letos poslední

Letos poslední příspěvek, letos poslední pozdravy, poslední přání a letos poslední slova na blog.

Zní to fatálně, ale já to tak vůbec necítím.

Silvestr je pro mě stejný jako každý jiný den, necítím ho jako nějaký milník. Oslavy na povel nemám vůbec ráda. Nebilancuji, nedávám si předsevzetí, nemám žádná očekávání. Těším se normálně na každý den a uvidím, co přinese.

Vlastně jedno malé očekávání mám. Od dětí jsem pod stromeček dostala poukázku do Národního divadla a už jsem ji proměnila na lístky na operu Nabucco. Sice na ni jdeme až 15. května, protože na dřívější datum byla dobrá místa vyprodána, ale já už se těším teď. Na víc tuhle Verdiho operu znám nazpaměť, můj muž zná hlavně Pláč židů, budu si tedy jen užívat krásné hudby a italštiny.

Dnes budeme trávit den jako jindy. Otevřeme víno, to ale děláme často, stáhneme nějaké filmy, já dokončím, co mám rozmalováno a společně budeme nadávat na petardy a litovat zvířata. 
Poslední dny pořád zkouším akvarel. Začíná mě to bavit, i když to pořád akvarel není. Spíš to připomíná malování pastelem. Nevím, kolik jsem jich už namalovala, ale mám doma jen dva poslední. Ostatní se líbily, tak jsem je rozdala.

Takže užijte si poslední den v roce nejlépe. jak sami chcete. 
A do nového roku hlavně zdraví, vše ostatní s tím půjde ruku v ruce.

bohémská rapsodie

zdroj

Mám ráda ten pocit, kdy mě něco natolik uchvátí a pohltí, že přestanu úplně vnímat, kdo jsem a kde jsem.
V převážné většině případů to bývá divadlo. Přiznávám, že v kulturních zážitcích je právě ono na prvním místě. Do kina jsme chodili vždy minimálně, za příjemně strávený čas považujeme divadlo. A není to tím, že nyní je možné stahovat filmy, jaké nás napadnou. Měli jsme to tak vždy, i když je pravda, že dřív bylo víc filmových snímků, které nám stály za shlédnutí.
V poslední době si ani nevzpomenu, kdy jsme naposledy byli v kině. Ne, že bychom o tom nikdy neuvažovali, ale vždy, když jsme zatoužili po kině, nikde zrovna nedávali nic, jezdíme do Prahy většinou do Letňan, co by stálo za to.
Pro Bohemian Rhapsody jsme se rozhodli po zralém uvážení. Jednak máme Mercuryho rádi a toto je přesně film, na který pouhá televizní obrazovka nestačí a už nemluvě o zvuku. To je přesně film, který stojí za vidění na velkém plátně.
Životopisný, hudební a drama v jednom mě na celé dvě hodiny vtáhlo a já přestala vnímat okolní svět. Tedy až na začátek filmu. Ještě čtvrt hodiny po začátku chodili diváci, takže nebylo vidět na obrazovku. Považuji to za nevychované a bezohledné, navíc to nebyli lidé, kteří si koupili lístky na poslední chvíli. Byla to místa už dávno obsazená, když jsem si při koupi vybírali místa my. 
Zpočátku mi vadil představitel hlavní role. Nelíbila se mi vizáž a Freddieho mi moc nepřipomínal.
Ale postupně to odplulo. Buď jsem si zvykla anebo si maskéři dali větší práci.
Přiznávám, že mi ukáplo i pár slz. Já moc nebrečím, tak jsem si i ty slzy užila.
Kvůli tomu filmu jsem překousla i velké obchodní centrum Letňany. Ale opět jsem si potvrdila, že to fakt nemusím, co nemusím, já to nenávidím a už mě tam dlouho nikdo nedostane. 
Návštěvy kina jsem využila, přece tam nepůjdu znovu, i k nákupu jediné věci, kterou si přes net nekupuji a to je podprsenka. Poprvé jsem narazila na prodavačku znalou své věci. Ještě nikdo mi tak nepomohl a neporadil při výběru jako ona. A někdy bývá podprsenka to nejdražší, co na sobě mám a včera to byla fakt investice. A ještě jsem konečně proměnila poukázky k narozeninám na krémy v Yves Rocher. Prohlašovala jsem mému muži při procházce tímto "městem", že pokud ty dva krámy hned nenajdeme, kašlu na to a nic si nekoupím. Pro mě to fakt procházka byla. Ovšem na každém kroku byly pohovky, kde jsem si mohla na vteřinu sednout a pak pokračovat v chůzi chvíli bez bolesti.
Pokud někdo tato obchodní centra miluje, může tam bez problémů strávit celý den. Na pohovkách jsem zahlédla lidi, kteří si četli knihu. Na mě je tenhle svět příliš umělý. 
Jediné pozitivní bylo kino a oběd.
Jestli máte rádi charisma a nádherný zpěv Mercuryho, určitě na film běžte. Stojí to za to.
Hezkou neděli.

