několikrát. Stěhovali jsme se já s mým mužem, náš syn s rodinou, naše nejmladší dcera dvakrát a starší dcera v podstatě třikrát. Jelikož se jedná o velkou akci, zúčastňujeme se stěhování v podstatě všichni z nás, kdo není zaneprázdněn něčím podstatnějším (momentálně nevím čím, asi kromě pracovních povinností) a všichni, jak jde čas, si to tedy neustále užíváme.

Poslední stěhování však předčilo všechna ostatní a již navždy bude spojeno s heslem „Teri, průser!“

Dcera s přítelem koupila starší zrenovovaný byt, mimochodem moc pěkný a v dobré lokalitě. Byt úpravy nepotřeboval, ale všichni máme nějaké představy a sny o bydlení….. Navíc to je na delší dobu pro mou dceru a jejího přítele poslední bydlení.

„Sním o parketách bííílých, lalala…….“. Terezin sen se nezdál nesplnitelný a ani to nebyl příliš extravagantní nápad. Také se mi zamlouval. Urob si sám bylo zavrženo mým mužem. Na takovou práci musí být přece odborník! Už i tak zbývalo dost jiné práce jako malování bytu – nutnost poradit si s padající původní malbou, příprava dílny pro naši designérku a samozřejmě klasické balení.

Panebože, balení je velký opruz, ale třídění oblečení jsme si, tedy naše ženská stěhovací jednotka, velmi užily. Stihly jsme i módní přehlídku a velký šatník mojí dcery obohatil šatník nás všech, včetně babičky :-) K tomu také stěhování je. Pamatuji si, jak jsem se konečně při stěhování rozloučila s již napůl rozbitou vázou. Přivezla mi ji přece dcera ještě jako malý školáček po exkurzi ve sklárnách a měla jsem k ní tedy citový vztah. Při stěhování vyčistíte svůj život od zbytečností, které se nabalí v průběhu života. Občas se "vyleje s vaničkou i dítě" a já jsem po stěhování zjistila, že jsem samozřejmě vyhodila v zápalu boje i životně důležitou věc, kterou už nenahradím, ale to už tak chodí. Nebo naopak, věc, na které mi velmi záleží, uklidím tak, že ji už nikdy zřejmě nenajdu. Dodnes jsem nenašla svůj první pokus o psaní - Příběh z čekárny. Pravděpodobně, aby se mu nic nestalo, dala jsem jej do nějaké knihy, kterou už nikdy neotevřu. A možná se můj první počin i s mojí pozůstalostí prodá do nějakého antikvariátu.

Do nového života vstupujeme vždy o něco lehčí, ale moc dlouho netrvá a dostaneme se na původní úroveň, v horším případě ještě hranici únosnosti překročíme! Mně vyléčila z hromadění zbytečností v posledních letech velmi smutná záležitost – likvidace několika pozůstalostí. Několik měsíců po této smutné práci jsem vyhazovala věci, které bych si za normální okolností nechala, ale co když do rána umřu?!

Dohoda tedy byla jasná, zrenovované parkety je zapotřebí zbrousit a nanést bílý lak. Řekla bych, žádná složitost. Řemeslníci nastoupili, ale kontrola přijela pozdě. Poprvé a od té doby ještě mnohokrát mělo zaznít od přítele mojí dcery do telefonu „Teri, průser“!. V krásném bytě byly renomované parkety dle přání zbroušeny a opět nalakovány. Potud dobrý, ale byly nalakovány stejným lakem, který byl předtím zbroušen! Nesmyslnost tohoto projektu ještě završila odpověď „pachatele“. Po dotazu, proboha proč nejsou ty parkety bílé, zaznělo: no jo, vy máte určitě kamarádku architektku, že jo?! Takový nápad by přece normálního člověka nenapadl. Tato odpověď doporučeného řemeslníka mě vrátila asi o třicet let nazpět.

„Jsou to zákazníci a je to jejich přání“, chtěl napravit reputaci kolega, „dnes ale už končíme, napravíme to zítra“. Dceřin zoufalý telefonát mluvil za vše: mami, chápeš, že jsem si nechala za 12 000,- Kč zkurvit parkety? To jsem mohla sama a zadarmo. „Odborník“ zanechal na místě stroje, takže jsme všichni doufali, že jej ještě někdy uvidíme a náprava snad bude sjednána. Překvapení se nekonalo, ale na práci však bylo zapotřebí dohlížet neustále a upozorňovat, že při lakování parket je zapotřebí také zavřít dveře. Jejich obrys šel naštěstí přelakovat.

Anabáze se stěhováním však neměla končit. Krásné drahé lino bylo zakoupeno dle rozměrů uvedených v plánech bytu, které vlastnila realitka prodávající tuto nemovitost. Dalo by předpokládat, že realitní kancelář má přesné rozměry bytu, který prodává. Opětovný telefonát: Teri, průser. co budeme dělat, ten byt je o půl metru větší! Skutečný odborník si však poradí i s touto záležitostí, konečně snad něco pozitivního.

