Rozhovor ze soboty jsem konečně dotvořila. Plním slib, že jej zveřejním. Myslím, že je zajímavý a stojí za přečtení.
Barbora
Walterová Benešová: Jsem v téhle době špatně. Měla jsem žít v 19.
století
Je redaktorkou deníku, matkou tří dětí, farmářkou a
v neposlední řadě spisovatelkou. Poslední kniha Došel nám čas, postapokalyptický
román, je právě na pultech knihkupectví. Autorské čtení z této nové knihy
se uskuteční v Městské knihovně Mělník ve středu 3. října od 17
hodin.
Vím,
že o blackoutu mluvíš, co tě znám. Přesto se musím zeptat, co byl prvotní
impulz k napsání románu právě na toto téma?
Pořádně nevím, já jsem vždycky měla ke katastrofám blízko.
Já si prostě myslím, že žiji ve špatném světě, ve špatné době, já do téhle doby
nepatřím. Měla jsem žít buď v minulosti anebo v budoucnosti, na jiné
planetě.
V jaké
minulosti myslíš? Ve středověku?
To ne. Já jsem měla žít těsně před tou elektřinou. Tak v 19.
století. Měla jsem žít v době svojí prababičky, možná praprababičky.
To mě
překvapuje. Já myslela, že máš civilizaci ráda a využíváš jí.
Využívám ji, ale nemám ji ráda. Já bych klidně prala na
valše, ale musela bych být doma. Naši předkové na to měli čas.
Tak
konečně jsem to pochopila. Ty by si chtěla být doma.
Ano, dřív byly ženy doma. A to by mě přesně bavilo. Starat
se o zvířátka, dělat sýry, dělat klobásy, starat se o domácnost a děti.
Ty
nechceš být emancipovaná žena?
No, já vlastně úplně nemusím být mezi lidmi. V dnešní
době se lidé k sobě nechovají dobře a hledají na všem jen to negativní,
takže bych se chtěla vlastně ukrýt na farmě. Nápad založit farmu vznikl
v mé hlavě jako příprava na blackout. Já si ani teď emancipovaná
nepřipadám.
Vraťme
se k původní otázce. Co bylo tedy prvním impulzem napsat o blackoutu?
Já jsem na tohle téma přečetla spoustu knih, ale žádná
nebyla taková, jak já jsem si tuhle situaci představovala. Mně nikdy nešlo o
žádné akční scény, násilí a rabování, ale o ten prostý jednoduchý život, jak by
se asi moderní člověk dokázal o sebe postarat bez elektřiny. Tak jsem rozhodla
napsat to sama. Samozřejmě, že v mé knize je také pár akčnějších scén, ale
šlo mi hlavně o to ukázat, jak by to bylo v běžném hospodářství. A vlastně
i proto jsem založila naši farmu, to byl podnět.
A kdy
jsi začala na knize pracovat?
Asi před dvěma a půl lety.
Věděla
jsi už na začátku, jak se bude příběh ubírat? Případně konec?
Ne, to já nikdy nevím. Já si vždycky napíšu námět, který
pak rozpracovávám. Pak vím začátek a konec a při psaní mě napadne něco jiného,
takže se může stát, že to dopadne úplně jinak. Příběh začne vlastně žít svým
vlastním životem.
Kde
bereš jména do knih? Prolistováváš kalendář?
Přesně tak. Vezmu si kalendáře a jedu. Vybírám jména, která
neznám, nemohla bych použít jména svých známých či přátel, ta by se mi pak do
postav promítala. Nevybírám jména lidí, které znám blízce.
Kdy
píšeš? Když je čas?
Ne, musím to mít přesně dané. Vloni jsem četla článek, kde
nějaká spisovatelka psala, že psaní odkládala, až bude čas. To byl přesně můj
případ. Pak jsem se dočetla o roční výzvě. Každý den si na psaní dát prostě půl
hodinu. To mi přišlo jako dobrý nápad. Zpočátku jsem psala večer, ale to mi
nevyhovovalo, už jsem byla za celý den dost unavená. Tak jsem začala psát ráno.
Vstanu, rozvezu děti do škol, jsem o hodinu dřív v redakci a věnuji se psaní.