P.S. A včera jsme si s mým mužem večer pouštěli písničky Queen. U filmu mě celkem překvapilo, že jsem úplně všechny písně znala.

krabička na zuby?!

Dnes nemám žádné zvláštní téma. Vlastně nemám žádné téma.
Ale vzpomněla jsem si na jednu záležitost z Božího hodu vánočního. Tak píšu jen tak, co mě napadne. Občas na blog zaznamenávám vtipné výroky vnoučat, protože stojí za to. Myslím, že nejvíc asi dokáží pobavit děti. Docela mi je líto, že jsem nezaznamenávala výroky našich dětí.
Ten z vánoc mě hodně rozněžnil. 
A jsem dojatá i teď, když si na to vzpomenu.
Zavedla jsem takovou malou tradici. Když začnou vnoučatům vypadávat první zoubky, dostanou ode mě krásnou malou krabičku, kam si ty poklady mohou dávat. Už má svoji Lucinka i Lolinka. Vzpomněla jsem si, když Tereza našla coby dospělá svoji krabičku, otřásla se hnusem😁 se slovy: ježíš, jak jsem tohle mohla sbírat.
Od mého muže jsem pod stromeček dostala zlatý prstýnek. Lolinka si ho prohlíží, a pak si prohlíží krásnou černobílou krabičku s puntíky a pak prosebně povídá:
"Babičko, nemohla by si dát Alánkovi taky tuhle krabičku na zuby, jako jsi dala mně?"
"Lolinko, já mu koupím novou, neboj, až ji bude potřebovat."
Alánek mi sedí na klíně a otočí ke mně hlavu s jedinou otázkou: "Koupíš?"
Tak tohle mě dojalo. Jak ségra myslí na bráchu.
Alánek je moc chytrý chlapeček, ale rozmluvil se teprve až v poslední době. A padají z něj perly.
Při štědrovečerní slavnostní chvíli pronesl: "pardon, já jsem si prdnul. To se k vánocům moc nehodí."
Obě děti dostaly nová kola od Ježíška a i maminka. Vyrazí na kolech do Stromovky, Lola sedne a jede, protože už to dávno umí. Alánkovi to zatím moc nejde.
Po hodině se Lolinka podívá k nebi a povídá: "Ježíšku, děkuji moc za nové kolo."
Alan následuje: "Ježíšku, já jsem dostal blbý kolo."
"Alánku, kdo oďobal to cukroví?"
"Lola?"
"Ježíšek?"
Teď jsem si vzpomněla, že ta krabička s prstýnkem má taky vlastně vánoční příběh. Vlastně se to opakuje často, ale já zapomenu a můj muž mě vždycky dostane.
Dostala jsem pod stromečkem novou kabelku. Tmavě modrou, kterou jsem si vybrala na netu, ale viděla jsem ji naživo až na Ježíška. Kabelky miluju a letos už některé bylo nutné vyřadit, některé jsem rozdala. Kabelku od Davida Jonese jsem už měla, tak jsem věděla, do čeho jdu.
Rozbalím si všechny dárky, a že jich bylo dost a krásných, ale o tom tady nechci psát, a prohlížím si krásnou kabelku. Můj muž si hraje s téměř profesionálním hvězdářským dalekohledem, který od nás dostal, a najednou poodejde a jako mimochodem říká: "jo, když jsem přebíral tu kabelku, prý tam něco máš, nějaký kupón na slevu, nebo co?"
Já se směju a dím: "jako že při nákupu nad dva tisíce dostanu slevu 10 procent hahahaha?"
Linda ovšem pochopí hned a říká mi: "tam máš od táty určitě nějaký dárek. Víš, že to tak dělá vždycky."
No jo, to je pravda. Vždycky počká půl hodiny a pak, když člověk nic nečeká, tak s tím přijde.
Prohlížím tedy kabelku a hlásím, já tam nic nenašla. 
Podívej se pořádně. 
Jo já jsem nezajela do té malé kapsičky, kam si dávám platební kartu.
A je tam. Malá černobílá krabička s puntíky. 
Ta ale na zuby fakt nebude.
Mějte hezký víkend.

jaký byl náš stůl ...

Trochu jsem si upravila název výzvy, kterou vyhlásila Inka na svém blogu. Přiznávám, že náš štědrovečerní stůl jsem si fotila jen tak pro sebe, ale výzvy mám ráda. 
Stůl si fotím vždy pro případ, že mi dojde inspirace pro další rok.

