smysluplný zákaz

foto zdroj Pixabay

Ne vždy souhlasím s tím, co vychází z Evropské unie. Některá nařízení mi přijdou nesmyslná a spíš kritizuju. Tento vydaný zákaz, který platí od neděle, je podle mě opravdu smysluplný. Svůj názor jsem napsala v článku. Tak pokud vás to zajímá, jako to zaujalo mě, dávám sem celý článek.

Pěkný den všem.

Zákaz likvidace neprodaného oblečení a obuvi platí od 19. července

Marta Dušková

Proti plýtvání v módním průmyslu se rozhodla zakročit Evropská unie. Právě začal platit pro velké podniky zákaz likvidace a spalování neprodaného oblečení a obuvi. 

Textilní průmysl patří mezi největší znečišťovatele na světě a už při výrobě má vysokou spotřebu vody, chemikálií a produkuje značné množství emisí skleníkových plynů. Cílem nového nařízení je skoncovat s dosavadní praxí, kdy tuny nenošeného zboží končí ve spalovnách jen proto, aby uvolnily místo novým kolekcím.

Pořád se hovoří o udržitelnosti světa. Přiznám se, že tímhle tématem jsem se dosud nějak zásadně nezabývala. Většina z nás se snaží posílat ještě pěkné nošené oblečení k dalšímu použití charitám, červenému kříži či azylovým domům, protože vyhazovat je to škoda a někdo ještě z toho bude mít radost. Aspoň my doma to tak děláme, třídíme oblečení dvakrát do roka a vyřazuje oblečení, ze kterého jsme „vyrostli“ a je nám malé nebo prostě jsme ho dlouho už nevzali na sebe. Vytříděné oblečení většinou odnášíme do místního červeného kříže, kde jej dále třídí a některé prodávají za symbolické částky v charitativním obchodě, kde si je koupí možná i některý z našich sousedů. Nebo v jiném obchodě rozdávají zboží potřebným. Utržené finance pak jdou do fondu, kde jsou využity v případě nenadálých události jako povodně, požáry apod. Mám dobrý pocit, když vím, že třídění má smysl, i když přispěju jen malým dílem. Na druhé straně se likviduje úplně nové zboží bez dalšího využití.

Nyní tedy snad přichází velká změna a zákaz ničení neprodaných oděvů, módních doplňků a obuvi se bude zavádět postupně podle velikosti podniků:

• Velké podniky: Zákaz likvidace neprodaného zboží se jich dotkne nejdříve, a to již od 19. července 2026.
• Střední podniky: Subjekty splňující kritéria středních podniků (do 250 zaměstnanců) mají delší přechodné období; zákaz se na ně začne vztahovat od 19. července 2030.
• Mikro a malé podniky: Z této povinnosti jsou zcela vyjmuty, aby se předešlo jejich nepřiměřené administrativní zátěži.

Kromě samotného zákazu zavádí Komise také přísná pravidla pro transparentnost a firmy budou muset ve svých výročních zprávách o udržitelnosti zveřejňovat:

• Množství a hmotnost neprodaných produktů vyřazených za předchozí rok.
• Důvody, proč bylo zboží vyřazeno.
• Podíl produktů, které byly předány k recyklaci, energetickému využití nebo likvidaci.
• Opatření, která firma podniká, aby k ničení produktů nemuselo docházet.

Nařízení připouští, že v některých případech je likvidace zboží nevyhnutelná a hlavní výjimky jsou:

• Neúspěšné darování: Pokud bylo zboží nabízeno k darování (např. sociálním podnikům) po dobu nejméně osmi týdnů a nebylo přijato.
• Zdraví a bezpečnost: Výrobky, které jsou vyhodnoceny jako nebezpečné nebo nesplňují hygienické normy.
• Poškození a nefunkčnost: Produkty fyzicky poškozené během přepravy, skladování nebo vrácené spotřebiteli, pokud je jejich oprava technicky neproveditelná nebo ekonomicky neúčelná.
• Práva k duševnímu vlastnictví: Zboží, u kterého bylo prokázáno porušení práv k duševnímu vlastnictví (např. padělky), nebo produkty, u nichž smluvní licence zakazuje jejich další distribuci po určitém datu.

