pár kosmetických tipů

Jsem vůči jakékoliv reklamě imunní, to už jsem psala, i když ji pořád sleduji (trochu deformace z minulého profesního života).

Reklama na kosmetiku bývá málokdy natolik zajímavá, aby mě vůbec zaujala, a není ani natolik kontroverzní, abych se jí tady zabývala, přesto reklamu na BiOil 
jsem postřehla, ostatně jako asi většina národa, 

Olej jsem si však spojila pouze s těhotenským bříškem a se striemi, takže pro mě už nic zajímavého.

Pravděpodobně bych nikdy nezjistila, že BiOil řeší i jiné problémy jako vyhlazení vrásek, sjednocení stárnoucí pleti a vůbec bych nevěděla, že jej lze použít nejen na tělo, ale i na obličej nebýt upozornění dcery. Začala používat olej na sjednocení pleti a vyhlazení jizviček v obličeji a byla nadšená. Přinutila mě, ať vyzkouším taky. Použila jsem tedy asi 4x její přípravek, ráno a večer a byla jsem účinkem natolik překvapená, a já na zázraky fakt nevěřím, že jsem si jej také koupila. 

Vrásky nad horním rtem tedy nezmizely jako zázrakem, ale za pár použití jsou méně viditelné a i jinak je olej na obličeji příjemný a dobře se vstřebává, k mému překvapení, já jinak olej na obličej nepoužívám. Kosmetikou jsem se zabývala několik let a nejsem naivní, abych očekávala úžasné účinky. Někdy se to děje a nesouvisí to vůbec s cenou kosmetiky, prostě vám něco sedí více či méně, nicméně pravidelná péče je v každém případě na obličeji znát.

Olej jsem koupila na Lékárně.cz z naprosto prozaického důvodu, páč tam měli i přípravek na parazity pro Justýnu, úplně nový, Frontline totiž již na klíšťata vůbec nefunguje.

To jsem trochu odbočila:-). 

Olej koupíte jistě i jinde, ale asi pravděpodobně jen v lékárnách.

Na pleť používám pleťové masky a chtěla jsem vyzkoušet něco nového, tak jsem si zároveň s přípravkem na klíšťata a blechy a olejem objednala tuto kaolínovou masku s avokádem a ovsem. 

Tu jsem použila zatím jednou. Trochu stahuje "ksicht", jako kdybych měla nějakou masku :-), ale to je pozitivní vzhledem k rozšířeným pórům. Jinak necítím nic negativního. 
S maskami mám vždy trochu problém, páč ne každá mi vyhovuje, takže je pak rozdávám, ale stejně není jiná možnost, než je vyzkoušet. Tato vypadá dobře, budu ji asi snášet a pleť je po ní zářivější a vypnutější, ale změna je většinou znát skoro po každé masce, pokud vaše pleť s ní souzní.

Já kromě výživných masek používám hlavně ty slupovací na odstranění odumřelých buněk. 
Po nich lépe působí další přípravky krémy apod.

Vyhovují mi masky Avon. 

Peelíng je sice podstatně účinnější, ale moje pleť jej naprosto nesnáší. 
Je trochu agresivní, slupovací masky jsou k pleti shovívavější.

Tak dnes dva kosmetické tipy, třeba jsem někoho inspirovala.

sandman

divadelní zkouška archiv Linda Dušková

Dnes malá pozvánka do divadla NoD v Praze v Dlouhé.

Ráda bych vás pozvala na autorskou inscenaci v režii mojí dcery Sandman. 

Před rokem jsme byli na její premiéře v Paříži, kde má divadelních představení víc, ale na každou premiéru se tam samozřejmě nedostaneme.

V Čechách si však žádnou nenechám ujít. 

Již jsem tady psala, že moje dcera dělá alternativní divadlo, není to tedy klasika, kde sedíte a přijímáte a odpočíváte, je to divadlo, které vás zasáhne, vtáhne vás a ještě dlouho o něm přemýšlíte.

Nebudu tady vychvalovat dceru, za ni mluví její práce a její úspěchy, ale kdo máte chuť a možnost, přijďte se podívat. 

Vždy to stojí za to a určitě to bude zážitek i tentokrát.

Premiéra je 15.5. ve 20.00 hod.

už jsme komplet připraveni

Tak kde je to teplo?

Někdy s mým mužem po něčem toužíme anebo si myslíme, že toužíme několik hodin či dní, mluvíme o tom a pak se rozhodneme, že je to vlastně nepotřebná věc, bez které se klidně obejdeme.

Někdy nás to ale drží a my se rozhodneme dovést záležitost do konce.