Už několik let je uprostřed stolu vždy živá kytka a pár let po sobě vždy bílá. Po loňském návalu vánočních hvězd, kterých jsem dostala opravdu hodně, letos vánoční hvězdu nemáme ani jednu. Všude byly jen červené a já mám ráda bílou, ta byla na stole v loni anebo růžovou. Prostě zvláštní. Letos jsem myslela, že snad naši tradici poruším. Nenarazila jsem ani na bílý brambořík, který se v minulých letech skvěl na slavnostním stole a ani na nic jiného bílého, co by mě zaujalo.

Můj muž se toho ujal sám a s nákupem přivezl bílou růžičku. Věděla jsem, že dlouho nevydrží, dnes jsou některé růžičky už uvadlé, ale nakonec se na stole vyjímala hezky. Tradičně se na našem stole objevuje už spoustu let nějaké exotické ovoce. Tradici jsme zachovali ještě z dob, kdy byly naše děti malé a exotické ovoce se objevovalo vlastně jen před vánoci. Chtěli jsme, aby děti mohly ochutnat něco, co neznaly a my jsme je tímto způsobem seznamovali s neznámými chutěmi. 
Dnes už je těžší vybrat nějaké zajímavé ovoce, protože jej běžně ochutnáváme v roce. Už ani nedokážeme vybrat, co na stole nebylo. Skoro všechno už bylo. Můj muž letos koupil litchi, které už jsme měli tisíckrát, ale už to není taková vzácnost a tradice se udržuje jen proto, že je to tradice.

Ovoce na stole však nemám tentokrát zachyceno. 

Letos je prostřeno pro čtyři. Byla jsem nějak bez fantazie oproti jiným letům a mám pocit, že jsem to nějak odbyla.

Takže představuji náš stůl. Ještě tam chybí kapr. Toho zrovna připravuji.

Inko, děkuji za krásnou výzvu.

jepičí život 4

Vlastně nevím, kdy jsem s tímhle projektem začala. Ano, vzhledem k tomu, že píšu čtvrtý díl, už se tomu dá říkat projekt. Před lety mě napadlo, že vlastně vaše komentáře mají jepičí život a některé jsou natolik zajímavé, že by si zasloužily víc a začala jsem je znovu oživovat a dávat jim vlastní prostor. Některé komentáře jsou malým příběhem.
Trojka byla zveřejněna v srpnu a zahrnovala komentáře do srpna 2017 a dnes pokračuji od září 2017.
Třeba vás zaujmou jako mě.
P:S. Ještě vzkaz pro Jiřinku. U posledních příspěvků mi nejdou vkládat komentáře. Píše mi to: 
Autor tohoto blogu Vám zakázal vkládat komentáře.
Tak jenom Jiřinko, pro info 😅 Mějte se všichni krásně.

čtvrteční stalo se

bavi-mne-to1. září 2017 13:20

Krásně jsi popsala, jak si pěkně žijete. Hmm, takovou krásnou dlažbu musíte oželet, jenže když to jinak nejde, tak co naděláš. Dózu sis koupila hezkou,medvídci se v ní kráásně vyjímají- takže otevřít či neotevřít :-) Skoro Hamletovská otázka.
Tak ať se Justýnce u vás stále dobře žije a Ty měj hezký den ! A prší a prší.
Hanka

Inka Fej.1. září 2017 21:33

Marti, nejdříve veliká gratulace vaší Justýnce! JInak dlaždice by se mi taky líbily..ale asi pan Chodník:o)) ví, co dělá! Sladký si pravidelně zakazuju a pravidelně a s radostí své zákazy porušuju. Váha mi pak nadává! Měj se moc krásně a dobrou chuť! Inka

Nanýsek1. září 2017 21:49

Před časem jsem narazila na tento blog a rovnou na článek o ztracené Justýně a jejich návratech. Moc mi to pomohlo, protože se nám v té době ztratila jedna u kočiček. Ta nejmladší a jediný nalezenec Byla nezvěstná už devět dnů a my se s ní v duchu rozloučili. Když jsem večer přečetla povídání o Justýně, zasvítila mi maličká jiskřička naděje, co když i naše Pinďa ... Ráno jsem otevřela dveře pejskovi a za nimi ležela spokojená Pinďa. Takže dodatečně díky za povídání o Justýně.

Pavla2. září 2017 4:51

Marti,musám se přiznat - moc ráda mlsám. Sladím kávu, dez oplatky, dortíku nebo jiné sladkosti ji ani nevypiju. Muž cukrovku má (jako jeho otec i babička). Musel to vše omezit. Snažila jsem se také, ale nevydržela. U nás nikdo cukrovku neměl a tak prosím genetiku, ať je ke mě milosrdná!

