poslední...

Od včerejška přemýšlím, co pro mě znamená poslední den v roce.

Teď se možná někdo pohorší, ale pro mě je to už léta normální den a neznamená pro mě nic výjimečného. Rozhodně nebilancuju, rok jsem uzavírala vždy jen pracovně, a ani to už teď nemusím, novoroční předsevzetí si nedávám, když se pro něco rozhodnu, je jedno, jaký je zrovna den a už se ani nerouhám přáním, aby byl ten příští rok lepší než ten letošní. 

Naopak si říkám, ať je aspoň takový.

A důvodem je, že se neumím bavit na povel a naopak mě odrazuje, že se slavení na Silvestra prostě očekává a každý se vás ptá, jak a kde jej budete trávit. 
Slavit se dá kdykoliv v průběhu roku a nemusí to být na povel. 
Naštěstí jsme s mým mužem na tom stejně. 
Vloni jsme hráli nějakou deskovou hru. 
Letos budu možná malovat.
A taky se trochu duševně připravuji na to, jak budu držet Justýnu doma, jak jí budu muset zavřít jako vloni její dvířka, abych ji uchránila toho rámusu. Není sice vyděšená jako pejsek, ale stejně se bojí a kulí na mě nechápavě oči a já ji uklidňuju slovy, neboj to nic není a pořád ji hladím.
Jen rok od roku začínají ohňostroje dřív a dřív a není možné čas odhadnout. 
Přiznávám, že se mi ohňostroje líbí a i se na ně ráda podívám, jen je mi líto těch zvířat. 
Vzpomínám si, když jsme měli pejska, jak se klepal, byl na infarkt a zalezl strachem pod postel.
Lepší je laserová show bez rámusu, tu jsem si velkou užila už několikrát.
Přání jsem vám dnes napsala na fotku svého posledního výtvoru. 
Je to vzpomínka na letní plavbu po Labi.

Takže vám všem přeji, oslavte si poslední den letošního roku tak, jak sami chcete a cítíte či jak přinese náhoda.
Jo, včera zvonila pošta a já vůbec nic nečekala. 
Přišlo mi krásné překvapení a díky poště vlastně k novému roku místo po stromeček. 
Zítra vám novoroční dárek představím.

Do nového roku vykročte tou správnou nohou a těším se na další setkávání s vámi opět ve virtuálním světě, které může přinést i opravdová přátelství nejen ta virtuální.

a ještě muzeum

Slíbila jsem pokračování ke včerejšímu příspěvku, páč všechno se mi nevešlo.

Jsem líná psát znovu info o muzeu, tak přidávám koncept článku, který vyjde někdy v lednu a pravděpodobně dozná ještě změn a úprav, ale pro informaci stačí. 
Tak dnes po výstavě betlémů ještě malá procházka stálými expozicemi Městského muzea v Kralupech nad Vltavou a touto návštěvou uzavírám kulturu letošního roku. 
Letos už nikam nepůjdu...
Mějte pěkné pondělí.

Kralupské muzeum zve na výstavu s názvem Díky dřevu

Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou je nejen známé díky jedné z nejnovějších a nejmodernějších expozic muzea Pamětní síní Jaroslava Seiferta, básníka a nositele Nobelovy ceny, který má v Kralupech své kořeny, ale návštěvníci se mohou těšit na stálou Archeologickou expozici, která představuje nálezy téměř všech archeologických kultur známých na území Čech od paleolitu až po dobu slovanskou z lokalit bývalého kralupského okresu.

Na tuto expozici navazuje část věnovaná historii města a nejbližšího okolí. Expozice Historie zachycuje vývoj Kralup od první zmínky v polovině 13. století až po 60. léta 20. století.

Sál s expozicí Jaroslava Seiferta, která prezentuje život a dílo tohoto velkého českého básníka, je částečně věnován i významného kralupskému rodákovi akademickému malíři Georgovi Karsemu a představuje expozici obrazů tohoto rytíře Čestné legie. Sál s expozicemi rovněž slouží k pořádání koncertů, přednášek a jiných kulturních akcí. Každoročně jsou zde vyhlašováni vítězové festivalu poezie a přednesu Seifertovy Kralupy a letos se uskuteční již 25. ročník.