Já jsem o této skleněné nádobě s pípou snila tedy už delší dobu a musím přiznat, že se mi tato designová věc hlavně líbila bez ohledu na její potřebnost či nepotřebnost. Někdy toto řeším teprve, až se do té věci zamiluji a někdy to neřeším vůbec. 
Můj muž je praktický, takže viděl jiný pohled u tohoto kousku. Jak u nádoby tak u sklenic s víkem při naplnění jakýmkoliv obsahem totiž v létě nehrozí, že okolo lítají vosy či včely, případně vám do nápoje spadnout, v lepším případě to bude moucha.

Toto rozhodlo o koupi, a jelikož jsme o této záležitosti hovořili všichni na rodinné sešlosti u nás doma a všichni objevovali výhody tohoto kousku, máma, pro některé z nás babička či prababička se rozhodla, že nás chce obdarovat. Nepomohlo žádné odmlouvání a odpor, takže jsme museli přijmout příspěvek na tuto nádobu a pak už nezbylo než s objednáním neotálet. 

Nakonec přesně tento kousek byl poslední, ale najdete jiné, třeba i hezčí.

Teď už jen vrať se teplo!

křeslo pro Justýnku

Některé věci mám ráda přesně na svém místě, jako dózy srovnané v polici "na značce", 

ouška hrníčků na jednu stranu, s mým mužem nemůžu mít stejné platíčko vitamínů či prášků, 

páč on nejede po řadě, ale panebože cik cak, 

nesnáším, když někdo sloupne etiketu z ještě nedopité láhve vody, a tak bych mohla pokračovat,

 jsem divná a o svojí úchylce jsem se tady na blogu už rozepisovala a některé z vás i pobavila.

Ale velké věci měním často.

 Jak říká moje sestra, obracím dům na jih kvůli malé váze či obrázku.

Tak jsem přestěhovala z ložnice pro hosty proutěnou soupravu, jíž je možná víc než 25 let, ven na zahradu. 

Vlastně nevím, proč jsem to neudělala už dávno. 

Vypadá to líp než ty původní židle a ještě je k tomu stolek.

Sezení pro nás dva s mým mužem.

Tedy to jsme si původně mysleli. Naivně. Kdo bydlí u své kočky, pochopí.

Naše "bytná" nejdříve obsadila stolek a seděla či ležela mezi námi.

Po několika dnech zjistila, že křeslo je lepší ( v ložnici tato místa vůbec nevyužívala) a už s ní nic nehnulo.

A protože bych ji nikdy nevyhodila z místa, přisouvala jsem si, pokud jsme tam byli všichni tři, židli.

Asi po týdnu náš lovec pokladů, který nachází moc hezké věci odstavené u kontejnerů, přivezl téměř nové proutěné křeslo.

Prý křeslo pro Justýnu.

Smála jsem se. 

Už vidím, jak ji přinutíš. Navíc tady bude překážet před vchodem do domu a nevejde se pod střechu.

Panebože, kam s ním. Je opravdu skoro nové.

Dala jsem jej do patra k šatně, kde je sice naprosto zbytečné, ale je lehké a snadno se přenáší, tak bude sloužit pro případ nedostatku sezení pro naši velkou rodinnou sešlost.

Hned ten samý den Justýna křeslo obsadila. 

Ne že by se na základě tohoto uvolnilo křeslo venku, to je pořád obsazené, když je teplo, ale křeslo doma se jí také zalíbilo.

Říkám se smíchem mému muži: Justýna tě slyšela, že jsi přivez´ křeslo pro ni.

Vím, nejsme úplně normální.

Naše Justýnka má svoje křeslo.

Vlastně dvě, páč venku na to "chlupaté" se teď sedat nedá.

Je to právoplatný člen rodiny. 

Vlastně možná ten hlavní, páč my skutečně bydlíme u své kočky :-)

kuře na pivu se žampióny

Včera jsem byla strašně líná a bez chuti k nějaké kreativní činnosti.

Tedy nic světoborného. 

Nakonec ale vzniklo něco natolik vyvážené chuti a já zapomínám.

Takže proto veřejně. 

Nesnáším totiž recepty napsané na papírku či v sešitě.

Důvod mojí lenosti možná byla únava po delší cestě na Moravu poprvé od úrazu, ale lenost nemusí mít vždy důvod.

Takže tady recept na líné kuře.

Pekla jsem dvě čtvrtky, páč jsme dva a celé kuře nesníme. Trochu oleje do zapékací mísy a na to nasolené kuře. 

Byla jsem fakt hodně líná, takže místo čerstvého česneku jsem použila na kuře sušený a dala péct.