Martina z Českého ráje2. září 2017 20:43

Dobrý večer,Justýnka je krásná kočička.Takto zbarvenou jsem ještě neviděla a má krásná očička.Je vidět,že se u vás má dobře a je spokojená. Mě se po dlouhé době stala taková ošklivá podívaná , jak člověk o kterém jsem si myslela,že je dobrý vlastně není.Náš soused,kterého vidím jednou za týden,protože máme velkou zahradu a když ji neobejdu navečer s čubinkou až k jejich plotu tak o sousedovi nevím.Asi před šesti lety si vzal s útulku krásného pejska a já měla radost. Před rokem jsem jela okolo na kole a bavili jsme se spolu u plotu.Pejsek začal štěkat a on do něho začal kopat.Já jsem byla v šoku a hrozně jsem mu nadala a to jsem se ještě krotila nebyla jsem sprostá.Ve středu jsme jeli na kolech do skaláku na houby a co nevidím.Přijel domů,otevřel bránu a pejsek vyběhl ven,aby ho přivítal a přimotal se tam kolista.On na pejska začal řvát a chytl ho za obojek a vyzvedl ho, myslela jsem že ho uškrtí.Když jsme přijeli blíž,tak mu manžel vynadal co blbne a on argumentoval ,že neposlouchá.Já jsem se neudržela a poslala ho do pr....Dvě noci jsem nemohla spát a pořád jsem viděla ty smutný psý očička.Jak se člověk může mejlit v tom druhém.Mějte krásné dny s Justýnkou.Martina

Neberte dětem tablety
beallara11. října 2017 14:45

Já su tak poznamenaná, no však se podívej na blondýnu bláznivou.
Každý rodič by se měl řídit instinktem, to je barometr, to je to nejdůležitější !

skyscraper080111. října 2017 17:18

Pěkný den,
tohle je moc krásný článek, se kterým bez výhrady souzním, opravdu. Momentálně je společnost hodně rozpolcená, jestli dítěti počítač (či tablet, telefon) ano nebo ne... někteří psychologové se počítačům u dětí nebrání, od jiných slyšíte, že do šesti let rozhodně ne... každopádně je pravda někde uprostřed a navíc každá rodina to má jinak... navíc, co děti vidí u svých rodičů, to zrcadlí... já mám například práci přes počítač, tak u něj musím trávit hodně času, snažím se po večerech, ale někdy "hoří termín", tak musím pracovat i přes den a dítko to vidí... co ale vidím jako problém já, je množství informací, které se na nás i naše děti valí... to je myslím mým hlavním úkolem - naučit své děti třídit informace, ověřovat si je a používat primární zdroje... :) a to se myslím na školách zatím stejně neučí...
Moc děkuji za článek a přeji Vám krásné říjnové dny! :) Peťka :)
PS: my jsme se sourozencem také začínali na Atari... :D

Martina11. října 2017 19:27

Děkuji, moc krásně napsané! O podobných věcech jako maminka dvou malých kluků hodně přemýšlím a snažím se hledat řešení pokud možno zdravým rozumem a bez extrémů. Potěšila jste mě :) Hezký večer!

Proč se bojíme Alibaby 

Stáňa7. listopadu 2017 21:55

O reakcích na tablo prvňáčků z Teplic jsem někde četla článek - taky mne zarazily popisované reakce. Na jednu stranu svědčí o úrovni pisatelů, na druhé straně z toho trochu mrazí

Anonymní8. listopadu 2017 6:05

Každý kdo má nějaký mindrák hledá někoho, kdo zato může. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Jednou to jsou staří (Inkové), jednou to jsou židé, cikáni, slované a postižení (Hitler) a dneska? Lidé ztratili soudnost a už vůbec nepotřebují myslet. Měli bychom mít radost, že malé děti chodí do školy a něco se naučí, ale to my né, my je budeme hanit. A s tou pohádkovou zahradou je to to samé. Copak jim nikdo nečetl pohádky jako Aladinova kouzelná lampa, Alibaba a 40 loupežníků? Zdraví Iwka

Osobní Zahradní Poradce Praha9. listopadu 2017 9:55

Můj názor
Ano,měsíček na kopuli dětské prolejzačky sám o sobě nic neznamená.Ano hřiště pravděpodobně je na motiv pohádky,a je opravdu hezké,ale ta náhoda,že zrovna u islámského centra/nebo školky nebo co to tam je ?Já bych řekla,že to náhoda není.Nedělejme ze sebe blbce.
V Německu bych řekla je situace jiná než u nás ,nejde to soudit našima očima,nechodíme v jejich botách..Tam je na každém rohu skupina uprchlíků a opravdu se nedivím ,že se rodiče bouří.Určitě mají o svoje děti strach a z toho plynou ty negativní reakce .Momentálně je na takové hřiště prostě citlivá doba,vyvolává to diskuze.A bude.Je chyba takové hřiště v této době vybudovat,je to zbytečné.Neříkejme ale prosím,že Ti kdo vyjadřují nesouhlas jsou špatní.Je jasné,kdo bude na hřiště převážně chodit,a kde vznikne *jejich prostor*....I já bych se bouřila a nemá to nic společného s náboženstvím,nebo s dětmi ,nebo nenávistí...Vzniknout hřiště před 10 lety nikdo by ani necek...Já osobně si myslím,že to hříště má dva možné osudy,buďto ho nějací *vandalové zničí*,což je škoda,nebo ho budou navštěvovat přistěhovalci...
Snad jsem nikoho nenadzvedla , hezký den.M.

