kozel zahradníkem aneb pěstitelské omyly

To je přesně případ můj a mého muže. Už jsem někde psala, že botanika není moje hobby a jsem ráda, že
poznám vlčí mák. A když si pořídím novou rostlinu či květinu na zahradu, už si ji podruhé nedokážu koupit znovu, protože nevím, co to je. Nejdřív jsme nechávali u rostlinek cedule s názvy, ale už to neděláme, rušilo to. Nijak mě to netrápí. To je jen konstatování. Krása nemusí mít jméno.
Už několikrát jsme zakládali zahrady a některé byly velmi vydařené, i když jsme jeli postupem pokus omyl a drželi jsme se zásady, že vedle nás vydrží jen silní jedinci.  Kdo nepřežije, má podruhé smůlu, takže žádné vyndavání cibulek tulipánů ze země a podobně. Chceme se zahradou hlavně kochat, užívat si jí, a jediná velká práce má být sekání zahrady a tím se řídíme. Jinak je zahrada určena ke kochání, stolování, setkávání se s přáteli či rodinou a k bouchání šampaňského :-))
Když byly naše tři děti malé, bylo nutné pěstovat zeleninu a ovoce, takže to byla docela práce a občas úspěch až do nebes, který však nevyvážil vynaložené úsilí, ale tenkrát nás to kvůli dětem bavilo. Jeden rok jsem ze zahrady každý den nosila plný kýbl okurek a to několik týdnů, takže soused vystudovaný zahradník blednul závistí, ale hrdost mu nedovolila se zeptat, jak to. No, ostatně odpověď by ho neuspokojila, dodnes nevím...... žádné hnojení nebo tak něco.
Naši poslední zahradu začínáme teprve budovat. Po původní majitelce jsme něco ponechali, něco zrušili - skalky jsou pro nás fakt "voprus" a neskýtají nám takové potěšení, aby tato energie stála za to.
První rok jsme tedy více méně rušili různá prorostlá zákoutí apod. a letos sedíme a koukáme na zahradu. Ona sama ukazuje, kde by asi mohl být založen ostrůvek květin, či kam zasadit ještě strom. Jdeme pomalu a postupně, takže už je zde nový člen jako hrušeň či magnolie, rododendron a vše pozorujeme, jak utěšeně roste.
Vloni přinesl můj muž sazenice rostlin, které se mu někde moc líbily, protože krásně kvetly. Už začínala trochu zima, raději si je tedy vysadil do truhlíků. Na jaře byly rostlinky už pěkné, tak je můj muž přesadil do půdy k plotu a čekali jsme, až začnou kvést. Ono však pořád nic, rostlinky už byly docela velké, dosahovaly více než půl metru. Nicméně, jsme si říkali, že třeba první rok nepokvetou, magnolie je také krásně obrostlá, ale nekvetla. Takže žádné překvapení.
A můj muž, protože toto byl na nové zahradě jeho první samostatný počin, se velmi snažil, aby květinky rostly. Dokonce potají začal přidávat takové ty tyčinky na hnojení do truhlíků a květináčů do země ke každé rostlině ve snaze, že nějakým kouzlem barevná krása vypučí. Rostlin bylo tak šest možná sedm viz foto rostlin u plotu, kde jsem je nafotila jen omylem, respektive nebyly důvodem focení..
Dům máme velký a z jedné strany domu je zahrada a z druhé strany dvůr, kam chodím věšet prádlo.Jak si tak věším, rozhlížím se a říkám si, panebože ten dvůr, přestože je tam dlažba, potřebuje vyplejt, prorůstá. A jak se tak dívám, spočine můj zrak na třech či čtyřech vzrostlých rostlinkách velikosti asi půl metru, které mi připadají povědomé. Dověším prádlo a jdu se podívat na zahradu. Moje podezření se potvrdilo..... Velmi mě to rozesmálo, no pěstitelé jako fík. Musela jsem spoluzahradníkovi říct, že plevel fakt umíme pěstovat dobře, sekačka se statečně rostlinkám vyhýbá celou dobu a můj muž hnojí a oprašuje plevel. A ještě celou dobu rostlinky pozorujeme a hlídáme :-), aby se jim náhodou něco nestalo.
Tato historka bude myslím na delší dobu vévodit našim rodinným story. A to jsem zapomněla podotknout, že můj muž většinu svého života pracoval v zemědělství a dokonce ve výzkumu, respektive ve šlechtění :-)

