věci (ne)samozřejmé

Některé věci se mi zdály vždycky naprosto samozřejmé, takže mě překvapí, že je nutné vůbec o tom psát. Jsem ale tolerantní a shovívavá, každý to máme jinak, každý píšeme jiný životní příběh. 
Zřejmě tedy tak samozřejmé nejsou.
Článek se jmenuje Tříleté dítě by mělo mít doma nejméně dvě povinnosti. Já bych tomu asi neříkala povinnosti, ale pustit děti ke všemu a zapojit je do chodu domácnosti mnohem dřív než ve třech letech. Někdy je to oprus a likvidace škod do noci, ale ta radost v dětských očích, když mohou pomáhat a podílet se na chodu domácnosti, stojí za to. Navíc v tomto věku usilovně pomáhat chtějí, nikdy potom už to pravděpodobně tak nebude, takže největší chyba je odhánět je a tvrdit, že jsou na to malé. Děti nejsou na nic malé.
Naše tři děti vařily se mnou i knedlíky a vytvářely si svoje vlastní mrňavé knedlíčky a pak je s chutí snědly, i když si myslím, že byly dost tuhé, jak je poctivě hnětly ručičkami, a jíst se moc nedaly. 
Když jsem vyráběla domácí nudle, u mlýnku se střídaly a zpracovávaly i těsto a to už většinou od dvou let a po celém bytě byla mouka. Prostě jakmile uměly stát a chodit, brala jsem je ke všemu. Utíraly a uklízely nádobí a já, až jsem je uložila do postýlek, jsem uklízela po nich vše na své místo. Nechala jsem je i utírat prach a spoustu dalších věcí, které dělaly s radostí, a pak jsem potají uklízela vše znovu.
Moje dcera to má stejně, a tak když přijdu hlídat, dvouleté dítě mi ukáže, kde má oblečení, kde jsou ponožky, kde jsou pleny, kde jsou příbory, a je to z toho důvodu, že pomáhá nakládat myčku a uklízet vyžehlené prádlo. 
Přestěhovali se do nového velkého bytu, takže jsem zpočátku vůbec netušila, kde co je a ani jsem nebyla schopná si to do dalšího hlídání zapamatovat. Není to ale potřeba. Alánek vše ví.
Čtyřletá Lola ta už si každé ráno samozřejmě oblečení i sama vybere a obleče se a skoro vždy je nádherně "vystajlovaná". Ano, je to víc práce. Je jednodušší poslat děti hrát si.
A starší vnoučata osmiletá a šestiletý dokáží i u nás se postarat sami o sebe, jen je člověk musí nechat. Babi, já jsem zapomněla, kde máš chleba. Už jsem si vzala z lednice máslo a šunku.
Tohle mám ráda, to mě těší.
Děti si připadají svobodně a ne jako na návštěvě, když kolem nich nechodím a neustále nepodstrojuji.
A abych se tady nevytahovala jen se svojí úžasnou rodinou, článek mě přinutil se zamyslet a prozkoumat z tohoto pohledu i svoje okolí. Normálně to fakt nesleduji. Mám kolem sebe většinou mladé přátele a známé, některé mladší než moje děti, a všude je to stejné jako u nás, viď Báro. 
Děti se všude podílejí na chodu domácnosti a plnohodnotně se účastní společného života.

Tady budu citovat z výše uvedeného článku psychologa, páč věty jsou dle mého pravdivé a to shrnutí se mi líbí:
Aby byly děti spokojené:
- potřebují zažít hlad, žízeň, zimu, námahu
- potřebují nemít
- a těšit se, jaké to bude, až to mít budou
- potřebují nedostat věci hned
- ... a některé nedostat vůbec
- a hlavně, hlavně musejí mít doma povinností

Samozřejmě, jak děti rostou, už se z těch původně radostí stávají opravdu otravné povinnosti, které začnou převážně v pubertě dělat s nechutí.
Moje tři dospělé děti mi teprve nedávno prozradily, jak se uplácely dárky jako obyčejnou propiskou, jen aby ten druhý vzal službu ten den na sebe - mytí nádobí, utírání nádobí apod. Až byla myčka, bylo to stejné, ani to se nechtělo nikomu špinavé nádobí nakládat.
Ale to bylo v pořádku. 
Byla jsem kdysi naprosto stejně líná jako oni a to k tomu věku patří.