Ivana G10. listopadu 2017 20:56

Jo, kdyby hloupost nadnášela... hodně lidí by se vznesla... A taky si myslím, že spoustu nesnášenlivosti v nás pěstují právě média. Taky zprávy neposlouchám, a když ano, jsem spíš kritikem toho výcucu, co z dané události dokážou udělat.

Zástup bláznů...

Štěstí v mém životě9. listopadu 2017 9:19

Marti, zpříjemnila jsi svou úsměvnou historkou v čele se zábavnými kresbami celé dopoledne. A možná, že i odpoledne, určitě to přečtu manželovi, rádi se smějeme ve dvou :o))).
Ať máme život veselý a humor neztrácíme. VŠICHNI...
Ála

bavi-mne-to9. listopadu 2017 14:42

Před chvílí jsem na chvíli sedla k počítači a klikla k Tobě a krááásně jsem se pobavila. Prima zpestření zatím šedivého odpoledne.
Měj se hezky!

Henrieta10. listopadu 2017 20:54

Tak to nemá chybu! Pobavil mě jak příběh Adély Patočkové, tak Tvoje doprovodné povídání. A ty kresby to celé skvěle doplňují. Tak pokračuj ve stejném duchu a pěkný večer:-).Henrieta

Anonymní9. listopadu 2017 15:06

"Adéla Patočková z města N" je dobré péro. Paní Slunečnice, vy jste mi svým humorem prodloužila život. Zdraví Iwka

Věci nesamozřejmé 

Věra24. listopadu 2017 8:44

Plně souhlasím.-)u nás to bylo...je...také tak:-)Moc mě potěšilo,když mi nevěsta řekla,že jsem syna dobře vychovala,že se nebojí i ,,ženských "prací a poradí si.Horší to je s dceřiným manželem:-)tam vše za kluky dělala maminka a je to v některých okamžicích hodně znát:-( Naše ,,malé" kluky do všeho zapojujeme od té doby co se začli batolit a je fajn,že umí :-)Krásné a pohodové dny přeji:-)

Jarka CÁCORkA24. listopadu 2017 12:40

Tak to tady v komentářích čtu a připadá mi, že moje děti všechny už přešli věkem, kdy chtěli pomáhat. Teď už je jen nutím a ony mi odmlouvají :-)
A nebo když pomáhat chtějí, tak se u toho servou, protže Káča Sebíka vždycky předběhne i když úkol dávám jemu a pak je zle a vždy slzy.
Na to bych potřebovala psychologa já :-D
Jarka

Laura Kováčová24. listopadu 2017 20:18

Správny prístup ... U nás je takto vychovaný syn ... už od malička chodil "pracovať" s tatkom ... vždy sa vedel o seba postarať, dnes je z neho mladý muž, ktorý si sám zariadil byt vie navariť, upratať, oprať. S dcérou je to trochu horšie ... Od malička bola chorľavá, a ako sa hovorí, "ťažko sa chovala" To sa odrazilo aj na mojom prístupe k nej ... šetrila som ju ... Dnes sa už osamostatnila, má svoju domácnosť a stará sa. Ide to síce ťažšie, mnoho krát riešime problémy cez telefón, ale lepší sa to ... :)
Marti, prajem pekný víkend ... L-

beallara25. listopadu 2017 7:09

Tvoje povídání je pravdivé a je hlavně ze života, psané životem, vyzkoušené.Já patřím ke generaci, kdy se muselo doma fakt makat, dětství to skutečně nebylo a spousta povinností, kdy jsem byla mladá stará, nikoliv dítě.Jsem vyznavačem zlaté střední, aby bylo vše vyvážené, od každého úměrně. Protože hrotit to na obě strany je malér, buď vyroste velké dítě, kterému přes míru povinností uteče dětství a nebo je to lempl líný, který nemusí a nemusel nic.