Do konce loňského roku byla instalována v muzeu krásná výstava betlémů, kterou vystřídá v polovině ledna výstava s názvem Díky dřevu autora Martina Patřičného, českého výtvarníka a spisovatele. Jeho současná tvorba zahrnuje především dřevěné obrazy a menší míře i dřevěné sochy. Výstavu mohou návštěvníci shlédnout od čtvrtka 16. ledna a potrvá do soboty 14. března. 

Marta Dušková

no, trochu pozdě...

Dnes vás zvu na výstavu. 

Výstavu betlémů v Městském muzeu v Kralupech nad Vltavou jsem objevila těsně před Vánoci, kdy jsem měla spoustu jiných aktivit. Vlastně jsem výstavu objevila pro nás, abychom měli mezi svátky nějaký cíl hnout se z domu po bramborovém salátu, a tohle větné spojení nechci slyšet několik měsíců. 
A když jsem tak o tom přemýšlela, vlastně jsme s dětmi absolvovali mezi svátky, kdy měly prázdniny, vánoční výstavy a výstavy betlémů celkem často. 
Tak to vlastně nebylo letos až tak pozdě.

Úvodní fotografie nejsou z výstavy. Betlém je u nás pod vánočním stromem, který jsem si slíbila už před vánoci, že si jej nafotím. 
Ale ve tmě není vidět, ze silnice se fotit nedá, tak jsem jej vyfotila včera z dálky, když jsme se vraceli z Kralup.

Bylo mi zpočátku líto, že výstava včera končila, protože v kralupském muzeu jsme nikdy nebyli a navíc nikdo do deníku o muzeu spoustu let nepsal. 
No, jo profesionální deformace, pořád myslím na to, co přinést čtenářům nového.

V pátek mě napadlo, že se článek přece jen dá napsat. Ověřila jsem si v redakci, zda by byl zájem a reakce, to je bezva nápad, rozhodla.

Nakonec jsme včera jeli proti původnímu plánu i pracovně. V muzeu nebylo človíčka, aspoň z počátku, tak můj muž stál modelem. 
Mělo to výhodu, že fotky, které použiji k článku, můžu dát i na blog.
 Nakonec jsem toho nafotila hodně, tak dnes jen výstava betlémů a zítra stálá expozice a něco málo o muzeu.
Hezkou neděli, i když Betlémskou hvězdu už dnes neuvidíte.

sama sobě

V prosinci jsem využila nové kurýrní služby na rozvoz květin. 
Chtěla jsem poděkovat naší rodinné lékařce a sestřičce za celoroční péči o naši rodinu. 
A začala jsem hledat kurýry. Firma, kterou jsem využila v minulosti, nabízela kytice velmi drahé a nebudu zastírat, že cena je pro mě celkem rozhodující. 
Nakonec jsem objevila firmu Florea, která rozváží nejen po Praze, ale po celé republice za stejnou cenu dopravy.

Nechala jsem tedy poslat první dvě kytice devíti růží a služba mi přišla dokonalá. 
Večer před doručením mi přišla sms, kdy bude kytice doručována a v den doručení jsem dostala sms, že byla doručena. 
Mamku už jsem kyticí překvapila vloni před narozeninami a letos jsem měla v plánu poslat jí kytku na vánoční stůl. 
Vybrala jsem kytici patnácti krásných růží a bylo to překvapení. 
A to za to stojí. Kytici mi nafotila sestra a mamka mi každé dva dny hlásí, jak kytice vypadá. 
Měla by vydržet zhruba dva týdny.

A když už jsem objednávala pro mamku, rozhodla jsem se, že si taky nechám poslat kytici. 
Proč ne? Miluju kytky.

Měli poslední kytici patnácti růží Maracuja dlouhých 50 cm, vlastně všechny růže jsem vybrala takhle dlouhé, a byla i ještě o něco levnější, takže s dopravou vyšla takhle kytice na 258 Kč. 
Za tohle bych ji nikde v květinářství nekoupila. 
Navíc tady je jistota, že si kupujete naprosto čerstvé květiny. 
Já ji mám po šesti dnech krásnější a krásnější. Krásně se rozvinula.
Tohle je fotka z dnešního rána. 
Zítra musím dát čerstvou vodu, zaříznout a dát výživu. 
Ta přišla s kyticí na dva týdny.

Jak jsem byla v tom objednávání, objednala jsem pro mamku i pro sebe doručení v pátek před Vánoci. 
Zaplatila a teprve potom jsem si uvědomila, že v pátek jsem v Praze, že nebudu doma. 
Rychle píši email s omluvou a do pár minut mám telefonát. 
Já volám kvůli té změně, chcete do doručit tedy ve čtvrtek anebo v pondělí? Není problém.