Teprve potom začíná můj pracovní den. A to mám nastaveno od října minulého roku
každý všední den.
Takže
píšeš pořád. Připravuješ novou knihu?
Asi jako každý spisovatel mám rozepsaných víc knih. Ale
většinou se mi stane, že se dostanu do nějaké fáze, kdy nevím, jak dál, takže
ji odložím a vrhnu se na jinou. V této chvíli mám rozepsané knihy asi tři.
Jedna kniha už je hotová s pracovním názvem V náručí kanibala a leží
v nakladatelství. Dvě mám rozepsané a obě jsou katastrofické. Jedna bude o
dopadu asteroidu, stejně velkého jako ten, co vyhubil dinosaury.
Ty
vlastně píšeš jen podle fantazie, ne podle skutečnosti. Vlastně s ničím, o
čem píšeš, si se nesetkala.
Pro mě je jednodušší psát podle fantazie. Podle skutečnosti
mi to přijde mnohem složitější.
Hledáš
si k tématům nějaké odborné texty? Načítáš si téma, o kterém chceš psát?
Určitě, pokaždé. Teď kvůli asteroidu jsem ležela dva měsíce
v odborných článcích a sledovala jsem i dokument v televizi na toto
téma, kde bylo nádherně popsané, když dopadne asteroid. Stane se za hodinu
toto, a potom toto, a přijde tsunami apod. To mi samozřejmě hodně pomohlo,
protože sama bych na to nepřišla. Z dokumentu jsem použila fakta a
zasadila jsem do nich lidský příběh.
Kdo
čte knihu jako první? Čte ji ještě nedopsanou?
Ne, vždy dávám ke korektuře jen hotovou knihu. Můj první
čtenář a kritik je moje mamka. Dělá i korekturu a nemazlí se se mnou. Hned mi
řekne, tomuhle vůbec nerozumím, to přepiš.
Na
mamce si vyzkoušíš, jestli to bude pochopitelné čtenářům.
Přesně tak, ona nerozumí těm tématům, takže to musím napsat
tak, aby to všichni pochopili.
Četly děti
nějakou tvoji knížku?
Aničce je patnáct a začala číst moji poslední knihu Došel
nám čas a Vojtovi jsem to vyprávěla a ten mi řekl, že tohle si nikdy nepřečte,
protože je to pro něj moc strašidelné. Ale jinak miluje horory, které se
s mojí knihou nedají vůbec srovnávat, a i ve mně vyvolávají strach.
Adélka
je ještě malá, ale ví, že píšeš?
Zajímá se o moje psaní, přečte si anotaci. Je jí osm, ale
když zahlédne knihu na internetu, tak mi hned sděluje: „Mami, to jsi napsala ty“.
Co
říká na tvoje knihy tvůj muž? Fandí ti?
Můj muž mi fandí až teď. Až když začaly moje knihy
vycházet. Než vyšla první kniha v roce 2015, bral moje psaní jako ztrátu
času.
A teď
se chlubí, že má doma spisovatelku?
Ano, přesně tak. Každému knihu nabízí a myslím, že je i
trochu pyšný.
Rodiče
ti určitě fandí od začátku.
Ano, samozřejmě. I když musím říct, že největší podporou je
táta. Když jsem napsala svoji první knihu a chtěla jsem ji vydat vlastním
nákladem a zaplatit si ji u nakladatelství, tak mě okamžitě podporoval. Mamka
je víc realista a dost opatrná.
Teď ti
knihy vydává nakladatelství Brána. Jak k tomu došlo?
První knihu Dívka, která nesměla mít sny jsem rozeslala do
všech možných nakladatelství. Z některých mi napsali, že mi odpovědí do
dvou měsíců a odpovědi jsem se nedočkala. Pár mě slušně odmítlo, že se jim to
nehodí do edičního plánu a většina neodpověděla vůbec. Z nakladatelství
Brána přišla odpověď, že se jim román líbí a že jej zařazují do svého edičního
plánu. O rok později vyšel druhý díl Dívka, která ztratila budoucnost. Tak
vlastně začala naše spolupráce.
Děkuji za rozhovor a těším se na tvoje autorské čtení.
Marta Dušková