Štěstí v mém životě25. listopadu 2017 8:30

Tak jsem si také vzpomněla :o)). Snad ve výchově vše proběhlo jak mělo, protože naši kluci se ženských prací nebojí, pomáhají (to odkoukali od taťky:o)...) a dokáží se postarat nejenom sami o sebe, ale i ve své rodině. Za to jsem ráda. A já se dneska na ně také obracím s prosbami o radu - hlavně co se týká počítače, chytrého telefonu, chytré televize :o)))). Také mne těší, že se dokáží semknout i dnes pokud jeden z nich řeší nějaký problém, podat si pomocnou ruku, probrat to třeba i u toho pivka - prostě Chlapi sobě.
Marti, hezké téma a měj pěkný den.
Ála

skyscraper08011. prosince 2017 22:08

Pěkný den Marti, Marka Hermana mám také moc ráda a téměř se vším, co jsem od něj četla, souhlasím. Než se Čmeláček narodila a zpočátku poté, jsem o výchově hodně četla, zpočátku se mi hodně líbil přístup Nevýchovy, několik postřehů jsem s radostí přijala... snažím se nemoralizovat a přemýšlet nad tím, co směrem k Čmeldovi vysílám (především, když se dostanu do vrtule :-))... nicméně přesně k těm stejným bodům jsem se postupem času dostala po pár letech s dítkem také, aniž bych tušila, že něco takového pro nás pan Herman shrnul... :) Před několika měsíci jsem tento článek sdílela na svém facebooku a překvapilo mě, že jsem zaznamenala dost negativních reakcí od svého okolí...
Mějte pěkné dny, zdraví Peťka :)

opocené čelo

bavi-mne-to17. prosince 2017 10:34

Fakt jsem se pobavila. Kdyby automat promluvil na mého muže, tak si ho odvážím asi mrtvého :-).
Teta má moc hezký výhled u okna.
Hezkou dnešní neděli! Koukám, že je čas, abych šla ke sporáku :-)
Hanka

Stáňa17. prosince 2017 13:04

Historka pobavila. Taky bych asi nějakou podobnou z paměti vydolovala. Ostatně to, jak jsem v hotelovém pokoji jen o málo větším než manželské dvojlůžko přehlídla obří kytici, je sice trochu z jiného soudku, ale taky dobrý (zmiňovala jsem na blogu ;-)). Manžel se smál, já se prohlížela, co je na mně špatně, ale kytku jsem pořád neviděla
Hezkou neděli

normálně nebilancuji

duchodkaevka. blog.cz30. prosince 2017 13:29

Parádní článek, také mám pár slov zafixovaných blbě a taková výjimka mě zastaví téměř pokaždé 😁 Šťastné vykročení do nového roku 😃

Martina z Českého ráje30. prosince 2017 13:48

Já jsem na tom asi hůř než vy Marti.Manžel se mi vždy směje,když místo kolíčků na prádlo říkám skolečky.Převzala jsem po mamince a už mi to zůstane.Martina

Stáňa30. prosince 2017 14:23

Tak zrovna s výjimkou problém moc nemám, ale hemoroidy bych použila blbě (naštěstí to není slovo, které bych v psaném projevu používala). A taky houbelec a asi i spontánní...

co jsem si nadělila...

Aneb co se včera nevešlo.

Minulou středu jsem se u příspěvku zmínila, že jsem si zas něco vymyslela a jdu natírat. Růženka se mě v komentáři zeptala, co natírám. O tom můj dnešní příspěvek nebude. Ale s tím souvisí včerejší vtipná scénka s dětmi, takže trochu popsat musím.

V obýváku jsme se po výměně konferenčního stolku rozhodli vyměnit i skládačku z růžových polic, které jsme tady měli asi tři roky. Prý dočasně. 

Ale za prvé se nám to líbilo a za druhé jsme ani neměli nějak chuť to řešit.

Před vánoci se nám zachtělo změny a nevadilo, že nebude do svátků. 

Stolek dorazil v pondělí 17. prosince a my přemýšleli, kam s tou sestavou dřevěných polic ve tvaru krabice od dcery z doby, kdy pracovala jako manažerka HM. 
Byla to práce návrhářů jako dekorace do výloh. 
Ještě se nám to nechtělo vyhazovat. 
Vymyslela jsem knihovničku do ložnice pro hosty, kde spávají děti.

Vnitřek polic jsem nechala v původní barvě a zvenku natřela černou tabulovou barvou. Okamžitě jsem objednala nové knihy tři díly Devatero pohádek Karla Čapka a ještě další pohádkovou knížku. Musím pochválit Levné knihy. Nepotřebovala jsem knížky hned, to byl dárek pro mě. Objednala jsem v úterý a v pátek 21. prosince dorazily.
 Děti u nás mají hračky ve skříni v patře, ale protože si je vždy uklízejí sami, je v tom pěkný binec. Trochu jsem je probrala a pár hraček přemístila do nového prostoru.

"Babičko, podívej, co jsme našly v té nové knihovně?"

Jako nové. Ale pro ně bylo, protože v tom hračkovém binci to už dávno neviděly. Tak jsem dostala dárek dvakrát. Měla jsem už radost, když jsem to natírala.