výlet do bylinkové zahrady

Dnes jsem byla pracovně zvaná na otevření bylinkové zahrady. Jeli jsme s mým mužem, ale já jsem jeho nadšení nesdílela, spíše jsem jela trochu z povinnosti.
Mám květiny ráda, ráda tvořím zahradu, dnes při našem několikátém stěhování již několikátou, mám kytky ráda, ostatně dnes už nic jiného na zahradě ani nemáme, ale kytkám nerozumím, jsem ráda, že poznám vlčí mák :-). Pěstování bylinek není moje hobby, raději si koupím už hotové. Ale otevření Bylinkové zahrady v Zahradnictví Petro v Mělníku předčilo moje očekávání. Byl to vskutku kulturní zážitek a já moc děkuji za pozvání. Fotky jsou zachycená pouze mobilem, ale snad dokáží přenést to kouzlo a atmosféru. Jak mi sdělila majitelka, nově založená  zahrada ještě není to pravé, ale pro mě už má svoje kouzlo a úžasné dřevěné sochy jej umocňují. A přímo sochař na místě...... Není co dodat.

lidltour - Ivetě (z minulého života)

www.turisimo.cz

Ve své garderobě mám mimo jiné i Versaceho, nicméně nejsem na značkách závislá. Jelikož dělám již několik let do reklamy, jsem vůči ní sama imunní a nenechám se zlákat. Měla bych v tomto případě vlastně použít minulý čas, protože to už pravda není a do dnešního dne nechápu, co mě vedlo asi před dvěma lety k takovému šílenství. Šílenství propadl vzápětí i můj muž a i moje asistentka, která byla ochotna porušit všechny dopravní předpisy jen proto, abychom vlastnily obě kus hadříku. Nejsme ani jedna typické „turistky“ po obchodních centrech a těmto slepičím projevům se obvykle smějeme. Když už si musím jít něco koupit, dávám tomu 10-15 minut. Pokud nejsem do té doby úspěšná, odcházím.

Proč došlo najednou v mém životě ke změně, dodnes netuším.

Je nedělní ráno, snídám jako obvykle u počítače a přitom hraji on line hry, kterým jsem celkem propadla. Z vedlejší místnosti zaslechnu z dálky reklamu, která láká na pondělní nákup do potravinového řetězce nižší kategorie pro krásné svetříky v různých barvách. Jsem líná se podívat na reklamu v televizi a nějaký svetřík by se mi hodil, už dlouho ho sháním celkem neúspěšně. No nic podívám se na net.

Ráno nasedám do auta a jen tak mezi řečí sdělím mému muži, že ve známém řetězci mají nějaké hezké svetříky. Kdyby měl čas, mohl by se kouknout, jestli to stojí za to a případně nějaký koupit. Nejsem příliš důrazná, v podstatě mi na tom nezáleží a navíc jsem přesvědčená, že mě můj muž ani nevnímá.

Vše se změní v okamžiku, kdy mi můj muž zavolá asi za hodinu, že svetříky jsou moc hezké, ale byly hned pryč a nemají moji velikost. V ten okamžik se stávám lovcem! Naprosto zblbnu i moji "pravou ruku", přestože v práci soukromé záležitosti neřešíme a už vůbec ne nákupy, moje asistentka okamžitě volá svojí mamince: musíš jít nakoupit do Lidlu, ale mami okamžitě. Ne já jsem chtěla do Billy, ne, musíš tam a kup nám oběma nejmenší velikost, jen ne prosím stejnou barvu a nechci hnědou!

Za chvíli odjíždíme na služební cestu a dozvídáme se, že svetříky už nejsou v celém středočeském kraji. Z auta ještě naprosto při smyslech volám známým, zda někdo nemá cestu do kýženého marketu. Zjišťuji, že ne, ale nevadí mi to. Drama má teprve začít.

Končím pracovní jednání a vracíme se do Prahy. „Hele tamhle je ten market“, upozorňuje již trochu zrychleným hlasem moje asistentka. „Nechceš zastavit? Stejně to bude šunt.“ To jsme neměly dělat. .. Neměli naši velikost, nicméně měly jsme možnost zjistit, že svetříky jsou náš sen a bez nich se neobejdeme. Celou cestu po dálnici přemýšlíme, kde je jaký market a jízdou po Praze objevujeme všechny, které nepotřebujeme. Nicméně zoufalé přece jen objevíme dva. Myslím, že už celý řetězec ví o dvou šílených ženských, které prolétnout rychle celý krám bez košíku a s hrůzou v očích zase krám opouští. 