V pondělí před Štědrým dnem mám kolem jedné hodiny odpoledne telefonát, pán mi tajemně sděluje, že mi veze zásilku. 
Jsou diskrétní, to je hezké.

Odpovídám, já vím, kytici růží.

Jak to víte?!

No páč jsem si ji sama poslala. 

Pán se směje, to jsem nevěděl.

No, dnes je tady trochu reklamy, ale chválit se má a třeba se vám někdy tahle úžasná a vyzkoušená firma hodí.

A ještě jedna reklama. Objevila jsem před vánoci, když jsem hledala jen nějaké osobní drobnosti, tento úžasný web Zuzany Honsové s autorskou tvorbou, kde je možné zakoupit malé i větší originální dárky. 
Já jsem tady koupila pro každého magnetku na lednici, pro každého jinou, které přišly i v dárkovém pytlíčku a jsou moc krásné. 
A rozhodně to není tuctové zboží. 
Tak až budete hledat originální dárky, třeba se vám tahle nabídka hodí.
Fotky nejsou moc kvalitní, jen tak jsem cvakla při balení dárků.
Přeji pěknou sobotu.

malý ježčí příběh

"Babičko, tu knihu jsi vyrobila ty, viď a poslala jsi ji Ježíškovi, aby ji nadělil dědečkovi...

Babi, já šeptám, aby to neslyšel Alánek, on ještě na Ježíška věří."
Tak po Mikuláši, ještě Ježíšek...

No tahle kniha stála babičku takové úsilí, že to už ani nikdy nikomu poslat nechtěla. 
Byla ráda, že ji má konečně doma a rozhodně by ji nikam neposílala. 
A to ani Ježíškovi.

Stálo mě to velké úsilí a nejen proto, že ve výrobě fotoknih fakt zběhlá nejsem, když nepočítám pohádku o třech malých morčátkách, tak je to teprve druhá větší fotokniha.

Ježčí příběh pro mého muže za záchranu čtyř ježčích životů jsem měla v plánu už dýl a přiznám se, že jsou na mě fotoknihy dost drahé, tak jsem čekala, až bude nějaká akce.

A byla v polovině prosince. Od pátku do pondělí. 

V pátek jsem si nahrála do systému fotky a uložila, víc jsem nestihla, páč jsem dělala nějakou reportáž nebo co.

V sobotu tam nebylo vůbec nic. Ani jedna nahraná fotka.

V sobotu a v neděli jsem nahrála fotky třikrát znovu a třikrát vytvořila knihu a na závěr, když jsem chtěla uložit a objednat, mi to třikrát nebo kolikrát, už nevím, napsalo, že to nejde, že je v systému chyba, ať kontaktuji firmu. 
Tak jsem to vzdala a o víkendu psát, že systém nefunguje, mi přišlo naprosto zbytečné. 
Kdo by to proboha čet´?!

Už jsem si říkala, že systém je vypnutý schválně kvůli té slevě a já to prostě neudělám nikdy. 
Ale tohohle nápadu jsem se teda rozhodně vzdát nechtěla, i když přiznávám, že po několika marných pokusech už mi tekly teda nervy! Navíc bylo už dost pozdě. 
Když ji neudělám teď, pod stromeček se to nestihne.

V pondělí byl poslední den a já knihu konečně mohla vytvořit, chyba byla odstraněna. 
Ale přiznávám, už jsem ji nenáviděla, první varianta byla samozřejmě nejlepší, to znáte, první nápad je prostě většinou nejlepší, ale tu už jsem si nepamatovala.
A nikdo mi nedělal korekturu, tak tam mám hrubky. 
Ale můj muž měl z knihy opravdu radost a dlouho si prohlížel fotky, jako by je viděl poprvé, i když jsou snad až na jednu všechny jeho a tipoval, který z našich ježčích broučků to je.

A protože jsem tentokrát tvořila v potu tváře, musím ji tady předvést celou.
Příběh je krátký, zbytek knihy jsou fotky a všechny jsou na blogu.
Není tam samozřejmě příběh pátého ježourka, kterého jsme odváželi do záchranné stanice. 
Už jste tady četli. Přišel, když už byla kniha ve výrobě.
A jsem ráda, že jsem to nevzdala. To překvapení mého muže stálo za to.
Mějte pěkný den a kdo jdete dnes do práce, ať vám to rychle uteče.