Ke konci, aby to nebylo úplně nudné a fádní kuře, jsem použila skleničku zvětralého piva, které se mi nechtělo vylít. Nechala jsem ještě chvíli, asi deset minut péct, než se vypeklo pivo. 

Vím, že je tisíce receptů na pečené kuře, někdo peče zprudka, někdo pomalu. Já peču pomalu v horkovzdušné troubě na 200 stupňů.

Jako přílohu kromě rýže (také z lenosti, brambory vyžadují větší energii) jsem přidala dušené žampiony jen na troše oleje a osolené.

Kuře nebylo překryto žádným kořením a zachovalo si svoji výraznou chuť, kterou ještě pivo doplnilo. A kombinace se žampióny je úžasná.

Víno či pivo na podlévání masa používám často, ale pivo na kuře jsem ještě nezkoušela.

Pochutnali jsme si. 

Opravdu rychlý oběd pro lenochy :-)

kam se podělo jaro?

V úterý jsem jela na jih a doufala, že se ohřeju.

Tedy na "malý jih", páč na jižní Moravě bývá tepleji.

Jela jsem z deště a zimy a přijela jsem do silného větru, jehož maminka byla určitě menší vichřice a mezi padající vločky velké jako pětikoruna.

Sníh se na zemi sice neudržel, ale zima byla, že by psa nevyhnal.

Všechny moje plány na to, co nového chci ve svém rodném městě vidět, se rozplynuly. 

Ale jela jsem za rodinou a to bylo to hlavní.

Jediné, co trochu připomínalo jaro, byl lán tulipánů uprostřed města, který mě zaujal.

V pátek ráno při odjezdu bylo již mínus dva.

Domů jsem přijela do sluníčka, ale dnes už není.

Tak si den prosvětlím pohledem do zahrady.

No, takový lán tulipánů doma nemáme. 

Hlavně je máme roztroušeny po celé zahradě.

Kochám se a přivolávám jaro zpět.

o beránkovi ...

No, tradice velí, že člověk musí mít na Velikonoce či Velkú noc něco nového na sebe, aby ho beránek nepokakal.

Mně se to vlastně stejně stane, páč já oblíkla kuchyň a ne sebe.

Už jsem se zde na blogu - velká noc zmiňovala, že velikonoce nemám ráda, ale když byly děti malé, zdobili jsme vajíčka, dělali výzdobu a vždy jsem jim koupila něco nového na sebe. 

Zkrátka jsem se překonala.

Ale už nemusím, takže přiznávám, že tyto svátky vypouštím.

To, že máme tentokrát na velikonoce něco nového, je vlastně velká náhoda.

Jutový košík jsem obdivovala minulou neděli u mojí kamarádky Báry a foto jsem dávala i do příspěvku o farmě.

Zamilovala jsem se do něj, a když mi Bára v pátek volala, že jede okolo toho úžasného krámku a že košík koupí, teda sadu dvou, měla jsem radost.

A ještě objevila ve stejném krámku další moji touhu nutnou k zahradnímu stolování, takže opravdu velikonoční úkol mám splněn, aniž bych o to usilovala.

Vše zakoupeno v malém  rozkošném krámečku za městem, který hned upoutá na první pohled.

zdroj facebook

A já od Báry dostala ještě navíc dárek, aby mě nepokakal beránek. Nejen ten nákup.

Srdíčko.

Já sice svátky ignoruji, ale to neznamená, že nemohu znovu popřát vám všem.

Hezké svátky.

magnolie

Slovo magnolie mě vždycky fascinovalo.

Je pro mě velmi poetické a rostlina exotická. 

Dnes už to není až tak pravda. 

Objevuje se na českých zahradách stejně často jako tulipány či pivoňky.

Pocitově má pro mě pořád závan exotiky a něčeho velmi výjimečného. 

Vždy jsem po ní toužila, ale na naše amatérské experimentování "kozel zahradníkem" mi přišla celkem drahá.

No už ji máme třetí rok a krásně kvete. 

Tady rozhodně platí, čím blbější sedlák, tím větší brambory, v tomto případě tím krásnější magnolie.

Hledala jsem původ slova magnolie a zjistila, že rostlina patří k jedné z nejstarších na zemi. 

Předkové dnešních magnolií byli současníky dinosaurů.

Celý rod magnolie je pojmenován naprosto prozaicky po francouzském botanikovi Pierre Magnolovi, takže kouzlo slova se trochu vytrácí.

Pořád je to však slovo poetické na rozdíl od českého šácholan. 