Proboha pospěš si, ty dvě ženské před námi letí také za svým snem……Neboj, ty určitě nemají naši velikost, podívej se na ně. Stávají se z nás nepřející a škodolibé dračice. Panebože, kdo jsem? Celý život mám o sobě zřejmě zkreslené mínění a najednou jsem bez rozumu kvůli hadříku. Nemáme nic. Zoufalá to volám svému manželovi a ten mi rovněž již propadlý "svetříkovému" šílenství sděluje, že už objel všechny markety bezúspěšně. Panebože, kdybys je přece jen objevil, chceme i stejnou barvu a klidně může být hnědá. Prostě cokoliv, co připomíná svetřík!

Jedu domů autem svého známého a sama sebe slyším, jinak jsem velmi racionální a po krk prý muž, jak říkám: „můžeš mi prosím zastavit po cestě v marketu?“ Na jeho otázku: ty nemáš doma chleba? Zoufale odpovídám: ne životně nutně potřebuji svetr.

Ráno moudřejší večera a tak v práci já i má pravá ruka řešíme již jen pracovní záležitosti, když v tom mi zavolá můj muž, že má pro mě růžový zázrak. O stavu jeho šílenství hovoří způsob získání kýžené věci. Jediné co ještě chybí, je krádež :-). V pracovní době objíždí krámy a z posledního již chce bez úspěchu odejít, když v tom si u pokladny všimne hádky manželů: Co s tím vším proboha budeš dělat? Ona to stejně nosit nebude. Můj partner v dobrém i zlém si všiml v košíku mojí velikosti a tak proradně čeká, jak hádka dopadne. A už běží za oním ženským harpagonem, který vrací svetřík poslušně do regálu. A už jej má, když v tom slyší dalšího zoufalce: budete si ten svetr brát?! Ne, držím jej, aby řeč nestála. 

A jsme v tom znovu, když slyším, jak se vedle mě ozývá zoufalé: A co já??!!

Můj muž si našel nový smysl života pro dalších pár dní a tak druhý den volá: Mám pro Tebe hnědý haha!! Opět uslyším, co že Ti to volal??!! Snad nechceš říct, že byl zase úspěšný. Naše Lidltour končí po několika dnech, kdy můj muž uspokojí nás obě. Druhý den kráčíme do práce v novém a já jen slyším: panebože, ty máš na sobě kalhoty Versace a k tomu "lidlový svetr"?! 

No a co, vždyť mi na značkách nezáleží.