Připomnělo mi to, když byly naše děti ještě miminka, záměrně jsem schovávala hračky, které je přestaly bavit a po pár týdnech jsem je znovu vytáhla. 
To bylo radosti.

Tak si všichni užijte dnešní sváteční den. My jsme s mým mužem sami a svátek nesvátek naordinovali jsme si celý den lenošení a dojídání zbytků, kterých je plná lednice. 

Jo a taky trochu úklidu pozůstatků ze včerejšího rodinného setkání, myčka nestíhala. 
Nevadí, pořád je tady duch našeho krásného setkání. Duch vánoc.

kouzelné střípky

Adventní neděle

K nám odjakživa nosil stromeček v noci před Štědrým dnem Ježíšek. A to i když byly děti už velké, vyžadovaly tuto tradici pokaždé a já lezla ještě o půlnoci na stromek a zdobila každý rok jinou barvou, aby byly překvapené.

Dnes žijeme sami dva,, a tak stromeček přináší můj muž většinou z Mountfieldu a já zdobím den před Štědrým dnem třeba odpoledne, v noci už bych to nedala. Stromeček se u nás tradičně rozsvěcuje až se zazvoněním zvonečku a nadělováním dárků.

Letos na vánoce s námi bude trávit čas syn a dcera a další dcera s rodinou dorazí tradičně jako už spoustu let 25. prosince, tohle je naše tradice setkávání.

Už teď se připravuji, ostatně jako vloni, na otázku Loly: babičko, proč máte tak malý stromeček?

Vždy jsme měli vysoký strom, dva a půl metru i víc, ale druhým rokem máme stromeček mrňavý, protože mám problém vylézt od nehody na židli. Ovšem, to Lole po pravdě říct nemůžu, páč ozdobený stromeček nosí Ježíšek. Nevím, na co se vymluvím. Ani nevím, co jsem řekla vloni.

Tajně doufám, že možná ještě doba vysokých vánočních stromečků u nás přijde.

A ozdobením stromečku mi pomáhá Justýna. Zalehne jednu krabici s ozdobami, než stačím nandat světýlka. Polehává a spí a já se bojím, že to je záležitost na týdny jako s mikinou. Přendávám ji na židli velmi jemně, ale stejně se naštve a skočí do už prázdné krabice.

Letos máme barvu, kterou jsme ještě neměli. Stromek je jen v bílé a trochu nádech stříbrné barvy. Když je venku zelená, tak doma bílá.

Říkám mu andělský, protože na něm převažují andělé.

Odpoledne píše syn: mám kapra pro celý Cítov.

Rozesmál mě a já píšu, doufám, že ne živýho.

Mrtvýho. Jinak bych ho musel připoutat do dětské sedačky 😂

Můj muž připravuje celé odpoledne salát. Svůj výborný salát, rodinný recept. 
Já začínám balit dárky, než přijede večer syn. 

Zapaluji svíčky na adventním svícnu. Večer porcujeme toho obrovského kapra, a pak si dlouho do noci povídáme a popíjíme víno.

Štědrý den

Ráno přijíždí dcera. Odpoledne si připravuji sváteční stůl a jinak se nic moc nedělá, kromě přípravy kapra.

Po večeři tradičně pouštíme lodičky a je tu Štědrý večer.

Boží hod vánoční

Tradiční den setkávání s rodinou.

Dopoledne kachna v troubě, krouhám čerstvé zelí, připravuji špenát a knedlíky připravují obě dcery. A hlavně je to další den předávání dárků. Ježíšek u nás ale není naposledy, přijde ještě na Tři krále. Tak to máme už spoustu let.

"Babičko, ty sis koupila nové ozdoby. 
Nene, to přinesl Ježíšek.
Babičko, ne, to jsi si koupila ty", směje se Lola.

P.S. Ještě bych chtěla poděkovat za komentáře u minulého příspěvku. Tentokrát jsem odpovědi trochu odbyla. A všem přeji užívejte kouzla Vánoc a dalších svátků. Je to hlavně čas setkání, odpočívání, rozjímání.

posílám píseň a přání všem

Už nastal čas, abych vám popřála, i když je pravděpodobné, že někteří se zde možná setkáme i v příštích dnech.

Nejdříve přeje Justýnka. Musím ji dát prostor, páč je to člen rodiny.

Trochu jsem vzpomínala, jak jsem vlastně začala psát blog. Psala jsem hodně do šuplíku a pro své přátele a syn přišel s nápadem, mami, začni psát blog na idnes. Tam jsem nezačala, protože pravidla zveřejnit něco několikrát do měsíce mně přišla tenkrát strašně zavazující a já mám ráda svobodu. 
No paradox je, že dnes stejně píšu téměř každý den.