Zákaz by měl přinést lepší plánování výroby a snad i vyšší kvalitu zboží. Firmy likvidovaly dosud třetinu nového zboží, jelikož se jim finančně nevyplatilo ho znovu uvést do prodeje. Oděvní společnosti tak budou nyní motivovány k pravidelné kontrole kvality, recyklaci, opravám nebo darování neprodaného zboží.

Opatření je dalším z kroků EU ke snížení množství odpadu. Podniky nyní musejí najít způsob, jak se zbožím, které dříve likvidovaly, naložit. Mezi možnosti patří prodej tohoto zboží se slevou či na jiných trzích nebo jeho věnování charitativním organizacím. Firmy poukazují na to, že likvidace je levnější než jeho skladování, oprava či prodej se slevou. Upozorňují na vysoké logistické náklady, nedostatečnou poptávku či nízkou hodnotu produktů. To ale přece nejsou dobré důvody ke znečišťování světa a zvyšování odpadu.

A každá změna přináší i nějaké oběti, ale důležitá je převaha užitku. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) v době schválení zákazu odhadovala, že v Evropě se ročně zlikviduje pět až devět procent textilního zboží určeného k prodeji, tedy zhruba 264 tisíc až 594 tisíc tun. Situaci navíc v posledních letech zhoršuje rychlý růst internetových nákupů oblečení, v rámci kterých zákazníci doručené zboží po vyzkoušení často vracejí prodejci. Některým firmám zákaz způsobí pravděpodobně problémy, ale přednost musí mít užitek pro celou společnost obzvlášť, když se to týká přírody a zdraví.

humor ve vedrech

Jsem vyčerpaná pravděpodobně stejně jako vy. Na facebooku jsem zahlédla vtipnou glosu, omlouvám se autorovi, jehož jméno neznám, nicméně dovolím si citovat: "Současná vedra jsou zkušební provoz přípravy na peklo". Trochu fotím, mám připravené na blogu i nějaké příspěvky, ale jsem ráda, že dokážu ještě psát články na Seznam.cz, ostatní věci nedotahuji do konce.

Tak to dnes přežijte, zítra se má prý trochu ochladit.

Tak misky optikou naší Sáry jsem pochopila už dávno, můj muž dosud ještě ne. 

Pokaždé řekne, vždyť tam má ještě plno.

právo na odpojení

Další zapomenutý článek z května, na který jsem zapomněla a mohl by vás třeba zajímat. Přinejmenším ty, kteří mají nad sebou šéfa. 

Mějte pohodovou neděli.

Ve volném čase nemusíte šéfovi zvedat telefon aneb právo na odpojení

Marta Dušková

Zaměstnavatelé mají často pocit, že dobrý zaměstnanec neznamená jen spolehlivost a zodpovědnost, ale v posledních letech si k vlastnostem přiřazují i dostupnost.

Tedy spíše povinnost dostupnosti jako volání na mobil v čase po pracovní době, ve vašem volném čase či o víkendech a vyvolávají ve vás dojem, že musíte reagovat vždy buď na telefonát či email. Je třeba rozlišovat, zda se jedná o něco urgentního či něco, co nevyžaduje okamžité řešení. Měla by to být ale výjimka nikoliv zvyk, a pokud po vás šéf požaduje práci po vaší pracovní době, jedná se jednoznačně o přesčas.

Jaký dopad má nejen vyřizování ale už jen očekávání telefonátu či emailu v době volna na emoční zdraví člověka, tím se zabývala studie ve Francii v roce 2017 a v tomtéž roce zavedla nové pracovní zákony včetně „práva na odpojení“, což dává francouzským občanům zákonné právo ignorovat pracovní e-maily mimo běžnou pracovní dobu. V opačném případě by neměl pracovní den v podstatě začátek ani konec. Povinnost nemáte ani v případě, že se jedná o služební telefon.