Byt nakonec vypadá podle představ, malba už nepadá, parkety jsou opraveny, lino perfektně sedí a spáry byste jen těžko hledali – no skutečný odborník, vše až na pár nezbytností je sbaleno, i my ostatní již máme „nové svršky“ ve svých ukládacích prostorech a může tedy nastat onen den D. Stěhovacích lidí je prý dost a mohu tedy odjet na plánovanou cestu na Moravu. Bojím se však zvedat telefon, protože původní hláška této stěhovací akce se v průběhu dnů změnila i na: „mamíííííííí, průser“. Telefon sice důležitě zazvoní, ale při zvednutí se velmi směju.“Mami, nevíš, kam si dala vývrtku? Potřebuji se posilnit před konečnou fází. Hledala jsem a přesně jsem poznala, které krabice si balila ty. Mohla bys hrát závodně Tetris“ hahaha.

Ano, vzpomínám si, že jsem běhala po celém bytě a hledala věc přesných rozměrů pro zbývající místo v krabici. Skládala jsem vše jako puzzle. Ale vývrtka na víno?, to jsem už nevěděla za pět minut poté, co jsem ji nacpala obalenou novinami do nějaké příhodné škvíry. V inkriminovaný den dostávám ještě sms, která mě již nepřekvapí. Objednané auto nevyšlo, jak jinak a stěhování se tedy odehrává osobními vozy, jelikož stěhováci jsou objednáni až na další den na velké kusy jako piano a skříň. Další den ale následuje telefonické hlášení: „Houstene, hlásím přistání!“ Konečně dobrá zpráva.

Panebože doufám, že už jsme všichni na svých místech, respektive tam, kde chceme být a další stěhování se jen tak konat nebude. Ale stejně si myslím, že je lepší se stěhovat než vyhořet. 

Dodatek:

(další ochutnávka z Příběhů mého života - jen musím dodat k poslední větě: od této události se stěhovala moje nejmladší dcera dvakrát, stěhoval se můj syn a já s mým mužem. Nikdo není sám sobě prorokem.)

novoroční předsevzetí ano či ne?

Novoroční předsevzetí si nikdy nedávám. Datum pro mě není ten správný impuls pro nějaké zásadnější rozhodnutí. V osobním životě ani nebilancuji a nehodnotím uplynulý rok, beru život, tak jak je, takže se mi k tomu ani předsevzetí nehodí. Samozřejmě, když se ohlédnu za tímto uplynulým rokem, vím, že profesně pro mě nebyl shovívavý, zažila jsem neúspěchy po předchozích mnoha úspěšných letech, ale vím, že jsem udělala pro nápravu vše, co jsem mohla a víc to neovlivním. Asi to tak má být, příliš dlouho jsem žila jen prací.
V osobním životě bylo dost radosti. Narodila se mi další vnučka, moc kouzelná holčička, moje nejmladší ratolest začala studovat doktorát v Paříži, přestěhovali jsme do nového krásného domu a přicházelo dalších spoustu drobných i větších radostných událostí. A upřimně, zažili jsem horší roky, takže na půlnoční přípitek si už neříkáme, ať je ten následující rok lepší. Byl přece dobrý.
Takže novoroční předsevzetí si fakt nedávám. Ne že bych si je nedávala vůbec, jen je nemám ohraničená datem.. Když už se pro něco rozhodnu, udělám to hned.  No, tedy ne že bych to vždy splnila :-), jsem stejná jako většina lidí, ale pokusím se o to.
Vzpomínám si před lety na jedno rozhodnutí, tedy předsevzetí. Rozhodla jsem se, že začnu pravidelně cvičit (jsem naprosto nesportovní typ a tělocvik ani v dětství nebyl můj šálek čaje) a koupila jsem si rotoped. Impulsem nebylo snad hubnutí, ale moje už ne úplně mladé tělo začínalo tak nějak rosolovatět a už nebylo pevné. Nevím, zda by to nebyly vyhozené peníze za tento stroj bez slov mého muže: po pár dnech z toho bude stejně věšák na šaty! Několik týdnů jsem lezla, jinak se to říct nedá, s velkým odporem na ten "hnusný stroj" a chtělo se mi zvracet a říkala jsem si, panebože on bude mít pravdu! Proč proboha toto musím dělat? Strašně se mi nechtělo, ale vždy jsem si vzpomněla na ironickou poznámku mého muže a zatnula zuby a hnacím motorem pro mě bylo dokázat, že nebude mít pravdu.
Už je to více než 10 let a mám už k dispozici další cvičící potvory, které celkem pravidelně využívám, v novém domě mám tělocvičnu, která je zároveň galerií, takže ta nepoetická cvičící monstra jsou i přitažlivá. A už to není můj muž, který mě drží, ale vyzobaná slunečnice už tolik nevydrží a to ji štve, takže to dělám pro udržení a zlepšení kondice. Nic jiného v tom není a taky mě to trochu baví, jinak bych nemohla.
Takže novoroční předsevzetí ano či ne? Nemám na to vyhraněný názor,  pro mě určitě ne, ale každý jsme originál, takže každý podle svého gusta. Ale nakonec člověk má zkusit všechno. Teď už to nestihnu. Tak možná příště?