 Po čase mi založila koncem roku 2013 tento blog dcera a já začala psát s nadšením. Bez komentářů a s pár čtenáři, většinou to byla rodina a blízcí přátelé. Ale mě těšilo psát si blog jako deník pro sebe.

A tak to celé vzniklo v prosinci před pěti lety. Já výročí na blogu nehlídám. Jsem ráda, když si vzpomenu, kdo má kdy narozeniny 😁

Dnes si snad ani neumím bez blogu představit svůj každodenní život. Jsem tady s vámi moc ráda. Těším se na vaše komentáře, na vaše názory a ráda nahlížím k vám do vašeho světa. 
Beru vás jako své dobré přátele, kterým se svěřuji se strastmi života, se kterými se raduji či trápím, kochám se vašimi fotkami a vašimi příběhy. 

No teď, když to tak vidím, co píšu aktuálně dnes ráno, 

tohle rozjímání by se spíš hodilo na konec roku.

Poslechněte si krásnou píseň, kterou mi poslala Věruška před týdnem a mně se tak moc líbila, že ji posílám dnes vám.

Takže Vianočný zázrak:

A nakonec všem přání od mě a od mého muže.

ptačí nálety

Tak už jsem pochopila letošní velkou spotřebu krmiva pro ptáčky. 
No, musím se poopravit. 
Jaké ptáčky?! Velcí ptáci to jsou. 
Letos jsou nálety hrdliček a holubů na denním pořádku, copak nikdo nekrmí?! Jenom Duškovi? 
Fotky jsou rozmazané, páč fotím přes okno a přes skleněné dveře na zahradu, protože jinak bych žádné důkazy neměla. Trochu jako soukromý detektiv. Číhala jsem dlouho, až mě to přestalo bavit.
A když náhodou přijdu na zahradu, všichni se hned rozletí, jako by k nám zabrousili čirou náhodou. Vlastně omylem. Každodenní ranní divadlo.

Bohužel některé věci mi budete tedy muset věřit. Do toho malého krmítka na plotě létají hrdličky. 
Klidně si tam vleze celá. Divím se, že krmítko už nespadlo.

Takže už chápu, proč nestačí denně dvě kila krmení. 

Tak já jdu zase nasypat.
Mějte hezkou sobotu. Už se nám to blíží.

vyrostlo včera...

Po včerejším sněhu, tedy spíše poprašku jako z moučkového cukru není na zahradě dnes ani památka. Moje malůvky nikde a občas se místy trochu bílé zaskví, ale že je to včerejší sníh, by ani člověk neuhodl.

Za to nám vyrostl na zahradě krásný svítící strom.

Včera jsme se kochali.

No nevyrostl, už jsme zase nakupovali.

Zabrousila jsem náhodou na netu na Jysk a objevila krásné svítící stromky. Většinou to i s Jyskem dělám tak, že objednám přes ehop a jen vyzvedneme v prodejně na pokladně a zaplatíme. 
No nákupy si zjednodušuji, co to jde. Vždyť víte.

Tentokrát nebyl čas, abych konzultovala s mým mužem. Včera musel do Mělníka, tak jen mezi dveřmi jsem procedila, kdyby se ti prosím chtělo, ale není to objednáno.

Můj muž, když jsme se na zahradě kochali, říká, no vůbec se mi nechtělo, ale je to krásné. Jsem rád, že jsem ti splnil vánoční přání. To máš jako dárek.
Ano, opravdu mám. Mám radost, už nic jiného nemusí být po stromkem. Už jsem velká holka.

Vstávám brzy ráno, tak hned fotím. Pomalu svítá.

Tohle je jediná použitelná fotka ze včera večer. Bez blesku. Ostatní z bleskem jsou nepoužitelné. Nemám ráda blesk. Překvapilo mě, jak ten stromeček hodně svítí i přes den a osvětluje velkou část naší malé zahrady. A další výhoda, je do zásuvky, takže může svítit celé dny a noci a já nemusím vypínat kvůli baterkám. 
A naaranžovali jsme jej tak, že na něj vidíme z kuchyně a je vidět od vrátek. A taky z našeho sezení pod střechou. Ještě pořád chvilkami sedáváme na zahradě zabaleni v dece.
Strategické místo.

Hezký pátek všem.

no jak malá...

Ještě včera byla na zahradě tráva zelenější než na jaře a nenapadlo mě, jakou radost mi udělá dnešní mrňavé sněžení. 
Je sice pocukrováno jako na buchtách, ale jelikož letos pořádně bílo nebylo, vítám i toto malé sněžení. 
Teprve teď mám pocit, že se blíží vánoce.

Letos mě asi bílá fakt nudit nebude.

Já vím, že to určitě jen zase takový planý poplach a nic z toho nebude. 
Letos je to pro mě vzácnost, tak trochu fotím a maluju do sněhu.

A pořád trochu sněží!

Mám radost. Říkám, no jak malá...