Právo na odpojení mají ve svém právním řádu některé ze států EU jako například Francie, Španělsko, Itálie či Belgie, Česku prozatím jeho konkrétní právní zakotvení chybí. Český zákoník práce odlišuje od sebe pracovní dobu a dobu odpočinku bez ohledu na to, zda zaměstnanec vykonává práci na pracovišti u zaměstnavatele, či provozuje práci na dálku. Přestože prozatím české právo nemá právo na odpojení výslovně zakotveno ve svém právním řádu, již ze shora uvedeného lze dovodit, že zaměstnavatelé nemohou vyžadovat, aby byli zaměstnanci, nejedná-li se o pracovní pohotovost, k zastižení a připraveni reagovat na případné požadavky. Potvrdil to i Ústavní soud ve svém nálezu II ÚS 1854/20, podle kterého je v pracovněprávních vztazích třeba vždy vymezit, zda je posuzovaný čas pracovní dobou nebo dobou odpočinku; třetí možnost zákoník práce nepřipouští.

Je bezesporu, že psychická pohoda a plnohodnotný odpočinek zaměstnanců přispívá k vyšší kvalitě odvedené práce, ke zvýšení kreativity, k vytvoření přívětivého pracovního prostředí a dlouhodobé produktivitě a přináší prospěch nejen zaměstnanci, ale i zaměstnavateli. Tohle by mělo být podle mě samozřejmé i bez zákona, nicméně některé firmy se chovají jako vlastníci zaměstnanců a je na každém, jak se zachová. Rozhodnutí, zda telefon zvednout či ho nechat zvonit, je věc každého, ale někdo prostě nedokáže nereagovat. Je tedy dobře, že za ním stojí nějaké právní nařízení, které jej chrání.

Výjimku tvoří jen nějaká krizová situace, ale to není každodenní záležitost. Stalo se mi také v době, kdy jsem zodpovídala za jednotnou komunikaci pracovišť v Praze a ve Středočeském kraji, a o krizové situaci jsem se dozvěděla, až při cestě domů. Nejdříve jsme pro všechny připravila materiály na druhý den pro správnou komunikaci toho, co se stalo, a poté jsem všechny večer obtelefonovala a porušila jejich právo na odpočinek. Vzhledem k tomu, že jsem tuhle praxi nikdy předtím neuplatňovala, všichni věděli, že nevolám jen tak. Všichni mi zvedli své soukromé telefony, které mi dali dříve dobrovolně, i když to není jejich povinnost, pro nějaký takový zvláštní případ. Na koho jsem náhodou telefon neměla, požádala jsem o vyřízení toho, kdo ho měl. Všichni pochopili, že se jedná o krizi a byli rádi, že jsem je na pracovní ráno připravila a věděli, jak mají reagovat a odpovídat klientům. Ve většině zaměstnání jsem si řídila pracovní dobu a rozhodování sama. Ne, že by to byla nějaká výhra, byly dny nebo víkendy, kdy jsem zažívala nekonečnou pracovní dobu, ale určila jsem si to já, protože to v danou chvíli jinak nešlo.

Zažila jsem i opačnou situaci, kdy mě volala osoba, která ani nebyla mojí přímou nadřízenou, každý večer, aby se zeptala na věci, které rozhodně mohly počkat. Po čase jsem telefon přestala zvedat. Časem se změnilo vedení, ale stejně jsem tam vydržela jen půl roku a z vlastní vůle odešla. Pro tuto velmi známou firmu jsem pracovala na pozici OSVČ, což tam byla běžná praxe, ale úkolování bylo na úrovni zaměstnance. Někdy nestačí, že vás práce baví.

platební karta je nepřenosná

foto zdroj Pixabay

Tenhle článek jsem psala už v květnu a plánovala jsem, že jej dám i na blog. Zjistila jsem a překvapilo mě, kolik lidí neví, že platební kartu nelze půjčovat ani rodinným příslušníkům. A není to žádná novinka. Třeba se vám informace hodí.

Pěkný den.

Platební karta je nepřenosná a nelze ji půjčovat ani rodinným příslušníkům

Marta Dušková

Půjčování platební karty je pořád celkem běžné a porušení bankovních pravidel nás může připravit o peníze. 