anabáze on line

Helcel nábytek

Nemám ráda nákupy, tedy ty klasické v kamenných obchodech a je jedno, jestli se jedná o oblečení či jídlo. Dávám tomu deset minut a odcházím s nákupem či bez. A když mi změnili již zajeté umístění potravin v hypermarketu, kam jsme svého času často jezdili, stála jsem za deset minut u pokladny a volání mého muže: nemáme ani chleba, mě nechalo celkem chladnou. Odcházím.
Proto již nějakých 7-8 let nakupuji zásadně přes internet a to kromě jídla, i když to občas taky, vše, oblečení, boty, hodinky, dárky na vánoce a až dosud jsem byla s touto svojí činností nadmíru spokojená. Ne, že bych nikdy nic nevracela, ale bylo to až doposud asi ve třech případech, což je samozřejmě v objemu sedmiletých nákupů zanedbatelné procento a NIKDY nebyl problém s komunikací s firmami či snad s vrácením zboží..Vracení zboží to by mě ostatně potkalo i při klasických nákupech.
Nejsem maniak nakupování, ale čas od času něco potřebuji anebo si chci udělat jen tak radost, tak usednu a "brouzdám" po obchodech. Mého muže jsem sice vždy svým voláním Pavle, pojď se podívat, když jsem něco objevila na svém oblíbeném módním serveru, dostávala do stavu šílenství, ale časem si zvykl. Nakupovala jsem i pro něj. Musel totiž přiběhnout rychle, byly to většinou výrobky známých návrhářů či jiné originály, posledních pár kousků, takže když přišel pozdě, nestačila jsem donést zboží do "košíku". Nepotřebovala jsem povolení k nákupu, jen jsem chtěla slyšet jeho názor a často jsme rozebírali zda koupit či nekoupit, až jsem nakonec nekoupila :-). Tato idylka se změnila před pár týdny.
Vše začalo celkem nevinně. Chtěla jsem reklamovat tablet, který jsem mému muži zakoupila k vánocům na známém slevovém portále. Udělala jsem chybu. Neprověřila jsem si firmu, která tablet nabízela, protože byla zastřešena někým, kde jsem často a dobře nakoupila. Normálně si nové firmy prověřuji a to velmi důkladně, zřejmě profesionální deformace, až ke členům představenstva, způsobu podepisování, jmění atd. :-) Tablet přestal fungovat, a tak před měsícem a půl jsem. poslala jsem email, kam mám reklamaci směrovat a přišla hned odpověď. Byla poslední svého druhu. Poslala jsem zboží na uvedenou adresu a od té doby se pokouším s firmou spojit. Nereagují ani na pohrůžky, že jejich jednání zveřejním a telefon je vypnutý. Nemám tablet ani peníze a na net kdosi napsal cosi nelichotivého o prodávající firmě. I já se v duchu nazývám nelichotivými jmény. Chudák kráva :-). No nic, až sem dobrý, jde jen o peníze. Ale série neuvěřitelných událostí měla pokračovat.
Objednala jsem mému muži krásnou koženou bundu k narozeninám po konzultaci s dcerou, také se jí líbila. Nějak jsem měla strach ji objednat, já již zkušená nakupující jsem měla nějakou intuici, ale dcera se na mě koukla jako, proboha co Tě bere, objednej.  Problém byl, že krásná byla jen fotka. Po delší době dorazila bunda ze Šanghaje!!, to už bylo podezřelé a po rozbalení se objevilo cosi nepopsatelného, co zřejmě nabízející firma nikdy nemohla vidět. Na pár zoufalcích, jako jsem já, přece nemůže zbohatnout a brzy skončí, tak proč? Neprodává přece reality či akcie, probůh.To, co dorazilo, nejen že není kůže, ale ani umělá kůže, rozměry neodpovídají, nevešel by se do ní ani hošík pubertálního věku a lépe by ji snad ušila i moje malá vnučka. Na můj email, že budu bundu vracet, opět žádná odpověď. Jak jinak, už si začínám zvykat. No dám jim ještě čas :-) Ještě že nenabízeli nějaké adrenalinové zážitky, které ráda svému muži nakupuji, tady by to nemuselo dobře dopadnout.
To že jsem před třemi týdny objednala v největším internetovém obchodním domě topinkovač, který byl na skladě k převzetí do 48 hodin, avšak do dnešního dne dosud nedorazil, je jen prkotina. Připadám si jako v pravěku a takové zkušenosti fakt za osm let nemám.
Nevím, zda mám pokračovat ve výčtu dalších "banalit", které se mi za poslední týdny staly, protože fakt už mi tečou slzy. Omyl, já nepláču, to jsou slzy smíchu :-) Připadá mi vše groteskní a přemýšlím, co se v poslední době ještě událo.
Jo, objednali jsme přes net krásnou designovou sedačku z eco kůže. Přišla, je opravdu kvalitní a krásná, opravdu eco kůže, která dokonce krásně voní.  Jen mi s ní přišly polštáře v jiné barvě, než jsem objednala ... hahaha. Firma však úžasně komunikuje a polštáře prý vymění. Odpověď mi přišla okamžitě po mém emailu s reklamací. Ale to bylo už v pátek:-), tedy před pár dny. No nic, asi je musí někde ušít, anebo budou kůži teprve vyrábět. Už si ale zasloužím něco pozitivního.
Včera jsem si šla koupit novou kalkulačku do papírnictví, které míjím, když jdu do práce, lepší, protože ji potřebuji často ke své práci. Vydržela jeden den a začaly z ní odpadávat součástky. Pro mě začíná už platit banální rčení, že když si koupím trpaslíka, tak mi vyroste. Je kolem mě nějaké fluidum asi nebo co.
Dceři se rozbil před 14 dny bojler i objednala opět přes net, my to jinak neumíme :-) u známé firmy. Po vybalení jsme zjistili, že je rozbitý, takže se musel vracet. Při další zásilce bojlerů, teď již od jiné firmy dorazil sice nerozbitý, ale zato bez úchytů na zeď, neseděla velikost avizovaná na netu a můj muž se musel do této kauzy zapojit ručně, aby vše upravil. Podotýkám, že objednávky nebyly učiněny u neznámých firem, jako jsem já nakoupila tablet. .
Ne, necítím se jako smolař, z hlediska sedmi až osmiletého nakupování si pořád držím dobré skóre, ale asi si dám na chvíli pauzu. Na doporučení svého manžela a aspoň do chvíle, než některé z výše uvedených kauz dovedu do zdárného či nezdárného konce :-)

smích prý prodlužuje život...