Tak tomu teda odmítám říkat. 

Po tomto bych teda netoužila a nikdy bych si to pravděpodobně nekoupila.

Ale vedle naší královny, která teprve rozkvétá, jsou na zahradě další krásní jedinci.

Hezké svátky všem.

chtěla bych vědět proč?!

Moje úvaha je dnes na vážnější téma, ale blog považuji za určitou svoji terapii, kde se vypíšu z toho, o čem zrovna přemýšlím.
Vím, že výchova dnes je možná o něco těžší než před 20-30 lety. 
Ale kritika je to nejsnadnější. 
Já uznávám pouze konstruktivní kritiku, tzn. kritizovat, když mám lepší řešení.
Nemám žádné řešení a kritizovat rozhodně nechci a ani neznám příběh.
Jen bych chtěla vědět proč.
K dnešní úvaze mě přivedlo sobotní neštěstí usmrcení dvou nezletilých holek na kolejích v našem okolí. Událost jsem měla z první ruky od mojí kamarádky Báry, redaktorky deníku, která o události psala.
Možná proto mi to nejde z hlavy už několik dní.
Již v neděli jsem si říkala, že to byl úmysl a ne nešťastná náhoda.
Dnes jsem si přečetla samozřejmě neověřené informace, že holky zřejmě hrály hru Modrá velryba.
Již jsem o této příšerné a zrůdné hře, která začala v Rusku, četla. Nechci rozebírat psychopata, který nutí děti plnit úkoly od těch snadných jako namalování modré velryby až po zničující jako pořezání vlastního těla. Poslední úkol je sebevražda.
Rozebírat zrůdu, která nutí děti pod pohrůžkami plnit úkoly až do toho konečného, nemá žádný smysl.
Zajímají mě ty děti. Co jim asi chybí?
Znovu opakuji, že výchova před lety byla samozřejmě jiná, nebylo tolik technologií, které sice obohacují náš život, ale zároveň do něj zasahují, a nebylo tedy tolik nástrah.
Ale přesto i dnes se domnívám, že bych od svých dětí informace měla.
Měli jsme nastavena pravidla, že ať provedou cokoliv, nejlepší je to říct, páč vše se dá vyřešit.
Aby nedošlo však k omylu. 
I my jsme měli problémy. Naše děti nebyly vzorné a hodné opičky, ale osobnosti, které jsme se snažili vychovat k sebevědomí a slušnosti. 
Bohužel zda se vám to podařilo, se dozvíte až za mnoho let.
Dvě z našich tří dětí se opily ještě jako nezletilé, jedno nabouralo auto ve stavu opilosti apod. 
Nutno podotknout, že za to auto jsem vlastně mohla já a moje důslednost. 
Pokud se někde v noci zdržíš, pošli sms. 
Pod vlivem alkoholu se neřídí, takže moje dítě si rozložilo spaní v autě s tím, že ráno bude pokračovat. Najednou, ježíš musím napsat mámě, aby věděla, že nepřijdu. 
Není tu signál, tak popojedu kousek dál a už to bylo. Měla jsem tenkrát trochu špatné svědomí, že v některých věcech jsem byla nekompromisní.
Při těchto extempore jsem přistavila kýbl k posteli, celou noc opilce kontrolovala a přála jim, ať je jim špatně co nejvíc :-) Potom jsem s nimi pár dní nemluvila a to byl nejvyšší trest.
Ale vždy se svěřily . Věděla jsem i to, o co jsem ani nestála.
Chtěla bych vědět, proč dnes tolik děti ukončí svůj život pod vlivem nějakého psychopata a že těch případů i v souvislosti s Modrou velrybou je spoustu.
Pochybuji, že mi někdo uspokojivě odpoví.
Jen si myslím, že důležitější než všechny technologie světa je mít čas si povídat. 
A s dětmi každý den aspoň chvíli před spaním. Sama vím, když jsem kvůli práci některý večer s dětmi vynechala, uteklo mi tolik událostí a problémů, které zrovna měly, že jsem to pak celý týden napravovala.
Dnes ráno důvěryhodnější zdroj zde nepotvrzuje Modrou velrybu, ale sebevraždu ano.
Znovu se ptám: proboha proč??!!

jak se fotí kozy ...?

No, musím přiznat, že teda fakt dost blbě. 

Jsem přesvědčená, že focení zkrátka nesnáší. Anebo ještě jsem se jim možná nelíbila já.

Vidím kozí obličej, vezmu foťák, "nabiju" a už "nevystřelím". 

Vidím úplně jinou část těla a tu jsem fakt vidět nechtěla.