Platební karta je nepřenosná a slouží pouze potřebám těch, jejichž jméno je uvedeno na platební kartě. Platební kartu pronajímá banka, je to tedy jen bankovní pronájem a karta vám nepatří. Není to rodinný majetek a půjčením i rodinnému příslušníkovi porušujete obchodní podmínky, které jste podepsali.

V běžném životě to nemusí být problém, protože obchodníci při placení nekontrolují jméno na kartě a nemají ani tuto povinnost. Když dojde k nějakému problému a vy musíte do banky situaci vyřešit, nepomůže ani argument, že v rodině máte vše společné. Pokud se vám vypaří peníze z účtu nebo se stanete obětí podvodu při online nákupu, banka začne zjišťovat podrobnosti a mezi otázkami bude i ta, zda jste v poslední době kartu někomu nepůjčili. Pokud se tak stalo, banka s vámi nebude reklamaci řešit, protože jste porušili bezpečnostní protokol. Banka v takovém případě nenese žádnou odpovědnost za vzniklou škodu a neuzná ani zapůjčení karty rodinnému příslušníkovi. Problém samozřejmě může nastat i při nákupu kartou online, kdy kartu půjčíte třeba svému dítěti. Pokud nedojde k žádnému problému, ani nezjistíte, že můžete přijít o finance. Při podpisu obchodních podmínek je důležité si je pečlivě přečíst vše i drobné písmo. Toto pravidlo není žádná novinka a platilo i v době, kdy jsem pracovala několik let v bance téměř před třiceti lety. Karta je prostě nepřenosná a nakládat s ní může jen držitel, jehož jméno je uvedeno na kartě.

Problém nemusí nastat jen s bankou při případné reklamaci, ale třeba i v hromadné dopravě. I revizor bude mít problém, pokud budete platit cizí kartou. Ostravský dopravní podnik na takovou situaci už reagoval a upozornil, že karta je vázána na jméno a její půjčování je proti přepravním podmínkám. Systém je nastaven na individuální zodpovědnost a nikdo se nebude zabývat tím, že vaší kartou platí váš manžel.

My máme s manželem společný účet a k němu každý vlastní kartu. Do problému jsme se dostali jen jednou před pár lety. Manžel se domníval, že ztratil svoji kartu, naštěstí tenkrát už bylo zablokování karty jednoduché. Dříve to byl celkem složitý proces a vzpomínám si, že lidé chodili za námi raději do banky, abychom jim se zablokováním pomohli. Byl to tenkrát složitý proces. Kartu manžela jsme tedy zablokovali a já tenkrát taky porušila podmínky. Půjčila jsem manželovi kartu k nutnému nákupu, než mu dorazí nová. Kdyby nastal tenkrát nějaký problém, výmluva nutnosti půjčení by mi taky tehdy nepomohla. Za pár dní můj muž kartu objevil v kapse džín, kam ji normálně nikdy nedává. Proces výroby nové karty už samozřejmě nešel zastavit. Sice kartu už nešlo použít, přesto jsem ji zlikvidovala rozstřižením podél vytlačených číslic karty tak, jak se správně má.

Na závěr ještě rozdíl mezi debetní a kreditní kartou, občas si to lidé pletou. Debetní platební karta je určena k využívání vašich vlastních finančních prostředků na vašich účtech. Kreditní platební karta čerpá peníze banky, peníze tedy nejsou vaše, ale půjčujete si je vlastně na úvěr. Na debetní kartu můžete utratit jen to, co máte na účtu. Kreditka umožňuje platby na dluh, které můžete za určitých podmínek splácet bezúročně. Označení kreditka, které je dnes hojně používáno, není tedy správné u všech platebních karet, ale pouze u kreditní karty.

humor na květen

         

Tak pravidelný výběr humoru. Tentokrát jsem to málem nestihla, tak nevím, jak dobrý je dnes výběr. Snad ale něco úsměv vyvolá.

Pojďme do dnešního dne s úsměvem, i když někdy je to těžké.

tituly před i za

Tenhle článek již vyšel na Seznamu počátkem měsíce a čekal na blogu v konceptech na zveřejnění. Je to úvaha, ke které mě inspirovala debata se sousedem. Téma mě zaujalo a psala jsem i o svých vlastních zkušenostech. Třeba vás téma také zaujme.