Tak to se musím dožít nejmíň sta let :-)
Dnes jsem se zasmála několikrát. Naposledy teď, před několika hodinami, kdy mi dcera volala ze ZOO, kde byli s vnučkou se podívat na nový pavilon mloků. Prý mloci jak od Karla Čapka...Taky je chci vidět! Mloci zřejmě ještě nejsou uvyklí novému prostředí, takže je nikdo nespatřil. Všichni však věděli, že existují.
Přesto tento den splnil svůj účel. Lola, tedy moje vnučka, si měla vybrat z velkého množství věrných kopií zvířat nového plyšáka. Přestože byla přemlouvána několikrát, byly jí nabízeny desítky věrohodných zvířátek, tady máš hezkého papouška, od začátku držela pandu a nechtěla ji pustit. Nutno podotknout, že byla vybízena k výběru jiného zvířete slovy: Lolinko, Pandu už máš, vyber si něco jiného.
Pandu, co má doma, moc miluje. Vybrala si tedy znovu Pandu, možná právě proto, a nepustila ji celou cestu. Dcera mi se smíchem sdělila, že ji zřejmě už nikdy v životě nepustí. Fakt jsem se zasmála.
Zasmála jsem se dnes několikrát. Moje máma jezdí pravidelně k nám, jak říká moje sestra, respektive si přeje, aby to tak bylo, do "polepšovny" každé prázdniny, tedy jednou ročně, víc jí zdravotní stav nedovolí a zbytek roku jezdím já za ní..
Tedy prázdniny jsou její, ne moje :-) Polepšovna nefunguje, protože už ji nenapravím. a jezdí na týden, protože víc ji nepřemluvím. Moje sestra, která žije v bytě nad ní, by si přála, ať odjede klidně na měsíc:-). Bydlí totiž v našem rodném domě s ní,. jen v bytě o patro výš.. Nemyslíme to ve zlém a za máminými zády, protože naše máma to ví. My jí to nezapomeneme sdělit se smíchem vždy ještě za tepla.
Vloni poprvé přijela na 14 dní. Letos jsem ji začala přemlouvat už někdy v zimě, protože ji znám, že potřebuje delší čas na změnu, ať opět přijede na delší dobu než týden.  Máme početnou rodinu, tři děti, nejmladší  v Paříži, a pokud tedy chce všechny vidět, jinak to možné není.
Pravidelně si voláme každou sobotu a tentokrát jsem se už snažila dohodnout termín, kdy přijede, aby termín souzněl s příletem naší dcery z Paříže.
Ne, dvacátého prvního nemůžu přijet, odporuje moje máma. Říkám: mami, a proč? Protože mám důchod až čtyřiadvacátého. No a co? dím já. Poplatíme tady všechno z mého, žádné peníze nepotřebuješ. Já peníze mám, na to moje máma.... No tak proč?! Protože nerada nechávám důchod nevybraný. A já zase, proč proboha? Moje vtipná máma, opravdu je někdy neskutečně vtipná, dí: kdybych umřela, oni by vám ten důchod nedali... hahaha.
A mami, když umřeš, na co ho budeme potřebovat? No přece na můj pohřeb. Mami, důchod stejně nebude stačit :-) Slyším na druhé straně smích, tak já teda přijedu toho dvacátého prvního! No to bych prosila, mám ji ráda přes všechny její chyby a tomuhle se budu smát ještě dlouho. Hlavně proto, že to chvíli myslela naprosto vážně..
A směju se s ní téměř každou sobotu. Naposledy si vzpomínám, jak mě rozesmála, když měla naše režisérka, nejmladší dcera, premiéru v Paříži. Volala jsem netrpělivé mámě až druhý den, nechtěla jsem volat v noci, že to byl velký úspěch, aplaus, zkrátka, že se to povedlo, poprvé v Paříži a že měla úspěch jako dosud zatím  vždy v Čechách. Odpověď zněla: panebože modlila jsem se celou noc, (jen připomínám, celá noc byla zbytečná, premiéra končila v 22.00 hod.), a řekni jí!, že jsem pro ni udělala, co jsem mohla! Směju se ještě teď a je to už tři týdny.
Fakt se směju  každý den. A přes čtyři generace, protože sobě se směju nejvíc.