Takže nafotit kozy na farmě u mojí kamarádky Báry byl docela kumšt.

Jinak to byla ale opravdu krásná neděle. 

Všechna zvířata jsem nenafotila, páč bych tady musela vytvořit opravdu dlouhý seriál

 a jeden Dallas myslím stačil.

A toto je Othello.

Měla jsem tu čest ještě bezejmenného kohouta pojmenovat. 

Jinak tato vpravdě tvůrčí činnost náleží pouze rodinným příslušníkům, třem dětem a rodičům.

Na farmě se pojmenovávají zvířata, která na pekáč nepůjdou, takže rozhodnutí na pokřtění někdy padne až v dospělosti zvířete, zkrátka až si to zaslouží.

Neměla jsem pro jméno kohouta žádný zvláštní důvod. Jako žárlivý nevypadal.

Na farmě je ale už Romeo a Julie, králíci, tak jsem si řekla proč v Shakespearovi nepokračovat.

Takže krásný Othello.

A toto zvíře jsem si nechala na závěr.

Nemá naštěstí jméno, páč zvíře se jménem bych asi nepozřela.

Vlastně nějaké jméno má.

Jmenuje se kohout na víně a byl moc dobrý.

Prý to nakonec nebyl úplně typický kohout na víně, ale jelikož jsem ho nikdy nejedla, 

nevím, jak má chutnat. 

A tady končí moje malá exkurze na farmě. 

Jelikož na farmu se opravdu jezdí s dětmi, bylo nutné již obstarat i hezké cedulky s popisem zvířat.

Já tedy nemám k farmaření naprosto vůbec žádný vztah a ani potom netoužím. 

Musí proto být nadšení a to na této farmě je. 

Příští týden bude zavážka nových housat, kachen a krůt, ale to až možná někdy příště.

Až zase bude důvod, jako třeba tady - můj neúspěch při dojení Elišky.

a zase ta zelená ...

Od té doby, co jsme renovovali kuchyňskou linku a vyměnili pracovní desku za krásnou světle zelenou, nejsem k zastavení.

Uznávám, že už se chovám trochu jako magor. 

Býk je na červenou, já na zelenou.

Zpočátku jsem nakoupila zelené doplňky jako dózy na kávy a cukr, zelené puntíkaté misky, zelený French press, na okna dala zelené květináče, udělala zelené puntíky na pračku a řekla si: už stačilo.

Od té doby ale nekončím.

Jakmile mi odejde nějaký přístroj a musím koupit nový, je zelený. 

Je pravda, že za to už úplně nemůžu. Kdyby nenabízeli přístroje v zelené barvě, klidně si koupím jinou.

Ale takto?

Přece si nekoupím modrou, když je v nabídce zelená.

V loni odšťavňovač, samozřejmě zelený. Nové velké hrnky - samozřejmě zelené s bílými puntíky. 

Co na tom, že nejsou vystavené a jsou schované v lince?

A poslední úlovek?

Elektrické struhadlo a zbytečná otázka mojí přítelkyně Báry a jakou sis koupila barvu?

No jasně, jak jinak zelenou.

Zelená je všude v nabídce. 

Možná je teď moderní, nevím, protože toto není důvod k mému jednobarevnému nakupování.

Doma svěží zelená všude v kuchyni, kam se podíváš.

Kdy to skončí?

Fakt nevím.

jarní koncert

Jaro skloňuju ve všech pádech a sluší mu to v každém slovním spojení.

Nemyslím jen jarní koncert zahrady, i když rozkvétající zahrada je trochu koncert.

Magnolie má květy, tulipány se již taky chystají a rozkvetla krásně třešeň. 

Ježíši, budu se zase muset připravit na boj se špačky!

Zdá se mi to letos nějaký rychlejší. Nezdá se mi, že by v loni vše kvetlo tak najednou. 

Ale třeba si to správně nepamatuji.

Dnes se chci zmínit ještě o jednom Jarním koncertu. Skutečném.

S velkým J.

Tento týden jsem strávila příjemný večer na koncertě mojí malé vnučky Lucinky, která zpívá ve sboru. Koncert byl moc krásný a nerušila jsem jej ani focením. 

Stejně by fotky z mého foťáku nebyly kvalitní a já měla čas užívat si krásného zpěvu a pozorovat Lucinku, i když zrovna nebyla na pódiu, jak všechen ten zpěv opravdově prožívá. 

Je vidět, že ji to skutečně baví. 

Vzpomněla jsem si na sebe, i já jsem zpívala a občas i sóla.

Díky za hezký večer. Některé písničky jsem si zpívala aspoň v duchu.