Pohodový den všem.

Proč Češi tolik přeceňují vysokoškolské tituly?

Marta Dušková

Přehnaně lpíme v Česku na titulech, že to zajímá i zahraniční tisk. V zahraničí není titulům přikládána taková důležitost. 

Myslím, že navíc na politické scéně je titulů víc než dost, ale kompetenci či nějakou vysokou inteligenci rozhodně nezaručí. Zůstalo nám to prý od první republiky, kdy bylo těžké titul získat a ani po studiu jej většina nedosáhla. Tenkrát to byla prestižní věc. Proč nám to ale zůstalo do dneška? Titul nepředstavuje úroveň inteligence v žádném případě. Přirozená inteligence lidí bez titulu mnohokrát převýší tituly před a za. Posedlost tituly mi přijde naprosto nepřirozená, nedělá z lidí lepší lidi a pro příklady není nutné chodit daleko.

Teď trochu z vlastní zkušenosti. Za komunistů jsem se na vysokou školu nedostala, protože jsem pocházela z věřící rodiny. Bylo mi to dokonce už řečeno před přijetím na střední školu. Hlásila jsem se na zdravotní školu a známý mi řekl rovnou, že se tam nedostanu a měl pravdu. Nakonec jsem byla ráda, že jsem tam nešla a studovala gymnázium. Ale to by bylo téma na další článek.

Později se mi mnohokrát stalo, že jsem na své pracovní pozici svým jednáním a vystupováním vzbuzovala dojem, že musím mít titul. Dostávala jsem dopisy s titulem Ing. nebo Mgr. a dost mě to rozčilovalo a vlastně i ponižovalo. Navíc to vypadalo, že titul používám neoprávněně, i když jsem každého neustále opravovala, že titul nemám. Vzpomínám si na našeho recepčního, když přijímal nějakou návštěvu a ta se dožadovala mě a použila tituly, které jsem jmenovala. Recepční tenkrát řekl: ona žádné tituly už nepotřebuje, i tak toho ví dost. Vadila mi představa, že inteligentní člověk může být jen s titulem. Zažila jsem to i před svými přednáškami, kdy mě člověk, který mě znal léta, měl potřebu představovat s titulem Mgr, jako bych potřebovala nastavovat svou důležitost. Pro mě byly důležité moje znalosti.

Jak jsou pro někoho důležité tituly, vidíte už u jeho představení, kdy považuje za nutné uvést před jménem svůj titul. Vzpomínám si na další příklad, který se stal už dávno a i tenkrát mi přišel směšný. Zdravotní pojišťovny začaly vydávat mezinárodní zdravotní průkazy. Bylo to však v plenkách a do programu určenému k tisku nešly na počátku zadávat tituly. Pamatuji si, jak jsem musela řešit jednu stížnost, když neuspělo s logickým vysvětlením klientské oddělení. Paní si vehementně stěžovala na absenci svého titulu na průkazu a požadovala opravu a zadání titulu Bakalář. Nechtěla pochopit, že to technicky není možné a sváděla „problém“ na lidskou chybu.

Aby to nevypadalo, že snižuji význam titulů či snad vzdělávání, jedno z mých tří dětí má tituly tři a doktorát studovalo v zahraničí v oboru, kterému Macinka říká „zbytečný obor“. Bez těchto titulů by v kulturní oblasti nedosáhla postů, které nyní zastává. Na druhou stranu další dvě děti jsou velmi úspěšné v oborech, kde je většinou požadováno vysokoškolské vzdělání, které nemají nebo jej nedokončily. Přesvědčily svými schopnostmi a dnes jsou oceňovány jako odborníci.

V zahraničí není titulům přikládána bezmezná důležitost jako u nás. Z čekárny u lékaře vás nevyvolávají i s titulem. Tento týden jsem si právě v čekárně ověřila, že u nás to bez titulu prostě nejde. Myslím, že většina Čechů k nim vzhlíží a má možná přehnaná očekávání. Vzdělávání je samozřejmě důležité, ale důležitější je chtít se vzdělávat. A titul není všechno. K dnešnímu tématu mě inspirovala včerejší debata se sousedem.